Archive of Our Own ^beta

Chapter Text

"Božský tah? Božský tah? Myslíš, že ti zůstal nějaký tah! Můžeš zabít Oni, ale mě? Mě? Jsem tisíce let starý! Mě nemůžeš zabít!"

Stiles se s trhnutím probudil. Celé tělo polité ledovým potem. Tentokrát alespoň nekřičel. Zíral do tmy svého pokoje a snažil se přivyknout naprosté tmě, aby viděl obrysy objektů. Musela být ještě hluboká noc. Rozsvítil si displej telefonu, půl třetí ráno. Hodina duchů. Ušklíbl se, hodina duchů, démonů a Stilese.

Šerif měl noční, v domě tedy nikdo nebyl. Bylo slyšet jenom tikání hodin a praskání nočního proudu, monotóní šumění ledničky.

A přesto, že už to bylo několik týdnů...desítky dnů, kdy mohl zase svobodně dýchat a myslet, kdy byl bez něho. Bez svého trýznitele a popravčího. Bez Nogitsune. Před každou zatáčkou, před každým rohem svého vlastního domu, kam neviděl se musel hluboce nadechnout a odvážit se ho překlenout. Každý neznámí zvuk a prostor ho zneklidňoval.

I hloupá cesta pro pouhou sklenici vody, dolů do kuchyně, se stala srdcervoucím dobrodružstvím, možná spíše hororem. Nebyl připravený čelit noci, spánku, natož vnějšímu světu a svému normálnímu životu. Normálnímu? Ano, všechno vypadalo tak poklidně stejně a přesto nebylo. Nic nebylo stejné. Škola, jeho kamarádi, smečka...

Mohl jim tisíckrát říct, že se neovládal, nebyl to on, ale démon. Jenže, ač tenhle fakt moc dobře věděli, byla v každém jejich pohybu jasná ostražitost. Někdo se mu vyhýbal, někdo ho ignoroval. Stal se samostatnou jednotkou, už nebylo žádné my, žádná Mccal smečka, nejlepší kamarádi.

Allison Argent byla mrtvá a pohřbená hluboko v zemi a s ní i všechny jeho naděje na lepší zítřky. Nezabil ji přímo on, neměl na rukou její krev. Proklál ji meč jednoho z Oni, kterým poroučel Nogitsune, jenže ten měl jeho podobu, jeho kůži a hlas.

A Scott se s tím nebyl schopný vyrovnat. Ve svém černobílém pojetí světa viděl svého padoucha a vyvracet mu jeho pravdu bylo nemožné. O to víc, když o tom vlastně nikdo ani mluvit nechtěl. Nezazlíval jim to, dokonce to i chápal. A právě kvůli tomu se ani nedivil, když po kontrole nenašel jedinou zprávu, nebo zmeškaný rozhovor z předešlých ... kolika dnů? Nikdo.

Nalil si vodu a hltal až ke dnu. Pár kapek uteklo mimo a kutálely se mu po bradě na klíční kosti. Podlaha příjemně studila na bosá chodidla. Cítil se díky tomu opravdový, skutečný. Když byl Nogitsune necítil skoro nic, jen radost, nekončící trilkování nad bolestí a utrpením ostatních. I to bylo tlumené, jakoby na svět koukal přes tlusté sklo. Rudá vlákna v černobílé jednotvárnosti světa, co ho vedla k jeho dalším obětem, k potravě, k zábavě. Sám už nevěděl, co je správné. Byl loutkou a démon jeho loutkařem.

Civěl skrz okno na prázdnou ulici před jejich domem. Ani nemrkl. Pouliční světla pravidelně poblikávala. Potom začala zhasínat, jedno po druhém směrem k němu. Křečovitě chytil okraj linky. Za pouhou zdí se necítil bezpečně. Ať už bylo venku cokoli. Zůstala svítit jen jedna přímo před jejich vchodovými dveřmi.

"Sviť." zašeptal skrz rozpraskané rty.

"Zůstaň zářit." upíral ke světlu svůj zrak, až se mu před očima začali dělat mžitky. Tekly mu slzy a přesto zůstal dál zírat.

Cítil to v sobě. Už nepociťoval ten nekončící hlad, hlas Nogitsune v hlavě, ale něco v něm zůstalo. Byl poskvrněn, zničen a rozebrán na kousíčky, než ho slepili zpátky k sobě. Něco se pokazilo, museli to pomíchat. Cítil jeho sílu, svoji? Tu šimravou elektricitu, ledový náboj, lepší sluch a čich. Mohl uchopit to elektrické klubko uvnitř něj a poslat ho až do konečků prstů. Pustil ji ven, ke každé žárovce a nechal celou ulici zase rozsvítit. Pod tlumeným oranžovým světlem se pustil linky a začal počítat svoje prsty. Rozklepané ruce se mu chvěly.

Nakonec to byl zase jen on sám. Žádný útok se nekonal.

"Je to jen sen, všechno se mi to zdá."

Jak poznáš jestli je to sen, nebo realita? Počítáš prsty na rukou. Ve snu jich máš vždycky víc.

"Deset." Byl vzhůru a plně při smyslech. O to víc to bylo znepokojující.

Hodiny tikaly a schody pod jeho kroky skřípaly. Jinak všude hrobové ticho. Několikrát se zastavil a zaposlouchal se. Všichni v okolních domech spali. Doplížil se zpátky do pokoje. Tichounce, ale důkladně zavřel dveře a pootevřel okno, aby si vyvětral. Posadil se na postel a rozsvítil stolní lampičku. přibližoval se k ní pomalu a opatrně. Několik žárovek už v jeho blízkosti popraskalo, musel se soustředit. Nedotkl se ani tlačítka a ta mrcha se rozzářila sama od sebe. Strnule na to koukal se stále nataženou rukou. Pokrčil rameny. Je moc unavený, aby se s tím teď zabýval. Buď má opravdu nějakou magii, nebo si z něj místní poltergeist střílí.

Ledový vzduch zvenku začal naplňovat místnost. Kroutil prsty u nohou a šoupal je o zvrásněné parkety. Vzpomínal na své mladší já, světlem prostoupený pokoj, jeho matku a sebe samotného o něco drobnějšího společně se Scottem hráli na jeho první konzoli.

Když mu píplo upozornění pro sms málem vyskočil u kůže.

sourwolf: Máme problém. Budu se potřebovat schovat.

Nevěděl jestli má ve tři ráno odepisovat. Vědí, že je vzhůru? Budou ho podezřívat, že dělá něco nekalého? Jenže, co když jde o něco opravdu důležitého, co do rána nepočká? Byl to první kontakt, který za těch x dní měl. Byl hladový po pozornosti a v tuhle chvíli mu bylo jedno jestli ji dostane od Lydie Martin, nebo Dereka Halea. Zarudlé oči skenovaly displej mobilu. Prsty se nedočkavě kroutily a mozek šrotoval. Dneska už stejně znovu neusne, byl to ztracený případ a on byl nyní až moc nadšený. Z jedné hloupé zprávy. Bylo rozhodnuto!

Stiles: Co se děje?

sourwolf: Lovci, za deset minut budu u tebe.

Stiles: ok

Celá jeho bytost vibrovala nedočkavostí. Mohlo mu dojít, že Derek bude první, kdo se mu zase ozve. Vždycky mu chyběl kousek nějakého toho pudu sebezáchovy. Peterovi zprávy se snažil ignorovat už z principu. Toho by nerozhodilo ani kdyby ho našel uprostřed masového hrobu. Nerušeně by pokračoval v konverzaci tam, kde posledně skončil.

Vyskočil na nohy a začal pochodovat sem a tam. Dvakrát pootevřel okno o trochu víc. Nejistota se vkrádala do jeho rychlých nervózních kroků.

Uslyšel ránu na střeše a trhnul sebou. Nikdy si neuvědomil kolik hluku Derek udělá, když leze k jeho oknu v druhém patře. Vlkodlak se prohoupl skrz okno a zavřel ho za sebou a dokonce i zatáhl blackoutový závěs. Teprve potom se otočil na mladíka. Výraz hnané zvěře mu tak moc připomínal jeho samotného. Prostřílené triko a krvavé rány už tolik ne.

"Nějaké s omějem?" Bylo tak jednoduché zapadnout zpátky do starých kolejí. Do jasných pravidel téhle hry na smečku. Do nevyřčené role emisara.

Derek podrážděně zavrčel než odpověděl.

"Naštěstí ne, ale i tak budu potřebovat pomoc vyndat ty stříbrné kulky, než se rány zahojí."

"Ok." našel dlouhou pinzetu a jedno z Derekových šedých starých triček ještě z doby, kdy se u něj schovával před zákonem a zatčením pro vraždu své vlastní sestry. Falešné obvinění samozřejmě.

"Udělej to rychle."

"Pokusím se."

Tohle byl jeden z těch lepších vlivů, co na něj Nogitsune měl. Už neomdléval při pohledu na krev. Ještě před pár měsíci by se jenom po téhle žádosti složil. Teď si připravil nástroje a dal se do práce.

Šest ran, z toho čtyři kulky neprošli skrz. Pro člověka fatální zranění. Pro alfu nepříjemnost, po které nebude následující den ani památky. Stiles si přisunul stoličku blíž k sedícímu Derekovi. Z blízkosti si mohl všimnout napnutosti těla a krůpějí potu.

"Nesledovali tě?" to poslední, co teď potřeboval byli ozbrojení lovci nadpřirozena u něj doma. Neměl trpělivost ani náladu popasovat se s další hrozbou pro Někdo jako Gerard Argent se svou chronickou nebezpečnou povahou. Oklepal se pod přívalem vlastních vzpomínek.

"Ne." Derek byl výřečný jako vždycky. Vlastně už teď toho řekl více než obvykle.

Mladík mu podal složený čistý ručník z prádelníku.

"Na zakousnutí."

Hluboce se nadechl, aby se mu netřásla ruka a zajel studeným kovovým nástrojem do rozervané svaloviny. Derek držel jako přibitý a brzo se pokojem rozeznělo první cinknutí kulky o plechové víčko od sklenice. Provizorní, ale nechtěl mít ve svém pokoji bordel. Rána se začala rychle hojit, když konečně nebylo nic, co by ji v tom bránilo. Brzy ji následovali i ostatní.

Kdyby ho opravdu zasáhli i náboji s omějem, byla by procedura mnohem bolestivější a složitější. Stiles se poučil z jejich prvních problémů a pořídil si sadu oměje na vypálení rány. Pořídil...objednal skrz databázi Argenta, do které se se zadostiučiněním naboural. Bral to jako takové splacení dluhu za jeho nepříjemné setkání s Chrissovým otcem.

Zjistit, který druh lovci použili už taková sranda nebyla. Nejednou už takhle zachránil krk někomu ze smečky. Ale jeho zásluhy byly zapomenuty, pohřbeny hluboko pod jeho novými činy.

Mohlo se mu to jen zdát, ale připadalo mu, že rodilý vlkodlaci a smečka Hale k jeho řádění přistupuje s menší...s menším povzdvyžením.

"Vodu, whisky?"

Derek vyplivl ručník a podal mu ho. Stiles si ho odebral spolu s víčkem krvavých střel a pinzetou. Půlku zlikviduje, nástroje vydezinfikuje. Mohl být rád, že mu jeho táta nekontroluje, ne-li neuklízí pokoj, jinak by se nejspíš nevyhnul nepříjemným otázkám. Ne u každého adolescenta to vypadá jako po ošetření zraněných z přestřelky gangu.

"Whisky." odpověděl Derek se zavřenýma očima. nehnutě odpočíval na židli. Jako alfa vlkodlak se hojil mnohem rychleji než ostatní. Ráno, za pár hodin, bude zase jako nový.

Mladík pootevřel dveře do šerifovi pracovny a na jistotu zamířil k menší prosklené vitríně. Vyndal z ní dobře známou lahev se zlatavou tekutinou a štědře ji nalil do připravené sklenky. Přihodil tři kostky ledu a vydal se zpátky nahoru ke svému zřízenému návštěvníkovi.

Derek nabízené pití přijal a hned vypil na dva větší loky. Tsk, tsk takové plýtvání. I když vlastně ani neočekával nějaké labužnické vychutnávání u levnější značky, které jeho otec holdoval.

"Takže?"

Derek si ho zkoumavě nejprve přeměřil pohledem. Od konečků vlasů po prsty u nohou. Nespokojeně mlaskl. Vedl vnitřní boj.

"Už ho nemám." nevydržel to Stiles. Neublížím ti, chtělo se mu křičet, cožpak to nevidíš?! Jsem zase jenom obyčejný člověk. Teda ve většině případech. Nemám po ruce žádný ostrý předmět a ani tady s námi nejsou žádný samurajové Oni. Nikdo ti nedrží u krku katanu a ani ji nemáš skrz na skrz v hrudníku. Dokonce...dokonce jsem tě ošetřil, postaral se. Tak jako vždycky.

"Já vím, Sti."

"Tak proč..?" Proč se mi pořád vyhýbáte? Proč se mě bojíte?

"Nevím, reflex možná. Trvalo nám to zatraceně dlouho, než jsme tě od něj dostali. Vem si jak to bylo s K..."

"Opovaž se mě srovnávat s tou špínou Argentovou." rozhodně si to neužíval tak jako Kate. Nechtěl to! Neměl v genu vytavenou psychadelickou touhu po zabíjení všeho alespoň trochu odlišného, nelidského. Nebyl rasista a nebyl sadista. Co jeho paměť sahá, neměli ve svém domě sklep, kde by po nocích mučil nebohé a hlavně nevinné oběti. A ve svém jeepu měl tak možná kovovou basebalovou pálku, to jo, ale ne celý arsenál.

Derek si povzdechl. "Tak jsem to nemyslel."

"Tak by jsi mi mohl říct co se děje, když víš, že už nejsem on."

Znovu už si ho nedovolil zkoumavě prohlédnout.

"V rezervaci se našla těla. Tři. Zítra ráno to nejspíš bude ve zprávách. Lovci jako vždy ale jednali dřív, než policie."

"Myslí si, že jste to udělali vy?!" rozhořčeně konstatoval Stiles

"Ano, jinak bych je nenašel ve dvě hodiny ráno za mýma dveřma. Cora zůstala u Petera a Boyd s Ericou. Ve dvojicích to bude bezpečnější...do odvolání."

Chriss zase něco zaspal. A nebo mu koncil vůbec nedal vědět, že místní lovci jednají. Byl černá ovce. Voják na odpis. Navíc soucítil s nepřítelem. Poslední dobou byl Haleovská volavka. Dával pozor, aby nebyli ve špatný moment na špatném místě.

"Neměl by jsi být teda se svou sestrou a Strýcem." Já bych tě moc neochránil, nebo bych zase udělal něco...něco nevyslovitelného.

"Stilesi, už jsme se o tom několikrát bavili."

"Bavili?" Byl to tvrdohlavý mezek.

"Scott s tebou pořád nemluví, ne?"

"To nic neznamená. Určitě až začnu zase chodit do školy.." Nechtěl si to přiznávat, tu hořkokyselou zradu ze strany svého bratra. Jenže on sám mu napáchal nejspíš větší škody.

"Co tě u nich drží?" jemně, prosebně.

"Já... podívej já prostě nevím!" rozhodil rukama v bezradném gestu. Jako tolikrát se dostavilo i zklamání a frustrace z chování jeho přátel.

"Tak co ti brání přidat se k nám? A nemusíš odpovídat hned, tak jako vždycky. Nech si to projít hlavou. Pár dnů, hmm?"

K Derekovi, k věčně zamračenému a zbrklému alfovi. Nemohl popřít, že se bavil nad jeho popichováním.

Ke Coře, která byla bratrova věrná kopie. Ostrá slova i chování ji jasně lišilo od dívek jejího věku. A když už si k ní někdo našel cestu, stala se z ní i ochranářská kamarádka.

K Erice, k jeho sladké catwoman. Blondýnka, co nikdy nešetřila peprností ve svém běžném slovníčku.

K Boydovi, k jeho tiché podpoře a toleranci všeho podivného a úctě jako k lidské bytosti.

A možná to byli právě dva poslední členové smečky, kteří ho nechávali nerozhodným. Protože nic nemůže být tak dobré jak se zprvu zdá.

K Jacksonovi, k hadovi plnému urážek, nesnesl prohru. Jeho ego dosahovalo výšin Olympu a Stiles se v jeho blízkosti bál o brilantně modrý lak svého jeepu. Stejnou měrou jako ho vytáčel a ohrožoval, ho ale Jackaas nenudil. Byl výzva, rozptýlení a rival.

A k Peterovi. k muži jež oplýval snad větší zásobou ironie a sarkazmu, než on sám. Byl zdrojem vědění, knih a zapomenutých artefaktů. Tajemství skrytých za oponou. Obdarován až nezdravým množstvím přitažlivosti na svůj věk. Morálně šedý, jednal z nutnosti, ne z laskavosti srdce. Byl to vypočítavý...a Stilesovi by to rozhodně nemělo přijít všechno tak...tak dobré?

"Zítra, řeknu ti to zítra."

Derek jenom pokýval hlavou, plně respektoval tuhle lhůtu. Pro něj bylo důležité, aby to mladík alespoň promyslel, na rozdíl od posledně a předposledně a přepředposledně... Jenže teď se rýsovala skulina v pravidlech. Zlom na který tak nedočkavě čekal. Scottovi jako už tolikrát zatemnila pohled na situaci jeho přemrštěná víra ve spravedlnost. Hlupák, nevěděl o co, o koho přichází. Nevěděl jak být alfa, jak být vlkodlak, ani jak být dobrý přítel.

Po dlouhé době to nebyla nepřirozeně promíchaná stvoření a dva alfa vlkodlaci, co táhli za jeden provaz pro přežití. Byli to dvě jasně oddělené smečky a on chtěl být v té, která získá tuhle betu. Věrného stratéga a nepostradatelný dílek jejich týmu.

Derek si s pomocí oblékl nové triko, to staré mohlo letět rovnou do koše a sportovní kraťasy. Nechtěl mladíka znervózňovat svou nahotou.

"Takže zůstáváš?" zkonstatoval Stiles očividné. A nebojíš se, že tě třeba ve spánku zaškrtím, nebo ti nějak jinak znepříjemním tvoji existenci? Třeba svým dýcháním. Pochyboval, že usne. Do pátečního úsvitu mohly zbývat tak dvě, tři hodiny.

"Ano." odpověď bez zaváhání ho zahřála na srdci.

"Mám střed." Protože nikde jinde se neleží pohodlně.

Derek byl první člověk, co se na něj za těch pět týdnů usmál.

Neuteklo ani deset minut a on mohl slyšet vlkodlakovo hluboké oddychování. V klidu si vedle něho usnul, zatímco ostatní se báli ho jenom vidět. Kontaktovat ho. Tahle myšlenka ho taky odnesla do říše spánku. Bylo to už nějakou dobu, kdy spal klidně, beze strachu a hrůzy co ho čeká v temných vodách noci. Bez škubání, převalování se a křiku. V bezpečí a chráněn.

_______________________________________________________________________________

Další tři hodiny spánku mu dodaly vítanou energii. Už když rozlepil oči jeho pokoj byl zas tichý, prázdný. Ale na polštáři vedle něj ležel úhledně napsaný lísteček-budu čekat na odpověď.

Stiles si povzdychl. Ještě sám nevěděl co Derekovi řekne. Prostě to nechá samo vyplout na povrch. Oblékl se a napodruhé nastartoval motor své krásky.

Nedošel ani ke skříňkám a už se necítil ve své kůži. Sledovaly ho pohledy cizích, ale i známých. Normálně by byl ve druhém nebi, kdyby na něm spočinuly oči Lydie déle jak na jednu minutu, teď mu její pohled přišel dotěrně zkoumavý. Propočítávala snad možnosti, jestli mu přepne a začne řádit ve škole uprostřed plné chodby studentů?

Nu, na to bude potřebovat tedy víc než jen Abelovu cenu z matematiky, protože on sám nevěděl. Míra stresu byla vysoká a bouřlivá jako hladina Atlantiku při tropickém cyklónu.

Stiles nebyl hlupák. Přímo z nich, ze všech křičelo-uděláš špatný pohyb a zpacifikujeme tě! Celý den ho alespoň jeden z nich pronásledoval. Na záchod šel s Isaacem, který se ve vedlejší kabince snažil se svou výškou tvářit hrozně nenápadně. Do knihovny šel s Lydií a Kirou. Na oběd si k němu přisedl samotný král, Scott McCal. V tu chvíli se v něm už míchal jedovatý koktejl úzkosti a zloby.

"V noci umřeli v lese tři lidi." zašeptal k němu Scott

Bravisimo Scotte, běží to ve všech zprávách, bylo to v ranních novinách. Sedí naproti tobě syn šerifa, hlavy celého vyšetřování a někdo komu to ráčil říct druhý alfa rajonu, ale ano Scotty. Určitě to ještě netuším a je třeba mi to hlasitě šeptat uprostřed hlučné jídelny, kde se mimochodem nemluví o ničem jiném!

Stiles na něj povytáhl jedno obočí. Technika, co si až nepřirozeně rychle osvojil od Haleů.

"Doufám... doufám, že s tím nemáš nic společného a jestli ne, potřebovali bychom zjistit kdo za to může."

Další věta nechala Stilese naprázdno lapajícího po vzduchu. Čekal toho hodně, ale tohle to opravdu nebylo. Nestávalo se často, aby ho někdo nechal beze slov. Seděl tam a civěl na člověka, co býval jeho nejlepším kamarádem, který ho během pár slov stihl nařknout z trojnásobné vraždy a vyžadovat pomoc, jakoby se nechumelilo. Jako by s ním pět týdnů nemluvili! Žádné ahoj, ani prosím!

Prostě jako vždycky. Děje se tohle Stilesi, postarej se o to, naše mozečky nestihnou...

Když odmítne, budou ho podezřívat.

"Ahoj Scotte, mám se mizerně, jak se daří tobě? Je moc hezké, že ses tolikrát zastavil, během mého vyloučení ze společnosti."

"Stilesi, na tohle teď není čas. Venku umírají lidé. nevíme o co jde!"

Není čas?! na něj není čas. Vlastně nikdy nebyl ode dne, kdy McCall zvlčel. Všechno bylo důležitější než Stiles.

"Co až zjistím co to je zač? Co pak?"

"Jak co pak? Domluvíme se s nimi. Opustí Beacon Hills, ať jsou kdo jsou. Pravého alfu si nedovolí neuposlechnout."

Skvěle Scotty, doufám že tě rafnou do zadku, jen co se otočíš. Jak hluboko může tvoje hloupost vůbec sahat. Nebo je bezedná? Naivita sama.

"Co já?"

"Stilesi...lidi nemůžou být součástí smečky, součástí tohohle, tohohle nadpřirozeného života. A po posledních týdnech se s tebou nikdo necítí úplně v bezpečí. Nejsme si jistí, jestli je....jestli je Nogitsune opravdu pryč. Je?"

"Takže tohle je karanténa?!"

"Sti, potřebuju čas. Všechno je tak čerstvé a pořád to bolí."

Ty! Ty potřebuješ čas?! Jak se potom má cítit on. Švihnul pohledem k zamilovanému pohledu Kiry Yukimury. To vidí, kolik času Scott potřebuje. Doslova těch pár týdnů, aby se otáčel za jinou sukní. Mezitím se Stiles potloukal mezi mizérií a výčitkami.

"Dobře." zaskřípal zuby pihatý mladík.

"Tak kdy se do toho pustíš?"

"Nemám žádné bestiáře, pamatuješ? Všechny jste mi je vzali. Možná kdybych mohl nakouknout do nich..."

"Ou. No s bestiářema se to má tak, že pana Argenta o ně teď požádat úplně nemůžu. Můžu snad?"

"Ne, ne nemusíš. To by bylo opravdu hloupé."

Něco jako. Hej, ahoj Chrissi, prosím tě můžeš pomoct tady mímu kámošovi a půjčit mu tvoje rodinný dědictví. Jo, jo je to ten co ti minulej měsíc zabil dceru.

"A Deaton?"

"Pan Deaton svoje knihy teďka potřebuje. Prý hledá nějakou velmi vzácnou přísadu. Takže ne, ani ten."

"A jak přesně mám teda něco najít."

"Oh, no tak jako vždycky. Ty si nějak poradíš. Kdybys něco našel dej vědět. Jinak si zas promluvíme v pondělí."

Nechápal, proč na to vůbec přistoupil. Z celého dnu mu bylo špatně. Úzkost se ve vlnách vrátila s únavou a on chtěl prostě jenom zmizet. Dát se na čtvrtletní hibernaci a všechny tyhle špatné pocity zaspat a probudit se odpočatý a plný energie. Zavřel oči a promnul si je. když je zase otevřel seděl pořád ve školní jídelně. Jako vždycky se s tím bude muset nějak poprat. A ani krapet se mu nelíbilo, kam bude muset pro potencionální informace.

Argent je mimo hru, k Deatonovi se mu vloupat zrovna nechce. Už tak jsou s druidem a Scottovým emisarem na ostří nože a krádež/vypůjčení by to mohlo jen zhoršit. Zbývalo poslední jméno spojené s dlouholetou tradicí a spjaté s Beacon Hills. Hale. Derek nic z jejich tehdejšího bohatství neměl. Všechno nechal za sebou, když s Laurou utekli do New Yorku. Ale Peter na druhou stranu...

Starší Hale si zakládal na své imidži, na svém rodinném jméně a na vědomostech. Jestli bude mít někdo v tomhle městě materiály, které Stiles potřebuje, bude to on.

Jenže.

Jenže Stilesovi se nechtělo. Jejich poslední střetnutí se musel vyhýbat přitvrzujícímu flirtování. Jeho přítomnost prostě nešla přehlédnout. A celou situaci nezlehčoval ani fakt, že Peter slyšel každý úder jeho srdce, rychlost jeho nádechů a mohl cítit jeho emoce. Bylo pro něj potom až směšně jednoduché zjistit jaká formulace slov padá na úrodnou půdu. Jaké oblečení je pro Stilese definicí mokrého snu a který letmý dotek zanechá husinu.

Které jídlo mu chutná. Kteréžto mimochodem i sám uvařil. Neholdoval totiž nezdravým donáškám. A vlkdolak vypadal neodolatelně i v hloupé zástěře.

Stiles se bál. Bál se toho, kdyby dal najevo svůj zájem, Hale ho spolkne jako malinu. Podá mu prst a on mu ukousne celou ruku. Snažil se teda působit odmítavě. Teda alespoň jeho vyjadřování, protože jeho tělo bylo zatracený podvodník, ptáte-li se.

Proto využil všemožných taktik, aby se Peterovi vyhnul obloukem. Alespoň poslední dobou. Neměl by sílu vzdorovat vůči někomu, kdo ho tak očividně přijímá ,chce ho přesně takového jaký je. Jenže za tím vším hezkým bylo něco špatně. Ledové šílenství a konečnost. Stiles tušil, že jestli jednou spadne do osidel téhle bytosti, bude to konečné ve všech směrech. Peter byl...Peter.

Jednou se snad nic nestane, když odejde ze školy trochu dřív. Nejlépe tak, aby Cora měla ještě nějaké hodiny a Peter byl na nákupech a jeho byt byl tak liduprázdný a bezpečný k prošmejdění. Slovo dalo slovo a Stiles vyrazil z budovy jako namydlený blesk. Při troše štěstí si ani Couch nevšimne, že ho tam na ekonomii neměl.

Párkrát už tady byl. Třetí a poslední podlaží. Podkrovní světlý, otevřený byt. Dobře udělaný požární systém. Výborné zabezpečení. Peter si potrpěl na kvalitu. Jenže Stilese by nezastavil ani bankovní sejf. Vždycky měl svoje způsoby. Kódy se mu prostě poštěstilo zahlédnout a ty se v jeho jinak chaotické mysli uchytili jako plevel ve spárech dlažby a ta kopie klíče? Takový jeho zlozvyk. Vždycky byl radši připravený. Mohli byste ho nazvat neoficiálním klíčníkem celého města. Ale opravdu jenom neoficiálním, protože oficiálně by ho za to musel jeho vlastní otec zavřít.

Dostat se dovnitř, tedy nebyl nejmenší problém. Byt byl tichý a prázdný. Mladík zamířil přímo do Peterovi pracovny. Tam, hádal, bude mít ty nejdražší a nejdůležitější knihy.

Stiles tam ještě za celou dobu nikdy nebyl. Zhluboka se nadechl, než otevřel dveře se zdobenou klikou. Místnost byla tmavá. Asi čtyři na čtyři metry velká. Okna zakrývaly olivové závěsy, dlouhé až k zemi. Stěny skoro až ke stropu zakrývaly plné knihovny a uprostřed tomu vévodil pracovní stůl z tmavého masivu. Ledabyle odložený notebook a stolní počítač, pár propisek a papíry.

Knihovna byla seřazena abecedně. v tenhle moment děkoval Peterově potřebě vše do puntíku katalogizovat. Našel tak rychleji, pro co sem přišel. Několik svazků, vázané v obyčejné hnědé kůži. Hned otevřel ten s agresivními bytostmi. Musel číst rychle, vlastník knížek by si hned všimnul, kdyby mu byť jen jedna zmizela. Netrvalo by mu dlouho, než by ji i s jejím únoscem našel.

Kategorie-kanibalové, nebezpeční, masožraví, aa lidožraví. Mantichoru by sem musel někdo dovézt a to by lovci věděli, potažmo Argent a řekl by to Scottovi. Kelpie by svou oběť trávila někde na dně jezera a nic by po nich nezbylo.

Potřeboval něco... něco co své oběti trhá. Brutálně si s nimi hraje než to ukončí. Něco pomstychtivého velkého a nezanechávajícího stopy.

Stopy, žádné tam nebyly. Takže, něco co létá? Letaví, létaví. Zběsile listoval stránkami.

Meluzína. Objevují se v hejnu, při bouřích a trhají své oběti na kusy, ale nežerou je. Ne, to by šerif našel jen kusy těl, jenže našli zbytky. A to ne zdaleka všechny. Pár kostiček chybělo.

Harpyje. Harpyje?! První, co by dávalo jakž takž smysl. Taky žijí v hejnu a létají v něm i na lov. Útočí jen s jasnou početní převahou, ale když už se na vás začnou snášet, nemáte šanci se vyhnout ostrým pařátům.

~Větších příšer není a horší morové rány, která hněvem bohů se zrodila ze styžských proudů: ptáci to s dívčí tváří, však hnusné jsou výkaly jejich. Na spárech křivé drápy a pořád nadmíru bledá od hladu tvář.~

Rozšklebené rány výletníku dost dobře mohli být od dravčích drápů. Musí si to..

"Cvak."

Stiles ztuhnul, ani nedutal. Někdo přišel. Prosím, ať je to Cora, ať je to Cora! Tu by mohl podplatit, umluvit, vymluvit.

"Říkal jsem si , koho to dole v hale cítím, že mi to tak zlepšilo náladu."

Dveře od pracovny se otevřeli a mezi futry se postavil muž ve středních letech, s modrýma očima, mírným strništěm a založil si ruce na hrudníku. Na širokém vypracovaném hrudníku, který skoro z půlky odhaloval obscénní V výstřih. Konec konců všechno na jeho postavě bylo jistým způsobem nemravné. Vlasy co si nechal trochu narůst se vlnily ve světle hnědých kadeřích podél uší. Nezkrotné hřebenem a přesto prapodivně přesně na tom správném místě. Obličej s jasně řezanými rysy v jejichž asymetrii byl schovaný šmrnc.

Modré oči, které bývali kdysi karmínově rudé a byla v nich pořád schovaná ta šílená jiskra nebezpečí a nadřazenosti. Stiles měl jediné štěstí, že Peter už nebyl alfa jinak by šla jeho chlípná dušička do kopru. Teda hluboko do země, kvůli totálnímu ztrapnění, jež by nastalo po jeho reakci na...

Ten krásný krk s tepnou na pravé straně. Ne žádný krček laňky. Úžasný, silný krk, co navazoval na trapézové svaly a spojoval ho s širokými rameny. Svaly, svaly, všude svaly. Kam až oko dohlédne.

~Nedokonalost je krása, šílenství je genialita, a je lepší být dokonale směšný než absolutně nudný.~

Jak řekla jednou Marilyn Monroe. A Stiles to nemohl v Peterovi nevidět. Bylo to do očí. Řvalo to do místnosti.

"Stilesi. Čemu vděčím za to potěšení?" Ladnost a krása se najednou přetavila v pachuť nebezpečí. Pocit studeného ostří nože na krku. Pohled orla z výšin, či dobře maskovaného pantera mezi listy džungle. Nebo vlka...

Vyschlo mu v puse už jenom při pohledu na něj. Jazyk se lepil k hornímu patru a mozek přestal pracovat.

"Petere...už jsem na odchodu." bylo by fajn, kdyby ses choval jako bych tady vlastně ani nebyl.

"Ach a tady jsem já, ve vší své kráse, myslíc si, že jsem ti ty čtyři týdny chyběl."

Na to neměl moc co opáčit. Chyběl mu i nechyběl. Byla mu zima daleko od ohniska jeho chtíče. Bylo mu hořko z odloučení. Bylo mu na nic. Ale rozum stále mlel svou píseň. Je to tak dobře, je to tak lepší. Když půjdeš moc blízko, spálíš se. Spadneš a utoneš. Spadneš a už nebude návratu.

Jenže jemu bylo na nic a vlkova přítomnost, jasná a šílená, starostlivá a majetnická ho hřála kdesi uvnitř v jeho nitru. Byl rád chtěný, posesivně zbožňovaný.

"Já.."

"Chyběl, Stilesi?" Jeho tón se z klasického konverzačního stal krutým a podezřívavým. Peter by nesnesl, kdyby mu nechyběl. Špatně snášel už jen to, že se mu tak dlouho vyhýbal.

Stiles zrudl v tváři a odvrátil pohled někam na stranu, teď mu vlastně ten stůl připadal jako to nejzajímavější v místnosti.

Peter ho měl konečně před sebou na dosah, po tak dlouhé době se mohl zase něčím, někým kochat. Každodenní šeď ustoupila do pozadí. Odlepil se od dveří a vykročil k té delikátní lidské bytosti. Ano, čekal, že po zkušenosti s démonem bude nesvůj. Unavený, polámaný, ale Peterovi nevadilo, kdyby jím i zůstal.

Jeho fantazie bylo lepší nechat si jen pro sebe. Měl by možnost podmanit si entitu starší než on sám. Jak by se Nogitsune tvářil, kdyby do mladíka, do těla jeho hostitele bezlítostně vnikl a plenil ho. Byl by to liščí smích, co by slyšel, nebo by démon ustoupil a přenechal místo lidským vzdechům.

Stiles se kolem něj pokusil projít. Neúspěšně. Peter ho chytil jednou rukou kolem pasu a druhou mu srazil ruce. Rychlými kroky je přemístil až ke stolu, kde je opřel a mohl z ještě větší blízkosti sledovat ruměnec na dokonale alabastrové pokožce, poseté pihami. Jantarové oči, co se mu odvážili čelit. Plné otázek, chtíče, ale i strachu.

"Chyběl-jsem-ti-?" nezapomněl se u toho otřít o jeho rozkrok. Vyloudil z něj roztřesený nádech. Vždycky věděl, že to Stiles bude mít rád trochu tvrdší, že bude vzrušený z adrenalinu a to on rozhodně byl. Vrcholový predátor , co ho mohl stejně snadno zabít svými tesáky, které přejeli po jemné pokožce na krku, jako vzrušit.

"Ne! A koukej mě pustit! Hned Petere!" Stiles bojoval a cukal sebou. Dosáhl tím možná tak jen větší frikce. Mučivě líbezné vězení, z kterého nebylo viditelného úniku. Chtěl i nechtěl prchnout. Jeho vlastní bytí se v blízkosti Petera stávalo oxymoronem.

"Lež a taky lež. Takže jsem ti chyběl a pustit nechceš. Kolikrát ti mám říkat, že vlkodlakovi lhát nemůžeš. Líbí se ti to? To že nad tebou mám úplnou moc a nemůžeš se skoro ani hnout, hmm?"

Stiles začínal tvrdnout. Jeho libido se navrátilo v tu nejméně vhodnou chvíli. Panika se vkrádala do každého póru. Odmítal dát Peterovi hmatatelný důkaz, i když svým lhaním jich dával dostatek. Byl otevřená kniha a chtěl být záhada za dveřmi se sedmero zámky. Ale rozum vypovídal službu. Jeho obvykle bystrá a hbitá mysl se hroutila do sebe.

"Nehádal jsem, že naše první sblížení proběhne, na mém pracovním stole, po tom co se mi vkradeš do bytu. Neber mě špatně zlatíčko. jsi vždycky vítaný, jen stačí napsat dopředu, abych se na tebe lépe připravil."

"Pust." zasmýkal sebou Stiles zběsile. Situace začínala být alarmující. Byl tuňákem uprostřed rybářské lodi. Bez vody, čekající na rozsudek smrti.

"Tebe nikdy."

"Petere, koukej mě pustit, nebo.."

"Nebo? Pobav mě zlato. Co by jsi udělal, hnn" ruka slídilka se dostala až pod Stilesovu flanelovou košili a každé místo kam sáhla pálilo a hřálo.

Peter chtěl vědět čeho je schopný. Vidět jeho krásnou tvář s výrazem násilí vepsaným do každého ohybu. Kochat se nově objevenou brutalitou jež mu přimíchání špetky démonní esence dopřálo. Och, jen kdyby ji Stiles mohl stále mít. Kdyby si ji mohl ponechat a rozsévat kolem sebe. On by se k němu přidal a společně by tančili mezi padlými těly nepřátel. Obrana, zábava, přežití? Je jedno, co z toho, hlavní by byl prožitek a rudá. Rudá jako jiskra alfy. Jeho.

Stiles nechtěl. Nechtěl se nechat jen tak osexovat na něčím stole a ještě ani vlastně neměl jasno jestli je mužská populace tím směrem, kterým se chce vydat. Holky jsou tak....měkké a hezké. Tak proč ho ksakru vzrušuje tenhle vlkodlak, co k němu tiskne svoje pevné tělo a ...je tohle erekce , ta velké boule co se mu líně šoupe o stehno?! Tak tohle opravdu ne!

Vzdal to, vzdal fyzický vzdor a pustil přehradu. Něco temného uvnitř něj, co tam zůstalo po démonovi. Ještě to nepoužil vědomě, ale teď si jasně vzpomínal na ten moment zadostiučinění včera v noci. Kdy ho svrběly prsty elektrickým proudem a měl pocit, že dokáže všecičko. Chtěl tu sílu...chtěl něco, cokoli, co ho nebude činit tak bezbranným.

Peter pocítil nejdřív jenom jemné šimrání. Jantarové duhovky pod ním na moment dostaly černý odstín, ale mohlo se mu to jenom zdát. Byl to záblesk. Jako když naštvete alfu a on po vás mrskne jeden rudý pohled, aby vás umravnil. Potom dostal takovou ránu, že odletěl na zem. Ne pěstí, ale elektrickou. Na chvilku to vyhodilo spojení mezi jím a jeho vlkem a ten kradmý moment byl přesně ten, kterého Stiles využil, aby se vypařil.

"Tak tohle je novinka." usmál se pro sebe Peter. Jemný sexy úsměv se protáhl do bestiální mordy plné špičatých tesáků. Oči mu modře zářili. Chce ho! Teď ještě víc, než kdy jindy.

Stiles vyběhl ven. Nervozitou a stresem se mu klepaly ruce tolik, až nastartoval teprve na potřetí.

Poslal jednu esemesku a pak už se řítil zatáčkami města. Co nejdál.

Co když to někomu řekne. Co když ho pak Derek už nebude chtít ve smečce? Stiles se bál následků, jenže nebránit se , by vyšlo snad ještě hůř. A teď Peter zase všechno ví!

A Peter opravdu hned co se vzpamatoval volal Derekovi. Vyrovnaný naléhavý tón rezonoval místností a spřádal další brilantní plán. Jeho synovec pro jednou souhlasil s navrhovaným a v klidu přijal předkládaná fakta, až měl Peter podezření, že to jde na jeho vkus nějak moc snadno. Většinou se hádali do krve a bylo opravdu málo témat na kterých se v klidu a míru shodly, ale...jak je vidět mohl k nim připočítat jedno další.

Stiles mezitím dorazil před kliniku zdejší veteriny a byl celý hrr dnešní osobní očistec zakončit předáním naleznutých informací Scottovi. Co nečekal, byli všichni členové smečky. Cítil se nesvůj a obklíčeně. Přesto, ten pocit zastrčil někam do pozadí vědomí a vstoupil do Deatonovi pracovny. Všechno tam vypadalo jako posledně.

-Musíš věřit. Zavři oči a dosypej kruh z popela horského jasanu. Věř a kruh se uzavře.-

-Jsi spark Stilesi, ale nadpřirozeno je moc nebezpečné. Měl by jsi jít domů.-

-Všichni tři umřete, abyste našli Nemeton. Potom vás vrátím zpátky.-

-Jedovatý lišejník ho na chvíli udrží v bezvědomí. Tohle řešení je ale jenom dočasné.-

-Jsi si jistý, že už démona v sobě nemáš?-

Alan Deaton stál opřený o kovový operační stůl a měl na tváři stejný neutrální výraz jako vždy.

"Stilesi."

"Scotte? Zjistil jsem o koho jde. Nebylo třeba plné audience."

"To je pro jistotu. Takže jsi na to přišel?"

"Měli by to být harpyje Scotty, s těmi se jen tak nedomluvíš. Roztrhají všechno v dohledu. Navíc to vypadá na početnější hejno. Útočí.."

"Útočí s větší početní převahou." dopověděl za něj Deaton.

"Takže jste to už věděl. Scotty, on to věděl a nic neřekl!" Kvůli tomuhle hloupému Druidovi musel podstoupit neplánované dostaveníčko s Halem a ještě mu prozradil svoje tajemství. Ale pohledy ostatních byli divné. Vůbec ne překvapené, nebo zděšené nad Deatonovým zadržováním klíčových informací. Už to věděli. Nějak to věděli. A vlastně Deaton neměl být ani ve městě, tak co tady dělá?

"My víme, jen jsme tě sem potřebovali nějak dostat. Sti, nadával jsi mi jinou možnost."

"Cože!"

"Jako člověk nepatříš do smečky a nemůžu ti to nařídit, ale nemůžeme si dovolit, aby nám tady běhali dvě škodné. Musíš zůstat hezky v klidu, než vyřídíme jeden problém."

"Co?!" Stiles se ztrácel. O čem to proboha mluví. Měl snad vypláchnutý mozek? Provedli na něm nedobrovolnou lobotomii?!

"Tady Scott tím chce říct, že jsi teď po jistých událostech více náchylný k opětovnému posednutí. a bylo by nanejvýš nepříjemné, kdyby jste svému Alfovi bodl nůž, tedy přesněji katanu do zad ve chvíli, když by řešil mírovou cestu s narušitelem jeho území. Takže pane Stilinsky, budu vás muset zase uspat."

Stiles jen na prázdno klapal pusou. Takový sračky! Jakýpak opětovný posednutí, hn? Je označenej a žádnej další démon, vyšší nebo nižší, už by o něj ani nezakopl. Mír s harpyjema! Do pekla s druidskou rovnováhou. To rovnou můžou jít všichni skočit z útesu a bude to míň bolestivý.

Uspat? Je snad nějaký domácí zvířátko, který můžete vypnout když vás stojí moc energie. Považujou ho vůbec za člověka?!

Ale co ho nasralo nejvíc bylo- jeho území. Jeho?! JEHO?! Vzedmula se v něm nečekaná vlna vzteku a majetnickosti. JEHO?! Scott McCal ho vlákal do pasti, ne poprvé. Scott McCal ho zradil. McCal nebyl jeho alfa a sprostě si nárokoval území JEHO ALFY. Byl to cizák, vlk z ničeho. Tohle město, tyhle lesy, tohle údolí patřilo Haleům už pěknou řádku let!

"Scott není můj alfa!"

"Vidíte Deatone, neposlouchá. Bude lepší, když ho necháme tady."

Teď mu to konečně dávalo smysl. Alan Deaton byl ta nejhorší z krys ve zdejších kanálech. Proto tak snadno odešel do důchodu po masakru jeho tehdejší smečky. Proto se nenamáhal ochránit, či snad jen najít zbývající členy. Ta hniloba tady čekala dokud se nenajde dobrá příležitost. Nová smečka. Nový alfa se kterým by mohl bez problému manipulovat. A zarýt mu hluboko do mozkových závitů druidské hodnoty. Někdo, kdo nebude rodný, protože ti by jeho bláznovství smetli ze stolu během mrknutí oka. Někdo jako Scott Mccall.

"Souhlasím, podržte ho."

Chytli ho dva páry silných paží a emisar mu bodl injekci do ramene. Nikdy neměl to štěstí, aby se dokázal ubránit dvojčatům a jejich ocelovému stisku se nevykroutil ani tentokrát. Nemluvě o jejich spojené bersekr formě. Každý inteligentní člověk by vzal hned nohy na ramena. Stiles si poznamenal na svůj imaginární lístek, že pokud někdy dojde k mířené genocidě...oni půjdou první.

Štědrá dávka koncentrátu se mu vlila do oběhu a on pocítil okamžitou malátnost. Kdyby ho nepřidržovali spadl by na zem. Blonďáci se na něj zle šklebili.

"Až se vrátíme, možná mám nějaký způsob jak ho udělat poslušným."

Zatracená otrocká pečeť a druidové! Rovnováhu hlásají jenom v případě, že se jim to hodí.

"Bude v pořádku?" zeptal se Isaac.

"Pokud je v něm ještě kousek démona jak mi Scott potvrdil, bude jenom spát. Pokud ne, nu...

Zavřeli ho ve větší psí kleci. Podlaha ho tlačila a podložka páchla po tentýž zvířeti. Nemohl ani pohnou prsty. Jeho jantarové oči nenávistně probodávali jeho tehdejší přátele a nejvíc falešného druida.

Vlastně už ani netušil jak se mu mohla Lydie líbit, jak ji mohl obdivovat? Dívka s jahodovými blond vlasy se na něj ani neotočila a přidala se k ostatním. Byla natolik inteligentní, aby si plně uvědomovala, co měl Deaton svou klasicky dvojrozměrnou poznámkou na mysli. Ani to sní ale nehnulo.

Co s ním bude, až se vrátí? Donutí ho vzít na sebe pečeť. Bude Scottův otrok. Jeho poslušný pes a tím pádem potažmo i emisarův. Bude muset uposlechnout každé jeho slovo. A až zjistí, že v sobě má část magie bouřkové Kitsune? Zvedal se mu z toho žaludek. Nechtěl ležet několik dalších hodin ve svých zvratkách. Dnešek byl z bláta do louže. Jenže teď už se topil přímo v řece. Proud ho strhával a sil se nedostávalo.

Nutně potřeboval safe, exit, nebo vzít všechno úplně od začátku. Ano, to by bylo nejlepší. Kolikrát by změnil svoje rozhodnutí, jak moc jinak by teď vypadala jeho situace.

Diametrálně odlišně. Přinejmenším.

Kroky před budovou utichly a Stiles byl zase sám. Tentokrát vídaná změna. Šoupání štěrku o podrážky zaniklo v dálce. Možná, když se bude hodně snažit, bude se moc za chvilku pohnout. Nejdřív prsty, potom celé končetiny. Notak! Sám si nebyl jistý? Má v sobě dostatek nadpřirozena. Má v sobě ještě tu sílu? Dneska ji už jednou použil, nejspíš proto už podruhé nereagovala. Neuměl ji ovládat. A jestli je víc lidskou bytostí, než čímkoli jiným. Ten prach ho nejspíš zabije...

"Klik"

Někdo přišel. Má na sebe zkusit upozornit. Kdyby to byl nějaký návštěvník, mohl by mu pomoci. Doufal, že banda idiotů neposlala někoho zpátky, aby ho hlídal.

"Krásko, mohla byste mi prosím otevřít tu branku, mám nepěknou alergii na dřevo."

"Chichichi, ale samozřejmě pane Leadsburgy."

"Děkuji, drahá. Opatrujte moje telefonní číslo stejně jako vaše krásné lokny."

"Samozřejmě. O víkendu vám zavolám." dívka si málem ucvrnknula z komplimentu na její slámové vlasy. Jak jednoduchá to bytost. Muž měl radši větší výzvy. Tahle krasotinka byla hluboko pod jeho úroveň.

"Jistě Margaret, budu se těšit."

"Naschledanou."

Dveře znovu práskly. To, že telefon i jméno jsou jasně falešné zůstalo nevysloveno.

"Otravná ženská. Kdyby jenom ten všivák prohnaná neměl celou ordinaci obloženou jasanem, nemusel bych využívat všeobecné tuposti...Stilesi! Stilesi, kde jsi?"

Mladík ten smysluplný baryton poznal už na dálku. Jeho pronásledování by normálně odsoudil do sedmého kruhu pekla, ale v téhle situaci za něj byl rád. Muže nezastavila ani pořádná várka voltů přímo do oběhu.

"Vážně tě strčili do téhle špinavé odpornosti?!" Zatím viděl jenom boty. Pohled na předraženou, vyleštěnou kůži nebyl o nic méně impozantnější než na jejich majitele.

Vlkodlak se neobtěžoval hledáním klíče a kovovou mříž rozerval na kusy. Vytáhl pořád ještě bezvládné tělo do náruče a odnesl ho do svého sportovního auta.

"Jsem si vědom námitek, i když teďka nemůžeš zrovna mluvit, což považuju za rozhodně rajcovní. Někdy to můžeme zkusit i u mě v ložnici. Nějaký roubík by se tam našel. Ale co ti to kruci dali za sajrajt?!" Lomcoval s ním vztek.

Jak si Deaton mohl dovolit šáhnout na jejich, jeho emisara?! Svoji malichernou pomstu mu naservíruje později, teď byl důležitější...

"Otro pčet" rty ho pálily a krk hořel, ale pokusil se dát dohromady těch málo slov, co ho teď nejvíc tížily.

"Nerozumím ti drahoušku, ještě chvilku vydrž. Všichni jsou už u mě a něco vymyslíme. Všimnul jsem si jakou zajímavou četbu jsi si u mě zvolil a nějak to společně potřebujeme pořešit, že?" zavrněl beta. Už nějakou dobu se neprotáhl a nenechal se ovládnout svou vnitřní bestií. Hejno okřídlených stvůr bude přesně ta správná příležitost.

Bude se chtít Stiles připojit. Bylo by překrásné vidět ho s tím stejným výrazem jako když si brání lidi co jsou "jeho" a jde přes mrtvoly. Ten vzdor, ta energie. Ruce pokryté rudou a elektřina probleskující ve vzduchu. Byl neodolatelný. Peter si mlsně oblízl rty. Už se nemohl dočkat až bude taky jeho, jenom jeho.

Bylo jasné, že Peterovo řešení bude mnohem víc drsnější a smrtelnější, než to co měli v plánu jeho vrstevníci. A když mu Scott náhodou bude stát v cestě Stiles s tím ve skutečnosti neměl problém, i když by se asi měl alespoň pozastavit. Ne, byli to zrůdy, co roztrhaly tři občany. lidi, které jeho otec chrání. Nezasloužili si nic menšího.

Peter ho s lehkostí vynesl nahoru do jeho apartmánu. Pevné ruce jeho tělo držely bezpečně nad zemí a hruď vlkodlaka vibrovala občasným zavrčením, když se mladík nahnul na nějakou stranu a už už to vypadalo, že vlkovi vyklouzne, posune se tak dál od svého sebemrskačského opojení.

"Stilesi." Derek byl první, kdo je zahlédl.

"Je v pořádku?!. Erica a její starostí pokřivená pohledná tvář.

"Nemůžeme se od tebe ani hnout." Boyd a jeho jemný úsměv.

"Ty teda vypadáš Stilinsky! Byl to alespoň dobrej mejdan?" Jackson a jeho úšklebek. Ale v očích mu plápolala radost, že druhého vidí v jednom kuse.

Stiles by šlofíka ve psí kleci nenazval zrovna mejdan, ale což.

Peter ho opatrně položil na gauč a sedl si vedle něj. Mladík hned pocítil okamžité zlepšení jeho paralizace. Střelil očima k boku a zahlédl Peterovo předloktí pokryté černými žílami. Bral částečně jed na sebe. Jeho rychlejší regenerační systém se s tím popere během mrknutí oka. Svoji laskavost si nejspíš vybere někdy později. Až se Stilesovi do něčeho nebude chtít. Připomene mu...

Jak ale věděli kde ho hledat?

"Argent mi poslal zprávu, že Scott něco chystá. Nezdálo se nám to, zvlášť, když jsme nevěděli kde jsi." vysvětlil vzápětí Derek.

Ach, ano. Křehká důvěra lovce a alfy Hale vznikla v momentu, kdy mu Derek zachránil život. A všechno naznačovalo, že Chrisse spíš strčí do ohniska výbuchu, kterému čelili, za útrapy jimiž si díky jeho rodině už prošel.

"Doma jsi teda rozhodně nebyl!"

Kdo jiný, než právě Cora by se mu vkradla do domu, do pokoje. Nemohl ji za to nemít rád. Dneska vlastně udělal úplně to samé.

"Haaaa" Konečně to vypadalo, že bude moci zase mluvit.

Ostře se nadechl. Bylo toho hodně, co měl na jazyku. Peter ho ještě stále nepouštěl. Jeho dlaň byla teď už jen odložená na jeho zápěstí jakoby to bylo normální.

"Zasranej Deaton! To prvně a hlavně!"

Peter se od srdce zasmál. Ne, s ním se opravdu nikdy nenudí. Ostatní se taky ušklíbali.

"Scott mě chtěl jenom nechat zavřít, než domluví mír s harpyjema." Poslední větu vyprskl s největší ironií jakou byl schopný.

"Jeho hloupost tudíž nemá hranic. Nepřestanu litovat dne, kdy jsem ho kousl. Je zklamáním našeho druhu." Peter by byl stokrát spokojenější kdyby tu noc narazil na Stilese.

"Otrávili mě tím skvělým lišejníkem, co posledně, ale muselo v tom být ještě něco."

"Můj jed, možná. Deaton nějaký sebral z nemocnice po zápasu." navrhl Jackson

"Mohli tě zabít!" probleskli Derekovi oči karmínovou.

"Ale žije. Je prostě speciální, mohu-li říct." zavrněl Peter.

"Ehh" unisino všechny ostatní bety.

"Nechte si to flirtování na později."

"Samozřejmě slečno Reys. Ještě něco ty myslitele napadlo?"

"Chtěli mi dát otrockou pečeť, až se vrátí, abych poslouchal Scotta. Deaton by mi vypálil cejch." skřípal zuby Stiles a do krajíčků oči se mu hnaly marně zadržované slzy.

Derek teď už nepokrytě zařval. Oči mu žhnuly a ostatní na tom nebyli jinak.

Tři rodilí vlkodlaci ze sebe vypouštěly vlny vzteku.

"Co to je?" pípla vyděšená Erica. "Co by mu to udělalo?"

"Je to přesně to, jak je to pojmenované. Pečeť, co tě spojí s alfou a nutí tě poslouchat všechny jeho rozkazy. Řekne ať jdeš skočit. Ty se sebereš a najdeš si největší sráz, nebo budovu v okolí. Stáváš se otrokem. Loutkou bez svobodné vůle. Používala se jenom na zdivočelé, nebo šílené, aby nikomu neublížili nebo nevyzradili svoji existenci někomu nepovolanému. I tak byla přísně zakázaná na začátku devatenáctého století. Už se nesmí aplikovat a je velice znepokojivé, že Deaton ví jak to provést."

Tady nešlo jenom o totální kontrolu nad jeho životem a smrtí. Bál se jak by ho mezitím využili. Mohli řídit jeho sílu, zapečetit ji, sebrat. Jeho osobní život, jeho emoce. Byl by zase uvězněný uvnitř vlastního těla, stejně jako s démonem.

"Ale a to je hlavní, nefunguje, pokud máš už bond s jiným alfou. Ten je dominantnější, než nějaká pečeť."

Všichni se mlčenlivě zadívali na Stilese, stále sedícího a odpočívajícího uprostřed gauče.

"Řekl jsi, že si to rozmyslíš, ale stále si myslíš, že je dobrý nápad vybírat mezi jím a námi?"

"Momentálně, ne. To co udělal dneska překročilo všechny meze."

"Peter připravil kontrakt. Pro emisara a nevlčí členy smečky je třeba vazbu stvrdit." Jistě, že pro něj už dopředu měli připravenou smlouvu. Stiles by bez svých podmínek nepřijal a Haleovi se nepozastavovali před jejich splněním. Žádné zdržování v nyní vyhrocené situaci sepisováním na koleni.

"Další rituál, skvěle."

"Nic takového drahý, stačí jenom kapka krve a tvůj obtisk palce. Přinesu ti to."

Peter před něj položil štos papírů. Možná, ale opravdu jen možná měl menší problém vítězně se nešklebit.

"Obsahuje to klasické fungování ve smečce. Jaké jsou tvoje povinnosti jako emisara." A kam zapadáš v hierarchii, to už si ale nechal pro sebe

"Na tohle není čas."

"Stačí podepsat."

Peter natáhl ruku a Stiles do ni vložil svou dlaň. Vytasil jeden dráp a řízl mladíka podélně do polštářku palce. Ten sykl, ale držel.

"Teď ho přitiskni přímo sem. Ano správně." Peter se skoro nemohl udržet nadšením. Až to zjistí, až na to přijde. Mladík se ho nejspíš pokusí zabít. Jenže on si nemohl dovolit nevyužít takovéhle příležitosti.

Všichni napjatě sledovali jak se do papíru vsákla krev a patern palce vytvořil otisk. Jakmile byl otisk kompletní všichni v místnosti pocítili nové křehké pouto. Bylo mladičké a čekala je spolu se Stilesem ještě dlouhá cesta než bude pevné a skoro hmatatelné. Záleželo také jak hodně se se svými novými členy smečky bude vídat. Ale bylo tam. Mladíkovo srdce poskočilo a na chvilku se nechal unášet tím pocitem celistvosti a bezpečí.

Smečka bude od tohoto památného momentu jeho druhou rodinou.

Zkusil zatahat za každé vlákno co vedlo k jeho společníků. Derekovo zářilo jasně a silně. Nejspíš proto, že byl Alfa. Bety by od sebe skoro k nerozeznání. Okrajově mohl cítit jejich emoce. Počítal, že časem se v tomhle zlepší.

A pak se obrátil k Peterovi a strnul. Na jejich poutu bylo něco jednoduše jinak. Ne nutně špatně, ale pocit, který z něj cítil byl diametrálně odlišný od všech ostatních. Mohl ho lépe rozeznat, mohl od něj cítit ve větší míře emoce a starší muž je před ním zrovna neskrýval. Naopak, posílal k němu vlny intenzivního zájmu, majetnickosti a chtíče.

Stiles se málem udusil na vlastní slině. Kdyby měli víc času, možná, až by se dostal přes svůj zjevný stud a trapnost celé situace, začal by se pitvat v podrobnostech. Proč krucinál cítil nejsilnější pouto právě s Peterem? Proč se najednou všechny jeho, pro něj logické a důležité argumenty vypařily? Jeho doposud chatrná obrana padla jako kartonové kulisy při větru. Zorničky se mu mírně rozšířili a nozdry nasály jeho osobitou vůni.

Derek ho opatrně pozoroval. Jenom čas ukáže, jestli se rozhodl jako Alfa dobře. Bylo moudré Peterovi dovolit přidat nakonec jistý dodatek? Výsledek byl chtěný, Stiles se od nich už nemůže oddělit, ač by sebevíc chtěl. Otázkou zůstávalo, co to přinese do dnů budoucích.

Povzdychl si. Oběti jsou nutné. A tahle nebyla nijak velkolepá, alespoň z jeho pohledu. Podle něj to stejně do téhle fáze spělo. Jenom trochu postrčili dějovou linku. Udělá tenhle nevinný šťouch na druhém břehu tsunami? Hah, nejspíš ano a ta tsunami bude Stiles, až se všechno dozví. Sežere je všechny za živa a s ním si vyšťourá zuby.

"Takže?"

"Kdo se cítí na úklid po štěňatech?" Peter se nemohl přestat ušklíbat.

Dnešek mu přinesl jisté vítězství a jeden kvalitní mord navrch bude už jen zlatou třešničkou.

"Můžu jít taky?" Stiles si nebyl jistý. Vždycky ho odmítli. Vždycky ho posadili na střídačku.

"Samozřejmě, emisar by se měl účastnit těchto důležitých bodů...a dohlédnout, že se nic nechtěného nedostalo z místa činu."

"Pff, z místa činu?"

Myslí si snad Stiles, že se Peter nedokáže překonat. Kolik jich tak může být? Udělá pro něj krvavé lázně. A pak, pak nastane úplně jiný lov. Ještě víc primární. Lov druha, stvrzení začínajícího pouta. Bude jenom jeho, k čemu byl předurčen.

Nikdo ho nebude moci zpochybňovat. Některé zákony se staví nad ty smečky, nad příkazy alfy a Peter znal snad všechny skulinky, které by mu mohli být kdy k užitku.

Roztrhá jejich nepřátele na cáry. Momentálně mu jeho zvýšená denní dávka serotoninu zpívala o heroických činech. Dokáže všechno!

"Petere! Dnešek není vhodným dnem pro vyžívání se v.."

"Přesně naopak, můj drahý synovče. Dnešek je stejně perfektní, ne-li víc, než jakýkoli jiný den."

Derek si nerad uvědomoval svoje chyby, ale stejně dobře jako věděl, že je činí, taky zjistil, že zpětně s nimi už nic neudělá. Nejhorší, co ho mohlo potkat, bylo poprat se s následky. Cítil hluboko v kostech svůj další boj, ne zatracené harpyje ani ufňukané štěně Scotta a jeho emisara a smečku zmatených teenegerů. Ne jeho posledním přestupkem byla přílišná schovívavost k jeho strýci. Moc volné okovy, prostor pro bujení a intriky. Neměl mu opětovně dávat roli levé ruky. Věděl jak se vyžívá v dehonestaci a likvidaci i sebemenšího náznaku nepřátelství nebo nesouhlasu vůči jejich bytí. Jak reaguje na provokace, na výzvy.

Neměl mu dovolit potkat Stilese, Mladík neměl možnost úniku, aniž by o tom zatím sám věděl. A Derek se zachmuřením sobě vlastním pozoroval se zanícením dlouholetého diváka hon, co mu probíhal přímo před očima. Znal ty modré jiskry touhy a agresivní koketní tance s jediným zamýšleným výsledkem. Vlastnit celou jeho posedlost. V tomhle případě nešlo o žádnou novinku. Zárodek se zrodil už dávno, někdy v prvních momentech jejich společné koeexistenci v jednom prostoru. V tu chvíli to byla nejspíš jenom zvědavost a zdravá kapka zábavy. Stačilo mu dýchat stejný vzduch. A Alfa neměl iluze. Najednou byl Stiles to jediné co drželo Petera v jejich smečce, v jeho vlivu a relativně zvladatelného. Byl jako nenasytná houba. Zvyšoval svoje dávky a náhlá abstinence pro něj byla dostatečnou fackou do tváře, aby se pojistil tímto suveréním způsobem.

Aby je sprachsprostě svázal, uzamkl, spojil do konce věků. V každém jeho rysu byl vidět až radostný triumf.

"Erica a Boyd zůstanou tady a budou naše pojistka. Když vám do dvou hodin nedáme vědět je jasné, že se něco kardinálně podělalo."

Alfa měl pořád na mysli jejich niterní boje s posledními zkušenostmi s únosy a mučením. Nesnášeli krizové situace a bolest moc dobře. Snažil si zpátky získat jejich důvěru a pravidelným strachem a terorem toho nedosáhne. Zvolil za ně.

"Dáme echo šerifovi, ten může vyhlásit pátrání, alespoň po Stilesovi. Opatrně obhlídneme veterinu a půjdeme pro pomoc k Satomi, spíš než k Chrissovi, promiň Dereku."

Pokýval hlavou, s tím by se dalo pracovat.

"A ostatní si půjdou hrát." Jackson se na Peterovu poznámku vesele ušklíbl. Byla to stejná sarkastická násilnická pakáž a tak si rozuměli víc než dobře.

"Takže jdu opravdu s vámi?"druhá stejná otázka už byla spíš hravá.

"Derek měl trochu námitky, než jsem mu nastínil naše dnešní setkání, zarazil mě tedy někde v moment, když jsem mu popisoval jak delikátní.."

"Petere!" dvojité zavrčení

"Zůstaly ti po něm schopnosti, že je to tak?" Peterův úsměv odhaloval tesáky a z nějakého důvodu působil pochvalně.

"Neumím to ještě úplně ovládat."

"Co smysli?" Jak to ten sexy všudybýlek může vědět?

"Ostřejší." zvědavě se na Halea podíval, ještě nenašel vlákno jeho otázek.

"V tom případě by jsi měl mít i větší fyzickou sílu. Co si pamatuji, byl jsi schopný odhodit Dereka jednou rukou na zeď."

Derek podrážděne zavrčel. Nerad si připomínal moment, kdy mu hrubou silou došel jasný nepoměr sil mezi jím samotným a "domnělým člověkem". V té době posednutý zlým liščím duchem.

"Tak to vyzkoušíme Bilinski." a tahle skromná věta byla jeho jediné varování než se na něj Jackson vrhl největší rychlostí jakou byl schopný vyvinout.

"Opatrně, nepotřebujeme ho paralizovaného." štěkl Derek

Stiles reagoval instinktivně. Krom síly, mu zůstaly i vzpomínky. Ty stejné, co ho budily se spánku uprostřed černočerné noci. Jeho s liščími byly promíchané. Tisíciletý démon rozséval svár, chaos a bolest kam vkročil, ale spolu s těmito, se do jeho mysli vryli i vzpomínky na stovky bojů. Svaly si zapamatovaly jeho postavení, jeho útoky. Jednoduché přenesení váhy protivníka v jeho prospěch. Obrácení jeho vlastních zbraní. Tanec smrti Nogitsune.

Peter z něj nespouštěl oči. Hlad uvnitř vlka rostl a stával se nezvladatelným. Na dosah ruky měl jeho vysvobození.

Jackson skončil na zemi rychlostí blesku. Jeho vlastní jedový bodák byl stočený nehezky blízko k jemné kůži jeho krku a na opětovné vyskočení by ze sebe musel nejdřív sklepat pevný stisk jeho vrstevníka. Stilesovi oči byli nepřirozeně tmavé. Zkoumavě se podíval po ostatních. Stačí tohle jako ukázka? Budou ho za to nenávidět.?

"Dokonalé." vydechl Peter

Jeho budoucí druh právě hravě uzemnil Kanimu. Jednoho z největších a nejnebezpečnějších predátorů mezi měniči.

"Co?"

"Odcházíme." zavrčel Alfa. Nehodlal čichat evidentní sexuální frustraci svého strýce a hormonama poblázněného Stilese, který ještě neví do jakých močálů to vstoupil. Dostat se z Bermudského trojúhelníku se mu oproti tomu bude zdát jako hračka. Pokud se tedy o to bude snažit. Ještě vlastně nezvažoval možnost, že by byl mladík povolný, či souhlasil sám od sebe. Čekal klasickou manipulaci a donucovací prostředky, krev a ....

Cora čapla Stilese pod loktem a táhla ho ze dveří k autům.

"Měl by jsi se připravit."

"Proč mi přijde že nenarážíš jenom na... no na ty masožravé slepice?"

"Protože, to co tě čeká po nich, nebude o nic míň náročnější. Věř mi."

"A to?"

"Nárokování druha Stilesi."bez servítek, přímo k věci. Tak jak bylo jejím zvykem. Peter za nimi vydal zvuk někde mezi kašlem a dušením. Derek si už nahlas povzdechl.

Stilesovi se zastavil mozek. Zkrat jeho maličkosti způsobila jedna věta, která ho mrskla zpátky do jedné z rodových knih Haleů. Nárokování?! Spí snad a Nogitsune si pořád pohrává s jeho myslí. To se mu zdálo jako nejpravděpodobnější scénář."

"Peterova trpělivost nikdy nebyla nekonečná a vypadá to že období dvoření má za sebou."

"Dvoření!?" Stiles zděšeně otočil hlavu na strůjce jeho šeniganů. Ten se na něj jen zazubil.

Jenže, aby ho Peter Hale mohl nárokovat, znamenalo to, že ho vidí jako adekvátního druha. Že ho uznává a že ho chce! Navíc by muselo existovat...... A kolečka zaklapla přesně na to správné místo.

Chapter Text

Tohle šlo za hranice obvyklého škádlení. Tváře mu hořely a kdyby měl možnost podívat se do zrcadla byly by rudé jako granátová jablka. Měl by to řešit hned. Moc dobře věděl, že by měl. Jenže jak tomu bývalo. Peter ho měl přesně tam, kde chtěl. Na stříbrném podnose. Jako pečené sele s jablkem ve chřtánu. Omeletu na pánvičce. Pěkně nadýchanou, jen se zahryznout.

Moc dobře si uvědomoval co se tady dělo. Teď už ano. Ostatní nejevili známky překvapení. I Derek. Museli o tom vědět dopředu. V jeho nitru se mísil hurikán hněvu a něčeho mnohem niternějšího, co ho hřálo až do morku kostí. Byla to radost. Prostá radost, že o něj někdo má až takový zájem, že je chtěný. Požadovaný a dožadovaný. Nepostradatelný a uháněný.

Zpětně si možná i trochu vyčítal, že se choval jako panička z předminulého století, které jde o její čest a dobrou pověst. Upejpavost na prvním místě.

Kdyby si znovu chtěl pročíst ten štos papírů, stálo by to někoho život. Museli sebou hnout, aby stihli dohnat první skupinku dobrodruhů na jejich cestě za zkázou. Provedli jim, snad všem nepěkné věci, ale nebyl to zas tak velký prohřešek na to, aby je nechali umřít.

Ani tak, nebyl plně rozhodnutý a jeho obvyklá průzkumnická zvědavost vystrkovala růžky. Jistě, může to nechat na později, až se vrátí.

Jenže, bude mít potom čas něco řešit? Čas na to mít prosté otázky, nebo konverzaci. Silně pochyboval. Na to četl až moc lóru, bajek a rodinných knih. Už teď mohl mít další zpropadenou věc, za kterou ho obdivovat. Ač se jeho svaly napínaly, zatínáním pěstí, nedočkavostí. Vlk se držel, aby se na něj nevrhl. Stavěl bezpečí, ať už jeho, nebo smečky, před svoje osobní touhy. Bylo to něco, co s Peterem tak silně nesounáleželo, až to bylo do očí. A to jeho vlastní zvědavost dráždilo do nepatřičných mezí.

Byl ochotný skočit draku přímo do mordy, aby ukojil svoje vlastní potřeby? Dalo se ještě mluvit o dvou rozdílných bytostech?

Zatracené nárokování. Cora od prvního komentáře mlčela jako hrob a on mohl jenom tápat v paměti, co všechno....Jedno bylo jasné, Haleovi ho podfoukli. V té zatracené smlouvě nebyl jenom kodex emisara. Byla tam i drobná smyčka, která Peterovi legálně umožňovala o něj aktivně projevit zájem. Co víc, bylo to něco jako zasnoubení. Neporušitelný svazek dvou duší, druhů.

Přes svoje vlastní pocity skrz pouto mohl cítit triumf a radost. Všichni byli za jedno. Nikdo vůči němu nechoval žádnou nenávist. Bylo to divné, slyšet je beze slov. Divné, ale vítané, užitečně a pěkné.

Potom mu něco došlo. Pro Fenrira jak tohle vysvětlí tátovi? Zatím nevěděl. V zátylku ho bodala ostrá bolest z usilovného přemýšlení. Problémy se na něj sypaly jako z protrženého pytle spolu s průměrně tisícovkou nových otázek za minutu. A v podbřišku se schylovalo k největší líhni motýlů za poslední... Nikdy.

Nikdy se necítil takhle vytržený z reality, tak nad věcí a přitom uvíznutý, lapený na doživotí. Nikdy o něj nikdo neprojevil ještě tak jasný zájem. Snažil se přijít na důvod proč on? Nepřipadal si nijak speciální, hezký, ani zajímavý. Byl to prostě on, jenom Stiles.

"Proč já?"

"Říkal jsem ti to už od začátku, protože se mi líbíš."

To jak se všichni nacpali do výtahu mu umožňovalo skoro cítit na sobě jeho ruce, jeho tělo. Jakoby to věděl, tak se o něj opřel. Stilesova pokožka pod tím dotekem vibrovala, pálila, rozkošnicky hřála na místech které už opustil. Zdálo se, že ty doteky bude cítit ještě týdny. A ani nebude muset čekat, aby se hřál v blaženosti nových, snad ještě intenzivnějších.

"Nezapomínejte, že jsme tady ještě s váma prosím!" zaúpěl Jackson.

Skrz vlákno, ale nepřišel pocit očekávaného diskomfortu a třebas i zhnusení. Jenom škádlivý podtón žertu. Utahoval si z nich.

"Zvykej si." zasyčel na něj Peter a otřel se dvoudenním strništěm o mladíkovo ucho.

Chtěl se o něj otřít celý. Splynout a už se nikdy neodloučit. Měl ho na dosah. Tak blizoučko a přesto ne ještě úplně jeho. Rozechvívalo to v něm ještě větší majetnickost. Pokud by teď na něj někdo položil své, mladíka nehodné, hnáty...přišel by o ně a potom nejspíš i o svůj život. Stačila špatně, nebo v tom horším případě úmyslně, pronesená věta a Peter by vraždil.

Nebyla by to činost jemu neznámá, ale šlo tu o princip. Vždycky svoji práci dělal s klidnou hlavou, promyšleně a přesně. Kdyby šlo o jeho alabastrovou delikatesu, měl by před očima rudo.

"Nejdřív práce Petere."

"Och jistě. Za koho mě máš? Přeci si nemyslíš, že bych se na to vykašlal a..." významně se podíval na Stilese před sebou.

Jenže sám Peter Hale si nebyl tolik jistý. Opravdu by všechno teď a tady nezahodil a neskočil po tomhle lahodném soustu, po kterém už tak dlouho hladový?

"U tebe si člověk nemůže být nikdy jistý." jakoby mu Derek četl myšlenky. Někdy ho to děsilo. Někdy ho to otravovalo.

Vyrojili se ven před budovu. Nedočkaví a vznětliví. Těkavost v každém pohybu. Nevybouřenost a přebytečná energie už brzy najde svůj hromosvod.

"Během tam budeme rychleji."

"Um, kapitáne, myslím, že jste zapomněl na mě." pípl nesměle Stiles

"Coro!"

Dívka jenom kývla.

Derek se snažil urvat poslední zbytky času, kdy ty dva může ještě oddělit. Znovu to probrat během boje. Pokud by opravdu došel k závěru, že to nebyl dobrý nápad, mohl by to překazit. Pouto druhů ještě nebylo plně ukuto, nebylo kompletní. Nezpůsobil tak zbývajícímu článku ohromující bolest.

Čistě hypoteticky, protože prakticky si nebyl jist, jestli by mohl svého strýce znovu před smečkou zabít. Ano, smrt byla v momentálním bodě jediným možným východiskem.

"Sejdeme se na místě."

"Pojď emisare, svezeš si zadek na mý fajnový mašině." nebylo jasné jestli to říká Stilesovi, nebo svému červenočernému miláčku.

Ta Honda byla její velká pýcha. Hodila po něm náhradní helmu a nastartovala.

Ostatní se rozeběhli. Proběhli pár postranních uliček, obyčejný člověk by si všiml jen rozmazané šmouhy a považoval to za přelud. Pouhý výplod svého mozku.

Skrz lesní cesty se řítila motorka s dvěma jezdci. Jeden drobnější, ale ne o nic méně nebezpečnější, dával pozor na cestu a smýkal koly do ostrých zatáček. Druhý o něco vyšší se sice pevně držel dívky před sebou, ale nevnímal svět kolem sebe. Jeho roztržité mozkové závity mu tvořili jednu možnou budoucnost přes druhou. Scénáře se míhaly a splývaly do jednoho nepochopitelného chumlu.

Praly se v něm rozporuplné pocity. Děs, z věcí nadcházejících. Zlost na Scotta a Deatona a konečně taky nemalá dávka chtíče kvůli Peterovi.

Peter Hale byl jeho kapalná dávka rozkoše. Byl zakázané ovoce a jeho utržení měl naplánované v diáři na dnešek. Byl jeho koncem světa, ale taky novým začátkem.

Stála před nimi jediná překážka. jediná zkouška. Nepřítel, kterého musí přežít. Další normální den v Beacon Hills.

"Opravdu ho chceš?"

Pro Petera viditelně otravná a zbytečná otázka. Kolikrát se ještě bude muset opakovat, aby snad všichni pochopili pravý význam jeho slov. Samozřejmě, že ho chce. Chce ho tak moc, že bez něj nemůže dýchat. Nemůže bez něj fungovat a den bez něj ztrácí význam. Ztrácí všechno. Byl jím fascinován, byl jím omámen. Jak měl vysvětlit význam druha někomu, kdo o existenci toho svého ještě ani nevěděl.

Peter to věděl v první okamžik, kdy ho uviděl. Jeho bytost se mu vkrádala do snění i bdění a možná to byl právě on, kdo zavinil jeho probuzení z toho nekonečného komatu. Něco to bylo určitě.

"Hloupá otázka."

"Nemohl by jsi mi prostě jednou normálně odpovědět!?"

Mohl, nemohl? Už jen synovcův zájem ho svým způsobem dráždil na strunách jeho vzteku. Probouzel jeho závist a žárlivost. To nejhorší v jeho niterných hlubinách. Chtěl ho jenom pro sebe. Chtěl být jediný, kdo k němu bude mít přístup, pouto. Co na tom, že to nebylo s jeho vlkodlačí podstatou možné? Chtít to mohl. A Peter chtěl vždycky hodně věcí.

Ostatní bety si nedovolili ani ceknout. I Jackson pro jednou držel pusu a soustředil se na běh. Za nimi bylo pořád v doslechu slyšet burácení motoru. O Nějakém momentu překvapení se nedalo ani mluvit. Uslyší je už z dálky.

"Dereku, myslíš, že kdybych ho nechtěl, vynakládal bych tolik energie a úsilí, abych ho získal?"

"To není to, co myslím."

"Och. Ty se ptáš jestli ho...?"

Občas zapomínal, s kým to vlastně mluví. Přes tenhle zpropadený krvavý život a běh o přežití, to byl pořád Derek. Malý Derek s velkýma zelenohnědýma očima plnýma jiskřiček, když viděl své rodiče dohromady a byl zahrnován jejich laskavostí.

Peter ho chtěl, potřeboval ho a to je všechno co byl ochotný dát. Bude jim to muset stačit.

"Chci ho."

"A stačí to?"

"Už se blížíme." kňourání těch štěňat by poznal kdekoli.

Předešlou debatu tím považoval za ukončenou. Bojovnost v očích mladšího Halea naznačovala ale přesný opak.

Kousek za nimi zaparkovala Cora opatrně svůj stroj na konci lesní cesty a oba pasažéři se k nim přidali.

Začali se pomalu obezřetně pohybovat vpřed. Našlapovali na zeminu a jehličí. Kličkovali mezi spadanými větvičkami. Šli jako jeden, jako smečka vlků, kteroužto taky mimochodem byli. Využívaly kmenů a stínů. Chráněni tichými obyvateli lesů. Protože nebezpečí nečíhalo jenom před nimi, v podobě mocechtivého emisara Deatona a jeho loutkového alfy, ale hlavně zezhora.

Nebylo radno zapomínat, co tenhle konflikt vlastně způsobilo. Chladnokrevná vražda, nebo nutnost potravního řetězce. Mezi větvemi, možná na nebi, číhalo něco mnohem nebezpečnějšího, než uskupení hloupých teenagerů.

Stromy řídly a oni tak ztrácely tolik vítanou kamufláž. Dostávaly se k mýtině. A přímo tam se jim poprvé povedlo zahlédnout bytosti ze starověkých mýtů. Na Stilesovi spolužáky tam doráželi dvě divoká, syčící stvoření. Změť křídel sekala do vzduchu a pařáty se natahovaly po čemkoli, do čeho by se mohly zatnout.

Dvojčata byla přeměněná do jednoho obludného vlka a snažila se napáchat alespoň nějakou škodu. Chyba, pomyslel si Stiles. Akorát ze sebe udělali větší cíl. Větší kus masa do kterého se mohli zaseknout ostré pařáty. Jejich obličej postrádal klasický ostrý zahnutý zobák pro dravce tak typický. Místo něj se mezi rty nacházely pilovité řady zubů, kterýma byli schopny odtrhnout maso od kosti.

Oči se mu míhali, jak se snažil najít druida. Ten nebyl nikde vidět. Mladík si byl ale jistý, že odcházel s nimi, někde tady musí být! Jenže kde?

Ten zatracený Alan byl Harpyjím podobný víc, než si myslel. V případě nebezpečí se zdejchnul jako pára nad hrncem. Proradný druid se ale stejně lehce mohl skrývat pod nějakou iluzí.

Scott vypadal zprvu překvapeně, když je zahlédl. Jeho vykulené oči se ale rychle schovaly pod prohnuté obočí jak se zamračil. Jejich přítomnost mu evidentně nebyla po chuti. Mladík s křivou čelistí se nejvíc škaredil na Petera. Skvěle! pomyslel si Stiles. Neměli na práci právě nic lepšího, než hloupé argumentování o tom jak mu starší Hale vadí, nebo jak mu zkazil život.

Za Stilese se vlastně život jeho kamaráda minimálně desetkrát zlepšil. Dal zbohem svému astma. Mohl se tedy zapojit do volnočasových aktivit školy a dokonce se mu podařilo zazářit v Lacrosu. Ukradl si pro sebe hnedka hlavní post jako spolukapitán s Jacksonem Whitemoorem a všechny oči spolužáku i spoluhráčů se upínaly k němu, jako k nějaké hloupé modle. Spolu s Lacrosem se mu povedlo vyhrát i srdce Argentovic matriarchy a co si může průměrný vlkodlak přát víc, než praktickou imunitu vůči honům.

"Co tady dělá..te!?" a už to bylo tady. Ještě se mentálně obrnit, nádech výdech a pojďme se pustit do úplně zbytečného rozhovoru.

Scott se prvně obořil přesně na Petera, jak se ohledně i čekalo a potom teprve si možná i všiml ostatních nově příchozích. Jako by akutní nebezpečí najednou přestalo existovat jeho padouch dne byl zvolený a na něj bylo třeba vychrlit všechen svůj vztek a svést na něj veškeré neúspěchy.

Hned potom se bylo třeba obořit na eventuální hrozbu v podobě Stilese. Šok z toho, že jeho...vlastně ani nevěděl co pro McCala přesně je? Nu, přátelské pouto to v žádném případě nebylo.

"Stilesi!"

"Scote?"

"Co tady krucinál děláš?!" Scot se na něj obořil se vším co měl.

Přehlušil ho křik Banshee jak se Lydie od sebe snažila odhodit jednu z harpyjí. Byli tak bezstarostní, tak lehkovážní. Scott se tady klidně pouštěl do hádky a k ostrým pařátům a skřekům, které možná kdysi bývali půvabnou písní, otočil zády. Tenhle alfa nebude potřebovat někoho jako je Stiles, aby přišel o život. První mocechtivý kolemjdoucí ho připravý o jiskru a pak z něj bude s jeho fylozofií pouhá omega. A jako omega umře hned jak potká prvního lovce. Potravní řetezec ho semele na drobečky.

"Měl jsi být na veterině!"

"V té kleci pro psy, kam jste ho zamknuli?" optal se Peter

"Já...ne, bylo to pro jeho bezpečí! Neměl by tady být. Chtěl jsem mu pomoct, zachránit ho."

"Scotte, představuješ si záchranu jako zotročení? Protože přesně to by Deaton udělal. Ten tvůj pokroucený morální kompas evidentně není jediná shnilá věc na tvé maličkosti."

"Před kým mě zachránit?!"

"Před Nogitsune!"

"On už ho dávno nemá ty tupý prkno." podotknul Jackson

Možná měl nakonec Alan alespoň v něčem pravdu. Přišel sem, aby se zbavil Scotta. Teďka mu to připadala jako nejlepší varianta. Nad jeho výroky mu vřela krev a vztek se vlnil s jeho klasickou nestálou bublavostí přímo pod povrchem. Byl vteřiny před výbuchem.

Harpyje si mezitím všimli, že jejich kořist věnuje pozornost někomu jinému, zahlédli nově příchozí a ani za mák se jim nelíbili. Peříčka na hřbetě a kolem obličeje se jim naježily a snažili se působit větší a hrozivější. Za korálkově černýma očima jim bylo vidět šrotující pohledy. Znovu zhodnocovaly situaci a svoje možnosti.

Scott ale dál hodlal slovně útočit. Jakoby očekával, že si kvůli němu dá svět pauzu a zeměkoule se přestane točit. Slunce si dá šlofíčka a přestane zářit. Nic takového se nestalo a ani kdyby byl náš drahý Scott nějaký prastarý bůh, s časem a prostorem by sotva pohnul.

Bestie si našli svůj cíl. Dvojčata, značně pochroumaná a sotva stojící na nohou, nechali za sebou jako přežvýkaný žoužel, vhodný k pozdější konzumaci. Natrhat a sežrat, rozervat a pozřít.

Jediný, kdo ještě stál z hloučku šiřitelů míru byla Lydie a Scott.

"Nech si pomoct Stilesi prosím."

"Posloucháš se!? Jaká pomoc, jaké nechat?"

Snědý mladík se začal přibližovat. Smečka se kolem Stilese obezřetně semknula.

Scott i opeřené ženy vyrazili v jeden moment. Peter byl v mžiku před Stilesem a odhodil hlupáka dne na stranu. Jedna se vydala za vrávorajícím pravým alfou a druhá pokračovala ve svém náletu na jejich hejno. Haleovi s ní neměli trpělivost ani slitování. Derek ji chytil křídla, až v nich křuplo pár lehkých kostiček a Peter jednou rukou sevřel obě zápěstí s nebezpečnou řádkou drápů na konci prstů. Potom ji prořízl hrdlo. Rychle, čistě.

Bestie si ještě ani nestihla uvědomit svůj vlastní skon. Z úst ji vyšlo něco mezi chrčením a výkřikem. Oči vypoulené a upřené k nebi. Potom se ochablá postava sesula k zemi. Bezvládná, vláčná a zatím ještě teplá mrtvola se zabořila do měkké lesní zeminy.

Ta zbývající vydala ryk. Roztáhla křídla a dvěma mocnými mávnutími křídel byla ve výšce korun stromů. Hale smečka od ní byla moc daleko, aby ji stihla zastavit, chytit a zpacifikovat. Jacksonovi stál v cestě už oklepaný Scott a dělal to co vždycky. Překážel.

"Nemůžeme je zabíjet! Co to děláte?! Doktor Deaton říkal, že"

"Scotte, buďto odejdeš, nebo tě budeme muset poslat do hajan." snažil se mu klidně vysvětlit situaci Stiles.

"Jste všichni stejní! Jste příšery, vrazi!"

Kora se neupejpala a vrazila pravému alfovi jednu dobře mířenou přímo do zátylku. A na složení vlkodlaka to musela být pořádná rána.

"Víš, že jsem ho mohl prostě paralizovat." zabrblal Jackson

"Samo, ale tohle jsem chtěla udělat už dlouho."

Vlci byli mimo, Lydie seděla opřená o kmen na kraji mýtiny. Skepticky a poraženě je pozorovala. Stiles moc dobře věděl jak nenáviděla prohrávat. A nyní byla v týmu, který si nevedl zrovna dobře. Její volba.

Harpyje číslo dvě pořád zuřivě poletovala nad jejich hlavama. Kroužila, vřeštila a hledala nějaký slabý článek. jednoduchý cíl. Nechtělo se ji dolu, mezi skupinku pěti, která se nijak nerozmýšlela zabít její sestru. Její ptačí bulvy sebou šmikali do stran a pozorovaly situaci.

Konečně! Konečně to vypadalo, že se ostatní blížili.

Vlci nejdřív uslyšeli nepříjemný svistost vzduchu. Jakoby někdo sekal nebe na tisíc kousků a krajinou se řítil vichr sám. Stilesovi hučelo v hlavě. Bylo toho na něj moc. Za posledních pár hodin tolik vjemů a informací, než se mu do popředí vyrojila jedna.

Vždycky útočí v přesile. Musí jich být celé hejno. Jak vypadají hejna ptactva. Formující se tmavé masy na obloze. Jako tekutina, přelévající se ze strany na stranu. Lovící a ohlušující. Několikset štěbetavých hlásku prokládaných skrz sebe.

"Blíží se další!"

"Musíme pryč z mýtiny, hned!"

"A co oni?"

"Nemáme čas!"

"Rychle pod stromy"

Spletl se, nerad se pletl. Nebyli čtyři, nebylo jich pět a Alan Deaton neutekl.

Alan

Byl tam celou dobu. Druid splynul s okolím. Byla to krysa přírody. Šváb pod kamenem. Verbež. Skrýval se mezi stromy opodál a znovu nijak nepomáhal své smečce. Bůh ví, jestli s nimi vůbec uzavřel oficiální smlouvu jako emisar. Jestli někdo z nic věděl, že se má něco takového vykonat.

Co bylo důležitější než jeho samotná prohnilá přítomnost, byla nabitá zbraň v jeho rukou. Bylo obecně známo, že druidové mají nějaký tréning v boji a Deaton jmenovitě rád zneškodňoval své protivníky hezky z dálky, neviděn a bez podezření.

Na Stilese zamířila nablýskaná hlaveň a on měl opět možnost hledět do tváře hrozící smrti. Kolik to mohlo být? Deset, dvanáct metrů? Přes jeho rozmlžený pohled to šlo těžko poznat.

Mezi skřeky harpyjí rezonoval výstřel svou jinakostí, ostrý a jasný. Tvořící ozvěnu. Nesl se krajinou. Nastal zmatek a chaos.

Zasáhl, minul?

Všichni se horečnatě ohledávaly a pátraly po krvi, po hrozbě.

"Tady je" zašeptal nadšeně Peter.

Kulka visela ve vzduchu, její rotace se pozvolna zpomalovala a Stiles na ni upřeně zíral zcela černýma očima.

Poté svůj pohled zvedl na Deatona.

"Zrůda! Takové jako ty, by se měli zabíjet. Neměl by jsi existovat."

Na mladíkova ramena dopadly dvě silné ruce.

"Nech mě ho umlčet sweetheart."

Vlkovi oči žhnuly modrou a na tváři mu hrál divoký úsměv.

"Zatím zdržte ty Harpyje, hned se o něj postarám."

"Postaráme."

A snědý mladík udělal první krok vstříc. Ne jenom ke své první kořisti, ale taky k predátorovi, k vlkodlakovi, k druhovi. Nebylo cesty zpět. Vždycky balancoval na tenkém ledě morálního hřebenu a dneska spadnul, možná bude padat už napořád. Ale pokud to bude vedle něj?

Moc dobře věděl, co by se stalo, kdyby ji nezastavil. Peter by ji skočil do cesty. Jako vždycky plný své vlastní pýchy a sebevědomí. Jak kolem té malé věcičky, co mu měla vzít život, procházel. těsně za zády jeho druha. Přejel po ní prstem a kovový obal pukl. Na zem se vysypal jedovatý obsah.

"Jmelí, lišejník a oměj. Neměl jsi v plánu nechat žít kohokoli, koho by to zasáhlo."

"Něco tak špatného jako ty do našeho světa nepatří."

"Nebylo to tak dávno Deatone, co jsi za zády mé sestry schoval démona, kterého se tak vehementně snažíš zničit, do posvátného stromu a nechal tak kraj shnít. Chytře jsi odstranil jeho ochránce a zničil tak rodinný bond k nemetenu. Kolik životů jsi promrhal na tu svoji takzvanou rovnováhu?"

"Nemáš žádné důkazy, jak by špinavý exekutor mohl něco vědět."

"Na rozdíl od své sestry jsem měl otevřené obě dvě oči, a právě ty tě tu temnou noc viděli. Vybral sis now a myslel si, že tě skryje před vlky. To co ti uniklo, byl fakt, že na mě tvé hloupé a levné triky neplatí."

"Ha, už jsem našel řešení, k vyvážení nedostatku magie, kterým oplývám. Jak jsi tak vhodně poukázal."

"Vraždou jiskry."

"Ne nutně, nejprve jsem ho chtěl jen navázat skrz otrockou pečeť. No považ, nekonečná zásoba magie. Dobře živená schránka a povolný uživatel magie, který by nekladl žádný odpor."

Stiles se otřásl nechutí. Celá doktorova bytost byla odporná. Nechutná do morku kostí. Do posledních závitů jeho myšlení.

Peter zrychloval svůj krok při každém slovu, bodaly jako dýky. Nemilosrdně lítaly vůči nim a hlodaly do uší.

Už ho nechtěly slyšet, nikdy víc.

Druid si evidentně neuvědomoval v jakém nebezpečí se nachází, dokud už nebylo moc pozdě. Stiles popustil uzdu svojí síle a vykloubil mu obě ruce dozadu, aby ho přidržel.

Alan zařval a možná si v tu chvíli konečně uvědomil, v jakém nebezpečí se nachází.

Peter k němu přikročil. v očích mu blýskal vztek a zášť a to nikdy nebyla dobrá kombinace pro člověka, který ho do tohoto stavu dohnal. Vytasil svoje drápy. Všechny je zaryl veterináři přímo do žaludku a rychlým tahem ho rozpáral až po krk. Orgány a vnitřnosti v jednom šplouchu vyklouzly z těla ven. Neforemně a už nepotřebně opustily tělo, které doposud držely v provozu.

Peter nikdy nebyl hodný chlapík. Neptal se a pak teprve nekonal. Jakmile usnesl někoho vinným, mohl si rovnou zadat zakázku na náhrobek. Vyndal svoje ruce ze zbytku těla a to žuchlo k jeho obsahu u jejich nohou.

Stiles, byl trochu od krve a nebyl tím ani v nejmenším znepokojený. Za to Peter vypadal, jako kdyby skočil do fontány s červeným vínem. Cítil skrz jejich pouto uznání a možná i trochu toho vzrušení. Žádné znechucení. Vybral si správně a věděl to už od začátku.

Harpyje se mezitím osmělily a přerušily tak jejich vzácnou chvilku. Mohlo jich být takových tucet i s tou jednou co měla oči obrácené do hlavy a nehybně ležela před nimi na mýtině.

Zbývalo jich tedy jedenáct a ty se s vervou začali prodírat skrz větve dolů k nim. Pět proti jedenácti, ideální stav věcí pro tyhle nenažrané zrůdy.

Smečka se semkla k sobě. Opíraly se zády a kryli se. Čekal je další těžký boj, ale ne bez šancí. Stiles se oháněl svou kovovou basebalovou pálkou a jakmile se dotkla byť i jen peříčka, řádně svůj cíl usmažila elektřinou. Vlci se oháněly drápy a Jackson paralyzoval všechno, co se mu dostalo pod ruce. Třepetání křídel ustávalo a utichalo, boj to byl krátký. Nebýt mladého Whitemmora, museli by do něj vložit mnohem více úsilí, ale výhra byla výhra.

Udýchaně stály v hloučku nad hromadou těl.

Cora a Jackson vezme zraněné zpátky do města. Ti dva ohrnuly nos nad Mccalovou smečkou a jejich pohled byl jasný. Je to potřeba? Zasloužili si to. Neopovážili se odporovat slovně a tak se dali do pohybu.

"Já zakopu mrtvoly."

"A my?"

Stiles čekal nějakou kousavou poznámku, protože na to byl zvyklí, tak to vždycky bývalo. Ale nic. Slyšel hluboké nádechy a výdechy. Periferním viděním mohl zpozorovat, že mu duhovky pořád žhnuly modře. Tesáky přesahovaly rty, které se hrbily jako vzteklému zvířeti. Polil ho pot.

"A ty... by jsi měl utíkat."

Stiles na Dereka vyvalil oči, než mu došlo, že to myslí smrtelně vážně.

Chapter Text

Derek mu chtěl a mohl poskytnout ještě drobný náskok. Mladík se otočil na patě až za sebou nechal na patřičném místě důlek a jeho dlouhé běžecké nohy se dali do pohybu ve zběsilém útěku.

Nebyl to žádný polovičatý sprint jako na tréninku lacrosu, jen aby se neřeklo. Tohle byl běh o jeho kůži. Stilese naplňovali dvě hlavní emoce, strach a nadšenost. Trilkující, trochu masochistická radost. Konec konců, ač nebezpečná, byla to hra. Adrenalin se mu hnal oběhem a naplňoval ho k prasknutí. Vnímal každičký detail. Jakýkoli zvuk, šramot, který by naznačoval tomu, že mu Peter dýchá na záda, že už ho skoro má. Ještě se nebude otáčet, nechtěl se nechat chytit hned na začátku. Poběží, až ho bude vzduch v plicích štípat a svaly na nohou cukat únavou.

Bude-li potřeba má ještě pár es v rukávu. Nebude snadná kořist. někde uvnitř mohl cítit, že by to tak Peter chtěl. Kořist bez výzvy, nebylo nic pro něj.

Peter vyrazil za ním jakmile zaznamenal ten prudký pohyb. Byl to pro něj červený satén, stejně jako pro býka. Zuřivost a nedočkavost jím lomcovala ve vlnách. Neviděl do stran, nevnímal okolní svět. Jenom Stilese. Tak dlouho se ovládal a teď se tomu poprvé plně poddal. Možná v té nejhorší možné době, kdy ho mohl poprvé opravdu vnímat i skrz pouta a nesnažit se jeho emoce jen vyčichat. Měl tak k dispozici jen další stránku, z které se mohl dovědět o jeho náklonosti.

Derek ho srazil k zemi, zaklekl ho a jednou rukou chytil za krkem, drápy vytasené. Držel ho jako kotě za kůži. Starší vlkdolak sebou cukal a snažil se mu vytrhnout. Hrabal nohama, které mu podkluzovaly. Tvořil pod sebou rýhy jak se z pod alfy snažil vysápat na svobodu.

Jeho kořist se nepřijatelně vzdalovala. Cítil zvětšující se vzdálenost mezi nimi. Na hrudníku pociťoval skoro fyzickou bolest. Chtěl ho mít u sebe co nejblíže.

"Ještě ne."

Jestliže se opravdu schyluje k nějakému techtle mechtle, chtěl je Derek mít co nejdál od své maličkosti. Takže Stilesovi poskytne dostatečný náskok.

Peter vrčel a prskal před sebe, ale na Dereka nedosáhl. Jeho chladné a propočítané myšlení a roky osvědčené chvaty jakoby vzali za své. Zůstaly jen pudy. Takhle nějak vypadá zdivočelý vlkodlak. Chování obyčejného divokého zvířete jako z dokumentu. Útočí pro obranu, pro potravu a žije, aby se rozmnožovalo.

Jindy intelektuální hladké rysy obličeje byli pokroucené v přeměně. Derek trpělivě vyčkával a poslouchal rychlý tlukot srdce mladíka, který se vzdaloval. Běžel na západosever , na stranu od strže. Jestli tenhle hon bude trvat dýl, alespoň se při jeho štěstí nikam nepropadne.

Derek by o svého emisara nerad přišel ve stejný den, jako ho získal.

Ještě chvilku vyčkal, než svůj stisk uvolnil a tu lačnící bestii propustil vstříc stínům lesa, mechu, jehličí a větvičkám. Brr, nechtěl si představovat kde všude ti dva tenhle mix lesa budou mít. Pochyboval, že by k němu Peter doběhl, lichotnicky se opřel o kmen stromu a předestřel mu plány na víkend v pětihvězdičkovém pokoji. To...možná někdy později.

Zbytek smečky se vydal plnit svoje úkoly a nechal dvě hrdličky, ať si to vyřídí o samotě. Bude zázrak, jestli se vrátí tuhle noc domů.

Peter nekoukal vpravo, nekoukal vlevo. Hnal se za sladkou stopou svého druha. Stáčela se ve vzduchu jako jasně viditelná stužka. Už mu nikdy neuteče, pokaždé bude vědět kde ho najít Nebude kam se skrýt, kam se schovat. Bude stačit jen natáhnout jeho ruku a pevně sevřít to alabastrové...

Ve vzduchu se mísil Stilesův pach s vůní krve. Ne jeho samozřejmě, ale kořisti kterou společně zabili. Jejich první hon, něco jako první rande. Petera to dohánělo k šílenství, potřeboval ho vidět hned! Snad ještě přidal a řítil se lesem jako šmouha. Jak daleko mohl běžet? byl snad stále jenom člověk? Nebo konečně přišel na to jak využít některé své nové dovednost?

Odpovědi se mu dostalo vzápětí. Už se k němu blížil. Slyšel sípavý dech, který nestíhal nabírat pořádně kyslíku. Praskání elektřiny a ševelení stínů.

Potom už mohl vidět jednu z jeho oblíbených oversize mikin, výrazně fialová, ještě ušpiněná z veteriny. Jeho rozcuchané vlasy, jeho... Potřeboval ho sevřít v náručí, nejlíp kůži na kůži a vtisknout se mu pod srdce. Být s ním být jím. Vlastnit ho. Celého a bezpodmínečně, hned.

Stiles o něm věděl, snažil se z posledních sil. Jeho tělo nebylo zvyklé na takový extrémní a dlouhý úprk. Začínal zpomalovat a Peter se začínal přibližovat. Už, už mohl cítit jeho teplý dech na krku, šimravý a dokonalý stejně jako jeho majitel.

Pak po něm hmátla ruka, prsty s drápy se pevně zachytily za jeho paži někde nad loktem, ale ne tak, aby ho zranily a smýkla s ním takovou silou až ztratil půdu pod nohama. Vypískl. Naprosto mužně, protože muži taky občas piští, jen ne veřejně a tak o tom nikdo neví.

Zády narazil do teplé zdi, do vytesaného hrudníku a břišních svalů. Peter Přejel špičkou nosu po tepně na krku a zhluboka se nadechl. Chtěl ho otočit čelem k sobě, dostat se k jeho zápěstí, kam by konečně umístil kousanec druha a zpečetil jejich vztah.

Stiles ho od sebe odhodil. Za pomocí stínu démona nabil fyzickou sílu, o které by se mu jako člověku mohlo jenom vzdát. Vlkodlak odletěl obloučkem o tři metry dál a přistál na všech čtyřech jako kočka.

Nespouštěli ze sebe oči. Těžko říct, jestli to bylo z ostražitosti, nebo z nutnosti toho druhého svlíkat očima. Kdo z koho? kdo udělá první výpad. Oba umazaní od krve, a špíny. Rty odkrývali zuby v divokých úsměvech, které byli spíš více šílené, než-li hezké.

Stiles měl být ten kdo bude prchat, ale hra se obrátila a byli tady dva lovci. Každý si chtěl z toho druhého urvat nějaký ten kus. Šáhnout si, polaskat a propátrat každičký kousek toho druhého.

Látka kalhot se pnula okolo erekcí, až bolestivě. Vzduch byl těžký a převaloval se na jazyku. Oči jiskřily. Pak se jako jeden vrhli naproti. Těla o sebe narazila se zaduněním, ani jeden nehodlal odstoupit. Ruce šahali kolem toho druhého kam jen dosáhly. Jazyky plenily ústa, jemně hýčkali ten druhý, objížděli zuby a tesáky. Ochutnávaly plné polštářky rtů, žužlaly je a odvracely se od nich pro lapavé nádechy, jen aby se mohly zase vrátit.

Pořád mezi nimi byla látka, a tak ta jediná věc co jim ještě překážela musela pryč, okamžitě! Další vteřinu bez fyzického tepla toho druhého by nepřežili.

Peter naštěstí plně chápal jeho potřebu a blahoskloně jeho svršky serval, doslova. Látka proti jeho drápům neměla nejmenší šanci. Cáry mikiny a kalhot odletěly někam pod ně jako okvětní plátky květů. Do budoucna nepoužitelné. Čert vem nějakou nastávající cestu hanby zpátky do města. To teď nebylo důležité, teď byli jen oni dva v tenhle strhující moment.

Pokožka se ladně smýkala o povrch druhého těla. Peter chytil svého pružného druha těsně pod hýžděmi a vyhoupl si ho k sobě.

Stiles okamžitě obmotal nohy kolem jeho pasu, aby se lépe udržel, i když to bylo s jeho silou nepotřebné.

Vlkodlak hnětl a masíroval jemná světlá stehna. Ústa divoce tančila a pak Sti opatrně přidal ke svému jazyku i dva prsty. Roztáhl tak vlkodlakovu mordu ještě o něco víc. Ozkoušel ostrost špiček tesáku něž je posunul dál do vlhkého blaženého vlhka. Peter se skoro dávil, ale nikdy by se od něj neodsunul.

Vlkův hrudník zavibroval v jemném vrčení, když ochutnal další část ze svého partnera. Pořád jako v horečce, ho nechal prozkoumávat každou píď, jen si dával pozor, aby nescvakl k sobě čelisti. Jemně vycházel vstříc svým měkkým jazykem nejprve konečkům prstů, polaskal je po celé délce a pak se vrátil k jazyku druhého, ke rtům. Po bradě mu stékala slina, dál na krk.

Mladík se k němu tiskl, co nejvíc to šlo. V pohybu byla vidět jeho zřejmá nezkušenost, ale to Petera rozpalovalo ještě víc. Chtěl ho zneuctit, být jediný, kdo na něj bude moci sáhnout.

Tak jak byli propletení je Peter složil za zem. Jeho vlk byl potěšen pozicí, kdy byl navrchu, byl dominantní. Stiles jakoby mu četl myšlenky zaklonil hlavu dozadu s jedním zvlášť oplzlým vzdechem a nechal jeho tesáky přeběhnout po krční tepně.

Voněl krásně! Jejich druh byl cítit po šeříku. Ta nejsladší jarní vůně. Nosem mu rejdil pod bradou. Prudkými nedočkavými výpady dráždil jejich klíny, které zoufale hledaly větší frikci.

Stiles, aniž by to věděl, vyluzoval nízce položené kňourání pokaždé, když se k němu ze zhoupnutí přiblížil nos na nos a snažil si ho přitáhnout ještě blíž. Byla z něj sotva vnímající želatina.

Peter ho chtěl přesně v tomhle stavu, než opravdu začne. Sotva vnímající uzlíček stenů. Skrz jejich pouto konečně mohl plně pustit svou obsesivní závislost, nutnost vlastnit, pozřít ho. Sám mohl cítit vodopád pocitů, které k němu přicházely na oplátku zpátky.

Vlkodlak začal svými rty oždibávat klíční kosti, než se s vervou přesunul k malým začervenalým hrotům na hrudníku. Rukama hladil a masíroval, hledal a laskal. Jednu bradavku objel jazykem a vtáhl ji do pusy. Přejel po ni zuby a Stiles skoro zvířecky zakřičel rozkoší. Zvlášť když ve stejnou chvíli ucítil jemný tlak dole, mezi půlkami. Vlhké nenechavé prsty. Peterovi prsty byly mnohem silnější než jeho a tak si mohl dovolit úplně novou senzaci, které se mu ani při jeho experimentování nedostalo, když se první článek dostal dovnitř.

Byl to divný, plný pocit a on se jím nechal unášet.

"Uvolni se sweetheart" zavrněl mu Peter u ucha. Přes tesáky to znělo víc jako zavrčení a jeho hlubokému hlasu to dodávalo ještě víc na atraktivnosti, než kdy předtím.

Stiles se propínal v zádech, snad aby dostal svůj hrudník blíž k dráždivým ústům, nebo aby dosáhl lepšího úhlu, v kterém chtivě narážel zpátky na nenechavé prsty. Teď už dva. Peter s nimi šmikal a roztahoval. Než konečně uznal že je čas přidat třetí. A panečku! To už trochu pálilo. Bylo to přesně na hranici naprosté plnosti a přílišného tlaku. Byl si však jistý, že ho čeká ještě něco velkolepějšího a....bohové! Nemýlil se!

Peterův malý Peter, který vlastně nebyl vůbec malý... byl nalitý, těžký a ...právě se otíral někde mezi jeho stehnem a jeho další destinací. Stiles najednou nestačil polykat a jeho potřeba se přeměnila přímo v palčivý požár.

Vlkodlak se nemohl rozhodnout kam se bude koukat dřív, na jeho tvář, naběhlé bradavky, ožužlané do ruda, prohnuté ladné boky, nebo místečko přímo mezi nohama, kde se o jeho podbřišek opírala jeho vlastní nedočkavá erekce. Možná by se mohl podívat i mezi ty dvě sladké polokoule dokonalého zadku. Zblízka, jazykem?

Možná někdy příště, až nebude tolik spěchat a mladík se nebude s hekáním divoce sebeuspokojovat na jeho prstech.

Přišel čas na hlavní chod.

Jednou rukou ho chytil v boku, aby sebou tolik necukal a druhou nasměroval svoji chloubu. Chvilku se otíral špičkou o vstup, který byl kluzký množstvím slin a preejakulátu. Sval byl uvolněný a hebký, přesto bude Stilesova panická zadnice ráda, když ji nenatrhne.

Znovu ho hluboce políbil a vjel dovnitř. Stiles obrátil oči vzhůru, ztuhl. A to, dámy a pánové, byl teprve zanedbatelný vrcholek hory Mount Everest. Myslel si, že bude cítit alespoň nějakou bolest, dle jeho výzkumů na internetu. To by si musel všimnout černých žil na Peterově ruce, která ho přidržovala, zatímco tlačil čím dál tím větší část toho monstra dovnitř něj.

Kdo by se nedíval na online kamasutru- jak ošoustat svůj objekt zájmu na sto způsobů, mít okolo sebe Haleovi geny, tak by byl minimálně dost divný. Jak někde slyšel - naděje umírá poslední. A všechny jeho naděje a fantazie se teď právě odehrávali, takže neměl nejmenší důvod nevěřit na víly. Co víly? Dobře vybavené svalnaté vlkodlaky, co klátí nevinné procházející za měsíčku na mýtině. Nutno dodat, nevinné, ale povolné procházející.

Stiles lapal po dechu kroutil se a snažil vyjít vstříc, svíjel se jako žížala při dešti a Peter ho nemilosrdně přisouval blíž a blíž na svůj klín, dokud v něm úplně nezmizel. Slastně vydechl.

"Teď mi podej zápěstí, maličký."

Peterovi oči žhnuly přesně tou kovově modrou, která ho vždycky doháněla k šílenství. Chvilku mu trvalo, než do mozku doputovala informace, že jeho druh by ráčil chtít jeho ruku. Nevěděl k čemu a bylo mu to upřímně jedno. Když ji chce, dá mu ji. Dal by mu všechno, všechno na světě!

Peter přejel rty po tenké kůži zápěstí, než je rozevřel a odhalil tak prvně plně nebezpečně špičaté tesáky. Ty se v mžiku zakously přímo do bledé kůže před sebou. Ok, tohle už trochu bolelo, ale náhlá blaženost byla o mnoho převažující. Stilesovi se do celého těla rozlil elektrický šok. Putoval přes paži na záda a jak postupoval tak se zvyšoval, dolů k jeho klínu k svalu, který těsně obepínal to monstrum. Věděl jenom, že je tak příjemně plný a spokojený a jeho, jenom jeho. Vždycky jenom Peterův, odteď do nikdy.

Zacukal sebou a už tu slast nemohl na dále snést. Podbřišek ho přímo pálil, pustil to. Postříkal svoje i vlkovo břicho. Peter se nemohl nabažit nového pachu. Konečně byli cítit jako jeden, jedna propletená bytost, nevíte kde jeden začíná a druhý končí.

I kdyby se to ze sebe snažili smýt, zkusili týdny odloučení, už vždycky budou všichni vědět komu patří. Pouto druha je silné a nezaměnitelné. Byl zahlcen všemi novými pocity a vjemy a přesně tu chvíli si Peter vybral, aby začal v surovém, zvířecím tempu přirážet. Drtil jeho prostatu a panečku, Stiles měl pocit že je od svého druhého orgasmu nějakých 0,002%.

Snažil se mu snad vyšukat mozek z hlavy? Protože v tuhle ani další moment nemohl Stiles jasně myslet. Peter temně vrčel do záhybu jeho krku, smrtelně nebezpečné zubyska nějakých pár milimetrů od jeho drahé krkavice, kterou by mohl drobným pohybem vyrvat a ukončit tak jeho život, během mrknutí oka. Jak tak často nakládal se svými nepřáteli.

On měl však úplně jiné plány.

Rozložité osvalené tělo schovalo to menší bledé skoro zcela pod sebou. Byli vidět snad jen alabastrová stehna a lýtka s chodidly, která se nějak propletla skrz a vykukovala omotaná kolem druhého zad. Někde výš potom divoce poskakující rozcuchané tmavé vlasy.

Stiles už se zmohl jenom na napůl verbální boj o vzduch. Měl nejasný pojem o tom, že mu z úst, široce otevřených do ó, teče slina někam po bradě. Nerozeznal jestli Petera vnímá víc fyzicky, to jak s ním smýká, jednoduše přemisťuje váhu a podpírá ho, jenom aby měl pocit, že padá a musí se křečovitě držet. Protože se už nikdy nechce pustit.

Nebo jestli je už víc mimo sebe a vnímá všechny tyhle pocity skrz Petera, to jak ho vnímá on, jak se cítí, jak ho chce, co po něm chce. Protože Peter chtěl vždycky všechno.

Viděl nad sebou zeleň, přírodu, neschopen zaostřit svůj zrak, nebo ho vůbec odtrhnout od jeho druha. Neschopen pojmenovat nějaké části okolí. Jeho pozornost vždycky, co si pamatoval lítala jako zběsilá z místa na místo, ale teď byla pevně ukotvená a nic na světě by ji nedonutilo opakovat své staré zvyky.

Zuby stále pevně zaseklé do druhého zápěstí. jazykem očišťoval ránu, aby se ujistil, že mu jeho kořist nevykrvácí, měl pro ni ještě mnohá využití. Peter se koupal v pocitu blaženosti, v ryzí výhře, v moci, kterou už za chvíli bude mít a nic mu ji už neoderve z jeho rukou.

Síla vrčení se stupňovala, stejně jako přírazy nabíraly na síle. Ještě kousek, malý kousíček, dokud neměl pocit, že zcela vybuchne. Stiles překvapeně vypískl jak ho začala plnit teplá tekutina. Při páření druhů ji nebylo zrovna málo. A Peter se ani nehnul v pokusu se oddělit. Ne, chtěl to všechno udržet hezky uvnitř něj a možná přidat hnedka další. Zkusmo se zhoupl , už o něco jemněji, než prvně. Stiles něco zabrblal a slastně vydechl.

Ano, pro něj bylo jasné, že je želé. Od dneška je roztomilé oranžové želé, které se jen tak tetelí a pohupuje a cítí zatraceně dobře. Jako v mrákotách, někde mezi bezvědomím a letmým dotekem reality, která je zatraceně sexy.

A Peter?

Ten se nemohl dočkat až zítra vyzkouší poslušnost svého nového druha. Měl by pro něj být schopný udělat cokoli. Vrhnout se do chřtánu sopky, stejně jako do peřin. Tak totiž pouto druhů v jeho drsném základu fungovalo. Jeho druhá polovina je důležitější než cokoli na světě. Než vlastní potřeby, morální hodnoty, bývalí přátelé, nebo snad i rodina.

Jeho dokonalý malý Stiles, bude už navždy v jeho blízkosti, s ním a je jen otázkou času, než ho pošle pro jednu určitou Alfa jiskru.

Konečně, konečně jeho modré oči nabydou zase své právoplatné barvy a se Stilesem po boku bude až směšně lehké založit novou silnou smečku. S touhle myšlenku znovu přirazil do hekajícího chumlu stenů přímo pod ním.

"Můj, jenom můj, vždycky a celý."