Work Text:
8,97 %
To číslo svítilo na obrazovkách po celém Fantově sále. Přestože po intenzivních kampaních a zapojených influencerech počítali s vyššími čísly, dostali se na čtvrté místo a nálada byla veskrze pozitivní.
Rozhovory s desítkami novinářů, focení, videokonference a dlouhé hodiny napětí se nejvíce podepsaly na tváři Zdeňka, který poctivě a vytrvale plnil svou roli předsedy strany. Volby byly náročné, dokonce náročnější a Zdeněk začínal víc a víc obdivovat Ivana, který to všechno absolvoval dokonce dvakrát a nedal to na sobě znát.
Z Ivanova výrazu bylo znát, že sice Zdeňkovi závidí postavení předsedy, ale že je rád až na druhém místě pro všechny objektivy a mikrofony a že se může trochu uvolnit a oddechnout si.
“Skoro devět procent, wow!” Vydechl Zdeněk, když už konečně novináři odešli, a položil Ivanovi ruku kolem ramen v takovém polovičatém objetí. Ivan se zrovna u baru natahoval pro čerstvě natočené pivo, s plánem dát si poslední a vydat se domů. Přeci jen, bylo už docela pozdě večer, a tato dlouhá říjnová sobota se nezastavitelně měnila v neděli.
Velká většina hostů již večírek opustila, a ti zbývající postávali či se pokyvovali do rytmu hudby u podia, kde Mikky valil z DJ pultu nejnovější hitovky. Ivan si celou tu scenerii prohlídl, zasmál se scéně, kde se Tadeáš Kuběnka se zaprášeným nosem pral o berli s Martinem Rotou (a Martin vedl).
“Jo, ale není to těch třináct, jak jsme doufali, dredy mi ještě chvíli zůstanou.” Zasmál se Ivan a napil se piva.
Zdeněk jej stále objímal a možná až příliš dlouho hleděl na Ivanovy rty které navázaly kontakt se skleněným půllitrem, možná i žárlil.
Možná jsem už příliš opilý… zamyslel se, ale jeho oči se odmítly přemístit na jiný cíl. Bylo mu jedno, že jeho dlouholetá kamarádka Olga tancuje na stole, bylo mu jedno že Sugar Denny právě rozjela karaoke, jediné, co ho zajímalo byl Ivan.
Jediný důvod, proč souhlasil s tou obskurní sázkou o oholení a napletení dredů bylo to, že on by byl ten, kdo by Ivana oholil, a Ivan by byl ten, kdo by mu nové dredy zaplétá. Zasmutněl nad tím, že nikdy neucítí Ivanovy dlouhé prsty na svém temeni….
“Víš co, Zdeňku? Jdu na brko…přidáš se?” Pronesl z ničeho nic Ivan. Nenapadl ho lepší způsob, jak se vymanit z objetí druhého muže, cítil, jak ho ruka na jeho ramenu něžně masíruje do bicepsu a začínalo mu být nepříjemné teplo. Nebo spíše, až příliš příjemné a v jeho hlavě všechny varovné signály křičely rudě.
“Joo, necháme to tu mladejm.” Uznal Zdeněk, poukazujíc na divokou scenerii u podia. Pro mentální zdraví čtenáře to nebudeme dále rozepisovat, autorka by nerada měla problémy se zákonem. “Ale nemůžem to hulit u nádraží Ivane..” dokončil pak větu.
“Neboj, nejsem uplně blbej, ale znám dobrý místo, kde to nikomu nebude vadit.” Zazubil se Ivan. Konečně se vymanil ze Zdeňkova tepla, na což jeho varovné signály zareagovaly ještě hůř.
Z večírku se vypařili krátce po tom, ani jeden už neměl úmysl se vracet. Venku bylo pro tuto roční dobu neobvykle chladno, a úst se oběma mužům objevovaly obláčky mlhy. Zdeněk byl rád za svou mlynářskou čepici, kterou už několik dní nosil. Ivan za ní byl také rád, neb mu výjimečně slušela, ale nahlas to říct nemohl.
To dobrý místo, o kterým Ivan mluvil byla lavička v Riegrových sadech, šikovně zastrčená a ukrytá před zraky zvědavců a kolemjdoucích, ale abychom řekli pravdu, v tuto noční hodinu jich zde moc nebylo. Nebylo zde ani žádné ostré světlo z okolních lamp, na první pohled místo jako stvořené pro neplechu různého druhu.
Sedli si, k nevyřčené stížnosti obou až příliš daleko od sebe. Dřevo bylo studené a Ivan se otřásl při prvním kontaktu, chtěl si ale aspoň trochu zachovat tvář a předstíral jakoby nic.
Seděli mlčky, jen tiché praskání hořící cigarety a hluboké nádechy. Někdo prošel po hlavní cestě parkem, o kus dál štěkal pes nebo projelo auto, jinak na lavičce panovalo naprosté ticho, až to bylo skoro trapné.
“No, máš to dobrý, dlouho jsem nic neměl, jo, je to příjemný.” Narušil to ticho Zdeněk, když měli vykouřenou asi polovinu cigarety.
Já ti ukážu, co ještě dobrýho mám…
“Joo, díky, pro tebe jen to nejlepší.” Zazubil se Ivan. Účinky drogy mu pomalu začaly najíždět do organismu, začal cítit drobné brnění v prstech, šumění v hlavě, sucho v ústech. Co si však neuvědomoval byly dopady na jeho nadřízeného.
Zdeněk svůj stav skrýval zprvu velmi dobře, ale ve skutečnosti s marihuanou neměl moc zkušeností a jeho mozek začínal být až hyperaktivní. S každým podáním cigarety, s každým potažením vnímal ten nepřímý polibek s Ivanem intenzivněji. Vnímal ale také, že s každým podáním cigarety seděl Ivan o něco blíž, ale vůbec si nevšiml, kdy a jak se zvládal přibližovat!
“Musím se ti k něčemu přiznat...” zašeptal pak Zdeněk tiše, Ivanovi do ucha. To už se jejich kolena bezostyšně dotýkala.
Zdeňkův horký dech na Ivanově uchu zajistil sérii elektrických výbojů, které mu přejely po celém těle, nejintenzivněji však v oblasti klína.
Oh bohové…
“Jsem jedno ucho, kamaráde.” Ivanovi z ničeho nic začalo bušit srdce. Netušil, co přijde a jeho mysl posilněná alkoholem a drogou jela na plné obrátky.
Jenže Zdeněk se začal strašně smát, a trvalo několik minut, než zpracoval myšlenku do kloudné věty:
“Já...jsem...ještě..hahahah…nikdy takhle…nehulil…víš?”
Ivan na něj nevěřícně hleděl, a než stihl zareagovat, Zdeněk ho chytl za zápěstí, přitáhl ho k sobě a z cigarety, kterou Ivan ještě stále svíral mezi prsty si dlouze a intenzivně potáhl. Jediné, co Ivan vnímal v tu chvíli byla Zdeňkova horká dlaň.
Zdeněk vyfoukl kouř Ivanovi přímo do tváře, ten se zašklebil.
“No, tak to bychom ti měli zajistit pořádné huličské poprvé!” Tentokrát zašeptal Ivan do ucha Zdenkovi, a nemohl si přitom nevšimnout, jak příjemně Zdeněk voní. Všechno, co se dělo, bylo špatně, ale z tohohle vlaku už se nedalo vystoupit, musel čekat na to, kam dojede.
Když ale chtěl vytáhnout druhého jointa, z hrůzou zjistil, že ho nemá. Zatímco se Zdeněk chichotal keři vedle lavičky, Ivan panicky prohlížel všechny kapsy, než si vzpomněl, že jednu speciální cigaretu věnoval Sugar Denny. Za tuto nerozvážnost se mentálně pokáral. Pokud by totiž chtěli v zeleném dobrodružství pokračovat dál, znamenalo to sehnal materiál, a to znamenalo buďto zkoušet obvolat známé anebo jet domů.
“Hele, tak co kdybychom pokračovali u mě doma? Mám tam i nějaký pití, musíš mít žízeň…” V moment, co ta slova vyřkl, jich litoval. Zdeněk totiž hlasitě polkl, a Ivan přitom hypnotizoval jeho prominentí Adamovo jablko. Zavibrovalo, nebo si to aspoň myslel. Zamrkal, a přísahal bohu, že to jablko má na sobě Ivanovo jméno!
“Jo…jo…jedem!” Přikývl souhlasně Zdeněk. Když se ale pokusil vstát, zjistil, že nohy na příkaz moc nereagují.
“Pojď, pomůžu ti, ty feťáku jeden!” Smál se Ivan. Zdeněk byl překvapivě lehký a podpírat ho cestou na taxi nebylo tak náročné, byť se mu pletly vlastní nohy a jen obtížně hledal, kudy se vlastně na to taxi dostane.
Rumunský taxikář na ně zprvu hleděl dost pohrdavě, když mu ale Ivan slíbil, že se mu v autě nepozvracejí a šoupl mu bankovku navíc, bez zdržení oba chlapce naložil.
Taxík hezky voněl, a bylo v něm teplo, a i když cesta na Vinohrady netrvala dlouho, Ivan si rozepl kabát, a když viděl, jak Zdeněk zápasí se svou bundou, natáhl se aby ho z jeho trápení vysvobodil. Avšak ve chvíli, kdy Ivan rozepínal zip, auto prudce zabočilo, což způsobilo dvě zásadní věci. Nejen, že byl odstředivou silou Ivan natlačen na chichotajícího se Zdenka, ale také se mu smekla ruka, a skončila u jeho kamaráda v klíně. V překvapení obou mužů, tvrdém a statném klíně.
Ivan se velmi, velmi rychle narovnal zpět a odkašlal si. Zahleděl se z okýnka, aby ověřil, kde se nacházejí, a neviděl tak smutný, avšak touživý pohled předsedy Pirátské strany. Doufal, že si omámený Zdeněk ničeho nevšiml. Tenhle vlak jel do pekla.
Ivanův byt na Vinohradech byl krásný, prostorný s dominantním gaučem v prosvětleném obývacím pokoji, ale taky hodně prázdný. V momentech příčetnosti a vnímání měl Zdeněk mnoho otázek, ale rozhodl se nekazit Ivanovu už tak pochmurnou náladu ještě víc.
“Sedni si, naleju nám něco dobrého…víš co by sis dal? Možná tu mám i brambůrky…” Zavolal Ivan, zatímco si zouval boty a couval do kuchyně.
Jo…dal bych si tebe…
“No, tak třeba skotskou…” ozval se Zdeněk, a rozvalil se na gauči. Byl měkký, snadno by se na něm dalo usnout.
“Víš co ti řeknu?” Ozval se z kuchyně Ivanův hlas, “netipoval bych tě jako někoho, kdo pije skotskou.”
“Ne? A co podle tebe piju?” Zasmál se Zdeněk. Účinky prvního jointu začínaly pomalu vyprchávat.
“Ty, kamaráde, máš rád sladký dámský pitíčka, jako třeba Piňa Coladu, nebo Mai Tai.” Oznámil mu Ivan.
“A jak tě to prosím tě napadlo?” Zdeněk si prohlížel plakáty, kterými měl Ivan vyzdobený obývák. Patřili mezi ně například Freddie Mercury, Elton John, David Bowie nebo George Michael. Všechny tyto osobnosti měli něco společného, a Zdenka by asi nenapadlo, že hudba to nebude.
“No, tak zaprvé, nikdy sem tě neviděl pít skotskou, a zadruhé, u piva se hrozně xichtíš a piješ ho jenom jako. Podle mě by sis dal něco sladkého…” Ivan se konečně objevil v obýváku, s dvěma sklenicemi bílého nápoje. “Takže jsem nám udělal Coladu, a trefil jsem se že?”
Zdeněk ji beze slov přijal a hned se napil.
“Mňam!” Radostně zvolal, poté co se mu kokosová chuť rozlila v puse.
“Hahaha, věděl jsem to!” Smál se Ivan. “Tak, počkej tu, přinesu nám ještě to kouření.” a zmizel v útrobách bytu.
Zdeněk zatím usrkával koktejl, a bílý rum v něm ho příjemně hřál po těle.
Když se Ivan vrátil, už na sobě neměl svůj typický svetr, byl jen v košili, měl vyhrnuté rukávy a rozepnuté vrchní knoflíky. Přestože se Zdeněk před vteřinou napil koktejlu, měl opět sucho v ústech.
“Když hulím doma, rád si pustím nějakou muziku, budeš s tím v pohodě?” Zeptal se Ivan, zatímco zapaloval druhou cigaretu.
“Jo, klidně, už jsem dneska stejně úplně vymluvenej…” Zdeněk přikývl.
Ivan mu podal zapálený joint a do gramofonu, kterého si Zdeněk předtím nevšiml, vložil desku. Možná, že ty plakáty opravdu souvisely s hudbou. Příjemná jazzová melodie vyplnila ticho nočního bytu.
“Byl to dlouhej den…jsem rád, že ho máme za sebou.” Odpověděl Ivan, a sedl si zpět na gauč. Zase příliš daleko, ale i přes velikost gauče, nakonec vlastně docela blízko. I v šeru, které v pokoji panovalo Zdeněk rozeznal všechny tvary Ivanovy tváře, všechny vrásky, které za ty roky v politice nasbíral.
“Stejně vypadáš mnohem hůř než já, jseš v pohodě?” Zeptal se opatrně nakonec Zdeněk na otázku, která ho trápila už od začátku večera. Potáhl si z cigarety a předal ji Ivanovi.
Ivan nějakou dobu mlčel, hleděl kamsi do tmy v pokoji, a pomalu kouřil.
“Bylo toho teď hodně, kolem kampaně a práce, a měl jsem na sebe málo času.” Přiznal se, a podal cigaretu zpátky Zdenkovi.
“A dál?” Zdeněk mu hodil takový ten pohled, kdy bylo jasné, že ví, že mu Ivan neříká všechno.
“A co dál, dál nic.” Otočil se Ivan, nedokázal se dál dívat na Zdeňkovu tvář, aniž by udělal něco neskutečně hloupého.
A dál chci, abys mě ošukal!!! Bože na nebi….
“No, jak myslíš, znám tě dlouho, a poznám, když tě něco trápí.” Na to že měl být už dávno zase zhulenej, byl Zdeněk až nějak moc při smyslech.
Ivan na to neodpověděl a raději se napil svého koktejlu. A tak tam zase mlčky seděli a poslouchali jazz a kouřili marihuanu a čas se pro ně zastavil.
“A fakt hulíš poprvý, Hříbku?” Zeptal se Ivan když už skoro dokouřili jejich druhého jointa. Už na sobě cítil efekty, a propadal se opojení.
“Poprvý ne, ale nikdy ne tolik…” Zdeněk seděl, nebo se spíš rozvaloval na gauči, vypadal uvolněně.
“Tak jsem rád, že jsem tě po těch letech mezi Pirátama měl čest zasvětit já. Že mám tohle tvoje prvenství!” Zaradoval se Ivan.
Dlouhý náročný den, alkohol a drogy začínaly značně utlumovat Ivanův morální kompas a filtr na puse.
Zdeněk se jen smál, ale když pak viděl dohořívající cigaretu, skoro by se dalo říct, že posmutněl.
“No to ne, nováčkovi nebudu balit další brko. Ale jestli chceš ještě, můžeme dát shot.” Oznámil mu Ivan, když si všiml jeho výrazu.
“Shot?” Zeptal se neznale Zdeněk.
“Jooo, hele, to se dělá takhle…”
Vlak dorazil do cílové stanice. Ivan mentálně zahodil flintu do žita, ručník do ringu, vztyčil bílou vlajku. Prohrál.
Během sekundy se posadil obkročmo na Zdeňkův klín a naklonil se k němu. Uchytil špaček cigarety v pěst a potáhl zbytek byliny. Druhou rukou si přitáhl Zdeňkovu hlavu k sobě a nasátý kouř mu foukl přímo do úst.
Byla to hodně dlouhá sekunda, protože během ní stihl Zdeněk přesunout ruce z opěrek gauče na Ivanova šlachovitá stehna, pořádně je zmáčknout a spojit jejich rty ve vlhký polibek.
Z té sekundy byly najednou dvě, pak pět, pak deset. A Ivan hltal a pil jako muž v poušti, než si uvědomil že pije ze zakázané studny. Ale co ho odtrhlo nebylo svědomí, ale špaček, který mu začínal pálit prsty.
“Počkej…” Vydechl, a odtáhl se ke stolku před gaučem. Ve chvíli, kdy tento nedopalek navázal kontakt s kovovým povrchem popelníku, Zdeněk si ho bleskově přitáhl zpátky a přisál se k jeho rtům jako by na tom záležel jeho život.
Zdeněk držel Ivana za stehna, ale brzy nacházel odvahu prozkoumávat dál. Jednou rukou ho hladil po stehně, ale druhou se jal objevovat a masírovat Ivanovy hýždě. Jeho půlky byly vytesané jako z mramoru, pevné a sympaticky zakulacené. Ivan do jejich šermu jazyků souhlasně zavzdychal, zatímco jednou rukou se držel za Zdeňkovo rameno, druhou zajel do vlasů a držel jeho hlavu na místě, aby mu nikam nemohl utéct. Ne že by chtěl, naopak, při nedočkavém tahání za vlasy Zdeněk souhlasně vrněl. Ivan na jeho klíně byla vítaná a příjemná váha, a tak ho snadno přitáhl za hýždě blíže k sobě, blíže ke svému rozpálenému klínu.
Při kontaktu jejich chloub, i přes tu otravnou, zlou, nepříjemnou vrstvu oblečení, se Ivan zatřásl, znovu vzdechl – až skoro zakňučel touhou, a zavrtěl pánví směrem ke Zdeňkovi.
Odpovědí mu byly zuby, které se zakously do jeho spodního rtu, a ruka která pevně stiskla jeho pravou půlku. Zdeněk zavrčel, jako lovec, který konečně uhnal svou kořist.
Ivan znovu zavrtěl pánví, a stav obou mužů byl bolestně znám oběma účastníkům. Zdeněk zajel pod bílou košili a začal Ivana hladit všude, kam dosáhl. Byl úplně rozpálený, každičká část, po které Zdeněk přejel rukama jako by byla z lávy. Ivan se třásl.
“Mn?” Zamumlal zastupitel hlavního města.
“Lechtá to...” Odpověděl do polibku Ivan, nechtíc se od těch rtů odlepit.
Zdeněk chutnal naprosto skvostně, snad jako božská mana. Chutnal jako káva, a jako vanilka, a taky jako kouř a kokos. Ivan se v těch sladkých ústech topil. Chtěl víc a víc, a Zdeněk mu ochotně dával vše co měl.
Zdeněk, po zjištění informace ohledně Ivanovy lechtivosti, vydal se na novou výpravu a začal Ivana aktivně šimrat, nejdříve na zádech, pak v podpaží a pak se probojoval i na jemně tónované bříško. Ivan opět zakňučel, jeho pánev instinktivně vystřelila nahoru, hledajíc nějaký tlak, odpor pro tak kýženou úlevu, které se mu nedostávalo.
Na chvíli se konečně odtrhli, a podívali se jeden druhému do očí. Nebylo třeba nic říkat, všechno důležité si přečetli z očí jeden druhého.
Když byli konečně na chvíli od sebe, Ivan měl skvostný výhled na Zdeňka, jehož tvář pokrýval karmínový povlak, a společně se zastřenýma očima a lesknoucími se opuchlými rty, tvořil dohromady obraz hodný Louvre.
Když si Zdeněk všiml, jak na něj Ivan zírá, sám zhoupl pánví nahoru a naznačil vlastní těsnou situaci.
“Ložnice je tamhle…” ukázal Ivan na jedny z mnoha dveří v obýváků. Nad tou implikací se oběma rozbušilo srdce, přestože již bylo oběma jasné, kam tento večer směřuje.
Zdeněk na nic nečekal, tak jak Ivana měl v klíně, ho i zvedl do náruče a vyrazil směr ložnice.
Než se mu však povedlo dveře vůbec otevřít, opřel o ně Ivana a zaútočil mu na krk. Sál a kousal a cucal a líbal, a Ivan tak krásně na oplátku vzdychal, a třel se a svíjel se, Zdeněk se rozhodl že je to od teď jeho nejoblíbenější činnost. Během útoku na jeho klíční kost se mu dokonce povedlo Ivana zbavit košile a dostal tak dva nové cíle.
Ivan ale opět netrpělivě zaskučel a pro bývalého primátora to byla jasná zpráva. S trochou akrobacie se jim podařilo otevřít dveře, a dokonce to zvládli bez nehod až do postele. Až tam Zdeněk zaútočil na Ivanovy růžové bradavky, jednu cucal a žužlal a líbal, druhou jemně dráždil prsty.
To bych mohl dělat celé dny…
Ale dělat to celé dny mu nebylo umožněno, neboť si jeho tvář opět přitáhl Ivan k sobě a dychtivě se přisál na jeho už tak dost zpustošené rty.
Postel voněla po Ivanovi, po jeho pižmu a kolínské, a pokud Zdeněk doposud nebyl opilý, všechno se změnilo. Všechny jeho systémy se zaměřili jen na Ivana, celé jeho tělo reagovalo jen na Ivana, nechtěl nic jiného než Ivana.
Nechal si sundat košili, nechal si promasírovat bicepsy, a pak přetáhnout spodní tričko. Nechal se Ivanem povalit na postel, nechal si líbat celou tvář a krk, nechal si líbat hruď, a dokonce jej i nechal hrát si s jeho ochlupením na hrudi. Ale když Ivan svými rty doputoval až k pupíku, jemně ho chytl za dredy, poslední šance to zastavit, než bude pozdě, poslední šance vycouvat a zapomenout. V jejich nitru ale tohle nikdo nechtěl. Ivan se usmál a začal rozepínat sponu na opasku, zatímco druhou rukou pevně uchopil tvrdou chloubu přes látku kalhot.
Bývalý předseda vydechl. V tom taxi se mu to nezdálo! Vydechl i bývalý primátor, Ivan měl horké a zkušené ruce a věděl kde zatlačit a kde povolit. Nechtěl myslet na to, odkud ty zkušenosti jsou, a tak jemnými pohyby urgoval Ivana, aby zrychlil.
“V klidu, dostaneš všechno, všechno bude…” zašeptal Ivan a konečně vysvobodil Zdeňkův klín z kalhot.
I přes černou barvu boxerek byla jasně patrná vlhká skvrna na špičce toho mohutného nástroje. Ivan nejdříve svého milence vysvobodil z kalhot kompletně, poté si olízl rty začal Zdeňka olizovat přes látku. Nebylo to moc příjemné do pusy, ale Zdeňkova reakce mu napověděla, že to dělá dobře. Olizoval ho a cucal přes látku, a Zdeněk se svíjel pod jeho rty, a netrpělivě si začal stahovat sám dolů zbytek svého oblečení. Ivan se zazubil, a jedním manévrem ho z posledního kousku látky obratem vysvobodil.
Ložnici zahltila omamná vůně semene, které se v této milostné předmluvě dralo ven napovrch. Chlouba náměstka pro dopravu se tyčila nad jeho jemným kudrnatým porostem jako Petřínská věž nad Prahou.
Ivan dlouho nepřemýšlel, a lesklý lektvar, hromadící se na růžové špičce hbitě slízl. Zdeněk vydechl a prohl se v zádech, urgující Ivana aby neotálel. Ivan ale měl jiné plány a chtěl svého milence trochu pozlobit. Nejdříve jej tedy na růžovou špičku něžně políbil, pak intenzivněji, pak ji znovu olízl a obkroužil jazykem. Experimentálně přejel rukou po celé délce a snažil se spočítat, jestli se mu vůbec vejde celý nástroj do pusy. Zdeněk ho chytl za dredy a až téměř agresivně urgoval Ivana k akci.
Zdeněk dostal co chtěl, Ivan jej pomalu a s mírným úsilím celého vzal do pusy. Nejprve pořádně naslinil celou hlavu, a pak začal sát a jezdit po jeho chloubě nahoru a dolů.
“Ivane…” zavzdychal Zdeněk, když jeho pyj zajel až po kořen hluboko do Ivanových sametových a horkých úst.
Ivan měl co dělat, aby se nezačal dusit, svaly v jeho krku proti tomuto nájezdníkovi silně protestovaly ale i přes slzy, které se mu nahromadily v očích zvládl celý ten masivní nástroj vzít do pusy celý. A jak chutnal? Byl mírně slaný, a v kudrnatém porostu zbyla vůně mýdla z ranní sprchy, byl i trochu opocený, ale nebylo to nic nepříjemného. Ivan s chutí dál sál a cucal a snažil se polykat.
Když se mu povedlo najít dobré tempo, byl prudce zastaven.
“Chci tě…” Zdeněk se červenal ještě víc, než předtím a nedokázal se při tom Ivanovi podívat do očí.
Ivan se také začervenal, znovu Zdeňka povalil na postel a klekl si na něj.
“Tak to mi budeš muset trochu pomoct…” Zdeněk se v reakci na tyto slova málem udělal na místě. Pomohl Ivanovi rozepnout jeho vlastní pásek a vysvobodit vlastní zapomenou chloubu z trenek. Ivan byl vyholený do hladka, a Zdeněk si opět představil všechny ty Ivanovy ostatní potenciální milence či milenky. Majetnicky si Ivana přitáhl v další hluboký polibek. Cítil u Ivana v ústech sám sebe, a byl znovu omámen. Zatímco pustošil Ivanovy rty, druhou rukou pevně uchopil chloubu druhého muže a začal po ní přejíždět.
Co mu chybělo ve zkušenostech, doháněl zápalem a nadšením. Líbily se mu zvuky a vzdechy, které Ivan vydává, zvlášť když přitlačil u kořene anebo když mu mačkal a hladil varlata.
Ivan cítil, že se blíží vyvrcholení, i po tak krátké době, a proto se vymanil z Hřibova sevření, skutálel se z postele a svlékl si zbytek oblečení. Zdeněk si nadšeně a hladově prohlížel Ivanovo mužné tělo, prohlížel si jeho mírně zahnutý pyj, růžová varlata a pevné bříško, a při pohledu na jeho bílé půlky se mu sbíhaly sliny.
Odkud si se v Zdeňkově dlani objevila malá tuba s lubrikantem, a několik kondomů. Vyměnili si další pohled.
Přestože byl Zdeněk v této oblasti nezkušený, nebyl taky žádný kajícník. Znal svoje jedničky a dvojky. Položil Ivana na polštáře a oběma rukama mu odtáhl stehna od sebe. Do toho pohledu by se mohl zamilovat. Ivan ležel jak křehká panna na přikrývkách, jeho vztyčená chlouba se leskla v šerém světle, jeho růžový otvor pulsoval nedočkavostí.
Když Zdeněk pronikal do jeho horkého těla ukazováčkem, něžně u toho Ivana líbal, na krku, na rtech, na čele, když pronikal i prostředníčkem, konejšil ho sladkými slůvky. Když pronikal prsteníčkem, Ivanovo tělo se bouřilo, a zmítalo, a Zdeněk vzal jeho narudlou chloubu do pusy a jemně sál, aby ho ukonejšil.
“Hříbku…můžeš…prosím…” Ivan zasténal. Zdeňkovy prsty byly ponořeny hluboko uvnitř jeho horkého těla, ale ani to ho nepřipravilo na průnik jeho nástrojem. Náměstek dopravy vnímal odpor Ivanova těla, a pronikal do něj pomalu, ale jeho vlastní chtíč byl silnější a silnější. Ivan viděl jeho vnitřní boj, a pohybem pánve jej popohnal dovnitř. Bolelo to, cítil jako by ho trhali ve dví, ale v momentě, kdy se do něj Zdeněk celý ponořil a žaludem narazil na to bájné a krásné místo uvnitř mužského těla, všechnu bolest nahradilo potěšení a slast. Ivan chytl Zdeňka za bradu a přitáhl ho k sobě, spojil jeho rty s jeho, tak jak byla spojena jejich těla.
Nazvat to romantickým milováním by bylo klamání spotřebitele, a tudíž porušení zákona, v pravdě začal Zdeněk intenzivně přirážet, držel při tom Ivana za boky až se mu začaly dělat modřiny. Defacto se rozhodl Ivanovi prakticky ukázat, jak vyrobil tři potomky. Rychle pochopil, kam zamířit, jakým tempem a silou, a v ložnici to mlaskalo, a sténalo, a byl cítit pach potu, a sexu a pižma a vášně.
Ivan sténal, a Zdeněk si byl stoprocentně jistý, že slyší své jméno, vyslovené tím nejhezčím způsobem, který kdy slyšel. Ivanovo tělo bylo horké, měkké a poddajné.
“Zvládáš to moc dobře, jo…hodnej kluk…” šeptal Ivanovi do ucha, “odteď tě můžu takhle šukat jenom já, rozuměl jsi?”
Bývalý primátor hlavního města nevěděl, kde se to v něm vzalo. Z jeho nitra vyšla jasná instrukce, nikdo jiný nesmí mít Ivana, ne tak jako on. A každý to musel vědět. Nenechal bývalého předsedu nijak zareagovat, a zakousl se mu do krku. Ivan se při kontaktu ostrých zubů prohl v luk a už nevydržel Zdeňkovu kampaň pyjem proti jeho nebohým útrobám. S následujícím případem a hlasitým zvoláním jména jeho milence potřísnil svým výronem břicha a hrudi obou aktérů. Čerstvé sperma zavonělo mezi oběma milenci, a zatímco Zdeněk hladově vytvářel na Ivanově krku rudé stopy, svědky a důkazy jejich společné noci, také vyvrcholil, hluboko uvnitř Ivanova těla.
Slepení, zpocení, a vyčerpaní, usnuli jeden druhému v náručí.
XXX
Bylo pozdní nedělní ráno.
Předseda pirátské strany se probudil u sebe doma v posteli, se svou ženou po svém boku.
Šíleně ho bolela hlava, a tak se omluvil z rodinných povinností, zapil aspirin a vrátil se zpět do postele.
Na minulou noc měl jen matné vzpomínky, odešel si zakouřit s Ivanem, protože povolební party už ho začínala nudit, a byl velmi vyčerpaný. Také si pamatoval, že ho celý večer něco ohledně Ivana trápilo, ale nemohl si vzpomenout co.
Rozhodl se, že to prostě jen přehnal s pitím, jak znal Ivana, zřejmě si dali jointa a skončili v nějaké knajpě na Žižkově, jak je to u něj obvyklé.
Když se později své ženy ptal, jak se vlastně dostal domů, odpověděla mu, že ho ráno přivezl taxík z Vinohrad, takže měl nějaké matné představy o tom, co se asi včera stalo.
Vodu z mlýna mu sebrala až schůze s týmem, zatímco čekali až nově zvolený premiér sestaví vládu, mohli v klidu uklízet prostory a domlouvat se na nové strategie.
Ivan Bartoš dorazil lehce po poledni, pokulhával a snažil se vyhýbat zkoumavým pohledům ostatních.
Až když Zdeněk uviděl cucfleky na Ivanově krku, které se marně pokoušel zakrýt límečkem, všechno ze sobotní noci se mu vrátilo.
Musel se ze schůze omluvit, zrudl a polilo jej horko. Vypařil se z kanceláře na balkon a snažil se uklidnit. Jenže všechny ty polibky, vzdechy a doteky mu kompletně zahltily mysl.
Zhluboka se nadechl, když v tom zacítil dým z cigarety.
Na balkoně stál Ivan, a Zdeněk až teď skutečně viděl, co provedl. Ohryzaný krk, opuchlé rty, pokřivený postoj.
Nevěděl, co má říct, jestli se omluvit, jestli předstírat že si nic nepamatuje…
Naštěstí ho Ivan takříkajíc zachránil, když mu položil jednu malou, nevinnou otázku:
“Tak kdy si zase zahulíme?”
XxX
KONEC