Chapter Text
Vytáhl si plechovku coly, nohou za sebou ledničku zavřel a opřel se o nerezový, krásně chladný povrch dvířek lednice. Posledních dobrých deset hodin skoro nepřetržitě pracoval s hořákem. Byl upocený jak starý tlustý pes, podobně i páchnul a chloupky na rukách měl seškvařené do hnědého prachu.
Podrbal si důkladně celé předloktí, hezky několik velkých tahů od zápěstí až k lokti, a smetl zbytky ohořelých chloupků na zem. Kůže mu tam zůstala červená, trochu jako opařená, ale hladká jak dětská prdelka.
Pobaveně se ušklíbl, napil coly a pomalu, potichu se přesunul víc do centra dění k pohovce, kde seděli ostatní Avengers.
Za těch pár měsíců, co se k němu nastěhovali, se věci tak nějak podivně ustálily, asi proto, že věž byla dostatečně velká, aby se mohli jeden druhému vyhnout. Pokud nepočítal, že za ním kapitán Upjatý chodil se hádat rovnou až do dílny... že mu Natasha opakovaně vyhrožovala různými druhy zmrzačení, pokud jí ještě někdy sní její jogurt (který stejně on koupil ze svého!)... Clint vypadával z různých miniaturních větracích šachet o kterých ani on, člověk který navrhoval celou věž, pořádně nevěděl, že existují, a bez důvodně na něj vrčel... a také když pominul, že už Bruce jednou ztratil kontrolu nad Hulkem, když spolu vedli diskuzi na téma... inu Hulk a jeho začlenění do společnosti.
No dobrá, pokud se nad tím zamyslel z ryze statistického hlediska, jak mu doporučoval Jarvis, nejspíš byl tak trochu centrem většiny sporů mezi Avengers. Ale copak to byla jeho vina, že se nechali tak snadno vytočit? Pepper a Rhodey ho oba znali přes deset let a ještě nikdy se ho nepokusili zabít. Možná. Ještě si nebyl jistý, jak to bylo u Pepper s těmi ústřicemi nastraženými na pizze pod plátkem šunky a u Rhodneyho s celou aférou zestátněného iron obleku, ale zatím mrtvý nebyl, takže se ho asi nesnažili zabít moc usilovně.
Ale Avengers... to by byl asi jiný příběh. Zábavnější příběh...
Potřásl hlavou a zrovna se chtěl otočit, aby se, nespatřen nebo alespoň neosloven, vrátil do dílny, když koutkem oka postřehl v televizi známou tvář. Alan Schneider! O tom už neslyšel... sakra, nejméně od chvíle, co... bezděčně se dotkl svého reaktoru... jo, muselo to být tak rok, rok a půl zpátky.
„Jarvi, dej to nahlas,“ požádal, přešel k pohovce a opřel se o její zadní část.
Hlasitost se pomalu zvedla zrovna ve chvíli, kdy se hubená hnědovlasá moderátorka nahlas smála něčemu, co právě Alan řekl. Pche... jeho vtipy byly obvykle stejně vyčpělé jako jeho kolínská a hodící se k situaci asi tak, jako se hodila jeho pruhovaná saka k pneumatice, co se mu dělala kolem pasu. Ale novináři se jak známo smáli všemu, co vypadalo jako vtip. Uměli být pěkně slizcí patolízalové.
„Ach, Alane... dlouho jsem se tak nezasmála!“ povzdechla si moderátorka afektovaně.
„Jasně, že ne. Každý miluje jeho vtípky,“ neodpustil si poznámku a usrkl své coly.
„Ani mě nepřekvapuje, že ho znáš,“ utrousila Natasha, kterou musela puštěná televize vyrušit od čehokoliv, co dělala na svém tabletu. Stejně na tom byl i kapitán Upjatý, který seděl na pohovce pod Tonym a když televize promluvila poprvé, zvedl pohled od papírového bloku, do kterého si neustále něco čmáral. Opravdu čmáral, jak teď viděl, když mu krátce nahlédl přes rameno a uviděl náčrt Clinta sedícího u okna a upravujícího své šípy. Ten mimochodem od okna vstal a přešel ke straně televize, aby na ní viděl v jakémsi podivném úhlu. Nesnášel lidi, co se dívají na televizi ve stoje a také by to dal Bartonovi dostatečně štiplavě najevo, kdyby Rogers nepoložil svou otázku.
„Kdo to přesně má být?“ zeptal se se špetkou nesouhlasu.
Odvrátil se od Bartona a okamžitě zachytil důvod kapitánovy nespokojenosti. Během té chvilky rozptýlení se k Alanovi stačily připojit dvě z jeho Sugar Babies. Blondýnka, jejíž hrudník byl stejně mocný jako velikost jejích rtů a vysoká, štíhlá mahagonová kráska.
„Oh, to je nové. Jak Alanovi přibývá nastřelených vlasů na hlavě, tak ztrácí rasové předsudky,“ poznamenal jen tak pro sebe a drobně se ušklíbl, načež se sklonil k milému kapitánovi, „Alan Schneider, veřejně nejznámější sugar daddy a samozvaný guru všech sugar daddies a sugar babies. Dokonce si i založil školu, kde pořádá kurzy o tom, jak se stát žádanou sugar baby nebo jak se správně starat o svou sugar baby. Je špička ve svém oboru.“
„Tak to vypadá, když se někdo nudí a má hodně peněz,“ utrousil Clint.
„Přesně moje řeč,“ souhlasil a pokynul mu plechovkou.
„Co je sugar daddy a sugar baby?“ položil Rogers otázku na kterou... och, bože ano, i když nejsi, na tuhle otázku se Tony těšil.
Rozvážně se napil, skrývaje poťouchlý úsměv za plechovku, potom si odkašlal a znovu se naklonil k Kapitánovi. Páni, to bude možná stejně dobré, jako když před týdnem Jarvisovi, ve chvilce nudy, nařídil, aby pustil americkou hymnu pokaždé, kdy Kapitán Upjatý vstoupí do místnosti, a pak sledoval, jak se Rogers kroutil jako žížala na háčku. Příliš vlastenec, aby při hymně nesalutoval nebo si na ni stěžoval, ale dost člověk, aby mu to už po desátém poslechu začala lézt na nervy a způsobovat tik v oku.
„Sugar daddy je postarší velmi bohatý gentleman, který dává malé i větší pozornosti své sugar baby. Nejčastěji nějaké vnadné krásce,“ shrnul sice krátce, leč dostatečně obsažně, aby to mohlo někoho s morálním outlocitem pohoršit.
Rogersovi oči se mírně rozšířily, takže nabyly na ještě jasnější modré barvě a pak mrkl jednou, dvakrát a třikrát, než se mu mez obočím udělala hluboká vráska a nakrčil nos. A potom... ano, potom bude následovat nějaké zábavně pohoršená reakce.
„Manžílek.“
Bylo to jediné a poslední slovo, které rozhodně neočekával, že by právě teď kapitán vypustil z pusy. Spíš to viděl na nějaký pohoršený výkřik, jako 'Kam jen ten svět spěje, když si lidé kupují jiné lidi?!' případně okamžitou ofenzivu stylu 'A ty si jedním z nich, Starku?' a ten směšně přísný pohled, kterým se lidi snažil přimět se stydět. V Tonyho případě samozřejmě naprosto bez sebemenšího úspěchu.
„Manžílek?“ zopakovala po něm Vdova, takže Tony nebyl jediný, kdo zůstal v mírném nepochopení toho, co Rogers vlastně myslí.
„Manžílek,“ zopakoval kapitán s kývnutím, „Tak se v mé době a čtvrti říkalo bohatým mužům, kteří si vydržovali nějaké brooklynské děvče... nebo mladíka“ dodal sice s trochou zaváhání, ale bez červenání a opravdu dodal, no páni. Tony byl nesmírně zklamaný. Doufal, že se Rogers propadne hanbou jen mluvit o něčem takovém a on to dokonce znal. Vesmír byl tak hrozně nefér!
„V tvojí cudné, klasické době postavené na rodinných ideálech si někdo něco takového dovolil?!“ zvolal v předstíraném šoku a přitisknul si ruku na reaktor.
„V dvacátém století byla vynalezena elektřina a věci, které na ni běží. Všechno ostatní už tu bylo, prostituci nevyjímaje. Ta už byla vlastně někdy ve staré Číně a nejspíš i dřív,“ pokračoval Rogers stejně klidně a vesmír se zdál být stále méně a méně spravedlivé místo. Copak se nemohl alespoň červenat nebo tak něco? Tuhle drobnost si Tony přece zasloužil!
„Tak to pozor,“ zvedl prst, „Sugar babies nejsou prostitutky. Prostituce je ve státě New York nelegální a prostitutky, které podle oficiálního stanoviska starostky neexistují, jsou prolezlé nemocemi a drogama. Takové sugar baby na druhou stranu... ta je exkluzivní a když říkám exkluzivní, nemyslím tím jenom dokonalý vzhled, ale hlavně to, že patři jedinému suger daddy. S nikým se o ní člověk nemusí dělit a je k dispozici ve dne i v noci. To je lepší než ty nejdražší eskortní služby, protože ty opravdu kvalitní mají pořadníky dokonce i pro Tonyho Starka. Sugar baby... ta ti prostě patří.“
„Člověk nemůže vlastnit člověka,“ oponoval kapitán okamžitě, vypadlo to z něj naprosto bez zaváhání nebo odmlky, takže jenom naučený reflex.
Tony se drobně ušklíbl.
„Víš, kápo, to je otázka definice vlastnictví,“ podotkl mírně a vyhoupl se na okraj sedačky, protože to vypadalo na delší vysvětlování, „Pro některé sugar daddies jsou jejich baby spíš jako... přerostlé barbinky. Vyberou si nějaké děvče na seznamce nebo přes zprostředkovatele a pak si ho upravují podle svého. Silikonové prsa a zadek, botoxové rty, nový nos, brada, kontaktní čočky, odbarvené vlasy, všechno hezky podle vlastního vkusu. Kupují jim oblečení, šperky a doplňky, která podle nich vypadají na jejich baby dobře. Pořídí jim byt nebo dům a dají do něj nábytek, který se líbí jim samotným. Jejich děvče chodí kam oni chtějí, kdy oni chtějí a chová se tak, jak oni chtějí. Když ztratíš možnost se sám rozhodovat, když tvoje tělo nevypadá podle tvých představ, ale podle představ někoho jiného, jsi ještě svobodný člověk nebo něčí majetek?“ položil veskrze filosofickou a hlavně řečnickou otázku, „Je pravda, že jedno se musí tomu bastardovi nechat,“ kývl hlavou k televizi, kde stále běžela talk shou, „alespoň trochu se tyhle manýry snaží boháče odnaučit, ale moc mu to nejde. Stejně má většina z nich nové baby co dva roky a to staré odkopnou, protože už ho moc deformovala do svých nerealistických a zvrhlých fantasií.“
Rogers, který k němu celu dobu vzhlížel, se teď přemýšlivě zamračil, takže vypadal jako štěně retrívra, když se mu někdo snaží poprvé hodit míček. Ne že by snad někdy měl retrívra nebo jiné štěně, nebo že by ho někdy vůbec viděl naživo – chraň bůh! - ale AnimalPlanet měl zapnutou každou chvíli. A věděl, jak vypadají psi obecně. Vídal je na ulicích. To nebylo dost, aby věděl, co je pes? Nicméně, zpět ke kapitánovi a hlavně jeho dalšímu očekávanému výroku, který ale nepřišel, protože ho přerušil Barton.
„A ty jsi samozřejmě z těch pár výjimek, co to nedělají, co Starku? Nikdy sis žádnou nevydržoval.“
„Vydržovat je tak ošklivé slovo. Hrubé a vracíme se s ním zpátky k prostituci. Ne, já si nikdy nikoho nevydržoval, já jenom rád dávám dárky krásným ženám a pokud mi za to chtějí věnovat svou přízeň... Nebudu se na život a na smrt bránit, ne? To by bylo přece nezdvořilé a já jsem k ženám vždy zdvořilý.“
„Potvrzuje devět z deseti žen, které na kameru přísahaly, že jestli tě ještě někdy uvidí, nakopou tě mezi nohy,“ ozvala se Natasha s naprostým klidem, ani při tom nezvedla oči od své práce. Barton se zlehka uchechtl.
„Nesoudím tě za to, co děláš ve svém volném času a se svými penězi, Tony, nemám na to právo,“ ozval se kapitán velmi vážně, jako kdyby se teď snažil promluvit k velkému davu a udělat na něj dojem, „ale neschvaluji, když někdo bere jinému svobodu rozhodování.“
„Ale já to nedělám. Opravdu né!“ bránil se upřímně, protože zachytil tři nedůvěřivé pohledy, „Nepopírám, jsem sugar daddy a jsem hrdý na to, že jsem byl v pouhých třiceti jedna letech označen za nejmladšího veřejně známého sugar daddy vůbec, ale nejsem z těch, co chce své sugar baby přetvořit k obrazu svému. Potvrdí ti to každá, kterou jsem měl ve své laskavé péči. Bez legrace!“ mávl rukou k Natashe, „Můžu ti dát jejich jména a telefonní čísla. Stačí tvrdit, že jsme se seznámili přes agenturu a ty sháníš reference. No i když...“ zamyslel se a poklepal prstem na bradu, „Nemuseli by ti věřit, ale můžeš se na mě optat v nějaké agentuře. To by určitě šlo.“
„Možná to udělám,“ překvapila ho Vdova svou odpovědí, elegantně zvedla se ze svého místa „Čím více informací o tobě vím, tím lépe se mi v noci spí.“
Přepadl ho jistý pocit znepokojení. Jo, určitě to bylo znepokojení z toho, jak se na něj Natasha dívala, téměř bez mrknutí. Pojem, že je někdo zmije, získával v případě Vdovy zcela nový rozměr.
„Víš, Natasho, ve slušné společnosti, je... moment,“ přerušil se, když zaslechla z úst moderátorky svoje jméno.
„... na tom posledním byl se slečnou Pottsovou, generální ředitelkou jeho společnosti, ale o té doby nebyl na veřejnosti vůbec vidět jinak, než jako Iron Man.“
„Je to přesně jak říkáte, Alis,“ přitakal Alan, „Vypadalo to, že se z mladého lvíčka salónů stal konečně velký lev, který si našel svou lvici. Ve skutečnosti ale jenom Tonyho veřejný život naprosto v troskách. Neuvidíte ho s budoucí manželkou, neuvidíte ho ani s playboy králíčky. Neuvidíte ho dokonce ani samotného! Posedává v pouličních kavárnách,“ v hlase mu bylo jasně slyšet znechucené pohrdání nad něčím tak obyčejným jako byla normální kavárna venku mezi lidmi, „s nějakými podivíny nebo rozdává Iron Man tužky dětem v nemocnicích.“
„Nemůžeme mu upřít, že nás zachránil,“ připomněla moderátorka, budiž jí to bod k dobru.
„Neupírám mu to. Tony je hrdina! Jsem mu vděčný i za vlastní život, ale nebudeme si nic nalhávat, Tony Stark, jak ho známe, je mrtvý muž...“
„Hovadina!“ zavrčel vztekle a bylo mu docela jedno, že to ostatní Avengers slyší, ten idiot neměl právo o něm tak mluvit, „Vypni to Jarvis!“
Televizní obrazovka okamžitě zhasla a v místnosti se díky tomu rozhostilo absolutní ticho, nerušené vůbec ničím, včetně takových těch maličkostí, kterých si všímal u normálních domů, jako třeba hluk z ulice. Ne, nic takového, jen tíživé ticho a trojice pohledů, které ho ze strany skenovali. Jeden velmi zvědavý od Clinta, netečný od Natashy a... Kapitánův, který, Tony přísahala, že to vypadalo, jako kdyby o něm měl Rogers obavu a převaloval na jazyku nějaký hloupý dotaz, jako jestli je všechno v pořádku. S tím ať jsi jde za někým jiným.
„Tak, dá si někdo pizzu? Nebo radši Mexiko?“ zeptal se bezstarostně, „Nebo si můžeme koupit mexiko a dát ho na margarita pizzu schválně jak to bude chutnat. Jarvi, vyber nějakou pizzerii a mexiko v okolí a objednej od všech jídel porci,“ instruoval Jarvise, sklouzl z pohovky a vydal se k výtahu, „Jdu ze sebe udělat slušného člověka a pak si pustíme nějaký film. Společný večer... tvrzení týmu... tyhle kecy. OK?“
Přejel pohledem po všech tří, dávaje si dobře záležet na tom, aby jeho tvář neprozrazovala nic z tuhé zlosti, které se mu usadila ve střevech. Alan si mohl svoje kecy strčit někam. Byl Iron Man, jeden z Avengers, měl moc práce na to courat se po večírcích, takže to nemělo nic společného s tím, že dřívější Tony Stark byl mrtev. Stál přímo tady a teď, stačilo by se jen obléct a vyrazit. Hned potom, co se s Rogersem, Clintem, Natashou a Brucem podívají na nějaký film. Ano, přesně tak, hned potom někam půjde
„To zní jako dobrý nápad,“ odpověděl mu Steve s tím svým vstřícným a zatraceně rozhodně ne moc uklidňujícím úsměvem.
„Fajn, tak já po cestě ještě vytáhnu velkého zeleného medvěda z jeho brlohu a pak se uvidíme tady,“ dodal, dveře za jeho zády se otevřely a on rychle vstoupil do útrob výtahu.
Byl rád, když kov rychle zapadl a skryl ostatní Avengers a jejích bodavé pohledy. Taky jo, možná jeho společenský život trochu umíral, to si jako pravý chlap uměl přiznat, ale mohl s tím něco dělat. Ostatně stavění nových obleků není vším.
Od zítřka začne.
°°0°°
Prázdný list byl jako nové dobrodružství. Nikdy vlastně předem přesně nevěděl, co pod jeho rukama vzniká, když udělal prvních pár tahů. Nechával mysl bloudit, ať se nechá vést srdcem a fantasií a tu pak přenese na čistou stránku, proto se skoro dalo říct, že byl překvapen, když se mu na papíře začala rýsovat známá tvář, nebýt toho, že to bylo asi počtvrté jen tento týden, co se mu podařilo samovolně začít malovat Tonyho.
Zamračil se na z malé části načrtnutou siluetu muže napůl ležícího na pohovce s pitím v ruce, chvíli na ni zíral, jako kdyby doufal, že zmizí, když vydrží dost dlouho, a pak otočil list, aby se dostal na novou stránku.
Tentokrát znovu a lépe, už ne Tonyho, ale další neškodnou scenérii New Yorku. Podobnou těm patnácti dnes namalovaným, které vytrhané z bloku, ležícím ve výklenku a na podlaze kolem něj. Některé byly moderní, přesný obraz toho, co viděl, když vyhlédl oknem ven, a jiné maloval z paměti. Scenérie z třictátého roku, kdy byl ještě malý a Empire State Building teprve stavěla, jiné už z válečného období, které vypadaly tak poklidně, že jen pamětníci mohli tušit, jak těžká to byla doba.
Jeho rozhodnutí mělo ale menší neduhu; nedokázal se přimět namalovat víc než pár neuspokojivých čar předtím, než vytrhl počmáranou stránku, zmuchlal ji a hodil obloukem do odpadkového koše vedle pohovky. Po krátkém zaváhání obrátil předchozí list zpátky a s povzdechem pokračoval v malování Tonyho Starka rozvalujícího se na gauči.
Přinejmenším k tomu měl tentokrát jasný důvod. Bylo to možná tak hodinu a půl co seděl na té pohovce vedle Tonyho a měl špičky jeho prstů přitištěné do stehna, zatím co sledovali Dobyvatele ztracené archy. Už po čtvrté za dobu, co se Avengers přestěhovali do věže. Musel to být Tonyho oblíbený film, protože si ho vždy vynutil, nebo měl prostě jen škodolibou radost z toho, ukazovat veteránovi z druhé světové války napůl komediální drama o druhé světové válce. Ať to nebo to, už po prvním shlédnutí Steve dokázal zopakovat téměř každou repliku, podobně jako Tony sám, a proto během čtvrtého sledování f téměř nevnímal. Zato vnímal Tonyho holé prsty brousící mu o stehno a jeho tichounký hlas, který si brumlal slovy z oblíbených scén nebo připomínky k ději, které asi nepovažoval za natolik důležité, aby se o ně podělil s okolím – a že se s okolím jindy dělil rád.
Přesunul hrot tužky od detailnějšího vykreslování obrysů obloukového reaktoru pod Tonyho trikem, k jeho tváři a drobně se zamračil, když sám překvapeně sledoval, jak mu kreslí zachmuřený výraz. Nevšiml si ho, když sledovali film. Byl příliš rozptýlen snahou dívat se kupředu na obrazovku a nepoložit ruku na Tonyho nohy, aby mu zabránil pokračovat v napůl iritujícím a napůl... vzrušujícím popichování prsty na nohou do jeho stehna. Ale teď viděl. Hluboké nespokojené vrásky na čele a napínající se svaly na krku.
Jedna a jedna jsou dvě, jak známo, a rychle spojování dat a informací byla jeho silná stránka.
„Jarvisi,“ oslovil počítač mírně nejistě, stále ještě nebyl zběhlí v jeho používání. Nešlo ani tak o počítač samotný, poté, co se setkal s Howardem, byl v kontaktu s tehdejší nejmodernější technikou a ta se nakonec tolik nelišila od té dnešní – dokonce měl Howardův počítač hlasový výstup stejně jako Jarvis – ale Tonyho UI bylo něco jiného. Kdysi mu Howard řekl, že jednou z podstat lidského bytí je se neustále ptát. Jarvis se ptal.
„Ano, kapitáne,“ odvětil mu počítač bez sebemenší prodlevy, stále přítomný a stále dohlížející.
„Mohu ti položit jednu trochu osobní otázku týkající se Tonyho Starka? Nemusíš na ni odpovídat, pokud nechceš, vím, že nemám právo strkat nos do jeho soukromí.“
„Pan Stark jako 'soukromí' definuje jen velmi malý úsek informací o něm, kapitáne. Je vysoce pravděpodobné, že budu moci na vaší otázku uspokojivě odpovědět. Ptejte se.“
„Jak dobře Tony zná toho Alana Schneidera?“
„Jejich osobní známost je jen povrchní,“ odpověděl Jarvis okamžitě, „Podle mých dostupných informacích se viděli pouze na dvaceti osmi veřejných akcích a v soukromí se setkali třicet pětkrát. Volali si dvanáctkrát.“
Informace, které mu počítač poskyt,l byly naprosto přesné. Dostal čísla a pravděpodobně by dostal i data setkání a telefonických rozhovorů, kdyby o ně požádal. Jeho domněnku to ale nepotvrdilo ani nevyvrátilo.
„Dobře tedy... nakolik je pan Schneider známý veřejně?“ zkusil to od jiného konce
„V porovnání s panem Starkem nijak zvlášť.“
„Ale pohybují se ve stejných společenských kruzích, že?“
„Dalo by se říct že jsou členy stejného klubu,“ odpověděl Jarvis jen dalším prohlášením které vyžadovalo vyptávání.
„Jakého klubu?“
„Pomineme-li oficiální kluby jako Playboy club, pak je tu také neformální společenství majetných mužů žijících v New Yorku a jeho okolí, kteří sami sebe veřejně či soukromě nazývají 'Sugar daddies' a jsou na tento status patřičně hrdí,“ dostal konečně nějakou trochu jasnější odpověď, i když přinášela víc zmatků než vysvětlení.
„To nemyslíš vážně, že?“ zeptal se a promnul si spánek – takový spolek nemohl existovat, „Být manžílek... nebo tedy sugar daddy, není něco jako spolek přátel vyšívání. Je to spíš...“ snažil se najít správnou a nevulgární definici, „nemůžu přijít na jiné přirovnání, než že je to jako být označována za lehkou ženu.“
„Pokud definujeme lehkou ženu jako prostitutku, pak vás mohu ujistit, že existuje nadnárodní organizace profesionálních sexuálních společnic, která pořádá každoroční konference a je registrována jako nezisková společnost,“ přednesl Jarvis poklidně.
Vzhlédl ke stropu, kde tak nějak tušil přítomnost počítače nebo alespoň kamer, a na tváři se mu usadil nevěřícný výraz. Pamatoval si ze svých dob, že nevěstky samozřejmě měli nevěstince, ostatně jeden byl jen dva bloky od jeho domova, a věděl i s jistotou, že ženy, které se takto živí soukromě nebo fialky, se sdružují v konkrétních barech a hostincích, ale nadnárodní organizace? Kam ten svět spěje...
„Dobrá, beru na vědomí, že v dnešní době jsou kluby na všechno,“ uznal, bez dalšího debatování, které nemělo smysl, „Takže mě teď nech hádat; Schneider má v tom neformálním společenství sugar daddies slovo, je to tak?“
„Prakticky se dá říct, že ho založil.“
„To by vysvětlovalo, proč Tonyho jeho prohlášení tolik vyvedlo z míry,“ pronesl nahlas, když se konečně dobral k potvrzení své domněnky.
„Pan Stark jen zřídkakdy věnuje pozornost prohlášením novinářů nebo známých osobností, které o sobě tvrdí, že ho znají. Pokud to udělá, jeho rozmrzelost obvykle trvá jen pár dní a pak na celou věc zapomene. Nedělal bych si o něj starosti,“ ujistil ho Jarvis, nicméně po krátké odmlce dodal: „Prozatím.“
To poslední Steveovi na klidu zrovna moc nedodalo a rozhodně to nezmírnilo obavy, které o Tonyho právě měl. Stark uměl být neuvěřitelně nesnesitelný, někdy i jen pobyt v jedné místnosti s ním způsoboval, že ho začala příšerně bolet hlava a měl touhu složit si ji do dlaní a úpět, ale to neznamenalo, že neměl Tonyho rád. Víc než jen rád. Dostal se mu pod kůži a překonal jeho pevné zásady že nikdy nebude pohlížet na svojí jednotku jinak, než jako velitel. Způsoboval to příznačné trnutí vnitřností, které za svůj život cítil v přítomnosti pouze dvou lidí. Ze zkušenosti věděl, že neskončí dobře, když se tomu poddá a neměl v plánu se poddat, ale to neznamenalo, že se nemohl o Tonyho starat.
„Kdyby to vypadalo, že bych si měl dělat starosti, řekneš mi?“
„Zajisté, kapitáne.“
„Děkuji, Jarvisi,“ pousmál se ke stropu, odložil svůj blok a vstal, „Půjdu si už lehnout. Dobrou noc.“
„Dobrou noc i vám, pane.“