Archive of Our Own ^beta

Chapter Text

Koba se napřáhl k úderu. Zadržel dech. Tuhle chvíli si pokaždé náležitě vychutnal. Ten okamžik těsně před dopadem obušku, vteřinu napjatého ticha, očekávání nevyhnutelného a pak -
- se s překvapeným výrazem v tupém obličeji skácel na podlahu. Obušek vyklouzl z ochablé dlaně, z hlavy vytekl pramínek krve.
„Relashio!“ vykřikl James a provazy poutající Severusova zápěstí povolily.
Snape si z hlavy strhl hrubě tkaný pytel a rozmrkal pot, který mu tekl do očí.
„To je dost,“ uplivl si. „Už jsem se pomalu smiřoval s představou mozku na kaši.“
„Zvedej se, dělej. Nemáme čas.“
Potter mu podal ruku, aby ho postavil na nohy. Black mezitím odhodil kus prkna, na němž se vlhce leskla krvavá stopa, chomáč vlasů a odtržený kus kůže, a vyměnil ho za hůlku.
„Koba to má za sebou,“ podotkl Severus, když muže špičkou boty obrátil na záda. „Proč jsi ho vlastně neomráčil kouzlem?“
„Vidíš to?“ otočil se Sirius na Jamese. „Říkal jsem, že bude brblat. My ho přijdeme vytáhnout z bryndy a on nás bude kritizovat za to, jaký používáme metody.“
„Nemám proti tvému postupu nejmenších námitek,“ bránil se Severus. „Má otázka pramenila z čiré zvědavosti.“
„Tichošlápek je nemá rád,“ ukázal James očima na mrtvolu pod svýma nohama. „Podle něj není úderný oddíl Ministerstva nic než banda vymaštěných mlátivých vrb.“
„Takhle jsem to neřekl,“ ohradil se Sirius.
„Ne, neřekl, máš pravdu,“ souhlasil James. „Já to přeložil do slušného jazyka. A teď už je opravdu čas vypadnout, pánové. Za mnou!“
Oba ho následovali bez protestů.
Utíkali dlouhými, spletitými chodbami Ministerstva kouzel, kde šero podzemí rozptylovaly jen louče v držácích na stěnách.
Když se blížili k těžkým kovovým vratům s masivní závorou, ani se neobtěžovali zpomalovat. James je prostě kouzlem vyrazil z pantů, prolétl oblakem zvířeného prachu a pokračoval po příkrém schodišti vzhůru.
„Tohle je to slavné schodiště do mudlovského světa?“ dotázal se udýchaně Severus, zatímco přes Potterova široká ramena hleděl na padací dveře, jimiž cesta po strmých kamenných schodech končila.
„Ano. Je to prakticky jediný nouzový východ z Ministerstva, který není pod stálou kontrolou. Přišli jsme na něj loni.“
„Vede přímo na -“ Zbytek Blackovy věty zanikl v ohlušujícím rachotu londýnské dopravy.
„Trafalgar?“ užasl Snape, když prolezli magickým portálem v podstavci vysochaného admirála Nelsona. „Někdy si říkám, že jsme až příliš výstřední.“
„Řekl chlap, kterej má na botách hektolitr bláta, ruce rozedřený do krve, ve vlasech hmotu, jejíž původ radši znát nechci, a kterýmu cáry košile visí na těle už jen silou vůle,“ utrousil Sirius a znechuceně se zašklebil.
„Z močálů se bez ztráty důstojnosti utíká těžko. Remus by ti to vysvětlil.“
„Takhle ale na štáb nemůžeš,“ prohlásil nesmlouvavě James. „Lily má dneska službu. Jestli tě uvidí v tomhle stavu -“
„Dobrá, dobrá, rozumím,“ přerušil ho netrpělivě Severus. „Nějaký nápad? Místo, kde bych se mohl dát dohromady a udělat ze sebe člověka? Místo, kde mě nebudou hledat? Místo, kde by nehledal nikdo nikoho?“
Sirius s Jamesem se po sobě podívali.
A spiklenecky se usmáli.

Do cíle zbývá 49 kroků...

Chapter Text

Siriusův byt v centru Londýna, který kdysi koupil za nemorální množství zlata po strýčku Alfardovi, byl sice malý - disponoval jen dvěma pokoji, z nichž jeden byl obývák s kuchyňským koutem, ale pro svou strategickou polohu uprostřed mudlovského světa ho Sirius považoval za nedocenitelné místo úkrytu.
„Je možné, že sis za těch deset let ještě pořád nepořídil stůl?“ žasl Severus, zatímco mu Sirius držel otevřené dveře do koupelny.
„A k čemu by mi byl? Vždyť se stravuju -“
„- zásadně vleže, jasně. Chápu. Máš tu vůbec něco, co se podobá jídlu?“
„Moc toho tady není. Vlastně jen nějaký kukuřičný lupínky a chipsy. Jo a v mrazáku je zmrzlina!“
Severus se kysele zašklebil a zabouchl za sebou dveře. Ve skutečnosti ho hlad příliš netrápil. Momentálně postačí trocha vody a mýdla. No, toho mýdla možná víc než trocha. A taky nějaký hřeben...
„Tohle asi bude chtít pár kouzel,“ podotkl Remus, když o hodinu později dorazil z Bradavic a postřehl ránu na krku, kterou nedokázal zakrýt límec čisté košile. „Ukaž.“ Shrnul mu vlasy stranou a dotkl se okraje rozšklebené kůže.
Severus sykl bolestí, ucuknul a nesouhlasně potřásl hlavou.
„Nech toho, to nic není! Co tu vůbec děláš? To nemáš dost práce s opravováním písemek?“
Remus mu věnoval shovívavý úsměv, jeho protesty ignoroval a znovu se prsty přiblížil k ráně.
„Tohle nic udělala striga bažinná. Podle hloubky a směru seknutí byla v pěkné ráži. Copak ji asi rozladilo?“
„Že by Ostrodrápek přerušil čajovej dýchánek se strigou příliš brzy?“ rýpl si Sirius.
„Čaj jsme u toho nepili,“ řekl Severus klidně. Méně klidně už reagoval na Remusovu ruku. Plácl ho po ní a o krok ustoupil. „Nesahej na to! Vyčistil jsem to, víc není potřeba.“
„Já bych řekl, že je,“ namítl Remus a snažil se neznít moc vyděšeně, když pozoroval, jak Severusovi z nosu odkapává krev na bílou látku košile.

...do cíle zbývá 48 kroků...

Chapter Text

Zatímco Severus stál předkloněný nad umyvadlem, aby nešpinil koberec, Remus mu kouzlem odstraňoval z košile fleky a Sirius se přehraboval v jeho brašně.
„Možná by to přece jen měla vidět Lily,“ pravil Remus uvážlivě a prohlížel si doruda zbarvený proud vody odtékající do odpadu.
„Ne,“ řekl prostě Severus a dál si ho nevšímal.
Po několika minutách se objevil Sirius. Nad hlavou držel skleněnou lahvičku plnou temně fialové kapaliny.
„Mám to! Našel jsem to!“
Severus si ulehčeně oddychl. Šťáva z rulíku zlomocného byla sice poněkud riskantní metodou zastavení krvácení, zato měla okamžitý nástup účinku a nebyla tak ponižující jako cpát si do nosu vatové tampóny. Netrpělivě odšpuntoval zátku a zavdal si přímo z lahvičky.
Jeho přátelé na malý okamžik ztuhli v očekávání průšvihu. Remus vypadal, že čeká minimálně výtrysk hlenů ušima nebo fontánu zvratků. Úlevný úsměv na Severusově pobledlé tváři opravdu nečekal. Medicína zabrala. Krve už nevytekla ani kapka. (Ani žádné jiné tělní tekutiny.)
„Děkuju,“ obrátil se Severus na Siriuse.
„Za málo. Hele, už musím běžet. Za deset minut začíná porada ohledně tvýho případu. To bych si asi neměl nechat ujít,“ dodal Sirius s šibalským zamrkáním.
„To bys tedy rozhodně neměl,“ souhlasil Severus a stiskl mu ruku na znamení vděčnosti. „Dávejte na sebe s Dvanácterákem pozor. Umbridgeová je nebezpečnější, než vypadá.“
„Mě ty její přeslazený řečičky nedojímají a na lep jí neskáču, neboj.“
„Měli bychom se na čas přestat vídat. Zůstanu u tebe pár dní a přesunu se jinam. Řekni Dvanácterákovi, aby mě nekontaktoval, pokud to nebude životně důležité. A vyřiďte to i Brumbálovi.“
„OK. Vyřídím. Během těch pár dní se tu určitě ještě ukážu. Zatím je tenhle luxusní gauč celej tvůj... Měj se, Náměsíčníku.“
„Ty taky, Tichošlápku... Tvoje košile, Severusi. Snad jsem z ní odstranil všechno. V čisticích kouzlech nejsem bůhvíjaký expert.“
Severus se usmál, košili si ani neprohlédl a v rychlosti ji hodil na sebe. V obýváku pak zatáhl žaluzie, rozsvítil lampu a s objemným fasciklem vytaženým z brašny usedl na pohovku.
„Jestli se ta rána zanítí, znamená to, že měla na nehtech jed,“ poznamenal Remus, zatímco do konvice připravoval čaj.
„Samozřejmě, že měla na nehtech jed. Je to striga.“
Remus nespokojeně pohodil hlavou.
„Jen velmi málo jedů, které si striga nanáší na nehty, nemají za cíl brutální usmrcení oběti.“
„To je pravda.“
„Pokud začne účinkovat, sotva budeš mít čas zavolat o pomoc.“
„Ano.“
„Navíc riskuješ trvalé následky.“
Remus položil čajový servis na stolek hlasitěji, než měl v úmyslu. Severus konečně vzhlédl od knihy.
„Pokud tady chceš zůstat a poklábosit si, tak to řekni rovnou. Tvá přítomnost mi ani v nejmenším nevadí.“
Remus si povzdychl a klesl do křesla naproti němu. (Do křesla, které sem před mnoha lety sám přitáhl, aby měl na čem sedět.)
„Neviděli jsme se dlouho a přiznávám, že mě tahle příležitost znovu si popovídat těší. Ale jako odborník na temná stvoření mluvím zcela vážně, když říkám, že by se tyhle věci neměly podceňovat. Jsou doložené desítky případů otrav sofistikovanými dryáky z kotlíků strig bažinných -“
„Já tenhle obor studoval taky,“ přerušil ho Severus unaveně a konečně zaklapl knihu. Remus si povšiml nápisu na deskách. 1000 a 1 protijed. „Dokonce kombinovaně s léčivými lektvary, takže věř, že jsem s problematikou obeznámen stejně dobře jako ty. Uvědomuji si všechna zmíněná rizika. Jak jsem řekl, klidně tu zůstaň. Tahle láhev -“ Nedbale mávl hůlkou a ze Siriusovy ubohé spíže vylétla kvalitní whisky. „ - nám může dělat společnost.“
„Asi nemá cenu poučovat tě o kontraindikaci alkoholu s rulíkem zlomocným, že?“ ušklíbl se Remus a nabízenou sklenici přijal bez námitek.
„Jak se ti daří v Bradavicích?“ otevřel Severus nové téma a posadil se na gauči pohodlněji.
„Dobře. Vlastně skvěle. V takové zaměstnání jsem nikdy ani nedoufal. To, že za mnou tenkrát Brumbál přišel s pracovní nabídkou, mě zaskočilo. A od té doby se nepřestávám každý den po probuzení divit, jaké jsem měl štěstí.“
„Nevydržel bych tam ani týden. Musel bych se oběsit.“
„Nevykládej!“
„Všechno to otravné papírování, služby na chodbách, rozjívená děcka...“
„Myslel jsem, že sis to jako prefekt užíval. Noční toulky hradem, nachytávání studentů po večerce, strhávání bodů, udělování školních trestů...“
„Zřejmě jsem si to užil do sytosti.“
„Nebo ses našel v dobrodružnějším stylu života?“
„Možná.“
„Jak jsi k té strize vůbec přišel?“
„Jmenuje se Kara. A narazil jsem na ni po cestě do Dartmooru. Napadla ji banda lapků.“
„Zachránil jsi jí život?“
„Spíš zuby a pár litrů krve. O víc by ji asi nepřipravili.“
„A jak se stalo, že ti místo projevu vděku začala jít po krku?“
„Mířil jsem do Dartmooru pracovně, to sis nejspíš domyslel. Dostal jsem tip na místo, kde se v neobvyklém množství shlukují bludníčci. Pro vlasy bludníčků jsem měl kupce už čtvrt roku.“
„Čili touhle dobou byl už dost netrpělivý...“
„Jemně řečeno. Byl sháňkou po té přísadě doslova šílený. A já věděl, že je to dobře. Cenu jsem v tu chvíli stanovil na 1300 galeonů za váček.“
Remus ohromeně zahvízdal.
„Severusi, ty ďáble! Doufám, že to byl aspoň nějaký movitý klient.“
„Nouzí rozhodně netrpí. Stejnou sumu cpe jednou měsíčně do chřtánu ministrovi, aby projevil trochu té shovívavosti. Zpět k příběhu. K bludníčkům jsem dorazil bez potíží. S Kařinou pomocí jsem tři pochytal, ostříhal a bez újmy vypustil zpět do volné přírody. Napěchoval jsem těmi vlasy dva sáčky, zastrčil je do brašny a chystal se rozloučit. Její dluh vůči mně byl splacen, naše cesty se mohly rozdělit. Objal jsem ji tedy -“
„Ty jsi ji objal?“ vyprskl Remus doušek whisky na koberec.
„Ano. Kéž bych to neudělal. V tu chvíli se tam totiž objevil úderný oddíl odboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Jejich špeha jsem měl celou dobu v patách. A věděl jsem o tom, zatraceně, jistěže jsem o tom věděl. Jen mě nenapadlo, že zavolá posily právě v ten okamžik. Kara se vyděsila a v té panice ji nenapadlo nic jiného, než že jsou to lovci čarodějnic, že ji chtějí zabít a já patřím k nim. Tak jsem to schytal drápy do krku, což mi v útěku před bystrozory příliš nepomohlo. Dohonili mě v půlce močálů. Naštěstí ten špeh pracuje pro Kingsleyho. Když si uvědomil, že přivolání kolegů nenačasoval moc chytře a že se mi je nepodařilo setřást, neprodleně se s ním spojil. Kingsley pak pověřil Jamese a Siriuse a dál už to znáš.“

...do cíle zbývá 47 kroků...

Chapter Text

Byla to Remusova vrozená opatrnost, anebo štěstí, co zapříčinilo, že v Siriusově staromládeneckém doupěti nakonec přespal a během noci neupadl do nijak hlubokého spánku, takže ho Severusův křik vytáhl na nohy okamžitě.
Jizva na krku se znovu otevřela a začala krvácet. Spolu s krví z ní vytékal zvláštní, inkoustově modrý hnis. Nic pěkného na pohled, ani vábného na přičichnutí. Remus utrhl z přikrývky kus látky, rychlým kouzlem ho očistil a přiložil k ráně.
„Jak moc je to zlé? Stupnice od jedné do deseti. Deset je hodně zlé.“
„Osm,“ zachrčel Severus a otřásl se prudkou křečí.
„Lily?“
„Ano, Lily.“
„Dobře. Podrž si to. Pošlu jí Patrona.“
„To nemusíš. Stačí můj medailon.“
Severus si roztřesenými prsty rozepnul horní knoflíček košile, sáhl pro stříbrný řetízek s runami zdobeným medailonem a stiskl ho v levé dlani položené na srdce. Tvář měl napjatou soustředěním a bolestí zároveň. Remus se v tu chvíli neodvažoval dýchat. Uvolnil se, až když vzduch v místnosti rozvibrovaly jemné záchvěvy magie.
V prostoru se zhmotnila Lily. Soudě dle rozvázaného županu, trepek na nohou a rozcuchaných vlasů zcela reálná, uprostřed noci vykopaná z postele. Neřekla ani půl slova. Hbitě přiskočila k pohovce, zkušenými pohyby uchopila zápěstí, aby změřila puls, pak sáhla na čelo, aby zkontrolovala teplotu, a nakonec sňala z krku prosáklý kus hadru.
„Do prdele,“ vyhrkla. „Kdy se to stalo?“
„Včera ráno.“
„A to mě voláte až teď?! Co jste mysleli, že to je? Škrábnutí? Idioti!“
„Říkal jsem mu -“
„Mlč, prosím tě!“ uťala rázně jeho výmluvy. „Dobře víš, že zrovna na něj slova platí asi jako na Harryho výhružky paní vařečkovou. Měl jsi mě prostě zavolat!“
Vážený profesor Remus Lupin zrudnul jako malý školáček.
„Nestůj tady a běž připravit horkou vodu a studený obklad.“
Mezitímco vařil vodu a namáčel ve sprše prostěradlo, Lily několika kouzly zastavila krvácení a rozbalila na konferenčním stolku sadu nástrojů.
„On... za nic... nemůže.“ Severus ze sebe dostával slova s námahou. „Měl jsem ho... poslechnout. Je to... moje vina.“
„To je,“ řekla Lily tvrdě. „A taky neskutečná zhovadilost.“
Zkroutila mu ruce za záda, zamotala ho do přikrývky, obkročmo se na něj posadila a přimáčkla mu pravou tvář k polštáři.
„Teď drž, ani se nehni. Jestli sebou jenom cukneš, použiju Petrificus Totalus.“
„Řvát můžu?“
Lily se s velkou pinzetou v prstech škodolibě pousmála.
„Nic jiného neočekávám.“
Odchlípla okraje roztržené kůže, polila ránu čirou tekutinou, která při kontaktu s krví začala pěnit, zamumlala nějaké kouzlo. To byla teprve předehra, vcelku snesitelná, pálivá bolest, tenké jehličky, drobné horké vlnky.
Lily sáhla do sady nástrojů a vytáhla z ní malé stříbrné háčky. Potom doširoka otevřela hlubokou rýhu po jedovatém ukazováku strigy bažinné, ostré konce háčků provlékla okraji rány a jejich zaoblené konce přilepila ke zdravé kůži na krku. Orchestr bolesti zvýšil tempo, nastoupily bubny, tepající, pulsující, rezonující svým temným rytmem někde vzadu v týle.
Další lektvar vlitý do rány způsobil, že Severus pronikavě zaječel a následně se zahryzl do rtu, protože takhle ječet rozhodně nehodlal. Takhle ne. Ne jako vykastrovaný krocan.
Lily kouzlila a čím dál víc se mračila. Potom bez jakéhokoli varování vrazila do nateklé, zhnisané tkáně tři prsty.
Koncert bolesti se rozjel naplno.
Severus si prokousl spodní ret, aby už znovu nezaječel.
Lilyiny prsty uvnitř rány se začaly hýbat.
Smyčec prvních houslí přejel přímo po centru bolesti a rozťal ho vedví.
Severus vydal tak vysoký tón, že ho slyšeli nejspíš jen děti a psi.
Lily teď mezi koleny nemilosrdně drtila jeho paže a chodidly se snažila udržet v klidu jeho třesoucí se nohy, zatímco prsty nepřestávala intenzivně prohledávat zranění.
Remus přelil vroucí vodu do mísy a tu postavil na stolek vedle hrozivě vyhlížejících léčitelských propriet. Nebylo to zdaleka poprvé, co sledoval Lily v akci, momentálně však nabýval dojmu, že jde o nejstrašnější zákrok, jaký kdy viděl. Tuto domněnku v něm silně podporoval pocit rozhoupaného žaludku.
„Remusi, zabal mu čelo do studeného. A chyť mu hlavu. Pevně. Za chvíli přijdou křeče.“
Na doplňující dotazy nebyl čas. Remus udělal, co po něm žádala. Ledva přidržel Severusovi hlavu na spáncích, začal sebou nepříčetně zmítat. Lily měla co dělat, aby se na něm udržela a neustala v práci.
Violoncella s nervovými vlákny místo strun zaúpěla. Agonická symfonie dosáhla vrcholu.
Severus vyvrátil oči a omdlel.
Lily konečně stiskla mezi palec a ukazováček to, co tak zoufale hledala, a vytáhla to na světlo lampy.
„Dobrý Bože!“ vydechl Remus napůl zděšen, napůl morbidně fascinován. „To je -?“
„Larva pěnivky potoční,“ potvrdila Lily a volnou rukou ukázala na svou brašnu.
Remus v ní našel prázdnou skleněnou lahvičku, odzátkoval ji a nastavil tak, aby do ní Lily mohla larvu vhodit.
„To je ale -“
„Průser,“ potvrdila opět Lily. „A to takovej, že jestli chceme, aby přežil, musí hned teď do špitálu.“
Remus sledoval, jak vytahuje stříbrné háčky a hází je do speciálního vaku na použité nástroje. Jak namáčí v horké vodě čistý bavlněný čtverec a omývá jím okolí rozryté rány. Jak Severusovi kontroluje tep a reakci zornic. Když se chystal promluvit, zjistil, že má úplně vyschlo v ústech.
„Lily, nedalo by se něco podniknout tady? V domácím prostředí? Všichni víme, že jsi geniální. V léčivých kouzlech naprosto nedostižná.“
„To nejde, Remusi. Nemám tu potřebné vybavení. Tohle chce lektvarologickou laboratoř, spoustu testování a... léčba biologických otrav je víceméně experimentální. Musíme najít kombinaci léčivých složek, které zaberou v tomhle konkrétním případě.“
Lily si sbalila věci a přešla ke krbu, aby se spojila s recepcí u svatého Munga. Remus její ruku s letaxovým práškem zarazil v posledním okamžiku.
„On nemůže do nemocnice.“ Mluvil jako v horečce, podobně se i třásl. „Pokud mu nedokážeš pomoct, pomůže mu Brumbál. Spojíme se s Brumbálem. On si určitě bude vědět rady. Brumbál nám pomůže. Zaskočím za ním a přivedu ho. Bude to nanejvýš půlhodina.“
„Brumbál je čaroděj nadaný nejrůznějšími schopnostmi, ale léčitelství mezi ně nepatří. Jestli nevěříš mému úsudku, možná se potkáme na Severusově pohřbu. Který bude spíš dřív než později.“
„Lily, ty to nechápeš -“
„Ne! Ty to nechápeš! On potřebuje odbornou pomoc, a to co nejrychleji. Na ničem jiném nezáleží.“
„Je mimo zákon, Lily.“ Nasucho polknul a musel se přemáhat, aby neuhnul pohledem. „James a Sirius mu včera odpoledne pomohli utéct z vazební cely Ministerstva, kde měl čekat na projednání případu Starostolcem. Jestli ho vezmeš k Mungovi, do hodiny je tam Umbridgeová a její trhací psi.“
„Jako pacienta si ho Umbridgeová neodvede, na to jsou předpisy,“ sdělila úsečně, oči tvrdé jako dva smaragdy. „Zavřít ho můžou, teprve až ho propustíme.“
„Takže jí ho prostě daruješ na stříbrném podnose.“
„Jo. Radši na stříbrném podnose, než na márách.“

...do cíle zbývá 46 kroků...

Chapter Text

První náměstkyně ministra, představená Starostolce a vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Dolores Umbridgeová si s procítěnou pečlivostí uhladila záhyby vlněného saka a rozechvělými dlaněmi stiskla opěrky zdobně vyřezávaného křesla.
„Paní Potterová je velmi energická a nekompromisní, pokud jde o práva pacientů. Nebo je to jen tento konkrétní případ?“
„Odpověď na svou otázku znáte, Dolores,“ řekl Kingsley Pastorek klidným, leč odměřeným tónem. Stejný byl i jeho postoj.
„Samozřejmě,“ usmála se Umbridgeová. „Severus Snape a Lily Potterová. Přátelé od dětství. Nejlepší přátelé. Snape jí svědčil na svatbě, jestli se nemýlím. A to dokonce poté, co mu dala kopačky,“ uchechtla se.
Pastorek nechal její poznámku vyznít naprázdno. Toto nepříjemné prázdno nevyplnil ani usrknutím z šálku čaje, který pro něj připravila i přes jeho jednoznačné odmítnutí.
„Nuže dobrá.“ Dolores si významně odkašlala, předklonila se a propletla odulé prsty se starožitnými prsteny. „Ráda bych věřila, že paní Potterová jedná jen a pouze z důvodu léčitelské přísahy, kterou kdysi složila, avšak realita, již si musíme přiznat, je taková, že pohnutky k jejímu jednání jsou mnohem závažnější a... pokleslejší.“
Tentokrát si odkašlal Pastorek. Umbridgeová ho ovšem nenechala nic namítnout. Briskně pokračovala.
„Je nesporné, že ze své pozice účinně maří vyšetřování a napomáhá nebezpečnému zločinci k úniku. Celým tím oddalováním výslechů a bráněním převozu do vazby pro něj získává čas a připravuje půdu jeho komplicům, kteří už mu jednou uprchnout pomohli. A dělá to proto, že k němu stále cítí náklonnost. Přinejmenším.“
„Dolores -“
„Ještě jsem neskončila, Kingsley.“ Dlaň zapřená o vyleštěnou desku stolu svědčila o gradaci jejího vnitřního napětí. „Rozhodla jsem se učinit jistá opatření. Zaprvé příkaz, aby Lily Potterová s okamžitou platností předala Snapeův případ do rukou některého ze svých kolegů. Zadruhé úřední zákaz styku odůvodněný podezřením z úmyslného maření vyšetřování. Zatřetí její neodkladný výslech. No a konečně - získání znaleckého posudku, který prokáže Snapeovu způsobilost k umístění do vazební cely.“
„Kde chcete najít léčitele, který prokáže takový... fakt?“
Dolores vycenila zuby v odporně sladkém úsměvu.
„Není třeba chodit daleko. Smethwyck je mimořádně schopný léčitel a dostatečná záruka odbornosti.“
„Jako osobní léčitel ministra kouzel má svůj nezpochybnitelný věhlas,“ souhlasil Kingsley zamračeně. „Jsem si jist, že ve svém posudku zohlední všechny faktory a vydá zprávu, proti které nebude námitek.“
„Jsem ráda, že jste to pochopil, Kingsley. Chápavé lidi tu potřebujeme.“
„Chápu poměrně rychle, Dolores. To je jedna z mých předností.“
„V tom případě se již nebudeme dále zdržovat. Ten čaj dopíjet nemusíte,“ mávla blahosklonně k netknutému šálku.

***

Brumbál utkvěl na Severusovi dlouhým, zachmuřeným pohledem. Černé kruhy pod očima, propadlé tváře a vystouplé klíční kosti byly výmluvnou výpovědí o tom, jak mu vazební cela ministerstva prospívá. Obrátil pozornost ke strážnému za Snapeovými zády a pokynul mu, aby zmizel.
„Zdá se, že ti zdejší klima příliš nesvědčí,“ prohodil konverzačně, když osaměli. „Jestli se cítíš tak, jak vypadáš, pak zařídíme tvůj návrat do nemocnice. Už jsem v tomto ohledu podnikl jisté kroky.“
„Cítil bych se líp, kdybyste zařídil moje propuštění,“ podotkl Severus bez obalu.
„Ach ano,“ vzdychl si Brumbál. „Obávám se, že to nebude tak jednoduché, jak si možná představuješ. Obvinění, která jsou proti tobě vznesena, mají daleko k banálním přestupkům a obyčejným klukovinám, Severusi.“
„Celá tahle kauza je k smíchu, Brumbále!“
„Šestapadesát vniknutí na území zapovězené Starostolcem, neoprávněné držení a prodej zboží neobchodovatelné povahy, nepovolené kouzlení v přítomnosti mudlů, užívání zakázaných lektvarů, jejich výroba a distribuce, pytlačení, přechovávání extrémně nebezpečných tvorů za účelem prodeje, šest násilných vloupání, dvanáct krádeží, dvaadvacet napadení úřední osoby, sedmnáct ublížení na zdraví a útěk před spravedlností. To ti přijde k smíchu? Jedno z těch ublížení na zdraví mělo za následek smrt.“
„Kobu zabil Tichošlápek, jestli to ve vašich očích něco změní,“ utrousil Snape. V jeho hlase zněla lhostejnost způsobená vleklou únavou.
Brumbál se na něj podíval přes obroučky půlměsícových brýlí. V tom pohledu navzdory okolnostem nebyla ani stopa po zlosti, znechucení či opovržení. Někde hluboko pod mořskou modří leželo cosi zvláštního, nepojmenovatelného, co tam jakoby nepatřilo, ale zároveň bylo tak... uklidňující, že to tam je.
„V mých očích ses od školní docházky příliš nezměnil, Severusi. Ačkoli přiznávám, že vidět jednatřicetiletého muže stále jako drobného, nervózního kluka je poněkud absurdní.“
Snapeovi poklesla čelist.
„Chcete říct, že.. jsem vás nezklamal?“
„Drahý chlapče, kdybych se měl cítit zklamán tím, jakou profesní dráhu sis zvolil, musel bych být nebetyčný pokrytec. Řád tvých služeb využil nespočetněkrát. Budu zcela upřímný a přiznám, že i z tohoto důvodu jsem pro tebe kdysi vyjednal místo na Vysokém učení magickém v Praze. Už jednou jsem ti řekl, že máš mimořádný talent hrát se špatně rozdanými kartami. Což z tebe dělá moje eso.“
Snapeova čelist klesla ještě o kousek níž.
„Nicméně, teď musíme ze všeho nejdřív vyřešit tvůj trestní rejstřík. Nebude to zadarmo, Severusi, toho jsi si doufám vědom.“
„Na kauci snad ještě mám,“ ušklíbl se Snape.
„O tom nepochybuji. Kromě kauce však bude nutná i jiná forma záruky. Taková, která přesvědčí pana ministra, že to se svou nápravou myslíš vážně.“
„Co mám udělat?“
„Přijmeš místo učitele lektvarů v Bradavicích.“
„Cože?!“
Snapeova čelist se ocitla na podlaze.
„Slyšíš dobře. Profesor Křiklan už dál učit nechce a já ho nutně potřebuji nahradit. Co tomu říkáš?“
„Že jste se zbláznil. Se vší úctou. A jestli vám na tohle kývne Popletal, tak se zbláznil taky. A jestli to zavře hubu Umbridgeové, tak je ještě větší blázen, než jsem předpokládal.“
„Vše už je dojednáno,“ ujistil ho Brumbál laskavě. „Pan ministr s mým návrhem souhlasí. Jeho náměstkyně v této záležitosti bohudík nemá žádné slovo.“
„Takže místo do Azkabanu mě zavřou do Bradavic. Vlastně je to oboustranně výhodné, že? Já budu pod permanentním dohledem, bez možnosti stýkat se s nevhodnými osobami, bez možnosti stýkat se prakticky s kýmkoli, a vy zalepíte díru v rozvrhu.“
„Ano. Místo učitele lektvarů ovšem není jedinou dírou, kterou je třeba v Bradavicích zalepit.“ Brumbál se odmlčel. Snape při pohledu na jeho starostlivé vrásky pochopil, že to není žádná pauza na efekt. Něco se stalo. Něco nepříjemného. „Profesorka McGonagallová je též nucena odejít na odpočinek.“
„Srdce?“ zeptal se Severus a jeho očima proběhl ponurý stín strachu. „Jak moc je to vážné, Brumbále?“
„Ano, srdce. Šelest se zhoršil. Poppy důrazně doporučuje klidový režim. Minerva je samozřejmě připravena nejdříve splnit povinnosti vůči svým studentům. Funkci řádně předá na konci školního roku. Čili -“
„Čili Nebelvír bude mít nejmladšího kolejního ředitele v historii. Že se Remus nepochlubil, když mě byl navštívit.“
„Inu, zřejmě proto, že není čím. Nebelvír sice nejmladšího ředitele v historii skutečně mít bude, ale budeš jím ty. Oba víme, že Remusovi ve výkonu funkce brání zdravotní stav. Přestože svou indispozici zvládá nadmíru dobře, přibrat si ke stávajícímu závazku ještě další nepřichází v úvahu. On sám to ví také. Mimochodem, byl to on, kdo mi navrhl, abych tě postavil do čela nebelvírské koleje.“
„Proboha proč?“ zaúpěl Severus a vjel si prsty do vlasů. „Proč zrovna já? Proč ze všech lidí na světě právě já?“
„Mít kromě učitelských i jiné povinnosti tě udrží v tempu, na které jsi zvyklý. Nezačneš se nudit - nezačneš vymýšlet skopičiny,“ nešetřil Brumbál krutou upřímností. „Pravidelný režim ti také nijak neuškodí. A navíc - Harry v září nastupuje do prvního ročníku. Lily a James budou moc rádi, když jim na hocha dohlédneš.“

...do cíle zbývá 45 kroků...

Chapter Text

Jakmile Brumbálovi podepsal pracovní smlouvu, byl Severus k silnému rozladění Dolores Umbridgeové, která si podle očitých svědků v návalu zuřivosti utrhla knoflík na saku, zbaven všech obvinění, propuštěn z vazby a znovu přijat ke svatému Mungovi. Tam strávil v péči léčitelů tři dlouhé týdny. Léčba, kterou mu naordinovali, měla sice nepopiratelné výsledky - larvy pěnivky po ní spolehlivě umíraly, na druhou stranu však umíraly také Severusovy krevní destičky, což byla vzhledem k jejich důležitosti poměrně závažná a nepříjemná komplikace. Komplikace, k níž by podle odborných zjištění nedošlo, kdyby pacient - jak Lily náhodou zaslechla od jednoho kolegy z laboratoře - nebyl jedovatými alkaloidy napuštěný až po konečky vlasů a zakázanými lektvary nacucaný jako houba.
„Jsi hodně naštvaná?“
„Jdi si umýt ruce,“ přikázala Lily stroze. V hrnci na plotně zuřivě míchala hustou polévku. „Za minutu je to hotové.“
Lily Potterová a Albus Brumbál byli jediní lidé na světě, kteří mohli Severuse Snapea beztrestně komandovat, neboť k nim Severus cítil dvě věci - úctu a lásku.
Vstal od stolu a poslušně zamířil do koupelny.
Tam se nečekaně střetl s Harrym.
„Ahoj, strýčku.“
„Neříkej mi strýčku, Harry.“
„Proč ne?“
„Zaprvé proto, že si připadám jako kmet, a zadruhé proto, že nejsem tvůj strýc.“
„Jak to, že ne? Když jsi bratr mých rodičů, tak musíš být můj strýc.“
„Kdybych byl bratrem tvých rodičů, obávám se, že bychom tu měli vážný problém.“
„Jaký problém?“
„No... Znamenalo by to, že jsou tvoji rodiče sourozenci... Což je, nejen podle zákonů této země, ale především z hlediska zdravého vývoje společnosti, nepřípustné. Aby spolu bratr a sestra žili v manželství. Rozumíš, co tím chci říct?“
„Jo. Asi jo.“ Harry soustředěním krabatil čelo. Pak se široce usmál. „Takže jsi brácha táty!“
„Ne, Harry. Nejsem bratr tvého otce.“
„Tak jsi mámin brácha?“
„Tahle konverzace začíná být únavná. Ne. Já... jsem prostě jen... rodinný přítel. Ano, rodinný přítel. Jako Remus. Nebo Sirius.“
„Hm. Dobře no. A jak ti mám teda říkat?“
„Říkej mi jménem. Víš snad, jak se jmenuji... Já se teď vrátím do kuchyně, aby mi tvoje matka nevynadala.“
„To stejně udělá,“ zazubil se Harry.
„Skutečně?“
„Hm. Říkala to, než jsi přišel.“
„Co přesně říkala?“
„Že ti dá takový kapky, že se tejden nepostavíš na nohy.“
Severusovi zacukaly koutky. Slyšel to naprosto zřetelně.
„Nuže, nebudu to déle odkládat.“
„Jasně. Já jdu do pokoje. Beztak by mě tam poslala.“
„To máš asi pravdu.“
Snape se kolem něj protáhl na chodbu a vykročil ke schodišti.
„Severusi, co je to kmet?“ zavolal za ním Harry.
Snape se v duchu vybídl k trpělivosti. Otočil se.
„Stařec. Starý člověk.“
„Jako Brumbál?“
„Ano, jako Brumbál.“
„Tak to nemusí být špatné - připadat si jako Brumbál. Ne?“
„Věř mi, jako Brumbál by sis připadat nechtěl. A teď upaluj do pokoje, Harry.“
Snape obrátil hlavu ke schodišti a znovu vykročil.
„Uvidíme se brzy?“ ozval se za ním Harry.
„Dřív, než bys čekal,“ odpověděl Snape, aniž by se otočil nebo zvolnil chůzi.
Lily už seděla za stolem a netrpělivě bubnovala lžící do jeho vyleštěné desky.
„To sis ty ruce drhnul poctivě. Divím se, že ti neslezla kůže.“
„Potkal jsem Harryho. Jako vždy měl spoustu otázek.“
„Ach ano. To si dovedu představit. Promiň. V poslední době se ptá víc, než by se komukoli líbilo. Doufám, že tě neuvedl do rozpaků.“
„Ne,“ zalhal Severus. „Uvést mě do rozpaků dá mimořádnou práci a on se příliš nenamáhal. Každopádně, jestli se nepletu, chtěla jsi mi vynadat. Můžeš začít, jsem připraven.“
„Už mě to přešlo,“ zalhala Lily. „Přiznávám, že než jsi dorazil, myslela jsem, že se tím vztekem zadávím. Ale už je to pryč.“
„Takže se ani nezeptáš -“
„Na co se mám ptát? Na to, proč jsi to udělal? Na to, proč už přede mnou nesedí ten nesmělej kluk s vyleštěným odznakem prefekta na prsou? Proč mám před očima muže s naprostou absencí strachu, schopností bez mrknutí porušit zákon a touhou experimentovat na vlastním těle? Já se nepotřebuju ptát, Severusi. Znám odpověď.“
„Vážně?“ ohrnul ret, položil lžíci do talíře a sepjal ruce. „Tak se ukaž. Pověz mi, co vedlo slušňáka k tomu, že překročil hranici slušnosti.“
„Slušnosti?“ ušklíbla se jedovatě. „Ty myslíš, že ses provinil překročením hranice slušnosti? A co hranice spravedlnosti? Hranice přípustnosti? Hranice poznání, které je nám dovoleno dosáhnout? Morální zábrany? Úcta k vlastnímu životu?“
„Poznání nemá hranice,“ oponoval klidným hlasem. „Ne takové, které by mohli stanovit lidé a následně vymáhat jejich dodržování. V poznání jsme limitováni pouze vlastní myslí. Spoutaná mysl toho příliš nepozná.“
„Nechci s tebou filozofovat,“ namítla. „Vím, proč jsi to udělal, jen tomu nerozumím. A ušetři mě prosím trapných výmluv, že by ses bez toho neobešel. Znám tě dost dlouho a dost dobře na to, abych si troufla tvrdit, že jsi nikdy nic z toho nepotřeboval. Nech mě domluvit!“ vyštěkla, když zaznamenala jeho prudké nadechnutí. „Máš obrovské nadání, máš kuráž jako nikdo, koho jsem poznala - ano, beru v potaz i svého manžela, ne, ani Jamesova odvaha se tvojí nevyrovná, - jediné, co ti chybí, je sebevědomí. A tomu právě nerozumím! Nechápu, proč zrovna ty si tak málo věříš. Proč máš pořád nějaké pochyby. Proč sis myslel, že to bez těch dryáků nedokážeš. Já ještě mluvím!“ zdůraznila, když k jejím uším dolehlo další hluboké nadechnutí k protestu. „Nebudu tě tu přesvědčovat o tom, kdo doopravdy jsi, Severusi. Na to si musíš přijít sám. Já teď jako tvoje léčitelka - ano, považuju se za tvou léčitelku a ty se opovaž něco namítat, - můžu udělat jenom jedno. Zbavit tě toho svinstva, než nastoupíš do Bradavic a otevřeš novou kapitolu svého života. Samozřejmě v případě, že ke mně budeš upřímný a řekneš mi, co všechno jsi užíval, v jaké frekvenci, v jakých dávkách a odkdy.“
„Lily?“
„Ano? Už můžeš mluvit. Poslouchám tě.“
„Jestli k tobě budu upřímný, tak se naštveš. Hodně naštveš.“
„Řekla jsem, že tě poslouchám. Ven s tím,“ pobídla ho statečně.
„Dobře. Ale nejdřív mi něco slíbíš.“
„Co bych ti měla slíbit?“
„Slib mi, že se mnou nepřestaneš mluvit. Slib, že budeš řvát, klít a třískat věcmi. Proklej mě, uhoď, pokud budeš muset. Jen se mnou prosím nepřestávej mluvit.“
„Dost už těch keců. Co všechno jsi bral?“
„Rulík, netykavka, vlaštovičník, blatouch -“
„Bylinková zahrádka běžného feťáka.“
„- nálevy z mandragory, náprstku, durmanu a mordovníku -“
„Pravidelně?“
„Podle potřeby. Několikrát do měsíce.“
„Pokračuj.“
„Smaragdový dryák, Půlnoční modř, Černý pohár...“
„Jak často?“
„Jednou, nanejvýš dvakrát za měsíc.“
„To je všechno?“
„Ne.“
„No tak mluv.“
„Krev.“
Lily ztuhla. Jako by jí za krk vychrstli vědro ledové vody. To prosté slovo jí kolem hrdla utáhlo smyčku a připravilo ji o dech.
„Čí?“ vypravila ze sebe ztěžka, když konečně do plic nabrala vzduch.
„Strigy. Nejčastěji. Někdy taky bludičky, divoženky, morhény, kejhala, vlkodlaka nebo... upíra.“
„Dobrý Bože na nebesích, ty jsi pil koktejly z krve nočních stvoření?“ šeptala vytřeštěně Lily a prohlížela si Severuse pohledem, jakým obvykle pozorujeme nějaký vzácný přírodní úkaz nebo mrtvolu, která právě po svých odkráčela z místa činu.
„Ne vždy to byl koktejl.“
„Co prosím?“
„Někdy se jednalo o nitrožilní aplikaci. Transfúzi.“
Lily zbledla. Chvíli vypadala, že se o ni pokusí mdloby. Pak zničehonic vstala, obešla stůl až k Severusovi a...
Severus dostal takovou facku, že sletěl ze židle a druhou chytil o zem. Když k ní vzhlédl, Lily se zadostiučiněním pozorovala, jak mu na bradu teče proužek krve z rozbitého rtu a v očích stojí slzy bolesti. On naproti tomu s pokorou sledoval, jak se celé její tělo chvěje vztekem a z očí tečou slzy zlosti.
„Tohle je jen zlomek toho, co bys zasloužil.“
„Já vím.“
„Měla bych tě seřezat jak žito!“
„Já vím.“
„Mohlo tě to zabít!“
„Já vím.“
Stejně nečekaně, jako mu jednu vrazila, Lily klesla na kolena vedle něj a přimkla ho k sobě v silném objetí.
„Jsi neskutečnej kretén.“
„To vím taky,“ usmál se do jejích vlasů. „Pomůžeš mi?“
„Kretenismus léčit neumím. Ale ty sračky z tebe snad dostanu.“

...do cíle zbývá 44 kroků...

Chapter Text

Brumbál se mírně předklonil v křesle a propletl prsty na desce oválného stolu.
Sborovnu halil závoj utkaný z provázků tabákového dýmu. Jeho pilnými přadlenami byly profesorka Červotočková se svou poctivě napěchovanou fajfkou, profesorka Vektorová bafající kubánský doutník a profesorka Sinistrová líně potahující z ručně balené cigarety. Za jiných okolností by Severus přijal nabízenou cigaretu z tabatěrky Aurory Sinistrové, avšak správně předpokládal, že pokud si do toho všeho zapálí ještě on, změní se porada bradavických učitelů v pokus o spáchání hromadné sebevraždy. Jako kdyby profesor Kratiknot zaslechl jeho myšlenky, ledabyle mávnul k oknům. Ta se mírně pootevřela a začala odvětrávat hustá mračna kouře.
„Drazí kolegové,“ oslovil je s úsměvem Brumbál, jakmile jim opět uviděl do obličeje, „zajisté neunikly vaší pozornosti změny, ke kterým jsme byli nuceni přistoupit po dvou neblahých zprávách, jimiž jsou výpověď profesora Křiklana a odchod profesorky McGonagallové na odpočinek. Znenadání se dvě naše koleje ocitly bez vedení. Naštěstí Aurora svolila, že se ujme zmijozelských žáků, a na volné místo učitele lektvarů od září nastoupí Severus, který počínaje dnešním dnem přebírá funkci ředitele Nebelvíru. Většina z vás si Severuse dobře pamatuje ze školní docházky, ať už jako studenta, anebo spolužáka,“ mrknul šibalsky na Remuse, který se uculoval, jako by snad za celým tím mistrovským plánem stál on. „Jsem si jist, že se nové role zhostí s důkladností a svědomitostí sobě vlastní, a vás ostatní žádám, abyste mu v případě potřeby byli nápomocni. Jak všichni víme, nějakou dobu trvá, než si člověk zvykne na nové boty.“
Přirovnání poustevnického života v Bradavicích k novým botám byl Brumbálův bezkonkurenčně nejabsurdnější eufemismus a Severus musel skousnout na zadní zuby, aby nepronesl něco, čeho by později mohl litovat.
„Místo profesora přeměňování budu prozatím vykonávat já sám,“ prohodil ředitel zvolna. „Bude osvěžující vrátit se na chvíli za katedru.“
Kolem stolu to vzrušeně zašumělo. Obláčky kouře zase o něco zhoustly.
„Seznamy prefektů jsem již obdržel a schválil, primus a primuska na příští rok jsou vybráni, hodnocení zkoušek NKÚ a OVCE obdržíme během července - nezapomeňte, že rozeslání výsledků musí proběhnout do sedmi dnů. Pokud je mi známo, žádný student neměl se zkouškami vážný problém -“
„Parkerová bude v červenci dodatečně skládat zkoušku z astronomie,“ připomněla Sinistrová. „Ze zdravotních důvodů se nemohla účastnit v řádném termínu.“
„Ano. Posudek léčitele od svatého Munga mi byl zaslán a komise pro vzdělávání je s jejím případem obeznámena,“ potvrdil Brumbál. „Slečna Parkerová patří do tvé koleje, Severusi. Minerva tě s jejím zdravotním stavem podrobněji seznámí.“
Minerva McGonagallová úsečně přikývla.
„Jestliže nemáte nic k projednání, já považuji letošní rok za uzavřený a všem vám přeji krásné letní prázdniny. Uvidíme se na závěrečné hostině.“
Brumbál vstal. Než se vytratil, věnoval poslední pohled Severusovi, který se náhle ocitl v obležení nových kolegů. Od některých zaslechl slova blahopřání, sem tam k němu dolehlo něco jako pozvání na sklenku brandy nebo v případě madam Hoochové snaha o profesionální diskusi na téma školní famfrpálový přebor.
„Myslím, že si Severuse užijete do sytosti,“ pronesla uštěpačně McGonagallová, uchopila svého bývalého žáka za ramena a nesmlouvavě ho táhla ke dveřím. „Opíjet se a žvanit můžete, až splníme některé důležité povinnosti.“
Celou cestu vylidněnými chodbami nepromluvili jediné slovo. Ovzduší mezi nimi jiskřilo zvláštní formou napětí. Když odemykala svůj kabinet, Severus si povšiml, jak pevně k sobě tiskne rty. Ne že by ho její odměřenost popuzovala, příjemná ale rozhodně nebyla. Rovněž beze slova zaujali svá místa - ona za pracovním stolem, on na důvěrně známé, jednoduché židli s opěrkami.
„Čaj?“ prolomila Minerva těžký příkrov ticha.
„Mám na vybranou?“ zabručel Severus.
„Ne,“ odsekla Minerva a postavila na čaj.
„V tom případě si s dovolením nabídnu zázvorového mloka,“ řekl Severus a hrábnul do skleněné dózy se sušenkami.
McGonagallová to gesto odbyla lhostejným mávnutím ruky.
„Nuže, přejděme k věci. Ředitel koleje má oproti ostatním profesorům určité výsady a povinnosti, které jsou ti samozřejmě již dávno známy. Jako primus jsi mě několikrát zastupoval, když jsem nebyla přítomna. To je dobře, alespoň se nemusíme zdržovat vysvětlováním běžného chodu.“
Severus obdržel šálek čaje. S cukřenkou se Minerva ani neobtěžovala.
„Je zvykem po převzetí funkce promluvit s Buclatou dámou. O frekvenci změny přístupového hesla do společenské místnosti rozhodneš ty sám. Doporučuji nedělat to častěji než jednou za čtrnáct dní, pokud ovšem nechceš, aby někteří studenti pravidelně spali na chodbě.“
Severus přikývl a vzal si druhého mloka.
„Taktéž je dobrým zvykem setkat se oficiálně se sirem Nicholasem a pohovořit si o vzájemné spolupráci. Já osobně udržuji kontakt i s ostatními kolejními duchy, přestože naše vztahy jsou na rozdíl od vztahu s Nicholasem veskrze formální.“
Severus znovu přikývl a vzal si třetího mloka.
„Jednou měsíčně se koná porada kolejních ředitelů v Brumbálově pracovně. Bývají to páteční večery. Nedotýkej se lékořicových křupek na Albusově stole. Nesedej si zády ke krbu. Pokus se nereagovat na poznámky Phinease Nigelluse.“
Severus zamračeně přikývl a nakousl čtvrtého mloka.
„Pravidelná setkání s prefekty si rozvrhneš podle vlastní potřeby. Mně bohatě stačilo, když mě navštívili jednou týdně v mém kabinetu.“
Minerva sáhla do šuplete psacího stolu a postupně z něj vytáhla sedm tlustých sešitů v pevných deskách.
„Aktuální seznam všech studentů a jejich osobní karty, kniha úrazů, kniha ztrát a nálezů, seznam udělených školních trestů, seznam kolejních spolků a klubů, záznamy o účasti v soutěžích a mimoškolních aktivitách, omluvenky a potvrzení.“
Minerva otevřela uzamykatelnou skříňku pod psacím stolem a vyndala z ní truhličku, malý mosazný klíček a další sešit.
„Kolejní pokladna a účetní kniha. Být tebou, tak toho sedmého mloka nechám tam, kde je. Pan Morrison jich snědl šest a půl, načež mou podlahu poctil obsahem svého žaludku.“
Minerva odemkla almaru za svými zády a přenesla na stůl tři objemné krabice.
„Předměty zrát a nálezů, příručky krizových situací, osvětové materiály, úřední tiskopisy, formuláře žádostí, ministerské vyhlášky, oběžníky a nařízení, zakládací listiny, pečetidla, razítka a plomby.“
Severus pečlivě rozžvýkal sedmého mloka, zapil ho douškem čaje a věnoval Minervě dlouhý, zamyšlený pohled.
„Měla jste někdy nějaké osobní volno?“
„Chceš slyšet upřímnou odpověď?“
„Samozřejmě.“
„Jednou za půl roku jsem si přerovnala soukromou knihovnu.“
Snape nasucho polknul. Osmého mloka nechal klesnout zpět na dno dózy.
„Co letní prázdniny? Udělala jste si někdy dovolenou? Podnikla nějaký výlet? Odjela si pročistit hlavu?“
„Vždy první týden v červenci jsem navštěvovala své rodiče. Dokud byli naživu.“
„A když už nebyli naživu?“
„Neměla jsem důvod odsud odjíždět.“
„Nikdy jste neměla žádný vztah? Odpusťte mi mou troufalost, profesorko. Já jen -“
„Rozumím tvému dotazu a nepovažuji ho za troufalost,“ ujistila ho malinko stísněným hlasem. „Pravdou však je, že nejsem schopna rozptýlit tvé obavy. Tohle není práce, ve které by byla příležitost k navazování partnerských vztahů. Tohle je řehole. Poslání, jemuž musí člověk obětovat některé vlastní potřeby a touhy. Mimo jiné i proto se na tuto funkci obvykle nepřijímají čarodějky a kouzelníci, kteří nepřekročili určitý věk. Nechci zpochybňovat Brumbálova rozhodnutí, ale podle mého názoru tě na své šachovnici postavil do pozice, která je příliš krutá. A to i přesto, čeho všeho ses dopustil. Oba víme, že kdyby tě k tomu sám nenavedl, nikdy bys neskončil za hranicí zákona.“
„Takže vaše odměřené chování vůči mně nesouvisí s tím, co se k vám doneslo?“
„Ptáš se, jestli jsem na tebe naštvaná?“
„Vlastně ano.“
„Chtěl jsi, abych byla upřímná. Tedy budu. Nejsem naštvaná, Severusi. Je mi to líto.“
Její odpověď dalece přesáhla představu o tom, jak mizerně by mu ještě mohlo být. Tahle upřímnost zabolela někde na samém dně, její krutost šla až na dřeň. Cítil, jak se mu stáhlo hrdlo a za očima pálí slzy.
„Profesorko McGonagallová, já...“ Najednou věděl, že to říct nedokáže. Že není připravený na zpověď tváří v tvář téhle ženě. „Udělám všechno, co je v mých silách, abych udržel laťku tak vysoko, jak jste ji nastavila,“ řekl nakonec.
Minerva se usmála a položila na stůl poslední věc, která zbývala předat.
„Famfrpálový pohár. Neprohráli jsme jedenáct let. Zkus udržet laťku.“

...do cíle zbývá 43 kroků...

Chapter Text

První den školního roku zahájil Severus budíčkem v 6:00, sklenicí pomerančového džusu, obutím běžeckých bot, dvěma mílemi lehkého poklusu kolem famfrpálového hřiště, bleskovou sprchou a převléknutím do hábitu s vysokým límcem. Ten si navykl nosit při jakémkoli setkání s neznámými lidmi, v situacích, kdy byly přítomny děti, a ve chvílích, kdy chtěl budit co nejméně pozornosti. Jizva na jeho krku totiž pozornost přitahovala a pěkná podívaná to věru nebyla.
Po příchodu do Velké síně s překvapením shledal, že je teprve druhým členem sboru, který se dostavil na snídani. Posadil se na židli, na níž seděl při zahajovací hostině, a gestem zdvižené ruky pozdravil profesorku Prýtovou. Ta jeho pozdrav s úsměvem opětovala, nicméně se vrátila k cuketové kaši na svém talíři. Severus pochopil a sebral ze stolu čerstvý výtisk Denního věštce.
Fotografie Dolores Umbridgeové na titulní straně, opatřená popiskem: Nejmocnější žena kouzelnického světa, způsobila, že doušek ranního čaje neskončil v žaludku, nýbrž v dýchací trubici. Severus se zakuckal a přitáhl tak k sobě nechtěnou pozornost ranních ptáčat u kolejních stolů. Před potupnou smrtí udušením ho zachránila právě příchozí Aurora Sinistrová. Několikrát ho uhodila pěstí do zad a k osušení slz nabídla hedvábný kapesníček.
„Děkuji mnohokrát,“ zachrčel Severus a pro jistotu odložil noviny daleko od sebe. Přední stranou dolů. „Dobré ráno,“ dodal a odsunul Auroře židli vedle sebe.
„Spal jsi vůbec?“ zeptala se a měřila si ho podezřívavým pohledem. „Na to, jak brzy jsi tady, nevypadáš ani trochu zmuchlaně.“
„Chodím spát brzy. Jsem zvyklý vstávat v šest a před snídaní si zaběhat.“
Pohled profesorky Sinistrové plynule přešel z podezřívavého na doslova udivený.
„V šest? Zaběhat? Ty jsi blázen.“
„Pomáhá to okysličit mozek a nastartovat ho do nového dne.“
„Opravdu? Ten můj potřebuje k nastartování kafe a cigáro. Kam chodíš běhat? Kolem hradu? Mezi skleníky?“
„Na famfrpálové hřiště. Měří v obvodu přesně půl míle, takže mám přehled, kolik jsem uběhnul.“
„A kolik toho tak uběhneš? Po ránu...“
„Dnes dvě míle mírným tempem. Ovšem pokud se ptáš na vytrvalostní běžecký rekord, je to necelých pětadvacet mil obtížným terénem s padesátilibrovou zátěží na zádech.“ To jsem tehdy myslel, že vypustím duši, ale představa vyplivnutých plic byla přece jen snesitelnější než vidina useknutých končetin jako trest za pytlačení v soukromém revíru Cygnuse Blacka.
„Slyšela jsem, že máš výdrž,“ přikývla Aurora s potutelným úsměvem. „Slyšela jsem i to, že jsi v ledasčem zběhlý.“ Její úsměv se zahalil do ještě tajemnějšího šálu. „Taky se mi však doneslo, že uhnat tě je běh na dlouhou trať.“
Před dalším zakuckáním ho zachránilo jen vyplivnutí čaje zpět do hrnečku.
„Už se nám to sem začíná sbíhat,“ podotkla Aurora směrem k zástupu profesorů procházejících dvoukřídlými dveřmi. „Tak tedy na rovinu: Vím, že se známe pouze zběžně a že si nikterak nepotrpíš na poběhlice, proto za tebou nehodlám běhat. Nemám v úmyslu tě doběhnout. Než Venuše oběhne kolem Slunce, sám za mnou přiběhneš. Předběžně mohu říci, že pokud právě nebudu v nevhodné fázi měsíčního cyklu, tak ti velmi ráda otevřu.“
„Děkuji za nabídku, Auroro. Nebudu předstírat, že nevím, oč tu běží, a odpovím rovnou. Ušetřím tě tak napjatého očekávání. Nemám zájem.“
„Skutečně?“ užasla a zvědavě zkoumala jeho tvář přes okraj porcelánového šálku ve snaze zachytit stopu nejistoty.
„Beze vší pochybnosti. Nemám v úmyslu dělit se o někoho s Luciusem Malfoyem.“
Aurora měla co dělat, aby na sobě nedala znát rozčarování.
„To je škoda,“ pravila upjatě. „Já bych se s paní Potterovou klidně podělila.“
Severus měl co dělat, aby se nezadusil špatně načasovaným soustem volského oka.
„Jsi směšná,“ řekl klidným hlasem, jakmile se mu podařilo ho v sobě nalézt.
„Neříkej. Uvidíme, kdo se komu nakonec vysměje. 225 dní, Severusi. Délka oběžné dráhy Venuše kolem Slunce. Moje nabídka vyprší přesně za 225 dní... Dobré ráno, Remusi. Dobré ráno, Filiusi. Omluvte mě, moji prefekti už jsou tady, jdu jim rozdat rozvrhy.“

První hodinu lektvarů věnoval Severus nikolivěk nudnému výkladu či snad ještě nudnějšímu představování své osoby, čehož se nebelvírští a zmijozelští páťáci trochu obávali, nýbrž testování jejich úrovně, což nebelvírské a zmijozelské páťáky nesmírně bavilo, neboť to polaskalo jejich vnitřní soutěživost.
„V letošním roce budete skládat zkoušku Náležité kouzelnické úrovně. Přestože nepochybuji o pedagogických schopnostech profesora Křiklana, potřebuji si ověřit vaše znalosti a zjistit, v čem máte mezery. Na jejich odstranění pak budeme společně pracovat. K ověření vaší stávající úrovně jsem vybral lektvar, který jste sice ještě nepřipravovali, jeho příprava je však založena na principu, který už byste měli znát. Ten lektvar se jmenuje Čerstvý vánek. Slyšel už o něm někdo?“
Ruku zvedl pouze jeden student, rozcuchaný tmavovlasý chlapec se zmijozelským erbem na hábitu.
„Vaše jméno, prosím.“
„Malcolm Whitby, pane. Čerstvý vánek patří do skupiny povzbuzujících lektvarů. Ty jsme probírali loni. V osnovách není, ale mám dojem, že jeho výrobu a použití Ministerstvo nezakazuje. Ovšem ani neschvaluje.“
„Co není zakázáno, je dovoleno. Alespoň v mých hodinách. Co ještě víte o Čerstvém vánku, pane Whitby?“
„Zrychluje krevní oběh, napomáhá lepšímu okysličování mozku. Po jeho vypití má člověk pocit, jako by ho ovanul čerstvý vítr.“
„Odtud jeho název, ano. Deset bodů pro Zmijozel... Jelikož Čerstvý vánek nenaleznete v učebnici, jak nám objasnil pan Whitby, napsal jsem jeho recept na tabuli.“
Severus rozevřel obě křídla tabule. Někteří z žáků zamžourali na jeho ostré, rozmáchlé písmo se silným pravostranným sklonem.
„Doufám, že se to dá přečíst...“
Přelétl třídu tázavým pohledem. Odpovědí mu bylo kývání a souhlasné mumlání.
„Dobrá. Tak tedy, na tabuli je seznam ingrediencí a doporučený postup, vzadu v almaře je vše, co potřebujete, a zbytek už je ve vašich rukou.“ Severus mrknul na nástěnné hodiny nad katedrou a počkal, až se velká ručička ocitne na dvanáctce. „Na přípravu lektvaru máte šedesát minut přesně odteď. Pusťte se do práce.“
Jako kdyby šlo o soutěžní klání, žáci vystřelili ke skříni s přísadami tak energicky, že několik z nich převrhlo svůj kotlík, dva zakopli o brašnu a jednomu po prudkém trhnutí zůstala mosazná klika almary v dlani. Do plátěných sáčků nabírali sušené byliny, do skleněných dóziček házeli roztodivné zástupce hmyzí říše, do lahviček se zátkou odlívali esence a neustále přitom pokukovali po sezamu ingrediencí na tabuli.
Severus to sledoval s mírným pobavením, které se snažil nedávat příliš najevo. Počkal, až budou všichni na svých místech, a ještě než se chopili pomůcek, vyžádal si jejich pozornost. Překvapeně k němu vzhlédli.
„Nemohl jsem přehlédnout zápal, s jakým jste se vrhli do díla, a rozhodl jsem se ho podpořit. Tři z vás, kteří dnes zhotoví nejlepší lektvar, budou odměněni - a to následovně: První získá pro svou kolej padesát bodů, druhý třicet a třetí deset.“
V očích většiny studentů se objevil lesk příznačný pro všechny rozené hráče.
Do konce hodiny se ve sklepní učebně neozývalo nic než syčení hořáků, klokotání tekutiny v kotlících, cinkání závaží na miskách vah, šustění bylin, údery nožů do dřevěných prkýnek, klepání, strouhání, škrábání, šlehání a míchání.
Severus tiše procházel uličkami mezi pracovními místy, zvědavě nahlížel studentům pod ruce, občas se někde zastavil a prozkoumal polotovar detailněji. Chránil se však cokoli poznamenat. Přestože v několika případech ho to stálo obrovské sebeovládání.
Pan Whitby se nakonec ukázal být v teorii silnější než v praxi. Jeho lektvar nebyl nejhorší, chyběly mu však některé charakteristické rysy. Naproti tomu tři jeho kolejní soukmenovci uvařili lektvary, za něž by se on sám v jejich věku rozhodně nestyděl. Nebelvírští si vedli také dobře, jen jeden z nich byl výrazně podprůměrný. Podle Severusova skromného odhadu byla příčinou nervozita. Když viděl, jak se chlapcovi třesou prsty, pokusil se ho povzbudit, nicméně jeho pokus se trochu minul účinkem. Jakmile za sebou hoch zaslechl profesorův hlas, upustil nůž a připíchl s ním k pracovní desce spolužákův rukáv.
„Váš časový limit je u konce,“ oznámil Severus. „Odlijte prosím vzorek svého výtvoru do lahvičky, pečlivě ji zazátkujte, nadepište svým jménem a přineste na katedru. Vyhlášení výsledků proběhne na začátku příští lekce. To je pro dnešek vše. A samozřejmě, každý z vás si po sobě uklidí, než odsud odejde.“
Ten dovětek byl zbytečný. Profesor Křiklan sice s věkem ztrácel na elánu, nicméně z požadavků neslevoval. Studenti, které po něm Severus přebral, byli prvotřídně vycepovaní.

První den školního roku zakončil Severus v kabinetu Obrany proti černé magii, s nohama na psacím stole profesora Lupina, se skleničkou jeho brandy v ruce. Poté, co zhodnotil vzorky všech dnes uvařených lektvarů, promluvil s prefekty o studentech prvního ročníku, vyhlásil výběrové řízení na členy famfrpálového týmu a zaevidoval ztrátu dvou učebnic, nález mluvící dýně a úraz Nevilla Longbottoma přihodivší se na hodině létání.
„Jsem grogy,“ postěžoval si a úlevně usrkl z nahřáté sklenky.
„To přejde,“ usmál se Remus povzbudivě. „Brzy si na ten zápřah zvykneš.“
„Nejsem vyčerpaný z toho šíleného kolotoče,“ vyvedl ho Severus z omylu. „Ani z pobíhání mezi soukromými komnatami, které mám v západním křídle, a sklepením, které je na opačném konci hradu. Zjistil jsem, že mě unavuje komunikace, Náměsíčníku.“
„Á, rozumím,“ pokýval hlavou Remus. „Polodivoký člověk, žijící většinu dospělého života v lesích, džunglích a pouštích, stýkající se s ostatními lidmi jen za účelem obchodu, je náhle obklopen čtyřmi stovkami lidí, s nimiž musí interagovat, aniž by z toho pro něj cokoli plynulo.“
„Vysmíváš se mi?“
„Ne. Vůbec ne. Jen trochu.“
„To od tebe ale není pěkné,“ zaškaredil se Severus a bez optání dolil svou skleničku. „Za všechno totiž můžeš ty. Proč jsi tenkrát Brumbálovi navrhl, aby mě jmenoval kolejním ředitelem?“
„Popravdě jsem mu navrhl i to, aby s Popletalem vyjednal tvoje přijetí na místo profesora lektvarů,“ přiznal Remus s mírným ruměncem ve tváři. „Je to tedy má vina, přesně jak jsi řekl. Za svým názorem si ale stojím. Budeš dobrý učitel. Dneska jsi to názorně předvedl. Několik starších studentů během oběda proneslo, že se těší na lektvary. To je věta, kterou v Bradavicích příliš často neslýcháme.“
„Páťáci ze Zmijozelu, že?“ ušklíbl se Severus.
„Ano. A jejich nebelvírské protějšky.“
„Zmijozelští nejsou špatní. Většina má slušné základy. Se správnou motivací odvedou slušnou práci. Nebelvírští jsou na tom se znalostmi o něco hůř, ale když stojí proti Zmijozelu, jsou schopní ze sebe vypotit maximum. Mezi havraspárskými jsem objevil dva klenoty mezi šedým průměrem. Mrzimor standardně bez jakéhokoli nadšení, o vědomostech nemluvě. Heslo je týmová práce. To, že nikdo z týmu neví, co má dělat, je vedlejší. Za úspěch se přece dá brát i to, že ti kotlík nevybuchl do obličeje.“
„V jistých případech jde opravdu o úspěch. Úspěch, který bys měl patřičně ocenit.“
„Samozřejmě. Jsem připraven ocenit ho tak, že namísto známky M dostanou známku H a pokud do příští hodiny vyplodí referát, který bude dávat smysl, tak jim zaručím, že nepropadnou.“
„Lidský přístup,“ ocenil Remus a oběma dolil. „Mimochodem, jak si vedl Harry na své první hodině lektvarů?“
„Dobře.“
„Dobře? Víc mi k tomu nepovíš?“
Severus si povzdychl a obrátil oči ke stropu.
„Remusi, bylo to první seznámení s předmětem. Nečekal jsi doufám, že před bandu prvňáků postavím kotlík s Douškem živé smrti a řeknu: Tohle do konce hodiny uvaříte? Dostali pár obecných rad do budoucna, pár dobře míněných varování a trochu nudné, leč důležité teorie. Představili jsme si přísady a esence nejčastěji využívané při výrobě lektvarů a nakonec jsem jim ukázal, jak může vypadat práce lektvaristy, když jsem před jejich očima připravil Blábolivý dryák a nechal ho vypít papouška. Čemu se směješ?“
„Jen tomu, že musím poopravit své předchozí mínění. Ty nebudeš dobrý učitel, Severusi. Ty už jím totiž jsi. A nejzábavnější na tom je, že to vůbec nevíš.“

...do cíle zbývá 42 kroků...

Chapter Text

První rok v Bradavicích utekl jako voda. Pro všechny schůze, pohovory, školní tresty, dozory, suplování a byrokratické peripetie neměl Severus čas (a vlastně ani chuť) zvažovat smělou nabídku kolegyně Sinistrové, tudíž si Venuše v klidu oběhla okolo Slunce a na soukromé komnaty profesorky astronomie nikdo sexuchtivý nezaklepal. Pokud pomineme několik zmijozelských sedmáků, kteří chtiví možná byli, nikoli však sexu se svou kolejní ředitelkou. A protože ani vážený předseda školní rady Lucius Malfoy nepoctil Bradavice svou návštěvou, neboť k tomu neshledal žádný oficiální důvod, byla to právě Aurora, kdo se nakonec takříkajíc plazil po kolenou...
„Poslední prasinkový víkend. Poslední volno, než odjedeme na prázdniny. Co takhle dobré jídlo, láhev vína a počkat, jak se to vyvine?“
„Myslím, že jsem se na začátku školního roku vyjádřil jasně.“
„Jistě. Ale i muži mění názor. To není výlučně ženská záležitost.“
„Připouštím. Nicméně můj názor zůstává beze změny.“
Sinistrová napnula lanka sebeovládání na maximální možnou míru a nedovolila podrážděnému zavrčení opustit hrdlo. Zkrátila vzdálenost mezi nimi na délku paže.
„Možná bys byl překvapený. Kdybys mi dal šanci.“
Severus se zhluboka nadechl, chvíli zadržel dech a pak pomalu vydechl. Toto dechové cvičení zopakoval ještě dvakrát, načež o krok ustoupil a promluvil obdivuhodně klidným hlasem.
„Existuje už jen velmi málo věcí, kterými by mě mohla žena překvapit, Auroro.“
Aurora zesinala a hned nato zrudla jako třešně, které tou dobou právě dozrávaly.
„Mohla bych to brát jako urážku, ale já budu velkorysá. Tvou poznámku přičtu na vrub nesčetným historkám, které jsem o tobě slyšela a nad nimž by se začervenal snad i markýz de Sade.“
„Nevím, co jsi slyšela, a je mi to srdečně jedno. Tím bych naši rozmluvu ukončil.“
„Dobrý večer, pane profesore!“ pronesla zvučně skupinka nebelvírských šesťaček. Procházely chodbou kolem nich a culily se od ucha k uchu.
„Dobrý večer, Gracie, Maggie, Philipo, Rachel,“ usmál se Severus na oplátku a dál si jich nevšímal. Otočil se zpět k profesorce Sinistrové a předstíral zamyšlení. „Kde jsme to skončili? Á, už vím - skončili jsme.“
„Očividně,“ ucedila Aurora trpce. „A to jsme ani nezačali.“
„Bohužel,“ povzdychl si Severus účastně. „Tak to občas bývá. Pěkný víkend.“
Nečekal na odpověď.
Urychleně se klidil do bezpečné zóny.
Do Lupinova kabinetu.
Podle ustáleného zvyku třikrát zaklepal a stlačil kliku.
Remus míval dveře až na výjimky odemčené. Zvláště po večerech, kdy se rozhodně nebránil pár skleničkám a osvěžujícímu rozhovoru na jiná témata než klasifikace, příprava studentů na závěrečné zkoušky a průběh posledního famfrpálového zápasu sezóny. Odemčené dveře automaticky zvaly dál. Říkaly, že za nimi čeká usmívající se Náměsíčník, krabice zatraceně dobrých čokoládových pralinek a láhev ne úplně špatné brandy. Pokud dveře zrovna odemčené nebyly, což se stávalo výhradně pár dní před úplňkem a pár dní po něm, byl to signál, že za nimi sice možná někdo je, ovšem pro dobro všech zúčastněných bude lepší dělat, že tam nikdo není. Ještě se nepřihodilo, že by dveře někoho vpustily ve chvíli, kdy by profesor Lupin neměl čas nebo náladu. V takových okamžicích zůstávaly neprodyšně uzavřené a často začarované kouzlem proti vyrušení.
Nikoli však dnes večer.
Klika povolila, dveře se otevřely a Severus vešel, přestože Remus neměl ani čas, ani náladu. Vlastně měl plné ruce... Siriuse.
„Do prdele!“ zaklel Snape a okamžitě udělal čelem vzad.
Slyšel, jak se Sirius rozchechtal a jeho smích tlumí látka Remusovy košile.
„Takhle daleko jsme nedošli, neboj. Klidně se zase otoč.“
Počkal na zvuk zapnutého poklopce. Teprve pak se k nim váhavě obrátil.
„Promiň,“ zašeptal Remus nakřáplým hlasem a chvatně zastrkával cípy košile do kalhot. „Měl jsem zamknout.“
„To bys příště mohl.“
„Nechceš se přidat, když už jsi tu?“ zakřenil se na něj Sirius, který s upravováním povolených částí oděvu nikterak nepospíchal.
„Ne, dneska ne, díky,“ odmítl zdvořile Severus.
Sirius pokrčil rameny. S rozepnutou vestou a opaskem nonšalantně přešel k barovému stolku, do tří skleniček nalil na dva prsty brandy, jednu si vzal a usadil se s ní do ošoupaného ušáku v rohu. Remus způsobně zasedl za svůj pracovní stůl a sklenku si přivolal kouzlem.
„Pánové, nemám v úmyslu okrádat vás o drahocenný čas. Přišel jsem v nevhodnou chvíli, takže odsud zase zmizím a vy můžete -“
„- jít do prdele, jo, to už jsi říkal,“ ozval se Sirius, mávl hůlkou a nechal k němu sklenici doplout vzduchem. „Na to máme celej víkend, dostal jsem opušťák. Tak sedej, stejně jsem s tebou potřeboval mluvit.“
Severus odstranil ze židle navršený štos odborných publikací o tvorech Temnoty, pohodlně se usadil a tázavým pohledem Siriuse vyzval, aby se rozhovořil.
„Dostala se k nám znepokojivá informace, že se Umbridgeová chystá převzít vedení Bradavic.“
„Odkud tu informaci máte?“
„Od vaší profesorky astronomie.“
Severus tiše zaúpěl a promnul si bolavé spánky.
„Aurora se dá jen stěží považovat za solidní zdroj, Tichošlápku.“
„Spí s Malfoyem.“
„Ano, to je mi známo. Přesto, pokud by to byla pravda, pochybuji, že by se o tom Malfoy zmiňoval své milence.“
„Proč myslíš?“
„Protože Lucius nemá ve zvyku mluvit o nepříjemných záležitostech, které se ho bezprostředně dotýkají. Notabene o záležitostech vyžadujících riskantní zásahy.“
„Nerozumím. Vysvětli mi to.“
„Pokusím se,“ přislíbil Severus, zakroužil svou brandy a nasál uklidňující vůni zkaramelizovaných rozinek a třešňového dřeva.
Sirius si zapálil a pohotově chytil popelník, který po něm Remus hodil.
„Lucius Malfoy je předsedou školní rady a udržuje vřelý vztah s Popletalem. Jestliže se vztah z toho či onoho důvodu ochladí, nezřídka mezi nimi zachrastí zlatem nacpaný váček a vše je ve starých kolejích. Umbridgeová je ministrova první náměstkyně a šéfuje odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Její vztah s Popletalem je více než vřelý. Z její strany jde o lásku ze školních lavic a bezmeznou oddanost, z jeho strany o potřebu být uctíván a fascinaci její všehoschopností. Jinými slovy, ti dva se navzájem potřebují. A teď si představte, co by se stalo, kdyby Umbridgeová projevila přání stát se bradavickou ředitelkou. Popletal by si nemohl dovolit její plán neschválit. Malfoy naproti tomu by si nemohl dovolit její plán podpořit. Ne po tom, co u něj v loňském roce provedla tři razie a odnesla s sebou artefakty v hodnotě bezmála 50 000 galeonů. Vsadím se, že některé jen proto, aby si je mohla doma postavit do vitríny. Čili bychom tu měli pro Luciuse Malfoye dost ošemetnou situaci.“
„Chápu,“ vydechl Sirius obrovský oblak cigaretového dýmu a rozrušeně poposedl. „Jaký řešení by podle tebe zvolil? Jak by se zachoval?“
„Malfoy má přece enormní zájem na tom, aby byl z ředitelského křesla odstraněn Brumbál,“ přispěl svým názorem do diskuse Remus. „Pracuje na tom už léta. Proč se domníváš, že by Umbridgeovou v jejím plánu nepodpořil?“
„Jednoduše proto, že potvrzením Umbridgeové do funkce ředitelky Bradavic by si pomohl leda tak z deště pod okap. Od doby, co vyšlo najevo jeho obchodní spojení se mnou, ho Dolores nemůže vystát. Šlape mu na krk, jak se jen dá. A on má momentálně v Bradavicích syna. V žádném případě by neohrozil jeho budoucí kariéru tím, že by ji svěřil do rukou ženě, s níž má nevyřízené účty.“
„Takže ty myslíš, že jsou to jenom klepy?“ zajímalo Siriuse.
„Ne,“ odpověděl Severus po delším zamyšlení. „Mám dojem, že tu jde o něco většího než o ředitelské křeslo.“
„Čeho většího by mohla Umbridgeová chtít dosáhnout?“
„Obávám se, že její opilost mocí pomalu dosahuje vrcholu. Popletal v podstatě dělá to, co ona nařídí, její úderné komando se rozrostlo natolik, že můžeme směle hovořit o osobní armádě, a nyní se začnou uskutečňovat vize pramenící z nejhlubšího dna její zvrácené mysli. Už má dostatek prostředků i lidských zdrojů, aby mohla realizovat svoje sny.“
„O čem to proboha mluvíš?“ zhrozil se Sirius a samým rozrušením upustil vajgl na koberec.
Remus si toho naštěstí nevšiml. Zkroušeně hleděl do prázdné sklenky a přemítal, nakolik jsou Severusovy obavy opodstatněné. Věděl, o čem je řeč. Zatraceně dobře to věděl. Drobné, zato čím dál četnější změny v legislativě nasvědčovaly, že se postoj společnosti vůči nejrůznějším aspektům života posouvá. Na určité skupiny kouzelníků je nahlíženo jinak. Některé z nich přestávají být považovány za rovnoprávné.
„Jsem přesvědčen, že nakonec se Umbridgeová pokusí získat i Bradavice,“ předpověděl Severus chmurně. „Až se o to pokusí, poženeme ji odsud svinským krokem, to vám přísahám. Teď ale bude usilovat o jiné místo.“
„Přestaň bejt tajemnej! Jaký místo máš na mysli?“
„Přece to, ze kterého bude mít ten nejlepší přehled o všem a o všech. Takové, které jí propůjčí nejvyšší formu moci. Takové, ze kterého už ji nikdo nikdy nedostane. Alespoň ne legální cestou.“
„Úřad ministra?!“
„Ne, Siriusi,“ pousmál se Remus hořce. „Ministr má ve skutečnosti jen velmi omezené pravomoci. Sám není schopen docílit ničeho. Bez požehnání školní rady nemůže zasahovat do dění v Bradavicích, bez podpory Mezinárodního sdružení kouzelníků jsou jeho slova v rámci zahraniční politiky pouhým žvaněním do větru, bez souhlasu Starostolce nejsou jeho návrhy nic než zbožná přání. Ať už má o sobě Popletal jakkoli vysoké mínění, jeho funkce je čistě formální. Je to loutka na provázku.“
„Nelze než souhlasit,“ přikývl Severus.
„Dobře, tak ještě jednou - co je to teda za místo, po kterým Umbridgeová tak baží?“ naléhal Sirius a netrpělivě chrastil krabičkou zápalek.
„Čert ví, jak to Umbridgeová nazve, až tu pozici vytvoří,“ mínil Severus. „Až vytvoří zcela novou instituci, bezpodmínečně nutný kontrolní orgán, do jehož čela se postaví a získá tak neomezenou moc nad životem každého kouzelníka a čarodějky.“
„Troufám si tvrdit,“ podotkl Remus, „že nejen nad jejich životy. Všichni vědí, jak ráda by ta ropucha zbavila rasové menšiny jejich těžce vydobytých práv. Skřeti, elfové, víly, jezerní lidé, kentauři, strigy...“
„Fajn, takže já to shrnu,“ řekl Sirius. „Vy jste přesvědčený, že Dolores Umbridgeová pracuje na vytvoření úřadu, kterej by špehoval lidi - teda nejenom lidi, taky skřety, elfy, víly atakdále... - a potlačoval jejich práva a svobody? Že chce založit organizaci, která bude před očima ministra, Starostolce a Mezinárodního sdružení kouzelníků uplatňovat metody, který jsou v rozporu s Etickým kodexem čarodějů? To přece nemůžete myslet vážně, kluci. Do prdele, to se přece nemůže stát! Vždyť bych si musel najít novou práci!“
Remus a Severus se na sebe podívali. Remus kývl. Severus se naposledy ujal slova.
„Tichošlápku, až se to stane, tak už žádný Etický kodex platit nebude. A ty - jestli smím doufat - budeš z Ministerstva dávno pryč.“

...do cíle zbývá 41 kroků...

Chapter Text

Jakmile studenti houfně opustili hrad a vydali se na nádraží v Prasinkách, někteří členové učitelského sboru je doprovodili, neboť hodlali taktéž využít spěšného vlaku do Londýna. Jako třeba Remus, který prázdniny trávil v Siriusově podkrovním bytě v centru města, nebo Rolanda Hoochová, která odtud pokračovala navazujícím spojem do Bristolu, za svými dvěma bratry - prvoligovými famfrpálovými hráči. Většina profesorů ovšem volila rychlejší, byť méně pohodlný způsob cestování. Profesor Kratiknot a profesorka Vectorová si na Ministerstvu zaregistrovali přenášedlo, které je společně dopravilo na předměstí Cardiffu. Filius měl v Cardiffu sjednanou práci pro pobočku Gringottovy banky. Septima mířila za početnou rodinou, která už ji netrpělivě očekávala se sváteční pečínkou a soudkem piva. Vilemína Červotočková použila přenášedlo k dlouho plánované cestě do albánských lesů. Stálo ji to čtrnáctidenní úřední maraton, 120 galeonů, pytel třešňového tabáku a nakonec jednu vyzvracenou snídani po přistání v Tiraně, odkud už musela pěšky. Profesorka starodávných run Bathsheda Babblingová a profesorka studia mudlů Charita Burbageová zvolily prosté přemístění. Necestovaly nikterak daleko a s sebou nesly jen příruční zavazadlo. Aurora Sinistrová zmizela neznámo jak a neznámo kam, bez rozloučení a prakticky ihned po rozednění. Jediní, kteří ve škole zůstávali přes léto, byla Pomona Prýtová (která odmítala svěřit své skleníky Hagridovi), Sibyla Trelawneyová (která si předpověděla strašlivé neštěstí, pokud letos opustí komnaty Severní věže) a Cuthbert Binns (který už neměl potřebu vykonávat jakýkoli jiný pohyb než ten mezi svým kabinetem a třídou).
A tak se stalo, že Severus Snape z přístupového schodiště zamával poslednímu nebelvírskému studentovi (Nevillu Longbottomovi, který zůstal pozadu, poněvadž chvíli předtím po Vstupní síni honil svého žabáka, načež se rozplácl na štěrkové cestě k hlavní bráně, když profesoru Snapeovi oplácel mávání) a náhle osaměl. Byl to zvláštní pocit. Díval se na pomalu mizející pestrobarevné postavičky, dokud i tu poslední (Longbottomovu) nespolkl horizont. Pak si dlouze povzdychl.
Na rameni mu přistála dlaň. Nepotřeboval se ohlížet, aby poznal, komu patří.
„Zvláštní pocit,“ formuloval Brumbál nahlas jeho myšlenky. „Jako by ti něco sebrali, že? A přitom to ani nebylo tvoje. Měl jsi to jen půjčené. Vždycky to máme jen půjčené.“
„Snažíte se ve mně vyvolat dojem, že mi budou chybět?“
„Není třeba. Oni už ti totiž chybí.“
„Nesmysl, Brumbále. Jediné, co mi bez nich bude scházet, je pravidelná dávka adrenalinu. Žádné mimořádné události, žádná zranění způsobená neopatrností, zničené hůlky, ztracené učebnice, ukradené boty, porušování večerky, pašovaní alkoholu, nelegální soubojnické spolky, nepovolené kouzlení... Opravdu nevím, jak se bez toho celé dva měsíce obejdu. Nejspíš se tady ukoušu nudou.“
„Takže ses rozhodl trávit léto v Bradavicích? Proto tu ještě stojíš?“
„Popravdě vůbec nevím, kde budu trávit léto. Pohrával jsem si s myšlenkou, že podniknu výpravnou cestu do Amazonie. Dostal jsem několik tipů na výskyt vzácných druhů křovinářů. Jejich jed by se mi hodil do kursu pokročilých lektvarů.“
Brumbál uznale pokýval hlavou.
„A co ti brání?“
Severus se smutně pousmál.
„To právě ještě nevím. Večer mě navštíví Lily, aby zkontrolovala můj zdravotní stav. Budu jednat v souladu s jejím doporučením.“

Podle Lilyiných příchodů se obvykle daly seřizovat hodinky, tentokrát však měla zpoždění. Namísto v osm dorazila ve tři čtvrtě na devět. Udýchaná, rozvrkočená a nervózní.
„Promiň, Seve. Rodinná večeře se protáhla. Jestlipak uhádneš proč?“
Severus se nechal políbit na tvář a zavřel za ní dveře soukromých komnat.
„Harry od příjezdu na King’s Cross nemluví o ničem jiném než o tom, že mu k narozeninám musíme pořídit lepší vybavení pro lektvary a taky všechny ty exotické přísady jako krovky faraónů, jazyky zkázonosných ropuch, žíně jednorožců, pera bílých pávů a měsíční kameny. Taky by prý rád navštívil moji soukromou laboratoř ve sklepě. Loni v létě ani nevěděl, že nějaký sklep máme.“
„Co na jeho novou zálibu říká Dvanácterák?“
„Říká, že si má veškeré experimenty nechat do školy. Že jestli ho někdy načape, jak používá moji laboratoř, tak nejdřív zmaluje zadek jemu a pak tobě. Protože za to beztak můžeš ty. Což bude asi částečně pravda. Já ho k lektvarům nikdy nevedla. Spíš naopak, abych byla upřímná.“
„Pokud uvážíme tvůj talent a připočteme geny Fleamonta Pottera, slavného vynálezce vlasové pomády, který si na kosmetických lektvarech postavil byznys, díky němuž je vaše rodina zajištěna na dalších x generací, není se čemu divit.“
„Taky netvrdím, že se tomu divím. Jen jsem trochu doufala, že -“
„- zdědí nechuť k lektvarům po Jamesovi?“
„Že bude mít větší nadání pro létání.“
„To se přece vzájemně nevylučuje. Dokonce ti mohu s klidem oznámit, že tvůj syn je velmi talentovaný v obou disciplínách. Vzal si z vás dvou to nejlepší. Prostě se vám povedl.“
V poslední větě se zachvělo cosi, co Lily donutilo urychleně opustit téma.
Udělala místo na Severusově psacím stole, položila na něj svou brašnu a z ní vytáhla několik skleněných lahviček, kožené pouzdro s jemnými nástroji, látkovou manžetu a gázu.
Severus dobře věděl, co bude následovat. Nenechal se pobízet, svlékl si košili a usedl na židli s levou rukou položenou na desce stolu.
Lily k němu přistoupila s uklidňujícím úsměvem. Když mu odhrnovala vlasy z ramen, pobaveně nadzvedla obočí.
„Jsou zase o něco delší. Nestříháš je záměrně?“
„To víš,“ přistoupil Severus na škádlivý tón. „Poslední dobou se děvčatům líbí Mel Howard ze Sudiček, tak mě napadlo, že když si je nechám narůst do pasu, budu od něj k nerozeznání.“
„No neee!“ užasla naoko, když se na něj kriticky podívala z odstupu. „A víš, že máš pravdu? Jenom bys musel kromě stříhání zanevřít i na holení. Viděl jsi přece Howardův plnovous, ne?“
„Jistě. Má ho do pasu. Přes léto na tom začnu pracovat. Už mám většinu přísad do růstového lektvaru. Schází mi jen trollí holuby z nosu. Nevíš o nějakém trollovi, který by se potloukal po okolí?“
Lily se rozesmála a hned nato zase zvážněla.
„Šašku jeden. Jestli to děláš kvůli tomu, abys zakryl jizvy, tak tě ujišťuju, že nemáš důvod. Zaprvé nevypadají tak hrůzostrašně, jak se domníváš, a zadruhé... pro některé ženy jsou jizvy přitažlivé.“
„Samozřejmě. Jedná se o jedno z nejstarších klišé. Problém je, že ženy nikdy nejsou přitahované pouze jizvami, nýbrž i příběhy, které se za nimi skrývají. A já -“
„Ty nemáš nejmenší chuť vykládat jim svůj příběh, jasně,“ dořekla Lily, vzala ho za bradu a natočila ke světlu. „Tohle ale opravdu vypadá dobře. Zahojilo se to lépe, než jsem čekala. Tak uvidíme, co se skrývá za přitažlivou maskou téhle jizvy.“
Rozetřela mu po krku čirou tekutinu, pronikavě vonící po eukalyptu a šalvěji. Pak vyňala z pouzdra skalpel s drobnou čepelí, provedla miniaturní zkušební řez uprostřed nahrubo obnovené kůže, odebrala pinzetou malý vzorek tkáně a vložila ho do sterilní lahvičky. Ranka téměř nekrvácela. Na chvilku k ní přiložila gázu namočenou do dezinfekčního lektvaru a pak ji kouzlem zacelila.
„Bolesti už nemáš?“
„Ne.“
„Nějaké jiné obtíže?“
„Ne. Už tři měsíce je všechno v normálu.“
„To ráda slyším. Krev ti ale pro jistotu vezmu.“
„Nic jiného nečekám,“ ukázal očima na poslušně připravenou levou ruku.
Lily mu kolem nadloktí utáhla manžetu, počkala, až žíly v ohbí lokte naběhnou, a následně do největší z nich zasunula dlouhou stříbrnou jehlu zakončenou křišťálovou ampulkou. Krev tekla ve svižném tempu, a tak celá procedura netrvala dlouho. Ne že by byl v opačném případě nějaký problém. Severus snášel odběry mimořádně dobře. Když se v myšlenkách dotkla důvodu, proč tomu tak bylo, něco uvnitř ní se napjalo jako tětiva. Vzpomínka jí znovu stáhla hrdlo. Otřásla se mrazem a odporem. A přitom zavadila ostře seříznutým hrotem jehly o Severusovo předloktí.
„Do prdele, promiň!“ vykřikla a rychle sáhla pro gázu na stole.
„To nic,“ uklidňoval ji Severus a zlehka se usmíval. „Nic to není, Lily. Jen malé škrábnutí. Ani to necítím.“
„Ty možná necítíš, ale já ano,“ odsekla tvrdě. „Cítím vztek. Bylo to neprofesionální. Zlobím se na sebe.“
„Něco tě rozrušilo?“
Neodpověděla. Kouzlem zhojila škrábanec a začala všechno uklízet do brašny.
„Poslyš,“ ozval se Severus, když si před zrcadlem zapínal košili a upravoval límec tak, aby neodhaloval ani malinký kousek z památky na Karu. „Zvládl bych podle tebe měsíční cestu po Amazonii? Žádné ztřeštěné dobrodružství,“ zchladil předem její hněv. „Jen obyčejný sběr ingrediencí. Orchideje, ořechy, trávy...“
„Z mého pohledu ti v takové cestě nic nebrání,“ konstatovala pevně. „Jestli ti prodírání pralesem, obří moskyti a příšerné horko udělají dobře, nemohu než vyslovit své doporučení. Zastav se před odjezdem u mě v ordinaci, dám ti s sebou všechny potřebné protijedy a aplikuju nezbytné vakcíny.“
„Děkuju, Lily. Ani nevíš, jak moc mi to udělá dobře. Mimochodem, rád bych znal výsledky testů, než odjedu. Neříkám, že mi celibát působí muka, jen... Už je to víc než rok. A my přistaneme v Rio de Janeiro. Znáš přece Rio de Janeiro.“
„Znám tvoji slabost pro Brazílii,“ ujistila ho s úšklebkem Lily. „Bohužel výsledky budou nejdřív za týden. Vím, je to dlouhá doba, ale musím vzorky předat Ericovi a pro toho určitě nebudou prioritou. Pokud máš tedy v úmyslu odcestovat dřív, obávám se, že budeš muset pokračovat ve zdrženlivosti nebo -“
„- nebo využít některý z běžných ochranných prostředků, což jsi mi ostatně navrhovala už před rokem...“
„To raději ne. Žádná ochrana není stoprocentní, Severusi. A do tohohle rizika bys vážně raději neměl chodit. Počkej na ty výsledky. Když budou dobré, slibuji, že pošlu spěšnou zprávu. Třeba si užiješ aspoň zpáteční cestu,“ mrkla na něj šibalsky.
„Proč ty testy neprovedeš sama?“ zamračil se Severus.
Představa, že vzorky jeho tkáně drží v rukou výzkumný laborant Benner a nakládá s nimi bůhvíjak a bůhvíproč, mu nebyla ani trochu příjemná.
„Já už do laboratoře nemůžu,“ odpověděla Lily. Její rty ozdobil velmi ostýchavý úsměv, prsty držící brašnu prozrazovaly neklid. „Jsem těhotná.“

...do cíle zbývá 40 kroků...

Chapter Text

Návrat do Anglie se ukázal být mnohem těžší, než Severus předpokládal.
V barevném víru cizího velkoměsta byl jen další kapkou v lidském moři - nikoho nezajímalo jeho jméno, jeho minulost, jeho osud. V nitru deštného pralesa se stal prostě jen dalším tvorem bojujícím o přežití - ti ostatní nepokládali otázky, nelačnili po detailech jeho dosavadního života, netoužili proniknout hradbou jeho mysli. Jediné, o co někteří z nich usilovali, bylo udělat si z něj báječnou večeři. Lačnili po teplé krvi, toužili proniknout čerstvým masem až na kost. Naprostá anonymita, komunikace beze slov, vztahy definované prostým zákonem silnějšího. Maximální rychlost života odvislá od schopnosti uniknout nejbližšímu predátorovi. Pocit uspokojení pramenící jen a pouze z vlastní zručnosti při shánění potravy. Osvobozující jednoduchost bytí.
Když Brazílii opouštěl, právem očekával obvyklé příznaky dlouhého cestování, časového posunu, změny prostředí a opětovného střetnutí s tempem moderní civilizace. To, co nečekal, byl uvítací sbor nohsledů Dolores Umbridgeové na úpatí Kolčaví hůrky, kam ho dopravilo přenášedlo z Lisabonu - povinné mezizastávky nutné k načerpání sil a provedení celní kontroly.
„Pan Snape? Severus Snape?“ dotázal se zcela zbytečně jeden ze dvou ramenatých chlapů v černých pláštích se zlatým pásem a nablýskaným odznakem, který Severus nikdy předtím neviděl, o kterém však nepochyboval, že vzešel z choré hlavy Dolores Umbridgeové. Šestiúhelník rozdělený vodorovně na dvě poloviny: zlatou s motivem vavřínové koruny a zelenou, na níž byla vyobrazena kouzelnická hůlka zkřížená se stehenní kostí.
„Máme rozkaz předvést vás k výslechu,“ pokračoval druhý ramenatý chlap a prohlížel si ho bystrýma, pátravýma očima, kterýma čas od času zabloudil k posilám v rudých hábitech - takzvanému údernému oddílu bystrozorů.
Severus Snape mu oplatil nedůvěřivý pohled, načež se předklonil a vyzvracel se přímo k jeho nohám.
„Omlouvám se, pánové, ale zastihli jste mě v nevhodnou dobu.“
Muž zatínal zuby a svíral pěsti, až mu praštěly klouby. Očividně se musel hodně přemáhat, aby nepoužil násilí.
„Půjdete s námi,“ oznámil.
„Nějakým nedopatřením jsem přeslechl vaše jméno, titul, příslušnost k tomu či onomu úřadu a v neposlední řadě důvod, proč bych s vámi měl kamkoli chodit.“
„Albert Runcorne. Velitel bezpečnostního sboru Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví. Ředitelka Úřadu vydala rozkaz k vašemu předvedení.“
„V tom případě ho určitě máte písemně, že? Rád bych ho viděl.“
Runcorne s koženým výrazem sáhl do hluboké náprsní kapsy a vytáhl list pergamenu opatřený pečetí Ministerstva kouzel, hlavičkou zbrusu nového úřadu a samozřejmě podpisem Dolores Umbridgeové. Když si ho Severus pročítal, jeho mysl pomalu a těžce vyhodnocovala informace ukryté mezi řádky.
„Čili jsem podezřelý z pašování zakázaných látek a zboží neobchodovatelné povahy. Proč zde tedy není celní kontrola, zástupci odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce, obchodní rada?“
„Nemusel bych vám odpovídat,“ předeslal Runcorne. „Ale prokážu vám laskavost. Tyto orgány nám případ mile rády přenechaly. A nyní požádám o laskavost na oplátku - neklaďte odpor a pojďte s námi.“
„Nemám v úmyslu klást odpor. Kdyby ano, už bych tu nebyl,“ pousmál se Severus. Zato vy byste tu pobyli ještě dlouho. S hlavou zarytou do země a nakopanou zadnicí. „Jak už jsem však nastínil, nezvolili jste právě ideální dobu. Mám za sebou tři náročné teleportace. Potřebuji si odpočinout, než se s vámi přemístím.“
Muž, co nebyl Runcorne, si odplivl.
„Jak dlouho?“
„Půl hodiny postačí.“
„Fajn. Ale žádný lumpárny! Paní ředitelku nechceme naštvanou ani my, ani vy.“

Bohatě zdobená pracovna ředitelky Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví tonula v šeru. Nepochybně úmyslně. Bylo nabíledni, proč Umbridgeová skrývá očím návštěvníků, co za léta nashromáždila. Její chorobná touha vlastnit věci nedozírné ceny a nevyčíslitelné hodnoty způsobila, že zde přechovávala několik opravdu vzácných a pár opravdu mocných magických artefaktů, které v žádném případě nesměly skončit v nepovolaných rukou. A už vůbec ne někde ve frcu.
„Nebudu chodit okolo horké kaše, pane Snape. Nechala jsem vás přivést, protože s vámi potřebuji hovořit a nechci si hrát ani na schovávanou, ani na honěnou. Vy totiž máte neuvěřitelný talent se mi vyhýbat.“
„Rád slyším, že jsem v něčem dobrý.“
Umbridgeová pohoršeně zamlaskala a nalila Severusovi čaj, který před dvěma minutami razantně odmítl.
„Vy jste v některých věcech až příliš dobrý. Zejména v těch, kterými slušní lidé opovrhují a které my klasifikujeme jako nelegální.“
„O čem jste chtěla mluvit?“ vrátil se Severus k původnímu tématu.
„To, že jsme s panem ministrem vytvořili nový úřad, jste už zaznamenal. Vysvětlil vám někdo, čemu se věnujeme? Co je našim cílem?“
„Já moc dobře vím, co je vaším cílem,“ ujistil ji chladně. „Mě nemusíte krmit údernými hesly, podbízivými reklamními slogany a jinými agitačními bláboly.“
Umbridgeová znovu zamlaskala. Tentokrát ještě nespokojeněji.
„Nedivím se, že je vám existence úřadu proti srsti. Když uvážím vaše... aktivity,“ ušklíbla se ošklivě. „My totiž jednoho nádherného dne vymeteme všechny ty tmavé kouty, ve kterých vy se tak rád pohybujete. A až budou všechny čisté a osvětlené, nezbyde vám než se přizpůsobit pravidlům této společnosti.“
„To jste mě doopravdy nechala předvolat, abyste mi udělala kázání o morálce?“
„Kázání?“ Umbridgeová se afektovaně zachichotala. „Já se důvodně domnívám, že vám už žádné kázání nemůže pomoci, pane Snape. Kde jste trávil letošní léto? Odkudpak jste se vrátil?“
„Odpověď na tu otázku znáte. Vytáhla jste ji z odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci, kterému v poště přistál celní protokol z Lisabonu. Protokol, v němž se píše, že jsem na zpáteční cestě z Rio de Janeiro. A také to, že kontrola proběhla v naprostém pořádku.“
„Naši portugalští kolegové mohli být nedůslední. Mohlo jim leccos uniknout.“
„Třeba to, že mám v botách diamanty, v trenýrkách kokain, v kapse maguára a v batohu akromantuli?“
„To, že v sobě máte virus,“ ušklíbla se znovu a spokojeně sledovala jeho údivem pootevřené rty, které zbělaly stejně jako zbytek obličeje. „Jsem ráda, že víte, o čem hovořím. Ušetříme si další vytáčky. Takže, pane Snape, já vám teď učiním nabídku. Pokud ji přijmete, budu ochotna zapomenout na všechny naše neshody, a dokonce budu tak velkorysá, že přehlédnu i vaši potenciální nebezpečnost. Budu totiž vědět, že se na vás mohu spolehnout. Že si můžeme vzájemně důvěřovat. Jestliže odmítnete, vyvodím z celé situace důsledky.“
„Konkrétně?“
„Nařízená karanténa. Do doby, než virus přestane být aktivní. Což, jak sám víte, můžou být týdny, měsíce a také roky. Kárné řízení před Starostolcem ve věci závažného mravního deliktu a ohrožení veřejného zdraví. A nakonec z toho vyplývající návrh na vaše odvolání z funkce ředitele koleje.“
Snape dlouho mlčel. Nezvládnutý stres proměnil všechny jeho svaly v kámen, hlasivky nevyjímaje. Dolores Umbridgeová si jeho šok vychutnávala plnými doušky a ani ji nenapadlo ten jedinečný okamžik přerušovat. Uplynula celá věčnost, než se Severus vzpamatoval.
„Předpokládám, že jde o nabídku spolupráce s vaším úřadem.“
„Předpokládáte správně.“
„V tom případě mi nezbývá než... odmítnout.“
„Co prosím?!“
„Vy jste mě neslyšela?“
„Odmítáte, přestože víte, že -“
„Že mě šoupnete na izolaci a před soudem budete předstírat, že jsem nevyléčitelně nemocný zvrhlík? Prosím. Poslužte si, Dolores. Ale ostuda, jakou si před Starostolcem uříznete, až se prokáže, že virus, o němž nepopírám, že mi koluje v krvi, je výsledkem mé rizikové práce, si za rámeček nedáte, to vám garantuji. Vrátíte se sem jako spráskaný pes, možná si vytrhnete další knoflík ze svého vlněného saka, ale ten vztek, co vám bude zevnitř lámat žebra, rozhodně tak rychle nepovolí.“
Teď to byla pro změnu Dolores, komu se z tváře vytratila všechna barva. Severus to navzdory šeru zaznamenal. Pochopil, že uhodil na správnou strunu. Měl co dělat, aby se nerozesmál.
„A co ty díry na krku?!“ zahulákala zničehonic a ukázala tlustým prstem na dvě drobné ranky na krční tepně.
„Myslíte stopy po zubech křovináře šedivého?“
„Křovináře? Jakého křovináře? Tohle přece udělaly upíří špičáky!“
„Připouštím, že mýlka je v tomto případě velmi snadná,“ odtušil Severus klidně. „Rozměry zubů, vzdálenost mezi nimi a hloubka kousnutí se u obou takřka shodují. Trvám však na tom, že mé poranění způsobil křovinář šedivý, jehož jed jsem si dovolil během své cesty po Amazonii odebrat pro účely výuky. Vzorky mohu předložit. Měly by být v batohu. Někde mezi akromantulí a pytlem kokainu.“
Sinalost jejího obličeje zvolna přecházela do odstínu kůže křovináře šedivého. Vzpřímeně seděla už jen proto, že byla mezi opěrkami křesla napasovaná jako ve svěráku.
„Vy tedy tvrdíte, že jste neměl kontakt s žádným upírem? Ani jste žádného na své cestě nepotkal? Chcete mi říct, že jste zůstal tři dny v Rio de Janeiro a nenavštívil žádný z proslulých nočních podniků?“
Snape se na tu poslední minutu, kterou v pracovně Dolores Umbridgeové trávil, pohodlně opřel a dal si záležet, aby jeho úsměv vyzněl tak arogantně, jak jen bylo možné.
„Tvrdím, že jsem se virem Y nakazil při neopatrné manipulaci s upíří krví, když jsem ještě pracoval jako soukromý léčitel se zaměřením na upíry, strigy a vlkodlaky. A že jsem v procesu léčení, v jehož rámci jsem složil slib celibátu, dokud virus nepřestane být aktivní. Což může dosvědčit magistra Potterová. Víc vám nemám co říct, Dolores.“
Vstal, uchopil porcelánový šálek za tenké ouško, vylil čaj do květináče na stole, tichounce hrníček vrátil na podšálek a s úsměvem zamířil ke dveřím.
„Stůjte!“ vřískla Umbridgeová a také se postavila. „Povídám, stůjte! Výslech ještě neskončil!“
Severus se k ní obrátil s rukou na klice.
„Jestli mě nehodláte zatknout, tak výslech skončil právě teď. A jelikož zatykač vydat nemůžete, tak já odcházím. Pěkný večer.“
Dolores se nafoukla jako ropucha a splaskala ještě dlouho poté, co za Snapem práskly dveře.

...do cíle zbývá 39 kroků...

Chapter Text

Psalo se 1. září roku 1992.
Tajná organizace s názvem Fénixův řád, založená v létě 1979 skupinou mladých lidí, bojujících proti starému uspořádání kouzelnické Británie, úřednické šikaně, zneužívání moci, rasově motivovaným útokům ze strany čistokrevných čarodějů a současně i líhnoucím se zárodkům totality, právě zasedala na své 77. pravidelné schůzi.
Oválný stůl z dubového masivu byl zavalen stohy pergamenů, mapami, hromadami knih, novinami, hrnečky a skleničkami, psacími potřebami, kuřáckými potřebami a jinými roztodivnými osobními potřebami, s výjimkou těch potřeb, které si do společnosti obvykle nenosíváme, chceme-li být společností nadále zváni.
„Všichni víme, že Umbridgeová připomíná ropuchu, ale od včerejška vypadá jako ropucha zkázonosná,“ zavrčel Alastor Moody a hodil kosým pohledem po Snapeovi. „Musel jsi ji pořádně nasrat, hochu.“
„Snažil jsem se držet v mezích slušnosti,“ prohlásil Severus a přikryl dlaní hrneček, do nějž mu Molly chtěla nalít čaj.
„Takhle vytočenou jsem ji ještě neviděl,“ pokračoval Moody. „A to ji znám od školy.“
„Čím více pravomocí má, tím menší je její tolerance k jakémukoli odporu,“ pronesl zamyšleně pan Weasley. „A přitom odpor je momentálně to, s čím se bude potýkat na všech frontách.“
„Jak vypadá situace na Ministerstvu?“ otázal se věcně Brumbál a očima poděkoval Molly za doplnění hrnečku.
„Vedoucí odborů už existenci ÚBOZ akceptovali,“ ujal se slova Pastorek. „Někteří zaměstnanci - zejména v odboru pro prosazování kouzelnických zákonů a pro dohled nad kouzelnými tvory - se snaží obcházet Úřadem vydaná nařízení. Pokud je nelze obejít, alespoň je bojkotují. Jsou ovšem i tací, kteří skládají své funkce. Což nepovažuji za šťastné řešení.“
„A co bys dělal ty, Kingsley, kdyby ti Umbridgeová nařídila postavit na místě famfrpálovýho hřiště Kudleyských kanonýrů koncentrační tábor a umístit tam víly, bludičky a strigy?“ ozval se Sirius Black podrážděně.
„Demonstrativní vyjadřování politického názoru je v téhle době pramálo účinné,“ stál si za svým Pastorek. „Vlastně je spíše na škodu.“
„Aha,“ pokračoval ve svém podrážděném tónu Sirius, „takže ty bys prostě sebral lopatu a šel jim do toho tábora kopat latríny.“
„Uklidni se, Siriusi,“ napomenul ho Moody. „Pastorek má v podstatě pravdu. K čemu jsou rebelanti bez pozice, ze které by mohli něco změnit? Jaký smysl má vzdát se místa na Ministerstvu a s ním i přístupu k cenným informacím? Jak nám potom tihle lidi můžou být užiteční? Nijak. Jsou to jenom další zbabělci, co zalezli do díry a myslí si, že v ní prostě přečkají horší časy.“
„Neměli bychom je takhle soudit, Alastore,“ pronesl Lupin do desky stolu. „Spousta lidí jednoduše nedisponuje tak silným žaludkem a pevnými nervy, aby mohla plnit příkazy současné Dolores Umbridgeové.“
„To jsi řekl pěkně: současná Dolores Umbridgeová,“ kývl na něj Severus. „Ten pojem shrnuje celý náš problém. Umbridgeová už prostě není, co bývala. Z malé, vcelku neškodné, jen maličko otravné žáby vyrostla nestvůrná, smrtelně jedovatá ropucha, kterou už nezasytí žádná drobná muška, kterou bychom jí mohli obětovat.“
„Tenhle tábor je jen začátek,“ promluvil ponurým hlasem Dedalus Kopál, po Brumbálovi druhý nejstarší člen Řádu. „Ty víš, co bude následovat, Albusi. Byl jsi v Nurmengardu, když to ještě nebyla žádná věznice pro černokněžníky, ale ten nejodpornější vyhlazovací tábor na světě. Všichni víme, kdo přijde na řadu, až budou zlikvidované víly, bludičky a strigy. Eliminují se bytosti, které podle takových jako Umbridgeová otravují kouzelnickou společnost zevnitř: vlkodlaci, upíři, skřeti... A nakonec...“
„Mudlorození,“ pronesla nahlas Lily Potterová a drtivě stiskla hrnek čaje. „Víme přece, že o to jí jde především.“
Na chvíli zavládlo ticho, přerušované jen vzdycháním, odkašláváním a srkáním.
„Situace se zdá být vážná -“ začal Brumbál, ale Severus promluvil ve stejný okamžik.
„Žádám o jednání Malého kruhu.“
Ticho nastalo podruhé. Přerušené pouze suchým zakašláním Dedaluse Kopála a zavrzáním Pošukovy dřevěné nohy.
Brumbál se na Severuse zpytavě zadíval přes obroučky půlměsícových brýlí.
„Jsi si jistý, že chceš z našeho rozhovoru vyloučit ostatní?“
„Máme to považovat za projev nedůvěry?“ zaprskala Molly.
„Považujte to za laskavost,“ řekl Severus chladně. „Už jen slova, která by měla zaznít, jsou zákonem chápána jako zločin. A já v žádném případě nechci vystavovat morálnímu dilematu více osob, než je nutné. Brumbále?“
„Prosím členy, kteří nejsou součástí Malého kruhu, aby opustili místnost,“ požádal Brumbál stručně.
Hestie Jonesová, Dedalus Kopál a Sturgis Tobolka bez komentáře zamířili ven. Hagrid při vstávání ze židle převrhl několik sklenic a odpoklonkoval se s omluvami. Nymfadora Tonksová, nejmladší členka Řádu, na ostatní přátelsky zamrkala, při odchodu zakopla o tkaničku a celá červená zmizela za dveřmi.
„No, už jsem toho dneska slyšel dost. Jdu domů. Kozy potřebujou žrát,“ zabručel Aberforth a odešel taky.
Jako poslední se zvedla Molly. Hodila po nich uraženým pohledem a sdělila Arturovi, že si má k večeři namazat chleba.
Devítka představených Fénixova řádu, neboli Malý kruh, zůstala na svých místech. Kingsley začaroval dveře kouzlem proti vyrušení a Brumbál kolem stolu vytvořil speciální magickou ochranu, díky níž bylo zajištěno, že vše, co bude řečeno, si dotyční nechají pro sebe. V opačném případě by následky prohřešku byly... velmi nepříjemné.
„Posloucháme tě,“ vyzval Severuse Moody a podroboval ho rentgenovému pohledu.
Snape si pročistil hrdlo a přinutil se vydržet Pošukův pohled aspoň deset vteřin. Víc než deset nedal nikdy. (Nutno podotknout, že většina lidí dokázala Alastorovi oplácet pohled z očí do očí maximálně tři vteřiny, načež kvapně uhýbala k bezpečnějším věcem.)
„Navrhuji definitivně vyřešit otázku Dolores Umbridgeové.“
Ticho nastalo potřetí. Tentokrát hrobové.
„Z vaší reakce usuzuji, že jste návrh pochopili.“

...do cíle zbývá 38 kroků...

Chapter Text

Pro Luciuse Malfoye nebyl žádný host tak vzácný, aby se kvůli němu obtěžoval ke dveřím. Od těchto úkonů měl koneckonců domácího skřítka.
Dobby uvedl Severuse do prostorné přijímací haly, zdobené rodinnými portréty, sochami a upomínkovými předměty z dalekých cest, a vyzval ho k trpělivosti, neboť pán prý momentálně hovoří s jiným vzácným hostem. Severus nepochyboval o tom, že si Malfoy právě dopřává jednu ze svých pravidelných relaxačních masáží od talentované pracovnice podniku U ohnivého ptáka. Byl proto připraven čekat déle, než nakonec čekal.
Lucius se objevil ve dveřích už po půl hodině. Uvolněné svaly a pocit uspokojení propůjčily jeho tváři výraz, který si Severus pamatoval z doby před deseti lety: výraz mladého, bezstarostného aristokrata. Výraz na míle vzdálený tomu, jenž byl u Malfoye k vidění poslední dva roky - ztrhaný, uštvaný, plný starostlivých vrásek.
„Už ses obsloužil, to je dobře,“ kývl směrem k Severusově sklence whiskey, vykročil k barové skříňce z mahagonového dřeva a obsloužil se také. „Co tě za mnou přivádí? Doufám, že ne Dracův prospěch.“
„Dracův prospěch mi na srdci neleží, nejsem jeho kolejní ředitel.“
„Takže...?“
„Takže důvod mé návštěvy je jiný. Můžeme se přesunout někam, kde nás nebudou poslouchat tvoji vznešení předkové?“
„Samozřejmě. Pojďme.“
Malfoy zamířil dvoukřídlými dveřmi zpět do vstupní haly, vykročil vzhůru po mramorovém schodišti a v nejvyšším patře otevřel dveře své pracovny. Byla to místnost obložená umnými dřevorytinami a loveckými trofejemi.
Pokynul Severusovi ke křeslu před krbem a sám usedl do vedlejšího, odděleného pouze malým šachovým stolkem se slonovinovou deskou. Mávnutím hůlky zažehl oheň.
„Teď už tě slyším pouze já. Tento krb byl zkonstruován tak, aby jeho magický oheň účinně rušil všechny pokusy o odposlouchávání. Můžeš hovořit bez obav.“
„Rozhodli jsme se zastavit Dolores Umbridgeovou v jejích dalších krocích k nehynoucí slávě.“
Lucius dlouze upíjel a stejně dlouze se při tom díval do Snapeových očí. Chtěl si být naprosto jistý, že mu neunikl pravý smysl řečeného. (Což se během rozhovorů s tímto mužem při nedostatečném soustředění občas stávalo.)
„Rozhodl ses ty nebo Řád?“
„Já vznesl návrh, Řád ho přijal.“
„Bez námitek?“
„S námitkami, pochopitelně. Avšak nadpoloviční většina Malého kruhu jej schválila.“
„A onen úkol padl na tebe, přirozeně...?“
„Přirozeně.“
„Jakou roli v tom hraju já?“
„Zatím žádnou. Ale pokud se rozhodneš nabídnout mi své služby, budeš se velkou měrou podílet na úspěchu naší akce.“
„A co mi takový podíl na úspěchu vaší akce přinese?“
„Ptáš se na výhody vyplývající ze skutečnosti, že nás ta ropucha přestane šikanovat?“ dotázal se Snape jízlivě a nechal si nalít druhou skleničku.
„Ptám se, koho vlastně Dolores šikanuje,“ opáčil s ledovým klidem Malfoy. „Tebe, který je pod Brumbálovou ochranou? Mě, který má kolem prstu omotaného Popletala? Nebo ti snad leží v žaludku její rasová politika? Stal se z tebe aktivista za práva menšin? Obhájce stvoření s tak nízkými pudy, že se ani při nejlepší vůli nemohou považovat za nám rovné?“
„Mluvíš teď o strigách, jejichž nemalý počet zavrhuje dřívější způsob života a snaží se, aby je čarodějové respektovali? Nebo o vlkodlacích, kterých jen mizivé procento žije divoce, zatímco většina nedovolila, aby lykantropie ovládala jejich život? Anebo mluvíš o mudlorozených kouzelnících, kterých se vy - čistokrevní - tolik bojíte, protože vůbec netušíte, co se v nich skrývá za moc?“
„Chápu, že se tě má slova dotýkají, připomenu-li si, s kým nejraději trávíš volný čas, ovšem na mém názoru to nic nemění. Tažení Dolores Umbridgeové proti nelidem je odvážné a pro někoho možná diskutabilní, nicméně správné. Je zcela na místě potvrdit naši sílu a upevnit postavení, které nám z hlediska vývoje přináleží.“
„Genocidou?“
„Ale no tak! Tenhle výraz je ohavný a především naprosto zbytečný. My je nehodláme vyhlazovat, ale vykázat na místo, kam patří.“
„My?“
„Ano, my. Dolores, Kornelius, já a několik dalších odborných poradců pro ozdravný plán, na němž jsme spolupracovali během léta.“
Snape vypil zbytek whiskey, odložil sklo na stolek a ztěžka vstal. Na chvíli se mu začernalo před očima a měl pocit, že jestli se něčeho nechytí, zjistí, jak moc měkký je Malfoyův koberec.
„Pochopil jsem, odcházím,“ pravil, aniž by se však pohnul z místa. „Řekni mi jen, jaká je šance, že o tomhle rozhovoru Dolores neuslyší?“
Lucius si pobledlého Severuse dlouze prohlížel a dlouze při tom upíjel. Pak naklonil hlavu na stranu. Na jeho rtech zahrál soucitný úsměv.
Severus pochopil.
A odešel.
Lucius Malfoy nemohl vědět, že magický oheň plápolající v krbu jeho pracovny nepůsobí na domácí skřítky.

...do cíle zbývá 37 kroků...

Chapter Text

Na té hodině bylo psychicky vyčerpávající úplně všechno. Počínaje Dracovým hysterickým záchvatem, kterým mínil dosáhnout toho, že nebude jako ostatní krájet pokoutníkům nožky, neboť on se pavouků nevýslovně štítí. (Ve skutečnosti bylo všem jasné, že je z pavouků podělaný až za ušima.) A konče Harryho absolutním fiaskem, které si nedovedl vysvětlit ani Severus, ani sám Harry. Vše mezi tím jen podtrhovalo příšernost celé téhle lekce z lektvarů. Grangerová se ani jednou nepřihlásila se správnou odpovědí, Parkinsonová si v kotlíku vymáchala vlasy, čímž se odsoudila k tomu, aby po zbytek týdne chodila s šedivou hřívou, a Longbottom byl jediný, kdo dokázal připravit použitelnou směs pelyňku, třemdavy a kozlíku, tudíž se pouze jeho dílo ve výsledku dalo považovat za úspěšně dokončené.
„Gratuluji vám, pane Longbottome,“ vypravil ze sebe Snape, když si poněkud zaraženě prohlédl odlitý vzorek jeho lektvaru. „Vaši práci hodnotím jako nad očekávání. Doslova. Vy ostatní ty břečky vylijte a zůstáváte bez známky, protože kdybych vás měl známkovat, musel bych být nepředstavitelně zlý. Sbalte si věci a jděte. Na příští hodině probereme všechny vaše chyby.“
Žáci druhého ročníku schlíple házeli pomůcky a učebnice do brašen a houfně odcházeli. Severus ostrým švihnutím hůlky smazal z tabule postup přípravy uspávacího lektvaru a podepřel si bradu dlaní. Chvíli zamyšleně pozoroval Harryho loudavé přerovnávání věcí v tašce, načež se rozhodl ho k sobě zavolat.
„Dnes nejsi ve své kůži. Stalo se něco?“
„Ne,“ odpověděl Harry po dlouhém zaváhání. „Nic, pane. Totiž, Severusi. Ehm... Nic se nestalo.“
„Dobře,“ prohlásil Snape po stejně dlouhé odmlce. „Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš.“
Harry ostýchavě přitakal a vydal se za ostatními.

Ten večer Severus neomylně zamířil do kabinetu Obrany proti černé magii. Lupin už byl na něj přichystaný, vybavený krabicí čokoládových pralinek a lahví skotské.
„Bůh ti žehnej, Náměsíčníku.“ Severus úlevně vydechl kouř z ručně balené cigarety, vložil si do úst pralinku, pomalu ji rozžvýkal a zapil douškem whisky. „Jsi ten nejlepší terapeut široko daleko.“
„A taky nejlevnější,“ ušklíbl se Remus a přistrčil mu pod ruku popelník. „Těžký den?“
„Den? Týden. Možná měsíc. Nějak ztrácím pojem o čase.“
„Jestli tě trápí ten neúspěch s Malfoyem -“
„Je pravda, že za tohle selhání bych si nejradši nafackoval. Ale o to nejde. S Ropuchou se vypořádáme jiným způsobem.“
„Tak o co jde?“
„Můj otec mi poslal dopis.“
„Co-cože?“ Remus vychlístl půlku skotské na stůl, jak se bleskově napřímil v křesle. „Tvůj otec ti napsal?! Nemůže to být jen někdo, kdo se za něj vydává?“
„Obávám se, že ten dopis skutečně napsal můj otec. Neviděl jsem ho sice hodně dlouho, ale jeho rukopis poznám. Jedna hrubka za druhou, roztřesené písmo, na několika místech samým soustředěním prodřený papír.“
„To musí mít zatraceně dobrý důvod, když se odhodlal k tak odvážnému kroku. Prozradíš mi, co stojí v tom dopise?“
„Poslední stadium rakoviny plic. Žádá mě, abych se s ním setkal.“
Remus dokonale oněměl. Zíral na Severuse rozšířenýma očima a v těch očích měl ohromení, stín starosti i soucit.
„Napsal mi svou aktuální adresu, kdybych se rozhodl ho navštívit. A taky telefonní číslo, kdybych třeba chtěl jen zavolat.“
Remus stále mlčel. Vážil si Severusovy sdílnosti a horečně přemýšlel, co by mu řekl, zároveň si však uvědomoval zoufalou nedostatečnost slov a plochost všech frází.
„Taky nevím, co na to říct,“ vysvobodil ho Severus z rozpačitých úvah a přitom se tak zvláštně, smutně usmál. „Prostě mám chuť se opít.“
„Jsem rád, že sis vybral mou společnost,“ uvolnil se konečně Remus a kvapně dolil sklenky. „Víš, co mi vrtá hlavou? Jak se mu povedlo ti ten dopis poslat? Pokud vím, nepromluvili jste spolu patnáct let. Nemohl vědět, že jsi teď v Bradavicích. A vůbec, sem se přece mudlovská pošta nedostane.“
„On to neposlal mudlovskou poštou. Sehnal sovu, řekl jí moje jméno a po patnácti letech znovu uvěřil na kouzla, když ji s obálkou v zobáku vypustil z okna.“
„To si děláš... - Dojalo tě to?“
„Rozhodně to způsobilo, že přemýšlím o použití telefonní budky.“
„O návštěvě neuvažuješ?“
„To víš, že uvažuji.“
„Věřím, že se rozhodneš správně.“
„Co je v tomhle případě správně?“ namítl Severus ostřejším tónem, než měl v úmyslu, a přebytečné napětí si vybil na nedopalku cigarety, který rozdrtil o skleněné dno popelníku. „Mám kývnout na setkání s mužem, který ohledně mého zplození prohlásil: Kéž bych měl tenkrát na výběr? Nebo mám jen a prostě zavolat a vzkázat mu, že se loučím bez výčitek?“
„Cokoli, co ti pomůže se s tím vyrovnat, je správné,“ ujistil ho Remus mírným hlasem. „Tady nejde o něj, Severusi. Jde o tebe. Udělej to, o čem si myslíš, že s tím dokážeš žít.“
Snape těžce polknul. Chvíli hleděl někam daleko přes Remusovo rameno a nakonec pokýval hlavou.
„Já vím, proč chodím k tobě a ne k Rolandě.“
„Protože Rolanda nemá v šuplíku pralinky.“
„Přesně tak.“

Cestou do soukromých komnat Severus přemýšlel, kdy by bylo nejschůdnější vzít si volno. Nepochyboval, že mu ho Brumbál dá, tenhle rodinný důvod byl více než pádný, avšak nemusel kvůli tomu překopávat celý týdenní harmonogram.
V pondělí mají třetí ročníky prověrku ze zakrývacího lektvaru, pátý ročník havraspárských a mrzimorských bude probírat úplně novou látku, zatímco nebelvírští a zmijozelští mají slíbenou ukázku přípravy Amorova šípu. Prvňáky čeká seznámení s odvary proti neduhům. Navíc se po šesté hodině v kabinetu zastaví prefekti.
Úterý bude jeden velký závod s časem.
Středa. Ta by měla být relativně klidná. A pro suplující Auroru vcelku snesitelná. Samá opakování, zhodnocení pondělních testů... Pokud mrzimorští prvňáčci nevyhodí do vzduchu své kotlíky jako minule.
Takže středa. Středa.
„Charito?“
V hlubokém zamyšlení Severus málem zakopnul o profesorku studia mudlů. Seděla před jeho dveřmi a zjevně ji během čekání přemohl spánek. Teď rozlepila víčka a s omluvami se sbírala na nohy.
„Severusi? Promiň, já... Už jsem si říkala, že odejdu, když se mi začaly zavírat oči.“
„Nejspíš se jedná o něco důležitého, když jsi byla ochotna tady přenocovat.“
Charita Burbageová zrudla jako pivoňka. Severus Snape to postřehl a okamžitě zmírnil svůj příkrý postoj úsměvem.
„Pojď dál. Ať si můžeme v klidu promluvit.“
Zavedl ji přes malou předsíň do obývací komnaty. Tím, že se posadil do křesla jí dal najevo, že si též může udělat pohodlí.
„Něco k pití?“
„Čaj. Děkuju.“
Líně mávl hůlkou. Z přilehlé místnosti k nim doletěla konvice a dva šálky.
„Takže... čemu vděčím za tuhle zvláštní, pozdní návštěvu?“
„Pracuji na jedné kontroverzní studii a potřebovala bych tvou pomoc.“
„Máš na mysli další z řady kontroverzních prací na téma soužití čarodějů a mudlů?“
„Ne tak docela. Respektive, tentokrát to bude spíš z oblasti genetiky.“
„Nedovedu si představit, v čem by měla spočívat moje pomoc. V genetice se vyznám asi jako dostihový kůň v olejové malbě.“
„Jde jen o poskytnutí nějakých informací, nic víc.“
„Genetických?“ nadhodil provokativně a sledoval další vlnu ruměnce v jejích tvářích. „Odpusť. Tomu se nedalo odolat. Vím, byl to nejapný žert.“
„Vlastně bych neměla nic proti, kdybys mi chtěl takové informace předat,“ udivila ho svou nenadálou a zcela bezostyšnou upřímností, zatímco si roztržitě popotahovala hrubé punčocháče, jež se tak pramálo hodily k jejím sotva třiceti křížkům. „Jenomže by asi nepadly na úrodnou půdu.“
Nechápavým zamračením ji vyzval k vysvětlení.
„Nemůžu mít děti. Jsem neplodná. Neúrodná půda.“
„Proto ses rozhodla strávit zbytek života v Bradavicích?“
„Ano. A jsem potěšena, že mě nelituješ.“
„Nevidím důvod, proč bych tě měl litovat. Pokud bys po dětech doopravdy toužila, využila bys některou z dostupných alternativ. Pokud po nich netoužíš, máš jistě jiné vznešené cíle, kterých míníš dosáhnout. A koneckonců, pro některé muže jsi splněný sen. Nač ti tedy vyjadřovat lítost?“
Charita nestačila zareagovat. Za oknem se objevila nádherná sova pálená a odvedla Severusovu pozornost k dopisu, s nímž přiletěla.
„Zdá se, že jsi dnes opravdu na roztrhání.“
Severus si ty tři řádky včetně podpisu přečetl pro jistotu dvakrát. Pak hodil pergamen do krbu a nechal v něm vzplanout vysoké plameny. Na rtech měl spokojený úsměv a v očích mu jiskřilo, když se pomalu obrátil zpátky k Charitě - mladé ženě s dívčí tváří, ke které se tolik nehodily hrubé punčocháče, tvídová sukně a blůza zapnutá až ke krku.
„Na roztrhání,“ přikývl. „Dovolím si však doufat, že my dva se dnes omezíme na méně drsné praktiky.“

Krátce po půlnoci Severuse probudil pruh světla z pootevřených dveří. Napadlo ho, že Charita možná odchází do své vlastní ložnice o patro níž, když ale vedle sebe nahmatal její tělo, vystřelil z postele takovou rychlostí, že se pod ním ani nestačila prohnout matrace. Tichými nášlapy došel ke dveřím, na chvíli se zaposlouchal a pak otevřel dokořán.
Severusova hůlka se dotkla špičky dlouhého nosu skřítka Dobbyho a malinko zajiskřila. Dobby leknutím vypískl a odskočil ke krbu.
„Neútočte, prosím! Neútočte, pane! Dobby přichází v míru! Dobby přišel panu Severusovi něco předat!“
Severus dnes opravdu nevycházel z údivu.
Ohlédl se za sebe, aby zjistil, jestli Charita spí, a zavřel dveře ložnice. Hůlku schoval do... - Hůlku neschoval, jelikož neměl kam. Jakmile mu to došlo, přivolal si z předsíně župan.
„Dobby, co tu děláš? Předpokládám, že tvůj pán neví, že jsi tady.“
„Pan Severus předpokládá správně,“ přiznal skřítek a ukázal Severusovi dlaně ovázané špinavými obinadly. „Ale Dobby musel přijít. Musel panu Severusovi něco přinést.“
„Co jsi mi přinesl, Dobby?“
Skřítek sáhl pod umaštěný povlak na polštář, který mu sloužil za oděv, a vytáhl notes v růžovém, chlupatém obalu, z nějž výsměšně trčel nos kluběnky, která pro tento účel poskytla svou hebkou srst. Severuse zaplavila vlna hnusu a rozlila se do nekonečného opovržení.
„Myslím, že pan Severus ví, komu ten zápisník patří. Dobby ho našel v salónu pro hosty, když tam odpoledne uklízel.“
„Proč to děláš, Dobby? Musí ti být jasné, co s tebou Lucius provede, jestli to zjisti.“
„Dobby slyšel, co pan Severus říkal, když byl za pánem na návštěvě. Dobby nechtěl špehovat! Vymetal krb v hale, když to uslyšel! Nemohl uvěřit, že nějaký kouzelník takhle mluví o nekouzelnících. Dobbymu se líbilo, co pan Severus říkal. Dobby chce pomoct.“
„Děkuji, Dobby. Vážím si tvého odhodlání.“ Trochu štítivě si od něj notes převzal a zastrčil ho do kapsy županu. „Teď se prosím vrať. Není bezpečné, abys tu zůstával tak dlouho.“
„Dobby rozumí,“ zakýval horlivě hlavou skřítek. „Kdyby mě pan Severus někdy potřeboval, ví, kde mě najde.“
Dobby zmizel jako pára nad kotlíkem a Severus klesl do křesla. Teprve teď se mu rozbušilo srdce. Cítil jeho rychlý tep ve spáncích, v uších slyšel ohlušující šum krve. Rozevření toho zápisníku mu do oběhu vyplavilo víc adrenalinu než souboj s rozdrážděnou mantichorou.
Dolores Umbridgeová stránky svého deníku nešetřila.
Zřejmě podle hesla ,Papír snese všechno´ do něj napsala i seznam osob určených k likvidaci.
Na té černé listině ho ani tolik nezaujal první řádek s jeho vlastním jménem, jako spíš jméno na řádku druhém.
Harry Potter.

...do cíle zbývá 36 kroků...

Chapter Text

Katastrofální úterý plné rozlitých, rozprskaných, spálených, mazlavých i zkamenělých lektvarů se přehouplo v středu - den, kdy si Severus Snape z vážných rodinných důvodů vyjednal náhradní volno. (Aurora Sinistrová prskala jako vzteklá kočka, neboť za něj musela jít suplovat, a její podráždění bylo akcentované faktem, že se od svého dobře informovaného prefekta dozvěděla o Charitině noci strávené ve třetím patře západního křídla, konkrétně v soukromých komnatách jistého profesora.)
Rozhodl se obléct si mudlovské oblečení ještě před odchodem z Bradavic. Ustrojil se do rovných černých džínsů, bílé košile a tmavě hnědého koženého blejzru s hlubokými vnitřními kapsami, kam se dala pohodlně ukrýt hůlka i všechny důležité osobní předměty. Severus nerad spoléhal na příruční zavazadla. Nesnášel brašny, aktovky, kufříky, všelijaké vaky a tašky. Výjimkou byl jeho letitý kožený batoh začarovaný nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, do nějž se balil na delší cesty. (V něm jednou dokázal ukrýt pět dračích vajec. I s jejich matkou.)
Bránou s okřídlenými kanci prošel spěšně a stejně spěšně se přemístil. V žaludku a v konečcích prstů cítil nervozitu, když kráčel ulicemi Yorku. Před nízkým cihlovým domem ve tvaru krabice, který byl rozdělen na dvě stejné bytové jednotky, s popisnými čísly 153A a 153B už se ho zmocňoval lehčí panický záchvat. Při pohledu na udržovaný trávník, truhlíky růží a pelargonií, garáž s elektrickými vraty a zahradní bazének měl chuť se otočit a utéct. Tváří v tvář tomu idylickému místu pochopil, jak moc se jeho otec musel změnit. A taky si palčivě uvědomoval, co on a jeho matka nikdy nepoznali, zatímco Tobiasova nová rodina si toho očividně užívala plnými doušky. Věděl, že jsou to pocity ukřivděného a ufňukaného děcka, a při pomyšlení na otcův současný stav se za ně styděl. Zcela potlačit je ale nedokázal.
Trvalo snad půl hodiny, než se odhodlal přistoupit ke dveřím 153B a zazvonit. Tenhle krok učinil poté, co si uprostřed chodníku, se zrakem upřeným na cizí dvorek, začal připadat jako šmírák.
Otevřela mu mladá dívka. Severus jí hádal čtrnáct, nanejvýš šestnáct let. Byla poměrně vysoká, temeno její hlavy mu sahalo do poloviny obličeje. Ani se nemusela zaklonit, aby mu pohlédla do očí. Do očí, které by s těmi jejími byly naprosto identické, kdyby neměly černé, nýbrž modré duhovky.
„Dobrý den,“ usmála se na něho široce a podala mu ruku s dlouhými, štíhlými prsty. „Vy musíte být Severus. Já jsem Marlene, moc mě těší, že vás konečně poznávám.“
„Ale no tak, Marley, nestůjte přece na prahu!“ ozval se odněkud zevnitř další ženský hlas, tentokrát starší.
Manželka, uvědomil si Severus, a jeho touha zmizet byla čím dál silnější. Návštěvě však neunikl. Jeho sestra Marlene ho nekompromisně uchopila za paži a vtáhla dovnitř.
Posadily ho ke stolu v kuchyni, který postupně zaplnily vším, na co by snad mohl mít chuť. Uvařily čaj, kávu i horkou čokoládu. Položily před něj tři druhy cukru, plátky citrónu, nakrájený pomeranč, skořici, lékořici, ohřáté mléko, smetanu, jahody, banány, sušené meruňky, fíky, hroznové víno, koláče, bublaninu, kakaovou bábovku, ale i ořechy, bramborové lupínky, pirohy plněné mletým masem, slaninu, chléb a nakládané okurky. Nabídly mu víno, několik druhů domácích pálenek, pivo, rum i vodku.
Požádal o sklenici vody a aby neurazil, ochutnal kus tvarohového koláče.
Irina, jak se mu představila křehce vyhlížející blondýnka se dvěma culíky, se na něj usmívala jako na svatý obrázek. (Kterých v předsíni viselo hned několik, jak si povšiml.)
Když to všechno zpětně analyzoval, nedovedl určit, co přesně způsobilo, že než ho Tobias Snape přijal u sebe v pokoji, stačil naplnit hruškovicí šest nohou, odvyprávět jim svůj životní příběh, prozradit jim, že je kouzelník, vyčarovat pro ně kytici růží a s těžko zadržovaným pláčem je obě obejmout. Prostě se to tak přihodilo.
Slzy a pálenka z něj odplavily poslední zbytky napětí, obav a pochybností. Když to odpoledne naposledy hovořil se svým otcem, v jeho hlase nezazněla sebemenší stopa po dřívější hořkosti.
„Zajímavý,“ řekl Tobias Snape a ušklíbl se. „Já ležím na smrtelný posteli s rakem pod žebrama a pořád vypadám líp než ty.“
„To není umění, tati,“ odpověděl mu s tímtéž úšklebkem Severus.
Tobias se chrastivě zasmál, načež zvážněl a zkoumavě si Severuse prohlížel.
„Dělal jsem si legraci. Vypadáš dobře. Jen možná trochu unaveně. Máš náročnou práci?“
„Jsem spokojený. Učím nezletilé kouzelníky, jak si vyrobit nápoj lásky, lék na bolest hlavy a mast na vyrážku. Jinými slovy, mám pocit, že jim předávám to nejdůležitější, co budou v životě potřebovat.“
„Nejsi šťastnej,“ prohlásil zničehonic Tobias a očima jako dva špendlíky se teď díval přímo do něj. „Pořád hledáš a pořád nenacházíš. Ale už brzo najdeš. Nevzdávej to. Já to taky nevzdal. Můžeš mi to mít za zlý, Seve, ale za štěstím se vyplatí odejít. Ničeho nelituju. Lena si vybrala svůj svět a já zase ten svůj. A věř nebo ne, někdy je lepší se rozejít, než si pořád dokolečka ubližovat. Jediný, co mě mrzí, je, že jsem tenkrát ublížil i tobě. Některý věci, co jsem řekl, ti nepatřily. Neměl jsem právo je vůbec vyslovit. Omlouvám se ti.“
„Nebudu ti lhát a tvrdit, že se nemáš zač omlouvat. Jen chci, abys věděl, že jsem ti odpustil. Nezlobím se na tebe.“
„Děkuju, synku. Až se dneska rozloučíme, předej prosím tohle -“ Tobias vytáhl ze šuplíku nočního stolku zalepenou dopisní obálku. „ - Leně.“
„Proč jí to -“
„Protože ona sem nepřijde. Nemá takovou odvahu jako ty.“

...do cíle zbývá 35 kroků...

Chapter Text

Brumbálova pracovna byla ozářena paprsky zapadajícího slunce. V jeho světle se blyštěly všechny ty složité přístroje na tenkých nožkách, vitríny s nejrůznějšími relikviemi a naleštěný meč Godrika Nebelvíra na stěně za ředitelovým křeslem.
Severus odmítl nabídku židle naproti Brumbálovi a vybral si postávání u rámu dveří.
„Už jste vyřešil otázku ochrany Harryho Pottera?“
„Ano. Mohu ti s potěšením oznámit, že během nadcházejícího ročníku bude Harry v naprostém bezpečí. Na hradě totiž bude Sirius Black.“
„Tichošlápek tu bude učit?“
„Přeměňování,“ pokýval hlavou Brumbál a spokojeně se usmál.
„Shledal jste, že už na to nemáte sílu?“
„Našel jsem si jistou zálibu, která vyžaduje více času, než jsem původně předpokládal.“
„Pletení?“
„Ne, tomu se věnuji o víkendech.“
„Dobrá, nebudu naléhat. Čili od září tu s námi bude Sirius, to je skvělá zpráva. Zvláště pro Remuse.“
„Ano. Byl rád, že jsem na jeho návrh přistoupil. Zřejmě to tak úplně nečekal.“
„Vidím, že na jeho rady dáváte často.“
„A vyplácí se mi to. Doufám, že se Sirius do dění v Bradavicích zapojí stejně hladce jako ty. Mimochodem, jak se daří Charitě? Dlouho se neukázala ve sborovně.“
„Profesorka Burbageová intenzivně pracuje na své studii o dědičných chorobách a vývojových vadách čistokrevných kouzelníků. Mám dojem, že pokud to někdo vydá, skončí v Azkabanu spolu s ní.“
„To děvče rádo dráždí hady bosou nohou. Je to jedna z věcí, kterou máte společnou.“
„Jsem si toho vědom. Proto jsem svou poznámku nezamýšlel jako kritiku. A už vůbec ne jako výčitku.“
„Netrápí tě její možná budoucnost v azkabanské cele?“
„Pokud to netrápí ji... Ono je také možné, že se tam brzy sejdeme.“
„Ty jsi stále ještě pod mou ochranou, Severusi. Jestliže se tedy v nejbližší době nechystáš někoho sprovodit ze světa. To by pochopitelně můj postoj k tobě poněkud zkomplikovalo.“
„Pochopitelně. A to nás přivádí k Dolores Umbridgeové.“
„Jistě.“ Brumbál si vyloženě nešťastně povzdychl a vyprázdnil kalíšek sherry. „Dělá ti starosti, že jsme od poslední schůze nikterak nepokročili.“
„A vám to snad starosti nedělá, Brumbále? Sedmi hlasy se rozhodlo o tom, co se má podniknout.“
„A pak se přihodila ta nepříjemná záležitost s Luciusem.“
„Ano, ale -“
„Je bezpodmínečně nutné nechat uklidnit vody, Severusi.“
„Navrhoval jsem -“
„Já vím, co jsi navrhoval,“ přerušil ho Brumbál chladně. „Nejsem ještě tak starý, abych zapomínal slova lidí, na nichž mi záleží.“
„Přesto jste se z nějakého důvodu rozhodl ta slova ignorovat,“ opáčil Severus stejně chladným tónem.
„Ten důvod je velmi vážný. Přeješ-li si ho znát, seznámím tě s ním. V tom případě se ovšem posaď. Náš rozhovor se protáhne.“
Severus výzvu uposlechl.
Brumbál se pohodlně opřel a propletl prsty na desce stolu.
„Dolores Umbridgeová mne hluboce znechucuje a já souhlasím s tím, že by měla z vedení této země odstoupit. Přesto považuji za nerozumné pouštět se v tuto chvíli do operace, na níž jsme se domluvili. Zaprvé proto, že záležitost s Malfoyem seniorem rozbouřila hladinu řeky, do které se chystáme vstoupit, a zvedla kal, který je třeba nechat znovu usadit. Zadruhé, mám neblahé tušení, že Dolores není výlučně mozkem netvora, jenž povstal z hlubin té řeky. Domnívám se, že je pouhým nástrojem někoho daleko schopnějšího, mocnějšího a nebezpečnějšího. Vede mne k tomu hned několik věcí. Například stopy v deníku, který jsi mi předal. Ten deník je samozřejmě zvláštní sám o sobě...“
Brumbál zmíněný předmět vytáhl ze šuplíku a položil na stůl. Severuse se při pohledu na růžové chlupy opět zmocnila nevolnost.
„Nejspíš tě nenapadlo,“ pokračoval Brumbál, „prozkoumat ho detekčními kouzly. Chápu, tvou mysl zaměstnal obsah. Kdybys však použil pokročilé odhalovací kouzlo, zjistil bys, že vůbec nepatří Dolores Umbridgeové.“
„A komu tedy?“
„Luciusovi.“
Brumbál se odmlčel.
Severus se po půl minutě přistihl, že přestal dýchat. Jeho další nádech byl proto hluboký a hlasitý.
„Vidím, že tě mé zjištění šokovalo. Přiznávám, že mě také. Vzhledem k tomu, jak ten deník vypadá, je zřejmé, že jsme si měli myslet, že patří Dolores.“
„Domníváte se, že ho Dobby přinesl na Malfoyův příkaz?“
„Ani to není vyloučené. Říkal jsi však, že se za ten čin potrestal. Pokud to pouze nepředstíral, je samozřejmě možné, že chtěl doopravdy pomoci a místo toho skočil na rafinovanou návnadu.“
„Kladu si otázku, zda by byl Lucius schopen...“
„Rozumím ti.“ Na Brumbálově tváři se objevil ponurý stín. „Nakonec nás ale nejvíce dokáží rozčarovat lidé, do nichž bychom to nikdy neřekli.“
„Takže bude nejrozumnější zatím nedělat nic. Dokud nebude jasné, co přesně Malfoy zamýšlí. A jestli Umbridgeová není jen loutka na provázku.“
„Správně. Nerad bych činil radikální kroky, pokud nestojím před skutečným pachatelem. Člověka ovládaného kletbou Imperius či jinou metodou manipulace nelze soudit stejně přísně jako toho, kdo jej ovládá. Tak hovoří i náš trestní řád.“
„Vaše argumenty přijímám bez výhrad, Brumbále.“
„Děkuji, Severusi. Pokud máš na srdci ještě něco -“
„Rád bych si vzal příští týden volno.“
„Ve středu?“
„Ano.“
„Jedeš za sestrou?“
„Ano.“
„V tom případě ti velmi rád vyhovím. Vztahy se sourozenci jsou důležité.“

...do cíle zbývá 34 kroků...

Chapter Text

Lily s Jamesem sice Severuse zvali na letní prázdniny do Godrikova dolu, ale Severus jako obvykle jejich pozvání odmítl. Po narození Benedicta a Valeriana cítil, že by jim více než co jiného překážel, a představa narušování jejich rodinné idylky mu byla krajně nepříjemná.
Charita mu před koncem školního roku navrhla, aby s ní vyrazil na čtrnáct dní do Petrohradu. Hodlala tam čerpat informace z vysychajícího pramene ruské kouzelnické aristokracie. I to Severus odmítl.
Stejně jako Remusovo a Siriusovo pozvání na road trip po Spojených státech amerických a pochopitelně Aurořin nápad na společnou dovolenou na Mauriciu, spojenou s astronomickým pozorováním a čert ví čím ještě.
Během prvního týdne se zastavil u sestry v Yorku, kde na četná naléhání její matky zůstal až do dne odjezdu do Paříže. Irina byla báječná hostitelka, která ho zahrnovala takovou péčí, že mu párkrát prolétlo hlavou, jaké by to asi tak bylo, kdyby se seznámili dříve a za jiných okolností. Někdy zkrátka litoval, že s otcem přerušil kontakt a o novou rodinu nejevil zájem. Protože tahle rodina byla přesně taková, jak si ji často představoval.
V poslední den jeho pobytu navštívili s Marlene železniční muzeum, z nějž se volným krokem přesunuli na přilehlé nádraží. Mezinárodní rychlík, na který Severus čekal, měl drobné zpoždění, a tak si koupili zmrzlinu.
„Co vlastně budeš dělat v Paříži?“ zeptala se tak, aby to vyznělo ledabyle.
„Nemám tušení,“ odpověděl. „Nikdy jsem tam nebyl.“
„V tom případě je logické, že jedeš právě tam. Je prostě načase to napravit.“
„Ano. Je načase některé věci napravit,“ pronesl vážně a podíval se jí přímo do očí. „Víš, Marley, hrozně rád bych tě vzal s sebou. Nemám teď na mysli konkrétně Paříž, ale jakékoli místo, kde bychom spolu mohli trávit čas, hovořit, poznávat se, snít. Jenomže to zatím nejde. Na cestování se mnou jsi ještě příliš mladá. Vím, zní to hloupě. Říct mi tohle někdo v patnácti, pošlu ho do háje. Chci věřit, že pokud ne dnes, tak za nějaký čas to pochopíš.“
„Chápu to už dneska, Severusi,“ ujistila ho stejně vážným tónem, načež se pubertálně zahihňala. „Poslouchala jsem tvoje historky pozorně. Proto mi neunikly ani věci, které jsi raději nezmiňoval. Doufám, že si zbytek léta užiješ a budeš na sebe opatrný.“
„V rámci možností se o to alespoň pokusím,“ přislíbil a nechal se pevně obejmout.
Když jí mával z otevřeného okýnka svého kupé, uvědomil si, že je to jedno z nejbolestnějších loučení, která kdy zažil.

...do cíle zbývá 33 kroků...

Chapter Text

Tentokrát kabinet Obrany sdíleli tři. Remus, Severus a nová posila profesorského sboru Sirius Black. Seděli tam už půl druhé hodiny, od doby, co kvapně opustili zahajovací hostinu, a jejich rozhovor se neustále točil kolem nejčerstvějšího důvodu proč emigrovat.
„Pettigrew,“ vyplivl Sirius nenávistně (už asi podesáté) a zapil pachuť v ústech lokem ogdenské starorežné, jíž donesl na uvítanou. „Největší slizák na Ministerstvu. Hnusák, co by si pro Umbridgeovou třeba uřízl prst. Příborovým nožem.“
„Z toho ovšem vyplývá, že byl na nově zřízené místo učitele Zdravého kouzelnictví tím nejžhavějším kandidátem,“ prohodil Remus a posunul popelník k Severusovi, který se chystal odhodit nedopalek.
„Jasně, že byl tím nejžhavějším kandidátem,“ potvrdil Sirius. „Vsadím se, že taky jediným.“
„Tuhle sázku bys nejspíš prohrál,“ ušklíbl se Severus a zapil pralinku hltem starorežné. „Slyšel jsem, že o tu funkci měla zájem Bellatrix Lestrangeová. Překvapilo mě, že ji nedostala. Ačkoli je pravda, že ona na rozdíl od Pettigrewa není taková krysa. Je zvyklá jednat přímo, ba dokonce impulsivně. Pettigrew má větší šanci tady něco vyčmuchat.“
„Kdy jsi to zaslechl?“ zeptal se Sirius a v hlase mu zavibroval dobře známý, vrčivý podtón, který zazníval vždy, když někdo převedl řeč k jeho milované sestřence. „Myslel jsem, že pro všelijaký letní radovánky nemáš na klepy čas.“
„Na klepy si udělám čas vždycky. Krom toho, o tažení Dolores Umbridgeové proti rakovině kouzelnického světa se toho dost napovídá i v zahraničí.“
„Je prvním politikem za posledních téměř padesát let, kdo vzkřísil myšlenku čisté rasy,“ přikývl Remus. „A kdo rozjel kampaň v takovém měřítku. Odpor proti mudlovskému obyvatelstvu, strach z odlišných bytostí obdařených magickou mocí, obviňování vlkodlaků ze záhadných zmizení dětí, označování vodního lidu za příčinu tání ledovců, svalování viny za kdejakou pohlavní chorobu na strigu nebo upíra - to všechno tu samozřejmě bylo odjakživa. V malých, izolovaných společenstvích to přetrvalo i po pádu Grindelwalda. Teď však povstal kolos, který je těžké ignorovat. Je přirozené, že se o něj zajímají zahraniční pavlače.“
„Bohužel zatím jen pavlače,“ povzdychl si Severus. „Francouzský tisk mlčí. Tamní úřady dělají, že se nic neděje, přestože v Paříži působí rozsáhlá skupina sympatizantů s naším novým režimem.“
„Kde jsou sympatizanti, najdou se i odpůrci,“ pronesl rozšafně Sirius. „Nebude to dlouho trvat a navážeme s nimi spojení.“
„Nebo oni s námi,“ dodal povzbudivě Remus.

První den v roli učitele byl pro Siriuse náročnější než cokoli, co dosud zažil. A počítal do toho i celý bystrozorský kurz, všechny zběsilé honičky na koštěti, při nichž ho od smrti dělil jen jeden ocasní proutek, a šikanu úderného oddílu Dolores Umbridgeové.
Tak nějak tušil, že přebírat předmět po Brumbálovi bude těžké, ale úroveň, na které někteří starší studenti byli, mu vyrazila dech. Havraspárští šesťáci se v jednom kuse na něco vyptávali, jejich zmijozelští protějšci mu dávali dost nepokrytě najevo, že jejich předešlému profesorovi nesahá ani po lem hábitu, až to nakonec nervově nevydržel a proměnou v obrovského černého psa jim vytřel zrak. Během oběda už o tom mluvila celá škola. Včetně duchů, obrazů a oživlých květináčů.
„Ty jsi na příští pololetí naplánoval seminář ze zvěromagie pro šesté a sedmé ročníky?“ dotázal se ho překvapeně Remus.
„Cože?“
„Aha, takže sir Nicholas zase přeháněl. Ale úplně špatný nápad to není. Letošní šesťáci jsou talentovaní. Cedric Diggory a jejich partička mrzimorských se na zvěromagii vyptávali už loni, takže zájem by tu byl.“
„Přemlouváš mě, abych s nima trávil volnej čas?“
„Jen tu část, kterou nebudeš trávit se mnou,“ mrknul na něj Remus, složil příbor do prázdného talíře a vyrazil do učebny připravit třeťákům oblíbenou lekci s bubákem.
Sirius zůstal ve Velké síni ještě další půlhodinu a během monologu, který k němu vedla Pomona Prýtová, si zkoušel představit, jak by takový seminář ze zvěromagie mohl vypadat.
Na konci odpoledního vyučování se přistihl, že už promýšlí jednotlivé detaily. A tak ho ani trochu nezaskočilo, když se na něj při večeři obrátil sám ředitel.
„Doneslo se ke mně, že bys rád otevřel seminář ze zvěromagie. Pokud je to pravda, máš mou podporu a uznání. Předpokládám, že budeš přijímat pouze studenty, kteří již složili zkoušku Náležité kouzelnické úrovně? A to konkrétně ty, kteří se věnují studiu pokročilého přeměňování?“
„Přesně tak jsem nad tím uvažoval,“ přitakal Sirius.
Uvnitř hrudi začínal pociťovat něco hřejivého, co narůstalo s každým Brumbálovým souhlasným mručením a spokojeným pobrukováním. Jakmile probrali veškeré podrobnosti a Sirius obdržel oficiální povolení k vyvěšení oznámení, ani nedojedl dezert a energickým krokem zamířil k Remusovi do pracovny. Už věděl, co se mu tak příjemně rozpíná mezi žebry a co ho hřeje u srdce. Byla to hrdost. Dobře známý pocit, který se za posledních několik let stal vzácným kořením. Jako bystrozor ho cítil málokdy, jako zaměstnanec Ministerstva kouzel ho nezažil nikdy. Pár měsíců před odchodem ze služby už se styděl tak strašně, že odmítal nosit uniformu, odznak nechával v šuplíku a cizím lidem byl schopen raději tvrdit, že pracuje jako uklízeč v Záchranném autobusu.
Směle vkročil do kabinetu OPČM a nedbaje na to, kdo všechno se tam momentálně nachází, zvolal: „Kdybych tě nemiloval odjakživa, tak bych se do tebe zamiloval teď, ty jeden manipulativní pleticháři!“
„Mluvíš ke mně?“ pozvedl obočí Severus a těžko zadržoval smích, rty přitisknuté ke sklence brandy.
„Mluvím o tomhle intrikánovi, kterej se tváří, že neumí do pěti napočítat, ale ve skutečnosti stojí za těma nejzásadnějšíma věcma. O Remusi Lupinovi!“
„A čímpak si Remus Lupin vysloužil takové nařčení?“
„Nakecal Brumbálovi, že budu od druhýho pololetí pořádat seminář ze zvěromagie, a do hlavy mi nasadil brouka, kterej za několik málo hodin nabobtnal do velikosti megaškorpióna! Takže to samozřejmě dopadlo tak, že příští týden vyvěsím oznámení na hlavní nástěnku.“
„Výtečně,“ prohodil s lišáckým úsměvem Remus. „Jsem rád, že ses nakonec rozhodl ten nápad realizovat. Studenty to bude náramně bavit.“
„Myslím, že hlavně profesor Black bude studenty náramně bavit,“ přisadil si Severus.
„Profesor Black je baví už teď,“ prohlásil Sirius. „Při odpoledním vyučování jsem si dvakrát přišlápl hábit, průběžně zapomínal jména všech žáků a na konci poslední hodiny mi na hlavu spadla tabule.“
„Normální den bradavického učitele,“ shrnul to Remus pobaveně.
Zaklepání na dveře kabinetu nikdo nečekal.
Otevřít došel Severus, protože byl nejblíž.
Na prahu stála Hermiona Grangerová, rudá ve tváři a rozcuchaná ještě víc než obvykle. Lapala po dechu. Očividně celou cestu běžela.
„Myslela jsem si, že tu budete,“ vydechla úlevně. „Musíte jít se mnou, pane profesore! Harry... Harry Potter má nějaký záchvat!“

...do cíle zbývá 32 kroků...

Chapter Text

Severus vyrazil za Hermionou Grangerovou bez otálení. Remus a Sirius odhodili nedopité sklenky a následovali je.
Hermiona je dovedla před portrét Buclaté dámy, kde na zemi seděl Harry, opřený o kamennou stěnu, s hlavou skloněnou a krví odkapávající z nosu. V zátylku měl složenou čísi namočenou košili. Kolem stál malý hlouček zvědavých nebelvírských studentů, z nichž někteří barvou v obličeji připomínali ovesnou kaši.
Severus k Harrymu přiklekl z jedné strany, Remus z druhé. Sirius se začal přihlížejících vyptávat, co se stalo. (Nejspíš deformace dlouholetým povoláním bystrozora.)
„Já nevím,“ pípla Levandule Brownová a obrátila se pro podporu ke své nejlepší kamarádce Parvati Patilové. „Přišly jsme zrovna z knihovny -“
„Z knihovny, to určitě,“ odfrkla si Hermiona.
„ - když jsme si všimly, že Harry stojí před Portrétem. Parvati do něj ze srandy šťouchla a ptá se: Že bys letos zapomněl heslo dřív než Neville?“
Sirius netrpělivě přešlápl.
„A dál?“
„No, pak zavrávoral, opřel se o stěnu a...“
„Tak divně se třásl,“ doplnila Parvati. „Jako by měl zimnici.“
„A pak se mu spustila ta krev,“ navázala Levandule. „Chtěly jsme zajít pro madam Pomfreyovou, ale -“
„On najednou začal říkat něco o temných silách a já jsem úplně ztuhla. Nemohla jsem se ani pohnout.“
„Měl divnej hlas. Jinej než obvykle. Jako kdyby to ani neříkal on.“
„Co říkal?“ vstoupil do jejich výpovědi Sirius a mračil se čím dál víc. „Co říkal o těch temných silách?“
„Že povstávají,“ špitla Parvati bázlivě, se zrakem upřeným na Harryho bledou tvář.
„Vzpomeneš si na přesný znění těch slov?“
„Temné síly povstávají... z časů dávno minulých. Prominutých. A potom, že se něco rodí... hmm... Nevybavuju si to úplně jasně. Omlouvám se.“
„Ze lsti rodí se jejich paní,“ dokončila za Parvati Hermiona. „To už jsem se z knihovny vrátila já a slyšela konec. Když Harry ta slova dopověděl, omdlel. Tak jsem ostatním řekla, ať se o něj postarají, a běžela sehnat profesora Snapea.“
„Kdo dal Potterovi ten obklad?“ ozval se profesor Snape a rozhlížel se po studentovi, kterému by chyběla košile.
Nemusel pátrat dlouho. Longbottom stál opodál a byl do pasu nahý. Na holé hrudi mu visela povolená vázanka.
„Deset bodů pro Nebelvír za vaši ochotu pomoci.“
Vrátil mu vyčištěnou a suchou košili. (Žehlící kouzlo se bohužel nikdy nenaučil, na jeho obranu ovšem nutno podotknout, že odbornice na péči o domácnost Molly Weasleyová považuje toto zaklínadlo za jedno z nejtěžších domácích kouzel vůbec. Sama se ho učila tři roky a spálila na dva tucty Arturových svršků.)
„Profesor Lupin odvede pana Pottera na ošetřovnu a slečny Patilová, Brownová a Grangerová půjdou se mnou a profesorem Blackem do kabinetu. Všichni ostatní se vrátí zpět do společenské místnosti. Přeji vám dobrou noc. A pokuste se neklevetit.“

Ihned po příchodu Severus zatopil v krbu, aby rozehnal chlad dlouho nepoužívané místnosti. Sirius také nelenil a vyčaroval pro dámy tři pohodlná polstrovaná křesílka.
„Šálek čaje?“ nabídl Severus a zaraženě si uvědomil, koho tím sám sobě připomíná. Předsevzal si, že musí co nejdříve připadnout na nějaký originální úvod k formálním rozhovorům.
Dívky svorně zavrtěly hlavami. Připravil tedy hrnek jen sobě a Siriusovi.
„Stav, v němž jste nalezly pana Pottera, se nazývá prorocké vytržení. Je to druh transu typický pro silná média.“
Během vysvětlování stál k děvčatům zády a prohledával šuplíky komody pod oknem.
„Nebývá život ohrožující. Vyznačuje se však poměrně nepříjemnými průvodními jevy, jako je krvácení z kapilár, závrať, rozostřené vidění, studený pot, zvýšené svalové napětí, úporná bolest hlavy. Jelikož si tento proces téměř vždy vyžádá obrovské množství energie, objevuje se po jeho skončení zimnice, nutkání na zvracení, slabost a celková únava.“
Konečně našel tři skleněné lahvičky se zátkou a posadil se s nimi ke stolu.
„To, co se stalo panu Potterovi, je u vzácného počtu kouzelníků, kterým říkáme média, naprosto běžná věc. Pomůže mu dlouhý spánek, několikadenní klidový režim a vydatná strava. Není třeba se znepokojovat.“
„Ale to proroctví -“ namítla Hermiona.
Severus ji zadržel gestem zdvižené ruky.
„Ano, to proroctví se může zdát trochu znepokojivé. Obzvláště v kontextu doby, která nadchází. A proto budu jednat na rovinu - chci vás požádat o spolupráci při zkoumání zmíněného proroctví. Potřebuji vzpomínku na tu událost. Od každé z vás.“
„Řekly jsme vám všechno, co víme!“ vyhrkla Levandule. „Nic jsme si nevymyslely!“
„Věřím vám,“ řekl Severus tak pokojně, jak jen dovedl. „Ústní svědectví má ovšem tu nevýhodu, že nikdy není úplné. Neobsahuje všechny mozkem zaznamenané informace. Neposkytuje celkový náhled na situaci.“
Učinil delší pauzu. Jednak, aby svlažil vyschlá ústa douškem silného čaje, a jednak proto, že přesně v tuhle chvíli dvě z dívek potřebovaly čas na utřídění myšlenek a Severus to věděl. Prozrazoval mu to výraz jejich tváře, držení těla, neklid nohou, drobné chvění očních víček... Sirius viděl totéž a věděl, že přesně takhle se má vést přesvědčovací rozhovor. Svého kolegu ocenil uznalým kývnutím.
„Předání vzpomínky není žádná složitá věda. Jde o paměťové kouzlo, kterým se z hlavy odebere příslušné myšlenkové vlákno. Jen to jediné a žádné jiné,“ zdůraznil Severus, aby rozptýlil případné obavy o soukromí. „Po jeho odebrání zůstane ve vaší paměti takzvaný otisk, vybledlý obraz vzpomínky. Díky němu si na událost budete pamatovat, budete vědět, co se odehrálo, jen už si nevybavíte detaily, zvuky, vůně, emoce, které ve vás událost vyvolala. Jediné, co tato procedura vyžaduje od vás, je, abyste se po dobu působení zaklínadla soustředily výhradně na danou vzpomínku. Pokud souhlasíte -“
„Já mám otázku,“ zaznělo nikoli překvapivě od Hermiony.
„Ano, slečno Grangerová?“
„Můžu vám svoji vzpomínku předat sama?“
„Prosím?“
„Já to kouzlo umím. Můžu vzpomínku extrahovat sama. Pokud mi to dovolíte.“
Sirius upustil hrníček. Severus na poslední chvíli mávl hůlkou a zastavil ho milimetr nad dlažbou. Ani na okamžik však nespustil ohromený pohled z Hermiony.
„Profesore Blacku, ten hrnek jsem dostal od pana Longbottoma k loňským narozeninám. Byl bych rád, kdybyste napříště projevoval míru zaskočení jinak, než rozbíjením mých oblíbených upomínkových předmětů.“
„Jistě, profesore Snape,“ přikývl naoko podrážděně Sirius, sarkasmem dokonale probraný z šoku. „Už se to nebude opakovat. Příště dám svoje zaskočení najevo tak, že vykřiknu něco jako: No doprdele!“
Severusovi zacukaly koutky. Musel se hryznout do tváře, aby udržel masku důstojnosti. Naštěstí všechna tři děvčata s pootevřenou pusou civěla na profesora Blacka, takže si toho nevšimla.
„Sorry,“ dodal šeptem Sirius, když se dívky otočily zpět na svého kolejního ředitele.
„Dobrá tedy. Ve světle toho, jak s námi zamávalo vaše oznámení, slečno Grangerová, myslím, že profesoru Blackovi můžeme jeho drobný prohřešek odpustit. Je naprosto nevídané, aby někdo vašeho věku ovládal paměťová kouzla.“
„Nevídané úplně ne,“ namítla zčervenalá Hermiona. „Zlatoslav Lockhart ve své knize Mé minulé já popisuje, jak se první paměťové kouzlo naučil ještě před nástupem do Bradavic. Lidská paměť ho natolik fascinovala, že během prvních tří let studia přišel na dvě úplně nová zaklínadla, která si ve čtvrtém ročníku nechal patentovat.“
Kdyby Sirius ten hrneček neodložil na stůl, nejspíš by mu teď vypadl z ruky podruhé. Severus vypadal jako hřebík zaražený do zdi. Pak se mu na obličeji objevil nesmírně kyselý výraz v kombinaci s pohledem plným zoufalé naděje.
„Doufám, že jste paměťová kouzla nestudovala proto, že toho šarlatána obdivujete?“
Hermiona zrudla ještě víc. Kousla se do rtu a sklopila zrak.
Severus schoval obličej do dlaní.
„No nic,“ odkašlal si po chvíli a podal slečně Grangerové skleněnou lahvičku. „Budeme s profesorem Blackem nesmírně potěšeni, když nám předvedete, co jste se naučila. Pokud se vám to povede, získáte pro Nebelvír třicet bodů. A vy, slečno Patilová a slečno Brownová, dostanete každá po dvaceti bodech, jestliže nám poskytnete vlastní vzpomínku.“
„Ale tak proč ne,“ pokrčila rameny Levandule. „Vždyť to nic není, že jo?“
„Když vám to pomůže,“ horlivě přikyvovala Parvati.
Severus se potěšeně usmál a předal Siriusovi zbývající dvě lahvičky, čímž mu naznačil, že se má o tuto záležitost postarat on.
„Jen drobné upozornění, které bych měl zmínit, než se rozloučíme, dámy,“ pronesl Severus o minutu později. Tón jeho hlasu nepřipouštěl námitky. „Všechno, co se tu dnes stalo a co zaznělo, zůstane pouze mezi námi. Nebudu se snižovat k vynucování mlčenlivosti kletbami, spolehnu se jen na vaše čestné slovo a svou důvěru ve vás. Pokud však mou důvěru zklamete, ujišťuji vás, že získat ji zpět vám nepomůže ani deset tisíc kleteb.“
Všechny tři velmi vážně přikývly a slíbily, že budou mlčet. Sirius jim galantně podržel dveře, když odcházely.
Trochu nadskočil, když Levandule zaječela a vrhla se mu kolem krku.
„Ježíši, Brownová, vždyť je to jenom krysa!“
„Promiňte, pane profesore! Když já z nich mám panickou hrůzu!“
„Tak si pořiďte kočku!“
„To by Grangerová nesměla mít v ložnici tu svoji oranžovou obludu,“ zavrčela Levandule a hodila po Hermioně zlostným pohledem.
„Křivonožka není žádná obluda!“ ohradila se Hermiona rázně. „Je to napůl maguár. A v lovení krys bude jistě skvělý!“
Jako na dotvrzení jejích slov se kolem mihla oranžová šmouha, o které pouze divoké mňučení prozradilo, že se jedná o zběsile lovícího kocoura.
Když za tím vším Sirius konečně zabouchl dveře a klesl do jednoho z pohodlných křesílek, udivil ho Severusův výraz.
„Stalo se ti něco?“
„Ne. Nic. Jen... Ta oranžová zrůda, co jí Grangerová říká Křivonožka... Před třemi týdny jsem si ji přivezl z Paříže, kde se na mě bůhvíproč nalepila. Celé tři neděle tu se mnou spala v posteli. A pak najednou zmizela. Myslel jsem, že třeba utekla do lesa. Že vyhledala přirozené prostředí.“
Sirius se rozesmál.
„Polodivoká šelma, která s tebou tři tejdny sdílela postel, odešla bydlet k Hermioně Grangerové. To nevymyslíš, brácho!“
Smál se, až mu tekly slzy.
A smál se i druhý den, když to vyprávěl Remusovi.
Přestal se smát, když ve Vstupní síni zahlédl Dolores Umbridgeovou.

...do cíle zbývá 31 kroků...

Chapter Text

Dolores Umbridgeová okamžitě po příjezdu zamířila do ředitelny. Školník Filch ji tam přeochotně doprovodil, aniž by tušil, že náměstkyně ministra a ředitelka Úřadu pro bezpečnost nemá domluvenou audienci a je tudíž odsouzena před očarovaným chrličem, chránícím Brumbálovu pracovnu, vystát důlek.
„Vy neznáte heslo?“ udeřila na něj a Filch samým rozrušením počal být dýchavičný.
„Já... Já jsem jen obyčejnej školník, madam. Já...“
„Vy prostě nejste kompetentní, rozumím. Tak najděte někoho, kdo je!“
„A-ano, jistě. Samozřejmě!“
Filch vyrazil chodbou nazpátek. Umbridgeová, obklopená dvěma osobními strážci z řad úderného oddílu, svým zástupcem Albertem Runcornem a asistentkou Mafaldou Hopkirkovou, zůstala stát před chrličem a lámala si hlavu, jak se pomocí té věci alespoň ohlásit. Nenápadně chrlič zkoumala, promluvit na něj před svými podřízenými se však styděla. Filchovi to navíc trvalo dlouho. Když se konečně objevil, rozladění bylo velice slabé slovo pro stav, v němž se Umbridgeová nacházela. A situaci nikterak nepomohla ani skutečnost, že spolu s Filchem dorazil Snape, člověk, kterého si přála vidět asi tolik, co pakobylku v šálku ranní kávy.
„Dobré ráno, Dolores,“ pozdravil Severus s chladnou zdvořilostí a bez plýtvání formalitami. „Pan Filch mě informoval, že si přejete navštívit profesora Brumbála. Musím vám s lítostí oznámit, že profesor Brumbál odcestoval.“
„Kam odcestoval?“
„To není vaše starost.“
„Školní rada o jeho nepřítomnosti neví!“
„Školní rada o ní vědět nemusí. Profesor Brumbál o své cestě zpravil učitelský sbor včetně svého zástupce. Pravidlům tedy bylo učiněno zadost.“
„A zástupce ředitele, profesor Kratiknot, je kde?“
„Profesor Kratiknot likviduje ve třetím patře následky nepovedené Rosolové kletby. Se zástupcem ředitele právě hovoříte.“
„Co prosím? Asi jsem vám úplně neporozuměla...“
„Od 1. září letošního roku jsem přebral funkci zástupce ředitele. Tedy k věci, Dolores. Nemám na vás celý den.“
Umbridgeová příšerným způsobem zesinala. Své emoce však dokázala zvládnout, což Severuse upřímně překvapilo.
„Přinesla jsem Brumbálovi příkaz školní rady k okamžitému zrušení předmětu zvaného Studium mudlů.“ Z růžové chlupaté kabelky (očividně vyrobené z další nebohé kluběnky) vytáhla pergamenový svitek s voskovou pečetí a vložila ho do Snapeovy nastavené dlaně. „Na základě našich podnětů dospěla rada k závěru, že je tento předmět nejen naprosto zbytečný, nýbrž představuje zásadní ohrožení zdravého vývoje mladistvých kouzelníků. Zejména, je-li vyučován někým jako Charita Burbageová. Jsem si jistá, že zmíněná dáma nalezne lepší uplatnění mimo akademickou sféru,“ dodala s falešně nasládlým úsměvem.
„Je to všechno?“ otázal se ledově profesor Snape, několikrát pergamen přeložil a zastrčil do kapsy.
„Ne, pane Snape,“ usmála se znovu Umbridgeová. „To rozhodně ještě není všechno. Léky proti chronickým neduhům je však potřeba pečlivě dávkovat. V boji se zákeřnými chorobami je nezbytně nutné obrnit se trpělivostí a podávat účinné látky po kapkách.“
Dlouho si vzájemně hleděli do očí. Ani jeden nechtěl pohledem uhnout jako první. Nakonec se Snape rozhodl pro kompromis. Přerušil oční kontakt tak, že se beze slova otočil a odešel.

Během vyučování byl Severus kromobyčejně roztržitý, čehož si všimli i mnozí studenti. Většina z nich byla natolik taktní, aby jeho drobné přešlapy ignorovala a soustředila se především na vlastní práci. Nikoli však Hermiona Grangerová.
„Pane profesore? Jsem si docela jistá, že by na té tabuli neměl být napsaný purpurový prach dvakrát. Je to dost matoucí. Někdo by si mohl myslet, že se tam přidává jak na začátku, tak i na konci, ale to je přece hloupost, že ano. Čili -“
„Čili vám děkuji za upozornění, slečno Grangerová,“ přerušil ji Snape netrpělivě a smazal pátý řádek v seznamu ingrediencí. „Nikdy prosím nebuďte tak hloupí, abyste do jednoho Krvesytného lektvaru nasypali dvě dávky purpurového prachu. Tedy za předpokladu, že ho nechcete podávat jako prostředek způsobující velmi ohavnou a dlouhou smrt plnou nelidského utrpení.“
Téměř všichni ve třídě se zachechtali. Překvapivě mezi nimi byl i Malfoy, který osobitou ironii profesora lektvarů obdivoval zásadně v duchu. Hermioně to k smíchu nepřipadalo. Chvíli pohoršeně koulela očima, načež se pustila do nepříjemně hlasitého drcení krabích klepet.
Když skončila poslední odpolední lekce a studenti se rozprchli do svých společenských místností, Severus zůstal sedět za katedrou a několik desítek minut nehnutě zíral na prázdnou tabuli. Pak vstal, sebral kus křídy a začal čmárat.
Zprvu to nedávalo žádný smysl. Útržky vět vytržených z kontextu, klikyháky bez jakéhokoli významu, náhodná slova, výkřiky do tmy. Některá místa připomínala hieroglyfy. Pak to začalo být srozumitelnější. Rozpité obrazy utopených myšlenek vyplouvaly na hladinu vědomí pomalu a neochotně, ale nakonec se na ní odrazily.
„Taky to občas praktikuju,“ prohodil s úsměvem Remus, když nakoukl do učebny a spatřil Severusovo velkolepé dílo. „Tak detailní projekci podvědomí bych u člověka ovládajícího pokročilou nitrobranu nečekal,“ prohlásil, jakmile tabuli prozkoumal zblízka.
„Jak víš, že ovládám pokročilou nitrobranu?“ podivil se Severus a odložil zbytek křídy, který se mu už rozpadal v ruce.
„Kdybys ji neovládal, měl bys nejspíš dost velký problém,“ ušklíbl se Remus. „Vzhledem k povaze tvého předchozího zaměstnání. To zaprvé. Zadruhé vzhledem ke tvé slabosti pro upíry, kteří jsou přirozeně obdařeni nitrozpytem. Určitě by se ti tolik nezamlouvali, kdyby v tobě dokázali číst jako v otevřené knize. A zatřetí... Víš, celou dobu přemýšlím, jak se ti sakra povedlo se přes některé věci přenést. Takzvaně zapomenout, ačkoli to rozhodně není to správné slovo. Na někoho jako Lily se prostě nezapomíná. Došlo mi to teprve nedávno.“
„Nepovídej. Co ti došlo?“
„Změnil ses, ano, toho jsme si všimli všichni, jenomže mně až teď došlo jak moc! Ty jsi kvůli ní dosáhl nejvyšší úrovně nitrobrany, aniž by ses vůbec obtěžoval s nějakým učením. Uzavřel jsi nejen svoji mysl, ale i srdce. Abyste mohli být přátelé. Aby to všechno fungovalo jako dřív.“
„Mýlíš se,“ odvětil Severus bez vytáček. „Máš pravdu v tom, že ovládám umění nitrobrany na pokročilé úrovni. A to je - obávám se - všechno. Ujišťuji tě, že moje srdce je v naprostém pořádku. A teď, pokud mne omluvíš, v mých soukromých komnatách čeká někdo, s kým bych se rád rozloučil.“

Budík na nočním stolku tichoučce tikal a ukazoval hodinu po půlnoci.
Nespali. Ještě ne.
„Budu ti chybět?“ zeptala se Charita. Do jeho očí se raději ani nepodívala.
„Ne,“ odpověděl s kamennou tváří a hleděl přitom do pěšinky jejích rezavých vlasů. „Konečně budu moct chodit spát v deset, vstávat v šest a číst si v posteli.“
Zvedla k němu zrak, nad kterým se stahovalo obočí jako bouřková mračna.
Usmál se. V očích mu zajiskřilo.
„Na blbou otázku blbá odpověď, Cherry.“
Trochu nervózně mu úsměv vrátila a nechala se konejšivě hladit po zádech.
„Jediné, co mě trápí, je myšlenka na to, kam až bude Dolores schopná zajít, až zjistí, že ti ve Švýcarsku poskytli politický azyl.“
„Tím se netrap,“ zašeptala v polospánku. „Já se Dolores nebojím.“
„Já vím,“ povzdychl si těžce a přikryl je oba dekou. „To je důvod, proč se bojím já.“
Už ho neslyšela. Spala sladce až do rána, kdy vedle budíku na nočním stolku nechala krátký vzkaz a naposledy za sebou zavřela dveře ložnice.

...do cíle zbývá 30 kroků...

Chapter Text

Dartmoor 1991

Cesta do mokřin Národního parku Dartmoor představovala pro Severuse rutinní záležitost. Nevypravoval se sem poprvé a taky to zdaleka nebylo poprvé, co na zdejších náhorních plošinách propotil košili. Navzdory brzkému jaru tu panovalo nezvyklé horko a terén žulového masivu, plný puklin, výčnělků a trnitého porostu, byl obtížný. Nebyl však ničím v porovnání s druhou fází trasy, které vedla přes zrádná vřesoviště, ukrývající pod trsy nepřirozeně zelené trávy smrtelně nebezpečné bažiny. Kdyby se dalo prohlédnout jejich kalnými vodami až na dno, nejspíš by to nebyla žádná půvabná podívaná. Dartmoorské močály už za svou existenci spolykaly tolik lidského masa, že se mohlo hovořit o největším přírodním hubiteli člověka na území Británie.
Severus si nadhodil batoh na zádech, krátce se vydýchal a pokračoval dál. Hůl z bukového dřeva mu sloužila k pátrání po pevné půdě pod nohama. Kouzly by to pochopitelně šlo rychleji a snadněji, ale Severus na sebe nechtěl přitahovat pozornost. Přestože oplývalo krutostí, bylo tohle místo poměrně hojně navštěvované. Jen za poslední půlhodinu zahlédl tři skupiny turistů.
Na horizontu začalo slunce pomalu klesat ke špičce vzdáleného toru. Severus si teď musel rukou clonit oči, aby vůbec něco viděl. Sluneční brýle nechal v nádražní hospodě v Devonu, když jeho soustředění sebrala nadmíru pohledná výčepní.
„Ty vole, ty by ses měl jít léčit,“ řekl mu kdysi Tichošlápek. „Tadyhle Náměsíčník ti poví, jak se ta nemoc jmenuje. On se zajímá o psychologii.“
„Erotomanie,“ pověděl mu název oné nemoci Remus a James se smíchy svalil ze židle.
Severus se pro sebe usmál, když si na to dávné setkání vzpomněl. Bylo to zvláštní - on z těch čtyř pobral nejméně krásy; Náměsíčník to jednou kulantně vyjádřil tak, že „na Ostrodrápkovi je nejvíc sexy jeho mozek.“ A přesto právě on slavil u opačného pohlaví největší úspěchy. Bez sebemenší snahy a mnohdy nechtěně. Občas míval pocit, že bez přítomnosti žen by byl jeho život jednodušší. To ovšem neznamenalo, že se mu dařilo je ze života vytěsnit. Možná, že byl doopravdy nemocný. Potkal totiž jen velmi málo žen, o kterých dokázal prohlásit, že jsou odpudivé, a jediná žena, o níž mohl tvrdit, že by s ní nikdy nesouložil, byla jeho matka. (A Blackova matka.)
Ve chvíli, kdy se myšlenkami toulal u kypré devonské hospodské, zaznamenalo jeho pravé oko periferní pohyb. V uchu ho zalechtalo, jako by se něco chystalo prosvištět přímo kolem něj. Instinktivně zastavil na jednom z kamenů, po nichž právě překonával rozvodněnou strouhu, a prohnul se dozadu. Jeho tvář jen o milimetr minul hrot šípu. Letky z ptačích peříček mu lehce zavadily o čelo.
„Do hajzlu!“ ulevil si a otočil hlavu po směru, odkud šíp přiletěl. „Tohle není Amazonie, tohle je kurva Dartmoor! Sem lidi jezdí na dovolenou! Ukaž se, ty bosorko!“
Rychle přeskákal zbytek kamenů, ukryl se za příhodně postavený balvan a vytáhl hůlku.
„Povídám, vylez!“
Křoví, které sledoval, zůstávalo tiché a nehybné. Strigy bažinné neměly rády, když na ně někdo pořvával, a už vůbec se jim nezamlouvalo, když na ně někdo mířil hůlkou.
„Poslední výzva. Ukaž se, nebo si tam pro tebe dojdu.“
Odpovědí mu bylo zlomyslné zachechtání, dusot nohou a kymácení větví pivoňkového keře. Severus si povzdychl, schoval hůlku a vyrazil dál. Nemělo smysl pokoušet se nahánět strigu bažinnou, která se zjevně nacházela v dobrém rozmaru. Zaprvé proto, že dobře naladěná striga zpravidla zabíjí pro zábavu, zadruhé proto, že aby to byla pořádná zábava, zabíjí zásadně tak, že ji při tom nevidíte, a zatřetí proto, že tyhle bažiny jsou jejím domovem, čili šance, že nakonec doběhne ona vás, je víc než slušná.
„Vždyť to byl jenom malinký šíp,“ zabručel Severus, jak kráčel dál do nitra močálů, a snažil se neohlížet pro případ, že by striga na zpětný pohled čekala a chtěla si ho vyložit jako výzvu ke hře. „Nejspíš nebyl ani otrávený. Prostě jen obyčejný kus železa, který mi mohl prostřelit hlavu. Nic, kvůli čemu bych se měl rozčilovat.“
Po dvou hodinách namáhavé chůze se konečně ocitl nadohled cíli - menhirovému kruhu, kolem nějž se měli pohybovat bludníčci v celých partičkách.
Slunce už zašlo za obzor. Houstnoucí šero protrhávaly poslední paprsky, kterými jako by se snažilo ještě chvilku udržet na severní straně zeměkoule.
Severus sáhl do batohu pro lahvičku s temně rudým lektvarem. Po jeho spěšném vypití uviděl magické místo stejně jasně jako za denního světla, což mu umožnilo nechat svítilnu v kapse a zůstat nepozorován. Kromě účinku na zornice téměř ihned zaznamenal i zrychlení svalové reakce, citlivější vnímání zvuků a pachů a bohužel i prohlubující se hlad. Uvědomil si, že vlastně nejedl od pravého poledne, kdy v nádražní hospodě zhltal smaženou rybu s hranolky. Teď cítil, jak se mu vytrávené stěny žaludku zakusují do sebe. Třeba tu později uloví nějakou kunu. Nebo zajíce. Nebo poníka. (Ten hlad byl doopravdy příšerný.)
Jak se blížil k menhirovému kruhu, byl si celkem jistý, že vidí platinové hlavy několika bludníčků, že rozeznává jejich bledé oči ve stříbřitě chlupatých obličejích, jejich plavné pohyby. A vtom za sebou zaslechl něco, co se zvuku bludníčka nepodobalo ani vzdáleně. Byl to tak vysoký ženský vřískot, že nemohl patřit nikomu jinému než krajně vyděšené strize.
Když se obrátil, okamžitě zahlédl mezi stromy to, co strigu vyděsilo. Oheň.
Váhal poměrně dlouho. Bludníčci se ještě stále motali kolem balvanů. Měl je nadosah. Stačil by mu jeden, zatraceně. Jeden jediný kousek. Pár desítek kroků.
Ne. Nenechá ji na pospas tak odporné smrti. Nemůže. Čert vem bludníčky. (Čert vem všechny galeony, které mu za jejich srst slíbil Malfoy.)
Rozběhl se k lesu, ještě za běhu tasil hůlku a nechal se ovládnout ničivou silou hněvu. Dva z lapků srazil k zemi, třetího přišpendlil ke kmeni stromu, čtvrtému, který před ním couval tak neobratně, že zakopnul a upadl, šlápl na krk a pátému, jenž svíral pochodeň a byl to zjevně on, kdo rozdělal tu výhružnou vatru, usekl pravou ruku v zápěstí a odmrštil ho co nejdál od ženy, která se mu bázlivě krčila u kolen. Zatímco tenhle lapka zoufale kvílel a pokoušel se zastavit krvácení z přeťaté tepny, jeho kumpáni v záři plamenů sledovali ostrou tvář cizince, jemuž vztek propůjčil děsivou masku krutosti.
Nikdo z nich se neodvážil pohnout, dokud nepromluvil. A nikdo z nich také dodnes nechápe, co přesně způsobilo, že se po jeho slovech rozpohybovali tak rychle a že utíkali tak dlouho, dokud nepadli vyčerpáním. Protože samotná slova nezněla vůbec výhružně. Ani krutě. Cizinec dokonce ani nezvýšil hlas. Promluvil klidně a tiše. Ale byla v tom jakási mrazivá hloubka pravdy, jež pronikla jejich otupělou myslí.
„Dnes už víc krve neproliju. Odejděte. Ty ne,“ zarazil muže se zkrvaveným pahýlem, který se jako první začal plazit pryč. „Ty s námi dnes zůstaneš na večeři. Budeš nás obsluhovat.“
Muž na Severuse nechápavě hleděl uslzenýma očima, nepřestával si tisknout zraněnou ruku k hrudi a kňučel.
Severus shodil z ramen batoh, vyndal z něj esenci z třemdavy a hodil ji překvapenému lapkovi pod nohy.
„Sedm kapek. Rána se zatáhne. Na bolest to sice nepomůže, ale nevykrvácíš.“
Později té noci se u malého ohníčku, který pouze vydával přátelské teplo a umožnil jim připravit pečeného divokého králíka, sešli čaroděj, striga a zmrzačený bandita. Mohl to být začátek dobré anekdoty, nicméně ve skutečnosti tím začalo něco docela jiného. Něco, co z pohledu většinové společnosti úplně dobré nebylo. Něco, co z pohledu Severuse bylo -
„No zatraceně! Asi jsem na chvíli omdlel. U všech cornwallských rarachů, kde ses tohle naučila?!“
Kara ležela s očima upřenýma na černý samet nebeské klenby třpytivý miliardou hvězdných diamantů a vychutnávala poslední dozvuky rozplývající se slasti. Těžko říct, jestli o něčem přemýšlela, ale vypadala stejně zamyšlená, jako blažená.
„Nenaučila,“ řekla po dlouhé chvíli. Hlas měla drsný, chraplavý. Neuvyklý společenské konverzaci. „Nebyl žádný učitel.“
„Ty jsi nikdy... s nikým...?“
„Myslíš, že hledáme povyražení mezi vetřelci, co sem chodí krást naše bohatství a ničit náš domov? Zabíjet nás? Lovit? Nebo se nám vysmívat, jaký žijeme život? Nepotřebujeme vás, abychom byly šťastné! Nepotřebujeme vás k ničemu!“
Severus se posadil a natáhl ruku pro košili visící na nízké borové větvi. K tomu, aby vstal, měl příliš roztřesené nohy.
„Nepřišel jsem dělat nic z toho, o čem mluvíš,“ pronesl chladně. „Žij a nech žít, to je jedna z mých zásad. Já nesoudím lidi podle toho, jaký vedou život.“
„Jenomže já nejsem člověk!“ vřískla.
Severus se jen ušklíbl, lhostejný k její dětinské ublíženosti.
„Jsi mnohem víc člověk než někteří lidé, s nimiž jsem měl tu čest. A taky mnohem krásnější žena než spousta těch, které jsem poznal. Mimochodem, k něčemu nás přece jen potřebujete, jinak už byste dávno byly jen zápis v kronikách.“
„Většina z nás se nechce stát matkami. Už ne. Ne v tomhle světě. S hrozbou smrti, se kterou se probouzíme do každé noci.“
„Řekla ta, která mi málem vystřelila mozek z hlavy.“
„Lovíme čaroděje, protože oni loví nás.“
„Mě jsi ale neulovila. Alespoň ne v pravém smyslu toho slova,“ dodal pobaveně. „A vůbec, jak jsi poznala, že jsem čaroděj?“
„Poznám čaroděje.“
„Ale jak? Ptám se čistě proto, abych příště zdokonalil krytí.“
„Tohle nezakryješ. Cítím tvoji magii na tři míle. Jsi jí nasáklý jako blecha krví.“
„Zníš, jako by tě to odpuzovalo. Jako by se ti to hnusilo.“
„Hnusí se mi vaše komunita. Ne magie. Ne ty.“
„Proč ne já?“
„Nejsi jako ostatní. Zachránil jsi mi život. Dotýkal ses mě. Žádný z čarodějů, které jsem potkala, by to neudělal. Necítila bych jejich ruce, ale plameny jejich pochodní a bolest jejich kouzel.“
Obžaloba světa, do něhož patřil, ho zraňovala dvojnásob, protože věděl, že je spravedlivá. Strigám hrozilo vyhubení i bez honů, které se na ně pravidelně pořádaly. Díky předsudkům, jež okolo nich panovaly, a mýtům, které je obklopovaly, existovalo už jen velmi málo kouzelníků, kteří by se jich dokázali dotknout. A ti, kteří by to udělali dobrovolně, by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
„Neležela jsem s tebou proto, že mám u tebe dluh, ale proto, že jsi tak zvláštní. Chtěla jsem si z tebe kousek ukrást. Malý kousek toho, co jsem nikdy nepoznala. Rozumíš?“
Rozuměl dokonale. Když se druhý den všechno podělalo a u menhirů se objevil úderný oddíl odboru pro prosazování kouzelnických zákonů, nebolela ho rána, kterou mu Kara rozťala kůži na krku, ani nohy, které udržoval v ostrém běhu pět mil, nebolely ho plíce, které nutil k vyššímu výkonu, než by se jim zamlouvalo, ani ruce, které si rozedřel do krve, když neustále padal a znovu vstával. Bolelo ho vědomí, že ho teď Kara považuje za stejného, ne-li horšího, než je pro ni zbytek čarodějů. Vlastně se mu dost ulevilo, když ho po důkladném zásahu obuškem ztratil.

...do cíle zbývá 29 kroků...

Chapter Text

Teprve když Charita opustila školu a Severus začal znovu spávat sám, uvědomil si, jak moc se k ní upnul. Jak moc si zvyknul usínat s pocitem, že vedle vás leží někdo, koho znáte a ke komu můžete uprostřed noci strčit ledové nohy. Náhle se mu zastesklo i po těch méně příjemných aspektech sdíleného lože, jako ukradená peřina, chrápání, přilehnutá končetina nebo spánkový deficit.
První večer, kdy zase ulehl do prázdné a studené postele, nemohl usnout vůbec. Druhý večer zalehl úmyslně až o půlnoci, přesto mu trvalo ještě dvě hodiny, než zabral. Třetí večer přenocoval v křesle, čtvrtý v kabinetu OPČM se sklenkou brandy v ruce, pátý večer si namíchal silný uspávací lektvar a dopadlo to tak, že ani nestačil dojít do ložnice - svalil se na podlahu v obývacím pokoji a probudil se až v poledne. Naštěstí byla sobota. Přesto se dost divil, že po něm nikdo nic nechtěl.
„Nevypadáš dobře,“ podotkl Sirius u oběda. „Špatný spaní?“
Severus něco zabručel a pokračoval ve vybírání pažitky z bramborové kaše.
„Můžeš si připravit nějakej dryák, ne? Když jsi ten lektvarista.“
Severusovo zabručení tentokrát vyznělo temněji, jakoby výhružně.
„Fajn, nechám tě na pokoji,“ rezignoval profesor Black na svou starostlivost a otevřel si noviny.
„Dobrou chuť, pánové,“ zahlaholila nově příchozí Aurora Sinistrová, usedla po Severusově levé ruce a ze (zlo)zvyku si jej pečlivě prohlédla. „Viděl ses dneska v zrcadle?“
Snape po ní šlehnul takovým pohledem, že by se jinému přinejmenším vznítily vlasy. Aurora se rozesmála.
„Ty tvoje výrazy jsou rok od roku lepší. Za chvíli tě bude obloukem obházet i Krvavý baron.“
Severus pohledem uhnul ke kuřeti na svém talíři. Kuře lehlo popelem. Několik učitelů teď konsternovaně zíralo jejich směrem. Sirius si decentně odkašlal.
„Na mě se laskavě nedívej, jasný? Zaprvý jsem se v létě spálil dost a zadruhý, já za to, co se stalo, nemůžu.“
„Mám vás po krk,“ rozdrtil Severus mezi zuby, praštil příborem o stůl a zvedl se. „Všech,“ dodal. Teď už regulérně vrčel. „Kdyby vás o tomhle víkendu napadlo mě navštívit, radši si to rozmyslete. V opačném případě neručím za vaše zdraví. Pěkný zbytek dne.“
„Pane profesore?“ ozval se z místa před učitelským stolem Neville Longbottom a v ruce držel balíček, úhledně zabalený do rudého papíru a převázaný tmavě zelenou sametovou mašlí. „Tohle vám posílá mamka. Nevím, co to je, ale vzkazuje vám, že ze školy ještě nejste tak dlouho, abyste si nevzpomněl. Čert ví, co tím chce říct. Mám vám to předat.“
„Já vím, co tím chce říct,“ ubezpečil ho Snape a ochotně si balíček převzal. Jeho výraz nepatrně zjihnul. „Děkuji, Longbottome. Vyřiďte své matce můj nejsrdečnější pozdrav a nehynoucí vděk. Vyřiďte to přesně takhle. Rozuměl jste?“
Severus zanechal všechny ve Velké síni i s jejich rozčarováním a zamířil do svých soukromých komnat. Tam krabici rozbalil a odhalil tak zlatý kotlík o průměru běžného jídelního talíře, po obvodu zdobený drobnými smaragdy. Byl tak naleštěný, jako by snad měl sloužit namísto zrcadla.
„Jsi geniální, Alice,“ zašeptal a prohlížel si kotlík ze všech stran. „Geniální. Nedostižná. Opravdu máš můj nehynoucí vděk.“
Na dveře třikrát zaklepal host a po výzvě okamžitě vstoupil.
„Odpusť mi mou nedočkavost, Severusi,“ usmál se Brumbál, opatrným krokem přešel ke Snapeovu pracovnímu stolu a zkoumal teď předmět spolu s ním. „Viděl jsem z okna Longbottomovu sovu a byl jsem zvědavý.“
„Počítal jsem s vaší přítomností. Vidět zblízka artefakt, jakým je poslední z aztéckých smaragdových kotlíků, by si čaroděj jako vy nenechal ujít.“
„Abych byl upřímný, nedoufal jsem, že se to Alici povede. Kdy se pustíš do přípravy?“
„Ještě dnes večer. Ingredience mám pohromadě.“
„Smím ti asistovat?“
„Ovšem. Bude mi velkou ctí, Brumbále.“
„Ne, Severusi, mně bude obrovskou ctí. V kolik se mám dostavit?“
„Sejdeme se v sedm hodin v učebně lektvarů.“

Úderem sedmé se Brumbál zjevil v učebně lektvarů a Severus jen těžko skrýval své pobavení při pohledu na jeho pracovní hábit z těžkého brokátu, s umně vyšitými lektvarovými motivy.
„Myslíš, že je příliš výstřední?“
„Myslím, že vám sluší.“
Severus už měl po ruce všechny potřebné přísady. Pečlivě je vyrovnal na pracovní desku v pořadí, v němž budou použity. Brumbál zaujal místo vedle něj a zvědavě se rozhlížel.
„Vždycky jsi tak puntičkářský?“
„Ne. Jen se dnes předvádím.“
„Jde ti to skvěle. Takže čím začneme?“
„Kotlík už jsem neutralizoval, čili do něj můžeme přelít výluh z meduňky a řapíku, přivést k varu a přisypat tři lžíce drceného kořene mandragory.“
Albus se s nadšením vrhl do práce.
„Nechystáš se za sestrou?“
„Toho slimáka klidně osolte víc. Vzhledem k tomu, že už je po smrti, tak už mu to vadit nebude.“
„Jak je libo... Vídáš se vůbec ještě se svou rodinou?“
„Není to bezpečné, Brumbále.“
„Měl jsem dojem, že riskuješ rád.“
„Ne životy lidí, které mám v oblibě.“
„To mě na jednu stranu docela uklidňuje.“
„Ty slupky scvrklofíků nevyhazujte. Pomona je chce do kompostu.“
„Mrzí mě, jak to dopadlo s Charitou. Chci, abys to věděl.“
„Chápu, že jste neměl na výběr. Ani já jsem neměl na výběr.“
„Jak to myslíš?“
„Přilijte esenci levandule... Navrhoval jsem, ať zůstane v Bradavicích jako host. Jako má partnerka.“
„Bez práce?“ povytáhl Brumbál obočí. „Že bys ji živil? Nechal bydlet u sebe? Na to je příliš hrdá.“
„Ano. Když jsem si to uvědomil, pochopil jsem, že nemám na výběr. Musel jsem ji nechat odejít.“
„O azyl ve Švýcarsku požádala už v červenci. Věděla, že po ní Dolores půjde. Ona je chytrá a velmi důkladná, třebaže se její jednání zdá být neopatrné. Věřím, že si poradí.“
„Vy tomu věříte? Já o tom nepochybuji. Ale starosti si dělám, to je snad přirozené.“
„Jistě,“ přisvědčil Brumbál. „To je v naprostém pořádku.“
„Hm. Ale ty kosatce ne. Nějak nám zvadly. Doufám, že jsou ještě použitelné.“
Pracovali v souladu několik hodin. Když se nachýlila půlnoc, Severus naposledy zkontroloval hustotu a barvu připraveného lektvaru, odstavil ho z ohně a dlouze zívnul.
„Vypadá přesně jako v knize,“ ocenil výsledné dílo Brumbál a zamnul si ruce. „Doufejme, že se v Harryho případě nemine účinkem.“
„To bohužel není vyloučené,“ zabručel Snape. „Přesto si i já dovolím doufat. Bylo by dobré, kdyby ty jeho vidiny na nějaký čas ustaly. Madam Pomfreyová říkala, že ho to vyčerpalo víc, než bývá obvyklé.“
„Vezmu-li v potaz skutečnost, že máme od 1. září v Bradavicích špeha, měli bychom se snažit držet Harryho Pottera stranou všeho rozruchu,“ vyslovil ředitel svou myšlenku. „Není žádoucí, aby na něj mířila větší pozornost, než zaslouží.“
„To je i můj názor... Minulý rok se začal přátelit se slečnou Grangerovou. Vlastně je to její jediný kamarád, abych byl přesný. Domnívám se, že na něj v tomto směru bude mít příznivý vliv.“
„Souhlasím. Ti dva si mají hodně co nabídnout. Jsem rád, že máš situaci ve své koleji pod kontrolou.“
„Když už jsme u toho, chtěl jsem s vámi konzultovat nápad, se kterým přišel Sirius. Přivedl ho k tomu ten slavný seminář ze zvěromagie...“
„Pozorně tě poslouchám.“
„Sirius si myslí, že by nebylo od věci rozšířit výuku OPČM o nadstandardní praktická cvičení. Jestli mi rozumíte.“
Brumbál upřel na Severuse pronikavý pohled.
„Co si o tom nápadu myslíš ty?“
„Myslím, že je na místě. Jen bych byl nerad, kdyby si náš záměr správně vyložila Dolores Umbridgeová. Respektive její nohsled Pettigrew.“
„To by bylo věru nešťastné,“ přikývl Brumbál. „Nejlíp tedy uděláme, když nebudeme nic skrývat. Skryté věci podněcují nebezpečnou zvědavost a vzbuzují nepříjemné otázky.“
„Co konkrétně tedy chcete podniknout?“
„Založíme soubojnický klub. Kolej Godrika Nebelvíra kdysi pořádala soubojnické turnaje. Obnovíme tradici. To se bude Dolores líbit,“ uchechtl se Albus. V očích mu plály malé ohníčky. „Návrat ke kořenům, péče o paměť národa, pěstování tradičních kouzelnických hodnot...“
„To je brilantní plán!“ zvolal Severus nadšeně a cítil, jak z něj ta představa setřásla veškerou únavu.
„Přestaň, Severusi, nebo se začnu červenat. Raději zapřemýšlej, jak svůj nový závazek skloubíš s dosavadními povinnostmi.“
„Cože? Chcete snad říct, že ten klub mám vést já?“
„A kdo jiný by ho měl vést?“
„Profesor Kratiknot byl v soubojích nepřekonatelný!“
„Profesor Kratiknot není workoholik. Na funkci zástupce ředitele rezignoval, aby měl čas na čtení a kulečník. Jsem si jist, že ve svém věku má nárok žádat trochu toho odpočinku.“
„Samozřejmě. Zatímco my mladí si můžeme přetrhat šlachy.“
„Tvrdíš mi, že to nezvládneš?“
„To jsem přece neřekl.“
„Měl jsem dojem, že něco takového naznačuješ.“
„Pak jste měl mylný dojem, Brumbále!“
„Výborně. V některých případech se mýlím rád. Děkuji za dnešní lekci z Uzemňovacího lektvaru, Severusi, bylo to velmi příjemné. Dobrou noc.“
Severus se za svou hrdost a paličatost proklel až o několik měsíců později, kdy se do soukromých komnat vracel vymačkaný jako citrón a padal do postele i s botami.
Nicméně na nespavost byla další práce navíc ten nejzázračnější lék.

...do cíle zbývá 28 kroků...

Chapter Text

Zima toho roku přišla jako zlá, bezcitná zrůda, která své ostré tesáky zahryzla hluboko do vašich vnitřností, aby mohla sát teplo, dokud zkřehlí, zdeptaní a vysílení nepadnete do křesla před plápolajícím krbem a nevezmete si to teplo zase zpátky.
Nikdo z učitelů, kteří zůstali přes Vánoce v Bradavicích, neměl sváteční náladu. Profesor Kratiknot zdobil Velkou síň a školní chodby pouze z úcty k tradici, Hagrid dotáhl z lesa tucet jedlí jen proto, že ho o to Brumbál požádal, a profesorka Prýtová se nalévala punčem čistě proto, aby tyhle svátky přežila.
Studenty, kteří neodjeli na prázdniny domů, letos nějak nebavily obvyklé zimní radovánky, nejspíše z toho důvodu, že kdykoli se někdo z nich venku zasmál, vtrhl mu do plic tak mrazivý vzduch, že ho úplně ochromil.
Remus byl vídán ve dvou svetrech a cestovním plášti s kožešinou. Severus, třebaže jindy snášel chlad bez potíží, poprvé za svůj pobyt na hradě využil vlastnictví teplého spodního prádla.
„Ty sis vážně natáhl podvlíkačky?“ hýkal smíchy Sirius a nic nedbal na fakt, že kolem prochází hlouček nebelvírských páťaček. Sám coural po škole ve frajersky rozhaleném hábitu, aby byl jasně vidět jeho nový řetízek s přívěskem v podobě sněhové vločky. On vlastně jako jediný oplýval skvělou náladou a na Vánoce se těšil.
„Siriusi, můžeš pro mě něco udělat?“
„Ano, Seve?“
„Jdi do prdele. A je mi srdečně jedno do jaké.“
Severus se otočil na podpatku zateplených bot a odkráčel.

V sedm večer se ve Velké síni, u čestného stolu, prostřeného svátečním ubrusem a obloženého nesčetnými pochoutkami, strhlo nepříjemné pozdvižení, do nějž zřejmě vyústilo několik měsíců vzrůstajícího napětí mezi učitelským sborem a zástupcem Ministerstva profesorem Pettigrewem, jenž - jak bylo již všem dobře známo - byl vyslán do Bradavic jako prodloužená ruka (a především oči a uši) Dolores Umbridgeové. Jakožto profesor nově zavedeného předmětu Zdravé kouzelnictví měl na starost sledování veškerého podezřelého či závadného chování a povinnost nahlásit zjištěné skutečnosti ředitelce Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví. Ta poté sjednávala nápravu pomocí nařízení k přijetí opatření, jež zasílala k rukám pana Luciuse Malfoye, představeného školní rady. Školní radě trvalo nanejvýš tři dny, než příslušné opatření přijala a nechala Brumbálovi doručit rozhodnutí, v jehož souladu byl povinen neprodleně konat.
„Já vám výslovně zakazuji, abyste se vměšoval do vnitřních záležitostí mé koleje!“ zahřměl profesor Snape. (Profesorce Trelawneyové leknutím vypadla vidlička.)
Hrstka žáků u kolejních stolů k němu stočila pohled a spatřila, jak se nad profesora Pettigrewa vztyčil jako nějaký ohromný dravý pták nad malou vystrašenou krysu.
„Vy jste tu od toho, abyste vyučoval svůj předmět, od ničeho jiného,“ pokračoval mnohem tišeji, neboť zaznamenal nechtěnou pozornost. „Hleďte si tedy svého.“
„Paní ředitelka se o poměrech v Bradavicích dozví, profesore,“ opáčil Pettigrew s ironickým důrazem na posledním slovu. Jeho hlas však rozhodně nezněl působivě, šlo spíše o excitované pištění.
„Samozřejmě, že se o nich dozví.“ Snape zdvihl koutek úst ve výsměšném úšklebku. „Vy jí přece pilně donášíte všechny místní drby. Jako správný špicl.“
„Já...“ Pettigrew zrudnul a zakoktal se. „Já si vyprošuji -“
„Vy si nemáte co vyprošovat,“ utnul ho Snape rázně. „Vy jste nezvaným hostem, kterého tady trpíme jenom proto, že ho nelze vyhodit. Prozatím.“
„To by stačilo, Severusi,“ promluvil Brumbál a tvářil se nezvykle přísně. „K výměně osobních názorů prosím využijte své soukromé komnaty. Přeji si, aby zbytek štědrovečerní večeře proběhl v klidu.“
„Jistě, pane řediteli. Omlouvám se. Nechal jsem se unést.“
„V pořádku,“ mávl rukou Brumbál, nepřestával se ale dívat chladně. „Profesore Pettigrewe, vezměte si sirupový košíček. Bojím se, že se letos všechny nesnědí. Chybí tu spousta jejich příznivců.“
„Ano, díky, pane řediteli. Rád si jeden nabídnu. Děkuji.“
Jen co si Pettigrew nacpal pusu zákuskem a trochu se uklidnil, prosmýkla se za Severusovými zády Aurora a rty lehce zavadila o jeho ucho, když se k němu sklonila a zašeptala: „Konzultace ohledně nočního dozoru na chodbách. Počkám u tvého kabinetu.“
Severus jí dal desetiminutový náskok, načež se s omluvným úsměvem vytratil také.
Netrpělivě postávala před jeho pracovnou. Jakmile se konečně objevil, na nic už nečekala, doslova ho vhodila do právě otevřených dveří, jednou rukou ho přirazila ke zdi a druhou...
... vytáhla hůlku.
„Teď mě dobře poslouchej,“ zasyčela mu zblízka do tváře. „To, co v posledních měsících předvádíš, nemá ani úroveň, ani sebemenší smysl. Já chápu, že tě Charita sebrala, ale tím, že si budeš vylejvat vztek na Pettigrewa, nic nevyřešíš. Akorát ho tím zbytečně rozdráždíš. Dloubeš do vosího hnízda, Severusi! Nebo spíš do krysí díry,“ ušklíbla se a mírně povolila stisk na jeho žebrech. „To jsi věděl, že je Péťa zvěromág?“ Jeho užaslý pohled si vychutnávala i v panující tmě. „Taková roztomilá malá krysička.“
„Jak... Jak...“
„Jak je to možný?“
„Jak jsi to zjistila?“
„V sedmém ročníku jsem ho přistihla v jednom přístěnku na košťata. Když jsem tam vlezla, právě se proměňoval zpět do lidské podoby. Ocelově šedá krysa s proklatě dlouhým ocáskem... Jestli si na toho slídila nedáš pozor, špatně to dopadne. Copak ti nedochází, že už tak tě má Umbridgeová plný zuby? Musíš jí poskytovat další a další záminky k tomu, aby se ti mstila? A poštvávat ji proti nám všem?“
„Pettigrew ale není registrovaný zvěromág, že ne?“ otázal se zamyšleně, nevšímaje si Aurořiny dobře míněné promluvy.
„Ne, není. Nicméně Umbridgeová o tom ví. Koneckonců, proto ho sem poslala. Jeho a nikoho jiného. Severusi, naposledy: Drž se od Petra dál. Čím míň mu toho o sobě odhalíš, tím líp.“
Odtáhla se od něj a schovala hůlku.
Snape si upravil pomačkaný hábit.
„Proč mi to vlastně vykládáš, Auroro?“
„Protože mám pro tebe slabost, ty pitomče. Vždycky jsem měla.“
Obrátila se ke dveřím, aby nezahlédl, jak se jí do očí natlačily slzy.
„Taky mám pocit, že mě to jednou bude stát život,“ dodala s rukou na klice. „Ale co by jeden Zmijozel neobětoval pro lásku k Nebelvírovi, že? Dobrou noc. A veselé Vánoce.“

...do cíle zbývá 27 kroků...

Chapter Text

Závěr letošního ročníku byl bezkonkurenčně nejtragičtější, jaký Nebelvír zažil.
Jejich famfrpálový hrdina Potter utrpěl při finálovém zápase proti Havraspáru těžký otřes mozku a několik zlomenin, když během honby za Zlatonkou omdlel a spadl z koštěte. Jediné štěstí bylo, že profesor Brumbál oproti zvyklostem seděl na tribuně také a na poslední chvíli zbrzdil jeho pád mocným zaklínadlem. Zlatonka však mužstvu unikla a Havraspár vyhrál náskokem třiceti bodů, což znamenalo, že se pohár letos přestěhoval z kabinetu profesora Snapea do kabinetu profesora Kratiknota. Když Severus tu lesklou trofej Filiusovi předával, neubránil se myšlence na to, jak by se teď asi tvářila Minerva McGonagallová. Její výraz podrážděného orlosupa viděl tak jasně, jako by stála přímo před ním.
Počítadlo kolejních bodů vypadalo taktéž žalostně. Rubínů v něm bylo tak málo, že se daly spočítat pouhým okem. Severus si při pohledu na nebelvírské skóre připomněl důvod toho fiaska i onu hořkou pravdu, že to byl on, kdo nakonec pár dní před koncem školního roku připravil svou kolej o vedení, když dvěma studentům strhnul po sto padesáti bodech, místo aby je vyloučil.
Stalo se to poslední červnovou sobotu, čtyři dny před prázdninami. Souhrou náhod měl být té noci měsíc v úplňku...

Ve čtyři hodiny odpoledne přinesl Severus profesoru Lupinovi vlkodlačí lektvar. Zaklepal na dveře jeho soukromých komnat a čekal, až mu Remus pokyne, že může jít dál.
Remus ho však dovnitř nepustil. Jednoduše proto, že tam nebyl.
Po několika minutách, které profesor Snape strávil marným čekáním, se snížil k tomu, že vstoupil bez dovolení. Za pomoci velmi účinného (a velmi drahého) paklíče, který kdysi vyhandloval od jednoho páchnoucího zlodějíčka v Obrtlé ulici. Dung si říkal, nebo tak nějak.
Prošel úzkou vstupní chodbičkou do obývací místnosti, postavil pohár chladnoucího lektvaru na konferenční stolek a rozhlédl se. Pokoj vypadal čistě a na první pohled naprosto normálně. A právě to na něm bylo podezřelé.
Snape věděl, čím Lupin trpí každé tři dny před úplňkovou nocí. Věděl, že touhle dobou už má Lupinův obývák připomínat doupě absťákem zmítaného narkomana, ne budoár starého mládence očekávajícího mileneckou návštěvu.
Popadl lektvar, pečlivě za sebou zavřel a přesunul se ke kabinetu Obrany. Něco mu napovídalo, že bude stejně prázdný jako Remusův byt, ale chtěl mít jistotu, než podnikne další kroky. Neprodyšně uzavřený kabinet ho pouze utvrdil v tom, že je tu něco zatraceně špatně.
S bušícím srdcem doběhl ke komnatám profesora Blacka, do šestého patra západního křídla. (Trochu zalitoval, že včera večer vykouřil s Rolandou čtyřicet těžkých cigaret.)
Sirius mu otevřel v nedbale přepásaném županu se zlatým lvem na prsou. Soudě podle kruhů pod očima a přeleželých vlasů ještě před minutou vyspával opici.
„Co se děje?“
„Náměsíčník není u sebe,“ sdělil Severus malinko zadýchaně a vděčně zapadl do Tichošlápkova prosezeného ušáku.
„Byl na snídani?“ zeptal se Sirius a vtiskl mu do rukou šálek čerstvé kávy, kterou připravil, aby se vzpamatoval.
„Díky. Neviděl jsem ho tam, ale to je vcelku běžná věc. Čekal jsem před jeho bytem asi deset minut, pak jsem si otevřel šperhákem. Není tam po něm ani památky. A to myslím doslova. To místo vypadá, jako by se tam poslední tři dny neukázal. Víš, co tím chci říct.“
Sirius přikývl. Svůj šálek do sebe obrátil na ex.
„U mě dneska nespal.“
„To je mi jasné. Proto tu nejsem. Chci, abys mi ho pomohl najít. Už proto, že je dneska úplněk a on si ode mě nevzal lektvar.“
„Do hajzlu!“ vydechl Black, jako kdyby mu to všechno došlo až teď. „Do hajzlu, ten lektvar! Do kdy ho musí vypít, aby účinkoval?“
„Nejpozději -“ Snape mrknul na hodinky. „ - za dvě hodiny.“
„Do hajz - No do prdele! Takže máme dvě hodiny na to, abysme ho našli!“
„Jsem rád, že ti to dneska pálí,“ podotkl Severus uštěpačně. „Tak se obleč a jdeme.“
Během první hodiny stačili prohledat veškerá místa, na nichž se Remus obvykle zdržoval, či je vyhledával za konkrétním účelem. Potom jim začaly docházet nápady.
„Ty vole, to mi vysvětli, jak mohl zrovna teď takhle zmizet!“ nadával Sirius a pěstí bušil do stěny vedle vchodu do kuchyně. „On - Remus! Ten, co je z nás vždycky ten nejopatrnější, nejspolehlivější, nejzodpovědnější...“
„Nedává to smysl, že?“ nadhodil Severus, čelem opřený o tapisérii s motivem antické hostiny. „Jeho byt měl vypadat jako squat. Místo toho by se tam dalo jíst z podlahy.“
„Neuklidili tam skřítci?“
„Ti mají přísně zakázáno vstupovat do komnat tři dny před úplňkem a tři dny po něm.“
„Novej skřítek, kterej o tom zákazu nevěděl?“
„Ne, to je hloupost.“
„Dobrá. Tak si to pojď probrat. Kdy jsi Remuse viděl naposledy?“
„Včera u večeře. Moc toho nesnědl a odešel.“
„Odešel k sobě,“ doplnil Black. „Aspoň mi to tvrdil, když jsme se loučili.“
„Čili jsme ho oba viděli naposled včera o půl osmé. To nám moc nepomůže. Sakra. Měli bychom to oznámit Brumbálovi. Zbývá pětačtyřicet minut, pak už lektvar nezabere. A my tu někde budeme mít bestii, která příliš dlouho nebaštila podle svého gusta.“
„Ježíši, Seve, tohle je strašnej průser!“ Sirius udeřil hlavou do zdi a zaúpěl. „Jestli se to dozví Brumbál, tak tu Náměsíčník skončil. A jestli ho vyhodí, půjde rovnou za ostnatej drát! Protože jinde už ho nezaměstnaj! Víš přece, že vlkodlak bez pracovního místa a záruky je nežádoucí. Odepsanej. Poputuje do tábora. K těm ostatním.“
„Nevěřím, že by to Remus udělal z vlastní vůle. A jestliže tomu nevěřím já, nebude tomu věřit ani Brumbál.“
„Na to se chceš spolíhat?“ kontroval výsměšně Black. „Na Brumbálovu laskavost? Na to, že přimhouří očko, protože je to Remus a my přece Remuse známe?“
„Já se momentálně nehodlám spoléhat vůbec na nic,“ opáčil Snape s ledovým klidem. „Vím, co musím udělat.“
„Prásknout kamaráda.“
„Splnit povinnost vůči škole. Stovky rodičů nám svěřily svoje děti a mně nic na světě neuděluje právo hazardovat s jejich životy. Jsem si jistý, že přesně takhle by to chápal i Náměsíčník.“
„On by se na tebe nevykašlal!“
„Tak dost!“ zarazil ho Severus zvýšeným hlasem. „Nebudu si brát osobně tvoje řeči, protože bych tě musel praštit. Ale možná by tě to konečně probralo. Uvědomuješ si, co bychom riskovali, kdybychom předstírali, že se nic neděje? 394 studentů! 394! Tolik jich tady je. Řekni mi, jaká je pravděpodobnost, že budou všichni do jednoho po večerce v posteli! Jako kdybys ty někdy večerku respektoval. Tohle si prostě nemůžeme dovolit. Je mi líto, Tichošlápku. Ani nevíš, jak moc je mi to líto.“
Snape nečekal na jeho reakci. Zamířil do ředitelny.
„Počkej!“ zavolal za ním Black zoufale. „Ostrodrápku, počkej chvíli! Prosím!“
Severus se na malý okamžik zastavil a ohlédl se.
„Co Chroptící chýše? Za pokus to stojí, ne?“
„Než se tam dostaneš, na lektvar bude stejně pozdě.“
„Já vím.“
„Dobrá. Tak to zkus. Kdybys ho našel, zůstaň tam s ním a pokus se ho...“
„Pokrotit?“
„Zaměstnat. Nejlépe až do rána. Já jdu informovat Brumbála. Pokud se ti podaří ho v Chroptící chýši udržet do svítání, slibuju, že uděláme všechno proto, aby to zůstalo pod pokličkou. Já sám udělám maximum pro to, aby z toho Remus vyšel s čistým štítem. Protože nevěřím, že to udělal schválně.“
„Děkuju, Severusi.“
Sirius vyrazil opačným směrem. Za okamžik už po něm v chodbě zbyl jen slabý závan zvětralého alkoholu a mleté kávy.
Když Severus dorazil k chrliči, Brumbál právě vycházel ven. Byl oblečen do svého cestovního hábitu a ve tváři měl napjatý výraz.
„Pane řediteli, nerad vás obtěžuji v době osobního volna, ale je to naléhavé.“
Albus si těžce povzdychl. Nevypadal vůbec přívětivě, když se vracel do své pracovny. Neustále stáčel pohled ke kapesním hodinkám.
„Tak spusť,“ vyzval Severuse, jakmile zasedl za psací stůl.
Snape zůstal jako obvykle hned za prahem, aby tak řediteli naznačil, že jej nebude zdržovat déle, než je nezbytně nutné.
„Profesor Lupin dnes nevypil svůj lektvar. Vlastně nevíme, kde je. Prohledali jsme většinu míst, kde by se mohl nacházet, ovšem bezúspěšně. Sirius teď vyrazil do Chroptící chýše.“
Brumbál nejen že nevypadal přívětivě, on nyní vyhlížel bez nadsázky jako někdo, kdo začne metat blesky a vrhat ohnivé koule. Hlas měl však vyrovnaný, když promluvil.
„Myslíš, že bude Sirius v Chroptící chýši úspěšný?“
„To upřímně nevím. Každopádně -“
„Každopádně musíme jednat,“ odtrhl mu Brumbál tu větu od úst. „Ano. A nejlépe tak, aby žádný z učitelů a studentů nepojal podezření, co se ve skutečnosti děje. Zástupci Ministerstva naštěstí před pár minutami odjeli.“
„Mám svolat schůzku kolejních ředitelů a informovat je o přijetí zvýšených bezpečnostních opatření?“
„Přirozeně.“
„A oficiální důvod?“
„Horský troll. Toulají se tu poměrně často. Pochybuji, že by se nad tím někdo pozastavil.“
Albus vstal, znovu pohlédl na hodinky a vykročil ke dveřím.
„Musím teď odejít, Severusi, ale po půlnoci se vrátím. Pevně doufám, že situaci zvládneš. Koneckonců, máš s vlkodlaky mnohem více zkušeností než já.“ Krátce mu položil ruku na rameno. „Zítra si promluvíme.“
Snape ho vyprovodil k patě schodiště a odešel svolat kolejní ředitele do sborovny. Cestou zaznamenal, že mu od vypuknutí nenadálé krize během jejího řešení výrazně poklesl tep. Tenhle fakt si nepřiznával rád, ale popírat ho nedokázal. Jeho mysl i tělo potřebovaly vzrušení k životu stejně jako pitnou vodu a spánek.
Profesoři přijali oznámení o zbloudilém trollovi takřka nevzrušeně. Jen profesorka Sinistrová podezřívavě mhouřila oči, jako by to považovala za chabou zástěrku daleko pikantnějšího pozadí. (Nu, což o to, Náměsíčník měl pozadí pikantní dost, Tichošlápek o tom ostatně věděl své.)
„Jestli se smím zeptat,“ ozvala se Pomona nesměle, „kdo toho trolla půjde zlikvidovat?“
„Profesor Black byl tak laskav a nabídl své služby.“
„Ach, tak to se mi ulevilo. Minule, když se s ním šel popasovat Quirrell, tak to trvalo tři dny.“
„Ano, ano,“ přitakával Filius. „Nepředstavitelné! Držet ve věži 120 znuděných pubescentů!“
„Nic takového nehrozí,“ uklidnil je Snape. „Nejpozději za svítání budou opatření zrušena. Máte mé slovo.“
Fajn, takže po večeři odvedeme studenty do společenských místností a vyčkáme na signál, že je vzduch čistej,“ uzavřela Aurora a dál si Severuse měřila pichlavýma očima zpod spuštěných řas.
Jen co měl z krku ty tři, rozhodl se promluvit si se staršími prefekty a primusem. Právě začínala večeře, takže je zastihl ve Velké síni.
„Bingley, Cadwellová, Weasley! Percy,“ upřesnil při pohledu k nebelvírskému stolu. „Až skončí večeře, budou se všichni studenti odvádět do společenských místností, kde setrvají, dokud nebude vydáno povolení místnosti opustit. Jedná se o bezpečnostní opatření. Dostali jsme hlášku, že se kolem hradu potuluje horský troll.“
Percy obrátil oči v sloup a okázale zavzdychal.
„Už zase?“
„Ano. Ještě stále tu mezi námi žijí,“ odvětil kousavě Snape. „Od vás žádám, abyste žáky doprovodili, dohlédli na pořádek a především na to, aby nikdo neopustil společenskou místnost. Je to jasné?“
Všichni mu pokyny jednohlasně potvrdili a Severus je gestem propustil. Pak ve Vstupní síni odchytil Filche, aby mu přikázal školním rozhlasem sdělit:
„Všichni studenti, kteří se nacházejí mimo svou společenskou místnost, se do ní neprodleně vrátí a zůstanou tam, dokud nedostanou výslovné povolení ji opustit. Večerka se dnes přesouvá na půl devátou.“
Školníkovi v očích zaplálo takové nadšení, že naposledy ho takhle vzrušeného zahlédli ve dvaašedesátém, kdy směl na dvou studentech vykonat tělesný trest. Alespoň se na něj Severus mohl spolehnout, že dnes v noci bude hrad pročesávat s důkladností německého ovčáka.
Krátce před osmou, kdy se většina žáků už jen líně rozvalovala na desce stolu, příjemně přejedená a otupělá, vtrhla do Velké síně postranními dveřmi Aurora Sinistrová, uchopila Snapea za paži a silně ji stiskla.
Nepromluvila, dokud s ní neodešel do prázdné učebny Dějin čar a kouzel.
„Ještě párkrát mě někam pokoutně zatáhneš a začne to být podezřelé,“ utrousil.
„Severusi, asi jsem viděla něco, co jsem neměla. Já...“
„Vydrž moment,“ zastavil ji a pohotově začaroval komnatu kouzlem proti vyrušení a odposlouchávání. „Už můžeš.“
„Peter zmizel v nějaký díře pod vrbou mlátičkou. Všimla jsem si ho, když jsem šla vyzvednout svůj tým z hřiště. Bylo mi divný, proč se prochází po školních pozemcích zrovna v době, kdy se normálně nacpává ve Velký síni. Tak jsem ho sledovala. Proměnil se v krysu a zaplul pod tu vrbu, jako kdyby tam byla nějaká skrýš.“
„Ne,“ zašeptal Severus a zesinal tak příšerným způsobem, že si Aurora na chvíli pomyslela, že snad ztratí vědomí. „To přece... To je nesmysl. Nemůže o té chodbě vědět. Nemůže vědět o té chatrči.“
„Co říkáš? Jaká chodba? Jaká chatrč? Kam Peter zmizel? Severusi, tobě je špatně?“
„Auroro, vrať se prosím do Velké síně. Postarej se o zmijozelské. Já teď musím něco vyřídit a -“
„Už dostali pokyny. Na rozdíl od tvých žáků nepotřebují permanentní dozor. Mají totiž disciplínu.“
„Auroro, já ti z pozice tvého nadřízeného přikazuji, aby ses vrátila -“
„A já ti z pozice tvojí dobrý přítelkyně na ten příkaz seru. Takže kam Peter zmizel? Kam máš namířeno?“
„Neuposlechnutí mého příkazu znamená hrubé porušení pracovní kázně -“
„- za který hrozí kárný řízení a vyhazov, jo, četla jsem svojí pracovní smlouvu, takže mě těma formalitama přestaň nudit a vyklop, o co Pettigrewovi jde! Já vím, že se v okolí nepotlouká žádnej horskej troll. Vím, že je to vlkodlak. A taky znám jeho jméno. Jestli s tím má něco společnýho Pettigrew a vrba mlátička, jdu s tebou. Mimochodem, Prýtová a Kratiknot to vědí taky, jenom už jsou dost starý na to, aby strkali nos do věcí, při kterých se musí utíkat.“
„Jsi jako osina v zadnici,“ řekl Severus. Tón jeho hlasu už ale nebyl nesouhlasný, ani nevrlý. Spíše rezignovaný. „Tak pojď. Rychle!“
Vyrazil z místnosti jako blesk. Aurora mu sotva stačila, když se hnal po bradavických loukách, ozářených paprsky zapadajícího slunce.
Zrudlá, zadýchaná a rozcuchaná sledovala, jak zaklínadlem znehybnil větve mlátivé vrby a vklouzl do otvoru pod jejím kmenem. Po několika okamžicích váhání ho následovala.
Dusali stísněnou chodbou, v níž se museli pohybovat se skloněnými hlavami, neboť kamenný strop byl od hliněné podlahy vzdálen sotva půl druhého metru. Auroře připadalo, že jdou celé míle. V boku už ji píchalo, po zádech jí stékal pot.
Konečně dospěli k ústí chodby. Bylo zakryté padacími dvířky ze stlučených prken.
Dvířka byla otevřená.
A vedla do Chroptící chýše - nejstrašidelnějšího domu v Británii a někdejšího útočiště mladého Remuse Lupina, který zde trávil své úplňky během studentský let.
Aurora se právě chystala ohromeně vzdychnout. Severus jí naznačil, aby zůstala potichu. Zavřela tedy ústa a jen se rozhlížela po oprýskaných tapetách, rozmláceném nábytku, napůl zbořeném krbu...
Snape zkoumal stopy ve vrstvě prachu na podlaze. Jasně rozeznával drobné otisky hlodavce, kterých tu bylo jak naseto, a pak jedny lidské šlépěje, vedoucí vzhůru do patra.
Připravil si hůlku, totéž šeptem poradil i Sinistrové a vydal se po schodišti. Čtvrtý schod vrzal, takže ho automaticky překročil. Stejně jako člověk, jehož stopy sledoval.
Když dorazili na odpočívadlo, oba se zaposlouchali. To těžké, jakoby dusivé ticho bylo podivné, nepřirozené. Netušili, do jakých dveří by měli směrovat své kroky. Severus se v duchu modlil, aby se něco ozvalo. Cokoli. Odkudkoli. Podíval se na hodinky. Aurora učinila totéž. Podívali se jeden na druhého. On k ní očima vyslal otázku. Ona mu na prstech ukázala, kolik času zbývá do setmění.
22 minut. To nebylo dobré. Jestli tu Remus někde je, bude to pro Auroru nebezpečné. Proboha, co ho to napadlo brát ji s sebou? Zatemnil se mu rozum? Měl ji přinutit zůstat na hradě. Třeba ji přivázat k Binnsově katedře!
Z pokoje vpravo zaznělo tiché vrznutí prken.
„Zůstaň v záloze,“ nakázal jí šeptem a po špičkách vyrazil ke dveřím.
Sotva je otevřel, uvědomil si, co se ve skutečnosti přihodilo, co je na téhle situaci tak zatraceně špatně a jak prozřetelné bylo nechat Sinistrovou stát na chodbě.
V proutěném křesle pod zabedněným oknem seděl Peter Pettigrew a mířil na něj svou hůlkou. V rohu ležel Sirius zbavený vědomí. Z rány na spánku mu pomalu tekla krev. Ke staré, mahagonové posteli s nebesy byl lany přivázaný Remus, očividně také v bezvědomí, anebo jen sladce spící.
„Vida, vida,“ zatetelil se Peter a přilepil Severuse kouzlem ke stěně. „Mám vás tu všechny tři! To je lepší, než jsem čekal. Než jsme čekali,“ poopravil se záludně. „Začínal jsem si říkat, jestli se vůbec ukážeš. Jestli jsi náhodou nevyslal Blacka místo sebe a nehodláš všechno to vzrušení přenechat jemu, zatímco budeš v pohodlí a bezpečí dohlížet na dodržování večerky. Ale nakonec jsi nezklamal. Madam Umbridgeová se zmiňovala, že nedokážeš odolat vidinám překonávání nebezpečí. Že jsi přímo posedlý adrenalinovou zábavou.“ Peter se afektovaně zachichotal, čímž Snapeovi Dolores Umbridgeovou připomněl tím nejspolehlivějším a zároveň nejnechutnějším způsobem. „Určitě jsi přišel na to, že v tom hraju roli já, a to tě vydráždilo, že? Potřeboval jsi mě zastavit. Jenomže -“ Tentokrát se Pettigrew jen slizce usmál. „ - nakonec jsem zastavil já tebe. A řekl bych, že jednou provždy.“
„Na tenhle plán jsi ale nepřišel sám, že ne, Péťo? Vždyť ty přece jen plníš rozkazy,“ ušklíbl se Snape.
„Budeš se divit, Seve! Větší část tohohle plánu jsem zosnoval já sám! Madam Umbridgeová byla velmi, velmi potěšená!“
„Hmm. Takže cílem je přesvědčit širokou veřejnost a hlavně rodiče studentů, že člověk trpící lykantropií je přes všechny své nesporné kvality prostě jen krvelačnou stvůrou, která nemá na místě učitele co dělat. Tragédie, k níž tu má za chvíli dojít, propůjčí váhu vašim argumentům.“
„Jistě. Mrzí mě, že si nemůžeme povídat déle, ale za pár minut se tahle krvelačná stvůra, jak jsi to příhodně nazval, probudí a u toho už vážně být nemusím. Takže sbohem.“
Peter se proměnil v malou šedivou krysu a vyběhl z místnosti.
O tři vteřiny později se do ní vrátil. V pevném držení profesorky Sinistrové.
„Na tohle jsem čekala 12 let!“ zařvala triumfálně a stiskla krysu tak, že málem vypustila duši.
„Jestli se chceš dožít dalších dvanácti, tak ho někam zavři a pomoz mi!“ připomněl se jí Snape, stále ještě přilepený ke zdi.
Aurora mávla hůlkou, zrušila působení zaklínadla a pak pro krysu vyčarovala miniaturní klec se silným zámkem. Na tu následně seslala kouzlo proti rozbití, aby se z ní Pettigrew nemohl osvobodit, kdyby se rozhodl pro zpětnou proměnu.
Severus mezitím přiklel k Blackovi a probral ho z mrákot. Sirius se zmateně rozhlížel kolem sebe.
„Kde je ten hnusák? Kde je Pettigrew?“
„Tam, kam patří,“ odvětil Severus a ukázal na klec. „Jsi v pořádku? Můžeš chodit?“
„Jasně, že můžu chodit. Nic mi není.“
„Tak fajn. Jdeme! Mizíme odsud!“
„Já nikam nejdu!“ bránil se Sirius a pohled upíral na spícího Remuse, který sebou začal mírně poškubávat. „Zůstanu tady s ním.“
„Vyloučeno!“ okřikl ho Snape. „Jsi zraněný! Jakmile ucítí tvoji krev, půjde po tobě!“
„Nepůjde. Zná mě. Miluje mě sakra!“
„Ty ses nejspíš dočista pomátl!“ Severus jím hrubě zacloumal. „Vlkodlak reaguje vždy jen na volání svého vlastního druhu! Rozsápe tě a nestáčíš ani mrknout!“
„Na naše zvířecí podoby reagoval vždycky perfektně!“
„Ale to nebyl nucený po dobu deseti let užívat vlkodlačí lektvar! Každý úplněk se proměňoval přirozeně a lovil! Tenhle Remus žije deset let na řetězu! Co si myslíš, že provede, když ho teď z toho řetězu pustili?“
Lupin na dotvrzení Severusových slov napjal spoutané paže tak, že lana začala praskat.
Přeměna započala.
„Doprdele!“
Bylo jedno, kdo to řekl. Ta kletba dokonale zanikla v hrůzyplném řevu člověka, který ze všech sil bojuje proti vlastní, hluboko zahryznuté, žíznivé podstatě.
„Utíkej!“ zaječel Severus na Auroru, protože ta stála jako vrostlá do země a s němým výkřikem na rtech pozorovala, co se to děje s jejím dlouholetým kolegou. „Slyšíš? Utíkej! Doprdele!“
Tentokrát to prokazatelně řekl Severus. Popadl ztuhlou Auroru v pase a táhl ji ke schodišti.
„Já ho zdržím!“ zařval za nimi Black a vzal na sebe podobu velkého černého psa.
Když se klopýtavým krokem dostali zpátky do přízemí, čekal tam na ně šok snad ještě horší, než celá smečka vlkodlaků.
„Pottere! Grangerová!“
„Malfoyi!“
„Profesore Snape?“
„Profesorko Sinistrová?“
Dotazy kolejních ředitelů přehlušily zvuky lítého boje dvou šelem a dunivé rány dopadající na inventář staré ložnice v patře.
„PRYČ!“ zaryčel Snape a strčil studenty do otvoru po padacích dveřích, které vylomil z pantů. „Vypadněte odsud! Utíkejte co nejrychleji!“
V okamžiku, kdy mu ti tři zmizeli z očí, schodiště zasténalo pod vahou obrovského tvora. Ozvěna rychle kmitajících, svalnatých nohou jim prozradila, že se hrozba blíží takřka neodvratně.
Následujících pět vteřin se odehrálo tak rychle, že si je později nikdo z nich nepamatoval úplně jasně.
Jediný jasný obraz, který se jim nesmazatelně vryl do paměti, byl vlkodlak s rozevřenou tlamou, hořícíma očima a tlapami napřaženými k útoku.
Severus si pak matně vybavoval vlastní ruku, kterou zachytil Auroru za hábit a pokusil se s ní smýknout stranou. Aurora si naproti tomu dokázala vzpomenout na vlastní ruku, kterou Severuse odstrčila tak, že zahučel rovnou do tajné chodby pod Chroptící chýší.
Oba zaznamenali ještě černou šmouhu a vzteklé zavrčení.
To, co naposledy zahlédla Aurora, byla rudá sprška její krve, která přistála na oprýskaných tapetách.
Potom už byla jen tma a křik.

Severus seděl na tvrdé lavici před ošetřovnou a cítil se mizerně.
Bylo to poslední ráno školního roku.
Studenti houfně mířili na nádraží v Prasinkách a nikdo z nich (alespoň oficiálně) netušil, co se před pár dny odehrálo. Netušili ani to, že jejich oblíbený profesor Lupin už příští rok na místo učitele Obrany proti černé magii nenastoupí, poněvadž dal výpověď. Ani to, že úlisný Pettigrew je také učit nebude, neboť se beze stopy vypařil, aniž by se obtěžoval s nějakou výpovědí.
V Chroptící chýši se po oné neblahé noci našla pouze prázdná železná klec a poslední, co profesor Lupin vypověděl, bylo, že žádnou krysu té noci nepozřel, což může svatosvatě odpřisáhnout, jelikož mu po hlodavcích bývá nevolno.
Otázka, kdo v příštím roce nastoupí na místo učitele astronomie, zůstávala také nezodpovězená. Aurora Sinistrová stále ještě ležela na ošetřovně. Osm dlouhých šrámů roztínajících její tělo od obličeje po břicho se odmítalo hojit i přes neúnavnou péči madam Pomfreyové. I přes několik mastí Severusovy výroby. I přes nespočet modliteb, které za ni odříkával v temnotě své ložnice.
„Nějaké nové zprávy?“ zeptal se Brumbál a přisedl si.
„Ne.“
„O Pettigrewovi také ne.“
„Fajn.“
„Jestli si kladeš za vinu to, co se stalo -“
„Já?“ Severus k němu prudce otočil hlavu. „Jestli si to kladu za vinu já? A proč bych sakra měl?! Já jsem ji nepřizabil! Ani jsem ji s sebou nechtěl! Říkal jsem jí, ať zůstane tady. A kde jste ke všem čertům byl vy?!“
„Vyřizoval jsem záležitost enormní důležitosti,“ odpověděl Albus klidně.
„Enormní důležitosti,“ zopakoval Snape jedovatě. „Vždycky zařizujete něco enormně důležitého, když je vás tady nejvíc potřeba.“
„Nepopírám, že k tomu občas dochází,“ nenechal se vyhodit z rovnováhy Brumbál. „Mrzí mě, že se to tak zkomplikovalo. Kdyby nebylo těch tří -“
„Ano, jenomže oni tam byli. Objevili se v ten nejnevhodnější okamžik a sebrali nám pět vteřin, během kterých jsme mohli s Aurorou uniknout do bezpečí. A to jen kvůli tomu, že měl Harry zase nějaké vidění!“
„Domníval jsem se, že Uzemňovací lektvar zabral.“
„Ne tak docela. Utlumil jeho schopnosti, ale pokud je proroctví příliš naléhavé, prorazí si cestu.“
„Pak budeme muset připadnout na jiný způsob, jak ho před těmi vizemi ochránit.“
„Ano. Když je ochoten přisuzovat jim takový význam, že podle nich jedná, není dobré, aby je měl. Neumí s nimi pracovat.“
„Nemůžeme očekávat, že chlapec jeho věku bude schopen vyhodnocovat získané informace s chladnou hlavou. Co vlastně viděl tak strašného, že ho to donutilo vydat se po tvých stopách?“
„Viděl mě umírat na podlaze Chroptící chýše,“ přiznal Severus neochotně.
Brumbál se na dlouhou dobu zamyšleně odmlčel.
„Kam si myslíte, že Pettigrew zmizel?“ přerušil Snape ticho a upřeně se na Albuse zahleděl.
„Mám spoustu teorií. Jednu nepravděpodobnější než druhou.“
„Já jen doufám, že nám sem místo něj nenastrčí někoho daleko horšího.“
„Ať už Pettigrewa nahradí kdokoli, myslím, že narazí na tvrdý oříšek. Už jsem ti říkal, že Moody přijal mou nabídku nastoupit na místo učitele OPČM?“

...do cíle zbývá 26 kroků...

Chapter Text

Aktuální sestava učitelského sboru budila na první pohled dojem jakéhosi panoptika, na které by se mohlo vybírat vstupné. Čestnému stolu vévodil poloobr Hagrid, který letos nahradil profesorku Červotočkovou na pozici učitele Péče o kouzelné tvory. (Vilemína z rodinných důvodů školu opustila.) Vedle něj, aby snad zasedací pořádek nevyzníval fádně, seděl maličký profesor Kratiknot. Po Kratiknotově levici jste mohli zahlédnout profesorku jasnovidectví, která příliš často k vidění nebývala, totiž Sibylu Trelawneyovou, omotanou nespočtem lesklých šál a ověšenou takovým množstvím cingrlátek, že by jimi mohla plašit holuby. Vedoucí mrzimorské koleje profesorka Prýtová přišla v létě následkem nehody ve skleníku číslo 4 o vlasy. Její úsměv byl ten večer velmi nervózní. Uprostřed trůnil na zdobně vyřezávaném křesle ředitel Brumbál v hábitu té nejkřiklavější žluti a po svém pravém boku měl novou tvář mezi profesory. Tvář, která by sama o sobě působila hrozivě, i kdyby z ní nekoukalo umělé, rotující oko. Alastor Moody ještě donedávna platil za nejobávanějšího lovce černokněžníků a pořád na to vypadal. Vedle něj posadili - bezesporu zcela náhodně - druhou novou posilu sboru, jistého Bartemiuse Skrka mladšího. Byl to syn významného ministerského úředníka a možná právě proto tak udivovalo jeho výstřední chování, kterému dominovalo roztodivné pohrávání s propíchnutým jazykem. A pak tu byl samozřejmě profesor Snape, od posledně výrazně pohublý a bledý, s hrubou rezavou jizvou na krku, kterou se dnes ani nenamáhal skrývat vysokým límcem. Nejspíš tak činil ze solidarity ke kolegyni vlevo, v jejímž znetvořeném obličeji studenti marně rozpoznávali profesorku astronomie a ředitelku Zmijozelu Auroru Sinistrovou.
„Kvůli mně sis tu rozhalenku brát nemusel,“ utrousila mezi douškem krvavého vína a soustem ještě krvavějšího steaku. „Vypadáme jako banda podělaných válečných veteránů. Viděl jsi Pošuka? Zase z něj kus chybí. Ten chlap se do deseti let rozloží, to ti garantuju.“
Severus k ní cítil obrovskou vděčnost a náhle odněkud vzedmuté sympatie za to, jak se s pošramoceným zevnějškem dokázala vyrovnat. Použila k tomu svůj přirozený humor a nevyčerpatelnou zásobu sarkasmu. Aurora nejen že se nelitovala, ona pouhý týden po propuštění z ošetřovny hýřila skvělou náladou a ze svých zranění si nepokrytě utahovala. „Mohl mě rovnou roztrhnout vejpůl. Obávám se ale, že dvakrát bystě mě tu nesnesli.“ „Pořád vypadám líp než Kratiknot po deseti pivech.“ Když jí Severus řekl, že to měl od Lupina schytat on, kriticky se na něj podívala a: „Nechtěl bys těch jizev nějak moc? To si jako myslíš, že máš na ně nějaký přednostní právo? Můžu jich snad mít pár i já, ne?“
„Co říkáš na nového profesora Zdravého kouzelnictví?“
„Bartyho?“ Aurora se drze uchechtla a věnovala mladému Skrkovi přezíravý pohled. „Co by. Hřebeček nevycválanej. Nic pro mě.“
„Myslel jsem všeobecně. Ne, co říkáš jeho postelovým dovednostem.“
„Je vychcanej jak díra do sněhu. Ale kouzelník dobrej. Vlohy k útočným zaklínadlům a péči o kouzelný tvory.“
„Slyšel jsem, že ho sem protlačila Lestrangeová.“
„Správně. Aby taky ne, když spolu šo-“
„Jahodovou pusinku, Snape?“ nabídl mu Pošuk úslužně přes Brumbálovu hlavu.
„Ne, díky.“
„Vážně ne? A vy, Sinistrová?“
„Taky ne, Moody.“
„Zajímavý,“ zavrčel. „Myslel jsem, že byste potřebovali zavřít huby.“
Pochopili. Přestali rozebírat Skrka a začali rozebírat Pošuka.
Po uvítací hostině se Brumbál ujal slova a záhy se ukázalo, jakou záležitost enormní důležitosti v červnu vyřizoval.
„Milí studenti, dovolte mi, abych vám oznámil, že se v letošním roce sice nebudete bavit naší vynikající famfrpálovou ligou, zato však budete mít jedinečnou příležitost sledovat vzrušující klání, které naše škola připravila v součinnosti s Ministerstvem kouzel. Turnaj tří kouzelníků!“
Velkou síní zahřměl takový kravál, že Filch, hlídkující na chodbách, okamžitě vtrhl dovnitř v domnění, že se stalo něco příšerného. Brumbál počkal, až studenti vyjádří své emoce, a pokračoval:
„Za tři týdny přivítají Bradavice zástupce dvou slavných evropských škol - Krásnohůlek a Kruvalu. Na slavnostní večeři se objeví delegáti Ministerstva a seznámí nás s pravidly turnaje. V předvečer svátku Všech svatých pak budou vybráni šampioni jednotlivých škol, kteří svedou zápas o slávu a nemalou odměnu. Výběr šampionů se taktéž uskuteční v rámci slavnostní hostiny. Zdá se, že letos budou naše žaludky obzvláště trpět. Poněvadž - to je ještě není všechno!“
Tajemně se odmlčel a ponechal krátký prostor pro dohady a napjaté očekávání.
„Žáci čtvrtého a vyššího ročníku si jistě všimli zvláštního řádku v seznamu doporučeného oblečení. Doufám, že jste ho nepodcenili a pořídili si společenský hábit, neboť se vám bude hodit na Vánočním plese! Je to tradiční večer plný zábavy a tance, který provází Turnaj tří kouzelníku již od doby jeho založení. Uskuteční se 24. prosince. Bohužel se ho nebudou moci zúčastnit žáci prvního, druhého a třetího ročníku. Pokud ovšem -“ Ředitel zvedl ukazovák a významně zamrkal. „ - je někdo ze starších studentů nepozve jako svého partnera. A teď, když jsme si sdělili všechny úžasné novinky, které nás letos čekají, je čas odebrat se na kutě a nechat si zdát něco mimořádného.“
Severus nepochyboval, že jeho dnešní sny budou mimořádné. Mimořádně realistické noční můry. Jako by nestačilo, že odteď bude na chodbách potkávat toho šíleného Skrka. Od října se budou ve škole motat oficiální zástupci Ministerstva a studenti nebudou do Vánoc myslet na nic jiného než na štědrovečerní bál. A když zrovna nebudou v myšlenkách zaměstnáni bálem, budu se zabývat turnajem. Jak tak o tom uvažoval, dospěl k názoru, že měl Brumbál kromě famfrpálové sezóny zrušit i závěrečné zkoušky.

O tom, že měl pravdu, se Severus přesvědčil hned následující den.
„Já žasnu, pane Sebbinsi,“ okomentoval lektvar proti kašli u jednoho ze zmijozelských studentů. „Jsem si téměř jist, že výsledný produkt měl mít fialovou barvu. Proč je ten váš černý jako bota?“
„Lékořice, pane,“ odpověděl zahanbeně Sebbins. „Místo tří lžic jsem přečetl devět. Takže to mám asi vylít, že?“
„Ne, to by byla škoda,“ prohlásil překvapivě profesor Snape. „Nalijte to do formiček a nechte ztuhnout. Budete z toho mít dokonalé pendreky. Známkovat je ale nebudu, když dovolíte.“
Jediné dva lektvary, které prošly, byly dílem Grangerové a Pottera.
„Vy dva byste mohli ostatní doučovat, kdyby o to stáli,“ oznámil Snape na konci hodiny. (Hermioně podklesla kolena tak, že ji Harry musel zachytit, aby neupadla.) „Z dnešní práce máte V dvakrát podtržené,“ dodal s drobným, jen malinko unaveným úsměvem. (Harry musel Hermionu posadit, poněvadž její kolena se proměnila v rosol.)

Na konci dne čekaly Severuse dvě porady. Nejprve ta ve sborovně, na níž si měli všichni vyslechnout podrobnosti ohledně organizace Turnaje tří kouzelníků. Byl by rád slyšel důvod, proč se o té akci Brumbál nezmínil ještě před začátkem září. Nedoufal ovšem, že jej uslyší. Albus byl v poslední době méně sdílný a více zamyšlený. Severus nevěděl, jestli to přisuzovat neblahým událostem minulého roku nebo celkovému ovzduší ve společnosti.
Dusno a napětí mezi lidmi eskalovalo a odráželo se i na chodu školy. To, co se přihodilo profesorce Sinistrové, mělo za následek několik pobouřených reakcí rodičů, dotěrné otázky novinářů a ministerskou inspekci. A mimo jiné to vedlo k tomu, že ÚBOZ zpřísnil předpisy pro zaměstnávání vlkodlaků, upírů a strig. (Ne že by nějaká striga toužila být v zaměstnaneckém poměru.)
Druhá schůze, které se večer musel zúčastnit, byla porada Fénixova řádu. Ani trochu se mu tam nechtělo. Neměl náladu poslouchat zprávy o dění na Ministerstvu, o tom, jak je Umbridgeová ve svém živlu, kolik lidí jí omámeně naslouchá a kolik přizdisráčů a oportunistů jí leze do zadku. Nepotřeboval slyšet o těch, co skončili v táboře. Prý už tam na konci léta nebylo k hnutí. Podmínky, které tam panují, si dokázal živě představit.
„Kdo si dá koláč?“ optala se Molly řečnicky a chopila se nože a dezertních talířků.
„Děkuji, Molly, ale já si nedám,“ odmítl Severus. „Nemám hlad.“
„Vždyť to taky není na hlad, ale na chuť!“ Molly ho podrobila důkladnému hodnotícímu pohledu. „Za chvíli budeš vypadat jako věšák na kabáty.“
„Molly,“ napomenul ji tiše Artur. „Nech ho být, prosím. Máme tu spoustu věcí, které musíme probrat.“
„Tou nejdůležitější je zřejmě Turnaj tří kouzelníků,“ promluvil Moody a zakoulel svým umělým okem. „Brumbál tu záležitost určitě nespunktoval jen tak pro legraci, aby se studentíci nenudili. Brumbále, vysvětli, o co ti šlo, když jsi tuhle šaškárnu rozjel.“
„Díky, Alastore,“ mávl Albus rukou. „Ano, nezorganizoval jsem tuto událost proto, abychom se pobavili, nýbrž proto, abychom navázali užší spolupráci se školami v Kruvalu a Krásnohůlkách. Spolupráce s nimi bude v dohledné době zásadní.“
„Domníváte se, že budou schopni a ochotni postarat se o studenty, kteří nebudou moci zůstat v Bradavicích?“ prohodil Kingsley Pastorek a soustředěně se mračil.
„Pevně v to doufám,“ odpověděl Brumbál.
„Já taky,“ ozval se James. „Dnes ráno obdrželo oddělení bystrozorů pokyny pro akci Miranda. Spuštění je plánováno na předvečer Všech svatých.“
Kolem stolu zavládlo tísnivé mlčení. Koláč v ústech mnohých podivně zhořknul.
Miranda Snydeová pracovala na odboru záhad, kde strávila tak dlouhou dobu, že se sama stala jakousi temnou záhadou. Nejzáhadnější na ní rozhodně byla zákoutí choré mysli a hlubiny zvrácené duše. Její přesvědčení, že by mudlovští obyvatelé měli sloužit kouzelníkům výlučně jako pracovní síla a pokusné objekty pro stěžejní výzkumné projekty, které pomohou posunout hranice magie, bylo jednoduše šílené. Alespoň v době, kdy James Potter nastupoval na Ministerstvo jako čerstvý absolvent bystrozorského kurzu. Tehdy Snydeovou všichni obcházeli obloukem a když se s ní náhodou střetli, měli pro ni jen pohrdání. Dnes ji považovali za odbornici na slovo vzatou a každého zajímal její názor. Nejvíce však zajímal Dolores Umbridgeovou. Snydeová se brzy po zřízení ÚBOZ stala hlavní poradkyní pro mudlovské záležitosti.
„Takže začnou hony na mudly?“ zazněl naprosto nevěřícně Artur. „Runcorne tedy nelhal? Budou je chytat do pastí jako myši?“
„Runcorne samozřejmě přehání,“ nechal se slyšet Pastorek. „Na konci října započne prověřování původu všech čarodějů. Těm, kteří prokáží minimálně čtvrtinový podíl kouzelnické krve, bude udělen status vyhovující. Mudlorození budou označeni jako nežádoucí a donuceni opustit náš svět. Budou mít tříměsíční ochrannou lhůtu, před jejímž uplynutím se musí ohlásit na příslušném oddělení ÚBOZ, odevzdat svou hůlku a podstoupit výmaz paměti. Poté budou vráceni zpět do svého přirozeného prostředí, to znamená ke svým mudlovským rodinám.“
„Co když už žádné rodiny nemají?“ namítla Lily. „Ne všichni mudlorození udržují se svými příbuznými kontakt, některým už příbuzní zemřeli. Ti nebudou mít nikoho. A nic. Spousta z nich nemá v mudlovském světě žádné zázemí!“
„Na to se předpokládají ty tři měsíce,“ objasnil Kingsley. „Je to doba, kterou Ministerstvo považuje za dostatečnou k vyřešení situace.“
„Co se doopravdy stane s těma lidma?“ položil otázku Sirius a pozorně sledoval reakci svého bývalého šéfa.
„Miranda Snydeová projevila přání ponechat si je k výzkumným účelům,“ zodpověděl popravdě a bez vytáček. „Na odboru záhad se v současné chvíli budují ubikace.“
Sirius hlasitě zaskřípal zuby. Severus sevřel opěrky židle, až v rukách ztratil cit. Molly upustila kus koláče zpět do formy. Artur složil hlavu do dlaní. Tonksová na Kingsleyho civěla vyvalenýma očima, jako by nebyla schopna uvěřit tomu, co se děje. Moody její ohromený výraz sledoval s jakousi dojatou fascinací nad naivitou a nezkušeností mládí.
„Tak jo, mám toho tak akorát,“ praštil Black do stolu. „To tu jako vážně sedíme, žvaníme a baštíme koláč, zatímco stovky lidí jsou v ohrožení života? Proč sakra něco nepodnikneme?!“
„Ty jsi poslouchal prdelí, hochu?“ zarazil ho Pošuk. „Brumbál má plán, jak dostat do bezpečí studenty z mudlovských rodin. To je teď naše priorita.“
„Děti, rozumím,“ přikývl Sirius. „Nemůžou se bránit. Potřebují naši intervenci. Jenomže tady přece nejde jen o ně. Co ti ostatní?“
„Komunikuji s úřady ve Švýcarsku, Norsku a Rumunsku,“ informoval ho Brumbál naprosto klidně. „Samozřejmě to nemohu dělat příliš často a příliš nápadně. Snažím se, aby to vypadalo jako odborné disputace ohledně výukových metod, výměna názorů na problematiku přeměňování živých tvorů a podobně. Oni netuší, jakou tu máme atmosféru ani k čemu se schyluje. A proto je složité přesvědčit je ke spolupráci v širším rozsahu.“
„Švýcarsko zatím jedincům azyl poskytuje,“ zmínil Severus „Ale je spojený s pracovním závazkem.“
„Ano,“ potvrdil Brumbál. „Tu samou podmínku mají i Norové. Pokouším se je přimět, aby v našem případě udělali výjimku.“
„Měl jsi ji zabít, dokud jsi měl příležitost,“ zasyčel vztekle Black směrem k Severusovi a všichni, kteří ho zaslechli, věděli, o kom je řeč. „Teď už příležitost nebude. Slyšel jsem, že kolem sebe postavila takovou tělesnou stráž, že by jí záviděla i prezidentka KAKUSY.“
„Pánové, vy dva budete mít pro nadcházející měsíce velmi náročný úkol,“ obrátil se k nim Albus a vyžádal si tak zpět jejich pozornost. „Potřebuji od vás, abyste zapůsobili na naše hosty. Abyste ředitele Krásnohůlek a Kruvalu opatrně seznámili s poměry v naší společnosti a dali jim nahlédnout pod pokličku hrnce, jehož obsah před nimi Ministerstvo bude chtít utajit. Chci, aby byli konfrontováni s realitou. Aby si uvědomili, že naše spolupráce je klíčová. Sirius bude jednat s ředitelem Kruvalu. Severus si vezme na starost ředitelku Krásnohůlek. Jsem si jistý, že odvedete dobrou práci.“
„Jak si přejete,“ kývl Snape.
„Jasně,“ souhlasil Black.
„Kingsley, Jamesi, Nymfadoro, vedete si skvěle. Chápu, že není snadné denně předstírat loajalitu tam, kde by se od vás očekával odpor. Věřím však, že se situace brzy obrátí v náš prospěch. Informace, které získáváte, jsou pro nás životně důležité.“
Pastorek se uklonil s rukou na srdci. Tonksová se usmála. Potter na Brumbála chvíli nehnutě zíral a pak prostě přikývl. V obličeji měl vepsanou únavu a lhostejnost. Za ty dva roky, kdy se jeho práce stala nejen psychicky vyčerpávající, ale i ponižující a doslova hanebnou, už mu Albusovy pochvalné řeči a motivační proslovy nikterak nepomáhaly. Byla to jen další snůška keců, která po něm stekla jako máslo po hlavě.

V půl sedmé ráno Severus proběhl Vstupní síní a zamířil obvyklou běžeckou trasou k Černému jezeru. Tentokrát však tu obvyklou trasu nedokončil.
Na břehu seděla na naplavené ztrouchnivělé kládě Aurora a pozorovala červánky nad hladinou. Na klíně měla rozevřený notes.
Přisedl si a stejně jako ona se zadíval na obzor.
„To je romantika, co?“ přerušila Aurora několik minut trvající ticho. „Takhle nějak jsem si to vždycky představovala. Akorát jsem u toho byla namalovaná.“
„Dneska sis přivstala?“
„Dneska jsem ještě nešla spát.“
„A půjdeš?“
„To si piš, že půjdu. Dneska učím po setmění. Páťáci mají pozorování.“
„Víš, napadlo mě, jestli -“
To, co Severuse napadlo, už se Aurora nedozvěděla, jelikož na scénu přišla Hermiona a vypadala, že pokud hned teď nevychrlí, co má na srdci, tak nervozitou omdlí.
„Tak povídejte,“ vyzval ji Snape. „Copak se děje?“
„Mluvila jsem včera s několika nebelvírskými, kteří by měli zájem nechat se ode mě doučovat. Což by mě nejspíš bavilo a bylo by to fajn, jenomže já jsem si během toho rozhovoru uvědomila, že bych se mnohem radši učila nové věci, než pořád dokolečka opakovala ty staré. Takže mě napadlo - a Harry se k tomu hned nadšeně přidal - že bychom mohli založit lektvarový kroužek.“
„Lektvarový kroužek,“ zopakoval Severus v hlubokém zamyšlení nad všemi katastrofickými scénáři, které by se mohly odehrát. „Dobře,“ řekl pak. „Pokud budete nejméně ve třech a nejvíce v sedmi lidech, sepíšete pravidla spolku a zaručíte se mi za to, že neproměníte učebnu v hořící chemickou továrnu, tak vám udělím povolení.“
„Děkuju!“ vypískla Hermiona, chvíli vypadala, že k němu přiskočí a obejme ho, a nakonec neuvěřitelně rychle vyrazila zpátky do hradu.
Snape zavrtěl hlavou a zahleděl se zpátky k obzoru.
„Já vím, že ty ji moc nevídáš, ale... nezdá se ti ta holka nějaká... jiná?“
Aurora se rozesmála tak, že se z klády zřítila do rákosí.

...do cíle zbývá 25 kroků...

Chapter Text

Madame Maxime se ukázala být vpravdě velkou výzvou. Doslova. Měřila nějakých bratru dva a půl metru, čímž Severuse o tři a půl hlavy převyšovala, a hovořit s ní během procházky po nádvoří nebo kolem Zapovězeného lesa, kam ji to bůhvíproč táhlo, nebylo příliš komfortní. Dost z toho bolelo za krkem, když jste se snažili udržovat oční kontakt. Proto dal Snape posledně přednost schůzce U Tří košťat.
„Ještě medovinu?“ nabídl, jakmile si všiml, že její číše je opět prázdná. (Olympa pila rychlostí ruského dřevorubce.)
„Merci. Jste velmi pozorrný. Takoví jsou všichni Angličané?“
„Ne. Máme tu i neotesance a hrubiány, ale s těmi vás Brumbál seznamovat nechtěl.“
Olympa se hrdelně zasmála a přijala nový pohár medoviny s takovým nadšením, že třetinu vylila na stůl.
„Kdy jste byl naposledy ve Francii, mon ami?“ navázala na původní téma. „Byl jste tam vůbec někdy?“
„Loni o prázdninách. Tedy jen v Paříži.“
„Pak jste si jistě všiml, co se mezi lidmi povídá. Pokud jste svůj pobyt nestrávil zavřený v hotelu.“
„Zaznamenal jsem některé tendence,“ odpověděl vyhýbavě, protože chtěl, aby se rozmluvila.
„Je jich hodně. Sympatizantů s vaším... aparátem. Mluví se o tom, že by takový režim přinesl zlepšení.“
„Myslíte, že... Dokážete odhadnout, kam to povede?“
„To si netrroufám, mon ami. U nás není žádný silný... jak to říkáte? Lídrr?“
„Takže žádná silná osobnost, která by se chopila otěží?“
„Nic takového. Jen nálada.“
„A v Krásnohůlkách?“
Madame Maxime nadzvedla tenké, dokonale souměrné obočí. Náhle vypadala úplně střízlivá.
„Naznačujete snad -?“
„Nenaznačuji vůbec nic,“ uklidňoval ji spěšně. „Jen kladu otázky.“
„Pokud vás zajímá moje vlastní politická orrientace, mohl jste se zeptat rrovnou. Dostal byste upřímnou odpověď. Jsem liberrální. Nemám a nechci mít nic společného s extrrémy. Je mi fuk, odkud kdo pochází, co kdo vyznává a kdo s kým spí... Á, je to Agrrid?“
Ukázala rudě nalakovaným ukazovákem k výčepu, kde Hagrid zcela neomylně vyčníval nad hlouček běžně vzrostlých lidí.
„Agrride! Agrride, pojďte si přisednout!“
Severus pojal podezření, že by se Hagridovi v roli komunikačního partnera madame Maxime dařilo podstatně lépe. A to zdaleka ne jen kvůli výšce.
Nutno ovšem říci, že Sirius byl na tom s ředitelem Kruvalu daleko hůř. Ten chlap byl podezřívavější než Pošuk a tajemnější než hrad v Karpatech. A taky -
„Arogantní vůl!“ ulevil si Black, když jednoho sychravého říjnového večera zapadl k Severusovi do bytu a složil se mu na gauč.
„Karkarov? Nebo jste si zase něco vyjasňovali s Bartym?“
Snape seděl za psacím stolem, opravoval testy třetího ročníku a popíjel brandy.
„Od Bartyho aspoň vím, co můžu čekat. Je to sice hajzl, ale průhlednej jak plátek citrónu v koktejlu U Starý držgrešle.“
„Tak co ti Igor udělal tak strašného?“ zeptal se Severus nenuceně, zatímco proškrtával práci slečny Láskorádové. „A klidně si posluž, jestli se ti o tom bude mluvit líp.“ Očima ukázal na flašku po své levé ruce.
Sirius si ji přivolal kouzlem.
„Co by,“ odfrkl po prvním hřejivém doušku. „Je to prostě vůl. Nevím, jak se k němu mám dostat. Zkusil jsem už všechno.“
„Všechno?“ pozvedl obočí Severus.
„Jo, slyšíš dobře,“ zavrčel Sirius. „To poslední jsem vyzkoušel před chvílí.“
Snapea tohle prohlášení viditelně zaujalo, poněvadž odložil brk, propletl prsty a pohodlně se opřel.
„Odmítl mě. Chápeš to? Co zatraceně chce?“
„No, tebe očividně ne,“ ušklíbl se Severus pobaveně.
„Mě chtějí všichni,“ vrátil mu úšklebek Sirius. „V devětasedmdesátým se na mě v klubu stály fronty od baru až na pány.“
„Teď máme rok 1993.“
„Ale já přece vypadám pořád stejně!“
„Vypadáš líp než v devětasedmdesátém. To na tebe polovina fronty čekala proto, že si tě spletla s holkou. Poslyš, něco ti prozradím. O Igorovi. Možná ti to pomůže pochopit, proč je tak nepřístupný. On má totiž -“
„Poruchu erekce?“
„Potřebu ovládat. Musí mít věci naprosto pod kontrolou. Ve všech oblastech života. Všiml sis někdy, jak si po každém loku otře ústa ubrouskem? Jak pečlivě má zastřiženou bradku? Knoflíky na jeho kabátě jsou tak vyleštěné, že hází prasátka na stěny. Myslím, že je jasné, co od něj můžeš čekat. Absolutní nadvládu. A pokud jde o to jeho tajnůstkářství, není se čemu divit. Má v rukou dědictví Kruvalu. To je, jako by ti svěřili do opatrování Pandořinu skříňku. Bude ji chránit vlastním tělem. No, ačkoli,“ zamyslel se Severus dodatečně, „on spíš cizími těly. Spoustou cizích těl.“
„Takže co mám teda dělat?“
„Nějakou dobu nedělej nic.“ Snape se vrátil k písemkám. „Na plese ho opij. Přestane se tolik hlídat.“
„A co když nebude chtít pít?“
„Igor? Vyloučeno. Miluje večírky. Hlavně, když neteče z jeho vlastních sudů.“
„Hele, odkud ho vlastně tak dobře znáš?“ přimhouřil oči Sirius a náhle si nebyl vůbec jistý, jestli chce znát odpověď.
„Studovali jsme spolu v Praze.“
„Ahá, jedna z temných kapitol tvýho života, o kterých nic nevíme...“
„Možná buď rád,“ usadil ho Severus. „Igor byl o dva ročníky výš. To on mě přivedl do společnosti lovců magických artefaktů. První zakázku jsem dostal od něj.“
„Hmm. Co tam vůbec studoval?“
„Tajné čarodějné nauky a historii magie.“
„Neřekl bych do něj, že se bude zajímat o dějiny.“
„Igor Karkarov je velmi sečtělý a vyzná se v nepřeberném množství historických událostí, které utvářely současnou podobu našeho světa. Taky je to obratný diplomat. Proto mu nejspíš nevyhovuje tvá přímočarost. Má tendenci myslet si o ostatních, že jsou pod jeho úroveň. Přesvědč ho, že nejsi hulvát, a máš polovinu úspěchu v kapse.“
„No jo, jenomže já jsem hulvát, brácho,“ prohlásil Sirius a s botami na konferenčním stolku si přihnul rovnou z lahve. „Ten uhlazenej byl vždycky Remus. Já byl ten, co starý McGoanagallový hodil do ksichtu sněhovou kouli, vzpomínáš?“
„Jako by to bylo včera,“ potvrdil Snape. „Ale vypadala, že jí to od tebe ani moc nepřekvapilo. Mimochodem, máš nějaké zprávy o Náměsíčníkovi?“
„Teď se pár tejdnů neozval, ale jinak mi pravidelně píše. Je na bezpečným místě.“
„Na tom s krávami nebo na tom s levandulovým lánem?“
„Vůni levandule měl vždycky rád,“ mrknul na něj Sirius.
„Dobrá volba,“ ocenil Severus. „Odjel bych tam hned teď. Už mi to tu začíná lézt krkem. Občas mám pocit, jako by mě stěny mačkaly mezi sebou.“
„Potřebuješ dovolenou. Co kdybys navštívil rodinu? Brumbál se zmínil, že -“
„Tichošlápku, věř mi, že kdybych mohl... za jiných okolností... Do háje, po ničem netoužím víc, jenomže... Nechci je vystavovat nebezpečí. Dokud o nich Ropucha neví, můžou žít v klidu. To víš, že si na mě ta babizna hledá páku, ne? Lily se jí neosvědčila. Je příliš schopná a tvrdohlavá. A hlavně je to ženuška důležitého pana Pottera.“
„Já vím. Když se to tak vezme, má vlastně štěstí, že je zrovna s ním. Chápeš, jak to myslím. Nebude se jí týkat ta nová vyhláška.“
„To nebude. Ale pokud jsem to pochopil správně, tak se nebude týkat ani jiných mudlorozených čarodějů, kteří jsou v manželském svazku s čistokrevnými kouzelníky. Popletal hodlá zabránit negativnímu dopadu na fungování rodin.“
„Jo. Je to strategickej tah, kterej má zajistit, že se proti Ministerstvu nezvedne vlna odporu. Až se Ropuše povede pořádně vyburcovat nenávist vůči mudlům, roztrhá třeba všechny rodiny. A všichni jí zatleskají.“
„Nebavme se o tom prosím,“ požádal Snape tichým, unaveným hlasem. „Ta brandy mě stála třicet galeonů, nemusíme si ji kazit vyhlídkou na budoucnost.“

Předvečer svátku Všech svatých se nakonec ukázal být skutečně ponurým. Kdyby jim někdo v září řekl, že se stane něco ještě horšího než přijetí prozatím nejstrašnější perzekuční vyhlášky, asi by se mu vysmáli.
A pak ten zatracený Ohnivý pohár vyplivl lístek s Harryho jménem.
V prvních pěti vteřinách všichni ve Velké síni oněměli.
Severus prodělal srdeční zástavu. Sirius se málem zadusil vlastním jazykem, který si zauzloval při nějakém nesrozumitelném výkřiku. Brumbál zbělal.
Harry však vypadal otřeseně ze všech nejvíc. Přesněji, vypadal, že v nejbližších okamžicích ztratí vědomí. Tato skutečnost bystřejším pozorovatelům napověděla, že se v tom zřejmě octil nevinně, což je na jednu stranu uklidnilo, neboť to znamenalo, že Potter není donebevolající idiot. Na stranu druhou to ovšem svědčilo o velmi zneklidňujícím faktu, a sice, že se ho tímto důmyslným způsobem někdo pokouší zlikvidovat.
Poté, co tři legitimní šampiony (Cedrika Diggoryho, Viktora Kruma a Fleur Delacour) a pana Pottera zanechali v postranní komnatě, odebrali se ředitelé škol, zástupci Ministerstva a Snape s Blackem do Brumbálovy pracovny.
„To je neslýchané!“ zavřískla madame Maxime.
„Ostudné!“ připojil se Karkarov.
„Neuvěřitelné,“ vydechl ohromeně Barty Skrk senior, vedoucí odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci.
„Velmi zajímavé!“ poznamenal s nemístným nadšením Ludo Pytloun, vedoucí odboru kouzelných her a sportů.
„Já bych řekl, že je to víc než co jinýho pěknej průser!“ vyjádřil svůj pocit Black. Snape přikývl. „Jak se to doprdele mohlo stát?“
„Jak by se něco takového asi mohlo stát!“ odvětila podrážděně Olympa. „Hodil do Poháru svoje jméno!“
„To teda nehodil!“ vyjel na ni Sirius. „Zaprvý by takovou volovinu neudělal a zadruhý, slyšela jste přece, když se ho na to Brumbál ptal. Harry řekl, že netuší, proč se to stalo!“
„Je nad slunce jasné, že ten kluk lže!“ prohlásil Igor a vzteky leštil knoflíky na svém kabátě.
„Se vší úctou ke tvému názoru, Igore, poznám, když mi někdo lže,“ ohradil se Brumbál. „Harry Potter nelhal. Své jméno do Poháru nehodil.“
„Pak tedy kdo?“ dožadovala se Olympa.
„To netuším. Jsem situací stejně zaskočen jako vy.“
„Nejvíc zaskočenej je Harry,“ podotkl Sirius ustaraně. „Co teď budeme dělat?“
„Nezbývá nám než se podřídit verdiktu Ohnivého poháru,“ oznámil úředním tónem Skrk. „Pan Potter je zkrátka čtvrtým účastníkem turnaje.“
„Ne.“ Severus od chvíle, kdy bylo vyhlášeno Harryho jméno, promluvil poprvé. Obracel se přímo na zástupce Ministerstva. „Potter nebude soutěžit.“
„Obávám se, že nemá na výběr,“ pravil Skrk škrobeně.
„Ale já mám,“ kontroval Snape. „A říkám, že se toho účastnit nebude.“
„A já vám říkám, že se účastnit musí!“ zvýšil hlas Skrk. „Pohár představuje závaznou kouzelnou smlouvu! Víte vůbec, co to znamená?“
„Vím dobře, co to znamená,“ nenechal se Snape zastrašit. „I takové smlouvy se dají zrušit. Vždy máme právo volby.“
„To jsou žvásty!“ zaryčel Skrk, který se úplně přestal ovládat. „Nebudu podporovat takovéhle nesmysly! Smlouva je smlouva a závazek je závazek! Nedodržení závazku s sebou nese vážně důsledky. Které si já na zodpovědnost rozhodně nevezmu.“
„Vy za toho chlapce taky žádnou zodpovědnost nenesete,“ zchladil ho Snape. „Čili naposledy, já nedovolím, aby Potter v turnaji soutěžil.“
„Ani vy za toho chlapce nezodpovídáte,“ pronesl Skrk s chladnou zlobou. „Nejste jeho otec. Nejste ani jeho poručník. Nejste s Potterem v žádném vztahu. Vaše slovo nemá váhu.“
„Ale já jsem jeho kmotr,“ vytasil se se svou výsadou Black a stoupl si mezi Bartyho a Severuse. „V nepřítomnosti rodičů mám právo o těchhle věcech rozhodovat. A říkám ne. Harry se turnaje nezúčastní.“
Možná za to mohl mrazivý tón hlasu, pro Siriuse tak neobvyklý, co přimělo Bartyho Skrka couvnout. Možná něco docela jiného. Na každý pád ale ustoupil a obrátil se k Brumbálovi.
„S rizikem porušení smlouvy jste byli obeznámeni. Víc už nemám co dodat. Máme tři šampiony. Jdu jim sdělit podrobnosti k prvnímu úkolu a pak se odeberu na lože. Dobrou noc, pánové. A dámo,“ uklonil se křečovitě madame Maxime.
Jakmile odešel, Brumbál se otočil na své muže.
„V jednom měl Barty pravdu - s kouzelnými smlouvami, které jsou zpečetěné čaromocnými předměty, si není radno zahrávat. Existují však závazky, jež jsou takovým smlouvám nadřazené. Jedním z těch závazků je kmotrovský slib.“ Pohlédl na Siriuse a jeho oči se zaleskly dojetím. „Tím, že jsi splnil svou povinnost kmotra, jsi Harryho ochránil od důsledků, jimiž Barty vyhrožoval. Tvým rozhodnutím se smlouva s Ohnivým pohárem stala neplatnou. Ještěže máš po boku přítele, který neztrácí hlavu a vyzná se v kouzelnickém právu. Nuže, spravedlnosti bylo učiněno zadost, vážení. Je načase se rozloučit. Uvidíme se zítra.“
Albus lehkým mávnutím ruky pootevřel dveře pracovny, čímž ostatním naznačil, že si přeje zůstat o samotě.
Potřeboval teď prostor jen pro své chaoticky vířící myšlenky.
Aby je mohl v klidu rozplést, vytřídit, pochopit.

Vánoce přišly takřka nenadále. Ještě včera byly na cestě do Prasinek potoky z deště, dneska jsou na nich závěje sněhu. A Hagrid už zase táhne do Velké síně výstavní jedle, na něž profesor Kratiknot letos přičaruje obzvláště vyvedené ozdoby. A Brumbál slíbil umístit na jejich špice opravdové víly.
Vánoční ples začne přesně v devět hodin večer, hned po štědrovečerní večeři, na které bradavičtí skřítkové neúnavně dřeli už od svítání.
Pro tuto speciální příležitost byly kolejní stoly nahrazeny kulatými jídelními stolky se svátečními ubrusy, z jejichž středu vyrůstaly jedlé ledové krápníky s ovocnou příchutí. (Kromě profesora Skrka se nikdo doopravdy neodvážil je olizovat.)
Profesor Moody je dnes mimořádně ostražitý. Ráno ho brněly snad všechny jizvy, takže očekává levárnu na každém kroku. Právě obchází Velkou síň a kontroluje, zda někdo pod stromky neukryl výbušná zařízení.
Profesorka Prýtová na poslední chvíli drmolí pokyny ohledně zahajovacího tance směrem k Cedriku Diggorymu a jeho partnerce Cho Changové. Oba studenti jsou nervózní. Nimrají se ve zbytcích vepřových kotlet a čekají, až Brumbál večeři oficiálně ukončí.
Profesor Kratiknot kriticky hodnotí vlastní práci na výzdobě a s povděkem přijímá komplimenty z úst krásnohůlské ředitelky. Fleur se těší na svůj tanec s havraspárským kapitánem famfrpálového mužstva Rogerem Daviesem. Není ani trochu nervózní. Roger ano. Mít za partnerku Fleur Delacour je jako půjčit si od kamaráda Ferrari. Pokud se něco zvrtne, nikdy si to neodpustíte.
Profesorka Sinistrová dělá společnost řediteli Kruvalu, který se snad poprvé od svého příjezdu do Bradavic opravdu dobře baví a své pobavení dává bez ostychu najevo. Na rozdíl od svého svěřence Viktora Kruma. Ten se tváří, jako by žvýkal šťovík. Nebo jako by chtěl být někde úplně jinde. A přitom s ním tak vesele konverzuje Levandule Brownová.
Profesor Black je nucen trpět vedle sebe Bartyho Skrka juniora. Po několika jeho obscénních mimických výrazech a krutých žertech na téma rozmnožování vlkodlaků raději odchází na vzduch, neboť si je vcelku jist, že po dalším vtípku by z profesora Skrka zbyla na židli krvavá fašírka a ocelový kroužek z propíchnutého jazyka.
Bartyho otec společně s Ludem Pytlounem a profesorem Brumbálem řeší provozní záležitosti Turnaje tří kouzelníků a po očku sledují mladého Pottera.
Harry podle všech očekávání pozval na ples Hermionu, která nebyla ani nadšená, ani zklamaná, prostě s tím tak nějak počítala, a tak pozvání přijala a teď spolu sedí u stolu a probírají nové nápady do lektvarového kroužku, zatímco zpovzdálí je pozorují Seamus Finnigan, Ron Weasley a Dean Thomas a hlasitě se řehtají. Oni nepozvali nikoho, protože to zkrátka prošvihli. Zjevně jim to však nevadí. Alespoň dvěma z nich ne.
Profesor Snape si pro tento večer vzal na starost dozor na chodbách a školních pozemcích, a proto se před pár vteřinami zvedl od stolu a zamířil ven. Nyní se nachází napůl cesty Velkou síní.
Brumbál také vstává. Má v úmyslu zahájit taneční zábavu.
V té samé chvíli se na opačném konci hradu prosmýkne do nebelvírské společenské místnosti šedivá krysa. To když se Neville Longbottom vrací do ložnice pro přívěsek, který koupil k Vánocům Ginny Weasleyové a který ve spěchu nechal ležet na nočním stolku.
A přesně v tentýž okamžik uražený Draco Malfoy, jenž se pohádal s Pansy Parkinsonovou a míří do zmijozelských ložnic, zpozoruje něco velmi podivného. Byl by přísahal, že profesor Skrk klábosí nahoře ve Velké síni s Blackem a snaží se ho zase vyprovokovat ke rvačce, přitom ho ale zřetelně vidí vycházet z učebny lektvarů. Že by toho punče vypil tolik?
A teď celou kapitolu rozpůlíme a zanecháme figury v polovině zamýšleného kroku. Zapamatujte si dobře jejich postavení na hrací desce příběhu.

...do cíle zbývá 24 kroků...

Chapter Text

Pamatujete si, jak byly jednotlivé postavy našeho příběhu rozmístěné 24. prosince 1994 ve 20:59? Tak je pojďme nechat dokončit krok.
Brumbál mávl rukou. Jídelní stolky se přesunuly ke stěnám a proměnily ve stolky bufetové, zaplněné nejrozmanitějšími pochutinami a ještě rozmanitějšími nápoji. Na pódium, kde obvykle stával čestný stůl pro učitelský sbor, naběhla kapela ve svátečních hábitech a chopila se nástrojů.
Severus Snape se na malý moment ocitl uprostřed právě vyčarovaného tanečního parketu. Silně osvětlen bodovými reflektory přitáhl pozornost Igora Karkarova. Ten se omluvil Auroře Sinistrové a podél zdi, aby si ho všimlo co nejméně lidí, zamířil za Snapem.
Hermiona svého profesora zaznamenala také a přestala poslouchat Harryho vyjádření na adresu Seamusovy partičky. Přemýšlela, kam Snape odchází. Přemýšlela rovněž o tom, proč ho ven následuje Karkarov. A nakonec se v myšlenkách dostala do bodu, kdy zatoužila jít to zjistit.
Sirius Black prošel dubovou bránou a stoupl si vedle zasněžených inkoustově modrých růží, které sem dekorativně umístil Kratiknot. Zapálil si cigaretu.
Draco Malfoy se ukryl za staré, zrezivělé brnění chránící komnatu Soubojnického klubu a trpělivě vyčkával, až profesor Skrk (nebo kdo to k čertu byl) opustí sklepení. Srdce mu mlátilo do žeber.
Neville utíkal chodbou k mramorovému schodišti, aby stihl zhlédnout zahajovací tanec. Šedivá krysa utíkala po točitém schodišti Nebelvírské věže, do chlapeckých ložnic čtvrtého ročníku.
Barty Skrk junior, ještě před okamžikem sedící u jídelního stolku ve Velké síni a nyní postávající u občerstvení, sebou lehce škubnul, zajel rukou pod hábit na hrudi a se zubatým úsměvem, jenž se dal stěží považovat za omluvný, zanechal o samotě profesorky Hoochovou a Vektorovou. Ze síně se prodíral davem studentů, zvědavě natahujících krky po prvních třech tanečních párech.
Barty Skrk senior za svým synem nevěřícně hleděl a nespokojeně pomlaskával. Monologu Luda Pytlouna o odvážných šatech krásnohůlských dívek nevěnoval pozornost. Uvažoval, jestli by si s Bartym neměl důrazně pohovořit na téma slušného chování. (Už nejméně posté.)
Alastor Moody postřehl úplně všechno a potichu zaklel, než se za odchozími pustil také. V hlavě mu blikalo varovné světlo. Oslnivě rudé výstražné světlo signalizující katastrofu srovnatelnou s výbuchem jaderné elektrárny.

Zatímco šampioni Turnaje tří kouzelníků se svými partnery zářili na tanečním parketu za doprovodu valčíkové melodie poněkud rockovějšího aranžmá, než bývalo pro tyto příležitosti obvyklé, Severus sešel po vstupním schodišti a volným krokem zamířil ke skleníkům. Studenti tam rádi chodívali provozovat různé příjemné kratochvíle, poněvadž tam z oken hradu nebylo vidět.
Karkarov si pospíšil, neboť vyklouzl dubovou bránou jen dvě vteřiny po něm. Dostihl ho ještě pod kamenným zábradlím, chytil ho za hábit a přirazil ke zdi.
„Vyhýbáš se mi záměrně, Severusi?“ dýchl mu zblízka do tváře a Snape ucítil směs šampaňského a kávového dortíku.
„Nevyhýbám se ti vůbec, Igore.“
Sirius se promptně schoval za růžový keř a uhasil nedopalek cigarety.
Neville se právě ve dvoukřídlých dveřích Velké síně srazil s profesorem Skrkem, který na jeho „promiňte“ zareagoval šíleným zachechtáním. Nevillovi to nepřišlo divné, profesor Skrk se takhle choval často. Stiskl v kapse přívěsek a vyrazil hledat Ginny.
„Od doby, co jsem přijel, jsme spolu ani jednou nemluvili o samotě,“ řekl Karkarov.
„Od doby, co jsem do Bradavic přijel já, jsem se prakticky nezastavil,“ opáčil Snape.
Draco smykem zabrzdil před dvoukřídlými dveřmi Velké síně, odkud kulhavým krokem vycházel Pošuk.
„K čertu, Malfoyi, uhněte!“ Moody ho hrubě odstrčil stranou.
„Profesore!“ zastavil ho Malfoy ječivým hlasem. „Kde je profesorka Sinistrová?“
„Naposledy jsem ji viděl cpát se kaviárem u stolu číslo čtyři,“ zavrčel v odpověď Moody a odešel ven.
Zastavil se na hraně přístupového schodiště a pozoroval tmavou siluetu muže, který utíkal přes školní pozemky směrem k Hagridově hájence.
„Bojíš se mě, Severusi?“
„Bojím se mála věcí, Igore, a ty mezi ně rozhodně nepatříš.“
Z dubové brány vyběhla šedivá krysa a otřela se Pošukovi o nohavici. Pošuk se krys nebál, a tak nevydal ani hlásku. Krysa běžela ve Skrkových stopách a za chvíli mu zmizela z dohledu.
„To je dobře, že se nebojíš. Ale možná bys měl. Alespoň toho, čeho se už od léta bojím já.“
„A to je co?“
Z hradu vyšla Aurora a v těsném závěsu za ní Draco. Zastavili za Moodyho zády. Všichni tři se po sobě podívali.
„Jiný svět.“
„Myslíš svět silnější magie?“
Za Malfoyem vykoukla střapatá hlava Hermiony Grangerové.
„Svět podle Gellerta Grindelwalda.“
„Co -?“
Severus nestihl otázku dokončit. Igor zkrátil už tak dost malou vzdálenost mezi nimi. Jejich rty se teď téměř dotýkaly.
„Nejsilnější magie je láska. Každý, kdo dosáhl poznání, to ví. Jedině hlupáci si myslí, že síla spočívá v moci. Grindelwald byl a je hlupák. Bohužel moc v rukou hlupáků mívá ničivé účinky. Ve vzduchu je cítit krev. Spousta krve.“
Když se stahoval zpět, úmyslně svými ústy zavadil o Severusovu tvář. Přihlížejícím to připadalo jako letmý polibek.
Moody se zašklebil, což v jeho zjizveném obličeji prakticky nebylo poznat. Aurora se zašklebila, což v jejím zjizveném obličeji bylo zcela zřetelné. Malfoy vyvalil oči a otevřel pusu. Hermiona se zatvářila překvapeně a hlavou jí proletěl velmi neslušný a zároveň velmi vzrušující obraz.
„No do hajzlu, to mělo náboj,“ ozval se růžový keř.
Karkarov spustil ruce ze Snapeova hábitu a trhnutím se otočil.
Z keře vystoupil Black a rozpačitě se usmál, zatímco se k němu upínal pár zlobně zúžených tmavých očí.
„Sorry, nechtěl jsem šmírovat.“
Teprve nyní si aktéři drobného představení povšimli diváků, nahnutých přes kamenné zábradlí přístupového schodiště.
Karkarov jim věnoval přezíravý pohled, zavířil svým kabátem a protáhl se kolem nich zpět do hradu.
„Zůstal vůbec někdo uvnitř?“ zeptal se jízlivě Snape.
„Co to mělo znamenat?“ zajímalo Auroru.
„To, že je Igor na naší straně,“ pošeptal jí Severus, když ji míjel.

Někdy tou dobou seděla profesorka Trelawneyová ve své komnatě v Severní věži a hleděla do plamenů, kam před minutkou vhodila vonnou pryskyřici.
Seděla o samotě.
A tak nikdo neslyšel, co říkala o jednom dvojníkovi, jedné kryse a jednom chybějícím vězni. Nikdo z plesajících lidí ve Velké síni nevěděl, že byl právě předpovězen návrat velkého černokněžníka a příchod věčné tmy. Koho by to taky zajímalo, když mohl vychutnávat světové delikatesy, tančit, pít a smát se.
Hermiona se po čtyřech skleničkách punče osmělila a došla si pro Severuse, který po dvou hodinách obchůzek konečně zase navštívil síň, aby uhasil žízeň.
„Pane profesore? Smím prosit?“
Severus v duchu zasténal. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout. Už se chystal nějak přijatelně vymluvit, když mu na rameni přistála ruka v důvěrně známém gestu brumbálovského povzbuzení.
„Profesoru Snapeovi nic neudělá větší radost, slečno.“
Severus v ředitelových rozjasněných očích četl přesné množství vypitého daikiri. Úsečně kývl, vyžahnul na ex první naplněný pohár, který mu přišel pod ruku, a vydal se na taneční parket. K jeho smůle byla v tom koktejlu tequilla.
Musel se hodně soustředit, aby udržel krok. A taky na to, aby identifikoval složky Hermionina parfému, který dráždil všechny jeho smysly a působil silněji než tequilla.
„Pomeranč, skořice a...?“
„Konvalinky,“ prozradila.
„Konvalinky! To by mě nenapadlo. Dobrá práce.“
„Co prosím?“
„Vyrobila jste tu voňavku sama, nebo snad ne?“
„Proč myslíte, že jsem ji vyrobila sama?“ vytřeštila na něj oči a zčervenala.
Na chvíli od ní odvrátil hlavu, aby nasál vzduch neobsahující její vůni.
„Použití feromonů v parfémech bylo Ministerstvem zakázáno v sedmdesátých letech. Obchodní rada všechny výrobky na trhu pečlivě kontroluje. Takže jste si ho udělala sama.“
„Přiznávám se. Byl to jen takový... experiment. V rámci lektvarového kroužku.“
„Experiment, říkáte? Zaměřený na koho?“
„Na nikoho!“ vyhrkla a teď už jí hořely i uši. Vnímala jeho vlastní vůni, ve které nehrál roli žádný parfém, a přesto se cítila být jejím účinkem omámená. „Jen... tak nějak všeobecně...“
„Jelikož vám to tak nějak všeobecně vyšlo, máte ode mě dvacet bodů. Ale už to nedělejte.“
„Rozkaz! A děkuju...“
Kolem nich protančili Neville Longbottom s Ginny Weasleyovou a vypadali jako tanečníci profesionální úrovně.
Harry Potter se tlačil masou toužící vyzkoušet čokoládovou fontánu a se dvěma láhvemi máslového ležáku mířil k osamělému Ronovi, kterého kumpáni zanechali na lavici, zatímco odešli tancovat s dvojčaty Patilovými.
„Vypadáš dost zoufale,“ podotkl směrem k jeho zhroucené pavoukovité postavě navlečené do staromódního hábitu. „Tak jsem ti přinesl malou vzpruhu.“
„Dík,“ zamumlal Ron a posunul se, aby si Harry mohl přisednout. „Hele, promiň, že jsme se vám smáli. Ale vypadali jste jako brácha se ségrou, který nikdo nepozval, tak museli jít spolu.“
„Aha. Jo, no, v tom máš nejspíš pravdu,“ připustil opatrně Harry a se zvláštním zaujetím sledoval Hermionu v lehkém držení Severusových dlaní. „My jsme jen... kamarádi, víš?“
„Ale vždyť jo. Já jsem chtěl pozvat Levanduli,“ posteskl si Ron a se zaťatými pěstmi pozoroval, jak k sobě Levanduli tiskne Viktor Krum. „Koukni na něj. Člověk by řekl, že to dostal rozkazem. A přitom ulovil nejhezčí holku z naší koleje. Možná vůbec z celý školy.“
„To si myslíš?“
„Ne, to je fakt.“
Zatímco v jednom rohu Velké síně se Draco Malfoy intenzivně usmiřoval s Pansy Parkinsonovou, v jiném rohu postávala Aurora Sinistrová vedle Alastora Moodyho a vykládala mu o tom, co její student zahlédl ve sklepení.
„Ví přesně, kdy Skrka viděl?“
„Neví, kolik bylo hodin, ale je si jistej tím, že když odcházel, Barty seděl u stolu a mluvil s Blackem. Bral to do ložnice nejkratší cestou a prý uběhlo maximálně pět minut od doby, co odešel ze sálu. To Barty nemohl stihnout.“
„Hm,“ zabručel Pošuk. „Sledoval jsem Skrka pozorně. Úderem devátý se prostě sebral a vypadnul. Vydal jsem se za ním a přísahám, že jsem ho viděl utíkat k Hagridově boudě. Jenomže když jsem se sem vrátil, tancoval s Vektorovou a vypadal, jako by vůbec neodešel.“
„Co si o tom myslíš?“
„To ani nechtěj vědět.“
„Falešná podoba? Dvojník?“
„Něco takovýho to stoprocentně bude. Musíme upozornit Brumbála.“
„To jo. Ale až vystřízliví.“

...do cíle zbývá 23 kroků...

Chapter Text

Sedmnáct minut po dvaadvacáté hodině otřásl tribunami kolem famfrpálového hřiště jásot bradavických studentů, který se ozvěnou nesl až do Prasinek. Cedric Diggory totiž vyšel ze začarovaného bludiště a nad hlavou držel křišťálový pohár pro vítěze Turnaje tří kouzelníků. Hned za ním se objevil Viktor Krum. Nalezli pohár téměř současně, avšak Cedrik byl v jeho uchopení rychlejší. Přesto se Krum netvářil tak kysele, jak by se dalo očekávat. Tleskal bradavickému šampionovi spolu s diváky a když se Cedrik konečně nabažil všech těch ovací a mexických vln, srdečně mu potřásl rukou. Oba věděli, že síly v turnaji byly vyrovnané a rozhodlo posledních pár sekund. Krum jako profesionální famfrpálový hráč uměl ocenit kvality soupeře.
Brzy se ke gratulaci připojili i ředitelé škol a ministerští úředníci. Popřát Cedrikovi přiběhla i jeho přítelkyně Cho a lehce zraněná Fleur Delacour, kterou v bludišti nepříjemně překvapil třaskavý skvorejš. Pan Diggory se k synovi hnal poněkud nejistým krokem, jelikož přes slzy dojetí prakticky nic neviděl. Ředitelka Mrzimoru profesorka Prýtová plakala radostí také. Pro její kolej to znamenalo první pořádný úspěch od doby, kdy v roce 1969 získali školní pohár.
Učitelé měli co dělat, aby ukočírovali proudy rozjívených studentů, valících se z tribun zpět do hradu. Někteří z nich se i přes výslovný zákaz řádně promazali máslovým ležákem, anebo léčili nervozitu starou dobrou ohnivou whisky.
„Sebbinsi, okamžitě si natáhněte kalhoty nebo vám je natáhnu sama, ale v tom případě vám nasekám tak, že ty jelita budou moct zítra podávat ke snídani!“
„Slezte z toho praporu, Weasley!“
„Cornere, Derwine, Láskorádová! Odhoďte ty sršňové světlice a všichni odstupte!“
„Kdybych nebyla tak povznesená úspěchem pana Diggoryho, tak vám za ty oplzlé řeči strhnu padesát bodů, pane Macmillane!“
„Parkinsonová přestane jazykem napodobovat profesora Skrka!“
„Finnigane! Můžete mi vysvětlit, proč vám hoří trenýrky?“
„Slečno Changová, mohla byste se laskavě odebrat do ložnice? Pana Diggoryho tu prosím nechte, ten potom zamíří do své vlastní ložnice.“
„Já vás slyším, Macmillane!!!“
Zatímco Sinistrová, Snape, Kratiknot a Prýtová naháněli žactvo po školních pozemcích, zatímco vyslanci Ministerstva a ředitelé škol pózovali s účastníky Turnaje pro titulní stránky novin, zatímco Hagrid s profesorkou Hoochovou, Moodym, Siriusem a Charliem Weasleym dávali do pořádku famfrpálové hřiště a odváděli sfingy, akromantule a třaskavé skvorejše do jejich výběhů, profesor Skrk dohnal Harryho Pottera v polovině cesty k hradní bráně a...
„Pottere, mám vás přivést k profesoru Snapeovi. Hned.“
„Cože?“ vyhrkl překvapeně Harry, který si nebyl vědom žádného průšvihu. Vlastně se mu teď docela dlouho dařilo zůstat nenápadný a bezproblémový.
„Slyšel jste dobře, Pottere. Snape s vámi chce mluvit. Hned,“ zopakoval Skrk netrpělivě a naznačil, aby ho Harry následoval.
Harry vrhl nechápavý pohled na Hermionu, která zůstala stát uprostřed louky jako opařená, a pospíšil si za profesorem Skrkem. Ten svižným tempem zamířil zpět k famfrpálovému hřišti.
„Profesor Snape nešel se studenty? Měl jsem pocit, že je doprovází do hradu.“
„Ne,“ odsekl Skrk a přidal do kroku. „Zůstal na hřišti s Brumbálem. Chtějí s vámi mluvit.“
„I Brumbál?“ podivil se Harry.
„Jo,“ přikývl Skrk a hlasitě zamlaskal, jazyk při tom rozvlnil jako had.
„A o čem se mnou chtějí mluvit? Nevím o ničem špatném, čeho bych se dopustil.“
„Jde o ten Pohár! Ohnivý pohár! O to, kdo do něj vhodil vaše jméno.“
„Oni zjistili, kdo hodil do Poháru moje jméno?!“ užasl Harry a ani nepostřehl, že se ocitli uprostřed famfrpálového oválu, teď už zase v původním stavu, s krátce zastřiženým trávníkem a vápnem načrtnutými čárami.
„Ještě ne,“ ušklíbl se neurčitě profesor Skrk a uchopil Pottera v nadloktí.
Harrymu se tenhle fyzický kontakt příliš nezamlouval. A zdaleka ne jen proto, že do něj Skrk vkládal nepřiměřenou sílu.
Rozhlédl se kolem. Nikdo tu nebyl. Žádný Brumbál, žádný Severus. Žádný opozdilý student, který by teprve teď opouštěl tribuny. Nikdo. Jen on a Barty Skrk junior. A tomu se právě v očích odehrávalo něco, co věstilo nebezpečí.
Harrymu proletěla hlavou myšlenka na smrt. Protože najednou jako by na povrch vybublala pravá tvář profesora Skrka, jeho pravá podstata - temně rudá, zvrácená a třeštící. Náhle věděl, že šílenství toho člověka nekončí jen u řečí, gestikulace a her s jazykem. Že ten člověk je schopen -
„Držte se pevně, Pottere. A zkuste mi nepozvracet boty.“
Skrk mu stiskl paži ještě pevněji, bleskovým pohybem se sehnul pro něco, co leželo v trávě pod jeho nohama, a pak už byl jenom zářivě bílý vír, pocit háku vraženého za pupík, oslepující světlo, které ho táhlo k sobě, a ohlušující šum.

Severus počkal, až poslední dva loudalové vkročí do Vstupní síně a s úlevou za sebou zavřel bránu.
„Pane profesore?“ ozval se hlas Hermiony Grangerové od mramorového schodiště. „Kde je Harry?“
Profesor Snape přimhouřil oči.
„Proč bych to právě já měl vědět?“
„Profesor Skrk ho přece odvedl za vámi.“
Profesor Snape nadzvedl levé obočí.
„A proč by to dělal?“
„Protože jste s ním chtěl mluvit.“
Profesor Snape k tomu levému pozdvihl i pravé obočí.
„Nenapadá mě jediný důvod, kvůli kterému bych s panem Potterem potřeboval mluvit. Profesor Skrk za mnou nikoho nepřivedl.“
Teď se pro změnu zatvářila udiveně Hermiona.
„Ale profesor Skrk nás zastavil cestou do hradu a tvrdil, že s Harrym chcete mluvit. A pak ho... odvedl pryč.“
Snapeovi ztuhly rysy. Začínal chápat, o co jde.
„Kam ho odvedl?“
„Zpátky. Šli zpátky ke hřišti.“
„Kdy to bylo?“
„Já nevím. Asi před půl hodinou. Říkala jsem si, že tu radši počkám, až se vrátí.“
Hermiona Grangerová ještě nikdy neviděla profesora Snapea tak zsinalého. Jeho obličej nikdy nepřekypoval bůhvíjak sytým odstínem, avšak nyní se dal označit téměř za bezbarvý.
Hermiona rovněž nikdy neslyšela profesora Snapea sprostě klít. To byla doména profesora Blacka. Snape se v přítomnosti studentů omezoval na sofistikovanější formy nadávek než -
„Doprdele.“
„Pane profesore, co se stalo? Stalo se něco špatného? Pane profesore, odpovězte mi!“ volala za ním, mezitímco on spěšně otevíral hradní bránu a hnal se ven.
Byl už v polovině přístupového schodiště, když si uvědomil, že by nebylo příliš moudré vydat se po Skrkových stopách, aniž by upozornil Brumbála.
„Slečno Grangerová, najděte ředitele a řekněte mu přesně to, co jste řekla mně!“ houkl přes rameno. „Nikde se nezastavujte a s nikým jiným nemluvte. Až splníte úkol, vraťte se do společenské místnosti.“
„A co když mě zastaví Filch?“ zaznělo z otevřených dubových vrat.
„Máte mé povolení udělat z něj rosol.“

Zatímco madam Maxime střízlivě popíjela v Hagridově hájence a Igor Karkarov trávil noc v komnatách Aurory Sinistrové, profesor Brumbál v samotě své pracovny přemýšlel o věcech, které mají nastat, o lidech, kteří přichází bez pozvání, o změnách, které se neodvratně blíží, osudech, které je nutné naplnit, cestách, které se musí protnout, a kartách, které je třeba vyložit na stůl. Vír jeho myšlenek se postupně formoval v ucelený obraz, vizi s konkrétními obrysy. Řešení problému cítil na dosah ruky.
Seděl skloněný nad myslánkou, v níž se zrcadlila vzpomínka na předešlé léto a na setkání s osobou, kterou celý život marně vytěsňoval z paměti. Pableskující hladina mu ukazovala podobu muže, jehož tvář poznamenal zub času stejně jako tu jeho, přesto se zdál být mladší než Brumbál. V průzračně modrých očích byla stále přítomna ona žhavá jiskra, jíž ho kdysi sváděl ke všem těm neuvěřitelným, nemyslitelným a fantastickým věcem.
Na dveře kruhové pracovny dopadla ruka Hermiony Grangerové a hned vzápětí se v nich objevila i její kudrnatá hříva. Albus si z tváře nenápadně setřel osamělou slzu a vzhlédl.
„Ano, slečno?“
„Odpusťte, profesore Brumbále, že jsem vás tak přepadla, ale...“
Brumbál ji pokojně vyslechl, načež přikývl.
„Děkuji, slečno. Můžete jít.“
„Ale... ale... Harry je přece v nebezpečí, pane! A profesor Snape -“
„Já vás ujišťuji, že jsem porozuměl tomu, co jste říkala,“ ujistil ji stále tím klidným, vyrovnaným hlasem, který tak nekorespondoval se vzniklou situací. „Pokud se nepletu, profesor Snape vám nařídil odebrat se odsud rovnou do společenské místnosti...?“
„Ano, pane. To ano, ale -“
„Pak se tam tedy odeberte.“
„Jenomže... To přece -“
„Se mnou jít nemůžete a po chodbách se v tuto hodinu toulat nesmíte. Spatřujete snad jiné řešení, než vrátit se do nebelvírské věže?“
„Ne, pane.“ Hermiona na Brumbála ještě chvíli kulila oči a pak váhavě sáhla po klice. „Profesore Brumbále, pospěšte si prosím. Myslím, že profesor Skrk je... že je vážně šílený.“
„Máte vynikající pozorovací talent, slečno Grangerová.“
Albus Brumbál se přesunul ke dveřím a podržel jí je otevřené.
Když mu dole pod točitým schodištěm zmizela z dohledu, vytáhl hůlku a zamyšleně přejel prsty po jejím výrazně vroubkovaném těle.
Bezové dřevo vydávalo příjemné teplo a pod jeho dotykem mírně rezonovalo.
Brumbál spokojeně pokýval hlavou a vydal se do Vstupní síně.

Severus dorazil na famfrpálové hřiště a našel ho opuštěné a tiché. Jen na tribunách se ve vlahém nočním větru vlnily prapory se znaky Krásnohůlek, Kruvalu a Bradavic. Tentýž vítr občas shodil dolů zapomenutou láhev od máslového ležáku.
Několikrát se otočil kolem své osy a rozhlížel se ve snaze objevit něco, co by mu napovědělo, jestli tu Harry vůbec byl. Obešel celý ovál po jeho obvodu, prohledal trávník i prostory v konstrukci hlediště. Potom zamířil do samotného středu hřiště.
A tam pocítil cosi neurčitého, ale přítomného. Nehmatatelného, ale skutečného. Něco jako vibrující obrys, načrtnutý do vzduchu prudkým výbojem energie. Pozůstatek teleportace.
Jakmile mu došlo, co se tu stalo, nemělo smysl dál pátrat. Jediná možnost, jak zjistit, kam se Barty Skrk poděl a s ním nejspíše i Harry, bylo počkat na Brumbála. Albus Brumbál byl posledním žijícím čarodějem, kterému Bradavice poskytly výsadu ohýbat jejich ochranné magické pole a tím v jejich časoprostoru provádět doslova psí kusy, například přemisťovat se dle libosti z koupelny přímo do postele. Anebo třeba spontánně sledovat dráhu použitého přenášedla, aniž by k tomu potřeboval cokoli kromě své mentální kapacity.
„Tak kde ksakru vězíš?“ postěžoval si Severus nahlas, když zkontroloval hodinky a...
Pohled mu padl na kus trávníku přímo pod nohama.
Ležela na něm pergamenová obálka.
V první chvíli si pomyslel, že přece není takový idiot, aby si cestou sem nevšiml tak velkého předmětu. Následující myšlenka ho uklidnila. Ten parchant na ni musel seslat zastírací kouzlo, které se zrušilo v přesně načasovaný moment. Divadýlko v režii Bartyho Skrka mladšího. Po ničem jiném totiž uprostřed noci netoužíte.
Severus obálku opatrně zvedl a prozkoumal. Nebyla zalepená, ani zapečetěná. Nebyla nadepsaná, ani opatřená jakýmkoli poznávacím znakem. Vytáhl z ní list papíru.

POKUD SE K NÁM DNES V NOCI TOUŽÍŠ PŘIPOJIT,
VEZMI SI HO.
POZVÁNÍ KE STOLU TRVÁ DO PŮLNOCI
A PLATÍ POUZE PRO TEBE.

Teprve teď si Severus všiml, že obálka ukrývá na dně starý masivní prsten z hrubě zpracovaného stříbra. Chvíli na něj hleděl. S nedůvěrou, kterou každý lovec magických artefaktů pociťuje, je-li třeba dotknout se něčeho hodně starého, absolutně neznámého, překvapivě darovaného nebo zatraceně tajemného. Tenhle prsten splňoval všechna čtyři kritéria pro to, aby ho označil za nebezpečný. Uvažoval, nakolik je pravděpodobné, že se jedná o léčku, která ho má odstranit z cesty, či naopak přivést blíž k pódiu, aby dobře viděl na velkolepou tragickou scénu. Chce se ho Barty zbavit, nebo jen lační po pozornosti? Nakonec dospěl k závěru, že Barty Skrk je tak teatrální, že si chce prostě jen hrát. Neodolal pokušení zatáhnout do toho někoho, komu na Harrym záleží. Určitě je celý natěšený, až uvidí, jak se kromě Harryho bojí a trápí ještě někdo další. V souvislosti s tím ho napadlo, že možná cílil na Siriuse. Třeba počítal s tím, že to bude Harryho kmotr, kdo se sem vypraví na záchrannou misi, bez rozmýšlení si navlékne prsten a nechá se přenést na neznámé a pravděpodobně smrtelně nebezpečné místo. Ovšem jestli takhle mladý Skrk uvažoval, bude velice zklamán. Protože Blacka dnes nedostane.
Severus na okraji hřiště zaznamenal Brumbálovu vysokou postavu.
Ale to už byl rozhodnutý.
Uchopil prsten a nasadil si ho na levou ruku.
A zmizel.

...do cíle zbývá 22 kroků...

Chapter Text

Nebe nad Bílými útesy mělo temně fialovou barvu. Měsíc na něm vypadal jako dokonale odkrojený srpek citrónu, který nebeský barman zavěsil na sklenici rybízového džusu. Dole burácely vlny oceánu, rozbíjely se o skály a plnily vzduch vůní soli. Nahoře, na travnaté ploše jednoho z útesů, pouhých pár metrů od okraje, stál kulatý stůl a kolem něj dvanáct židlí. Většina z nich už byla obsazena postavami ve světlých hábitech, přepásaných různobarevnými pruhy látky.
Severus při dopadu neudržel rovnováhu, a tak se teď zvedal zpátky na nohy a mnul si naražené koleno.
„Vítej mezi námi!“ zvolal Barty Skrk, který seděl vpravo od zdobně vyřezávaného, čalouněného trůnu, prozatím prázdného a zcela jistě vyčkávajícího na nějaké dostatečně vznešené pozadí. „Jsem rád, že jsi přijal naše pozvání. Posaď se, prosím.“ Pokynul mu na volnou židli proti sobě.
Severus k ní přešel a mlčky se usadil.
Některé z přítomných osob poznával. Byl tu Lucius Malfoy, Bellatrix Lestrangeová se svým manželem Rodolfem, Augustus Rockwood a Regulus Black. Byly tu i neznámé tváře. Žena s šedivými vlasy staženými do tuhého drdolu. Podmračený vousatý chlap v hábitu s naškrobeným límcem. Muž v tak sněhobílém hábitu, že z toho slzely oči. Člověk, jehož pohlaví bylo stejně nejisté jako výraz, kterým Severuse oblažoval.
U stolu neseděla Dolores Umbridgeová. To však Snapeovi ani v nejmenším nevadilo. Vlastně mu to připadalo tak nějak v pořádku. Dolores sem prostě dnes v noci nepatřila. Možná sem nepatřila nikdy. Loutka, kterou pro dnešní představení nechali v krabici.
„Kde je Harry Potter?“ položil Severus zásadní otázku.
„Připravuje se na večeři,“ usmál se Barty a z toho úsměvu přejel mráz po zádech.
Severus zaměřil pozornost na stůl. Nebyl prostřen. Stál na něm svícen se sedmi hořícími voskovicemi, hluboký džbán a dvanáct křišťálových číší. Ležely na něm čisté talíře a vyleštěné stříbrné příbory. A taky složený kus bílého plátna.
„Co se bude podávat?“
„To, co jsme dnes ulovili.“
Severus se do klidu vyloženě nutil. Srdce mu bolestivě naráželo do hrudní kosti a odmítalo poslouchat mozek. Ten tvrdil, že je to jen další z perverzních Bartyho her.
„Vidím, že jsem nepřišel poslední,“ okomentoval Snape prázdný trůn. „Na koho čekáme?“
„Na hostitele.“
„A ten nás svou laskavou přítomností poctí kdy?“
„Až budeme kompletní.“ Skrk se zaklonil, až se židlí málem přepadl dozadu, a zavolal na někoho, kdo byl skrytý v husté tmě: „Je Potter připraven?“
Nikdo mu neodpověděl. Anebo možná odpověděl, ale pouze gestem. To Severus nemohl vědět. Dlouho se nic nedělo a napětí rostlo.
Pak se náhle objevila postava zahalená do bílé kápě a za paži k nim přiváděla Harryho.
Skrk učinil dramatické gesto, které mělo nejspíš vyjadřovat provolání slávy tomu, kdo ukončil to nesnesitelné čekání. Ostatní zúčastnění vzrušeně poposedli.
Snape Harryho zkoumal pohledem a snažil se zjistit, jak moc mu ublížili. Neshledával však na něm žádné viditelné stopy násilí. Zdálo se, že ho jen ustrojili do jiného oděvu. Místo džínů a trička měl na sobě splývavý hábit, utkaný z jemného běleného hedvábí, se širokými rukávy a vysokým límcem obšitým purpurovou nití. Na hlavu mu nasadili zvláštní zlatou čelenku, v jejímž středu zářil ametystový ovál připomínající svým zbroušením lidské oko.
Když si Harry sedal na židli vlevo od trůnu, Severus se pokusil zachytit jeho pohled, Harry se na něj ale nepodíval. Nepodíval se na nikoho. Klopil zrak do klína a mlčel jako zakletý. Severus přemýšlel, jestli na něj opravdu seslali nějaké kouzlo, nebo jestli je pod vlivem drog. Druhá možnost představovala nepříjemnou komplikaci, protože s sebou neměl potřebné protilátky.
Skrk se chopil džbánu, pohybem dlaně jej naplnil po okraj a začal rozlévat víno do připravených číší. Do poháru před vyřezávaným trůnem nalil jako do posledního.
„Bratři a sestry, chvíle, na kterou jsme tak dlouho čekali, právě nastala,“ prohlásil obřadně a pozvedl svou číši. „Přivítejte našeho otce!“
Na travnaté místo za Bartyho zády padl dlouhý stín.
„Děkuji, synu,“ ozval se hluboký hlas starého muže a ze stínu vystoupil -
„Gellert Grindelwald?!“ užasl Snape.
Harry se ani nepohnul. Věnoval tomu muži podobnou pozornost, jakou obvykle věnujeme vzduchoprázdnu. Zato ostatní hromadně vstali, vzali do rukou poháry a v posvátném tichu je zvedli nad hlavu. Grindelwald si svůj pohár převzal od Skrka a když si s ním přiťukl, Barty vyhlížel jako někdo, kdo se právě přiblížil k orgasmu.
„Zdravím vás, mé děti. A připíjím nejen na vaše zdraví, nýbrž i na naše vytoužené shledání. Nechť se dnešní noc zapíše do dějin jako počátek nové éry, kterou vyhlížíme už více než půl století.“
Blahosklonně přešel fakt, že Severus jako jediný zůstal sedět, a když sám usedl na čalouněný trůn, obrátil se k němu s povznesenou lehkostí dobře vychovaného hostitele.
„Jsem rád, že se konečně setkáváme, Severusi. I na tento okamžik jsem čekal velmi dlouho... Teď, když jsme u stolu všichni, poslužte si prosím, co hrdlo ráčí.“
Mávl rukou a kolem stolu začali kroužit tři číšníci, odění do prostého režného hábitu svázaného v pase černou šňůrou. Měli absolutně prázdné obličeje a všechny pohyby vykonávali čistě mechanicky, s nepřirozenou toporností typickou pro kletbu Imperius. Bezpochyby mudlové.
Severus odmítl vše, co mu bylo nabízeno. Neměl hlad. Neměl ani nejmenší chuť. Upřímně mu pomyšlení na žvýkání obracelo žaludek.
Lidé kolem něj se nežinýrovali. Nabírali si ode všeho, hojně a s radostí. Bohatá sousta zapíjeli mocnými loky.
Harryho talíř však také zel prázdnotou. Severus si přál, aby to svědčilo o tom, že mu ještě zbyla nějaká vlastní vůle. Nechtěl myslet na možnost, že jeho nechuť k jídlu způsobily lektvary. Harryho oči nadále zůstávaly sklopené, takže si vlivem omamných látek stále nemohl být jistý.
„Ty opravdu neochutnáš nic z toho, co nám připravili?“ obrátil se k němu znovu Grindelwald a vložil si do úst nepřiměřeně velké sousto masa. Šťávu, která mu stekla po bradě, otřel namočeným kusem plátna, jež k tomuto účelu zjevně sloužilo všem stolovníkům.
„Kdo to jídlo připravoval?“
„Naši služebníci přece,“ kývl směrem k číšníkům. „Myslím, že kdyby dnešní večeře byla dílem kohokoli z nás, nedala by se pozřít. Kdo z vás, mé děti, někdy držel v ruce vařečku?“ otázal se hlasitě přítomných, z nichž polovina vyprskla smíchy. „Chceš-li vědět, co přesně konzumujeme - neboť se domnívám, že k nám v tomto směru chováš nedůvěru -, toto jsou kančí játra, tohle je nadívaná koroptev a zde vrchol kulinářského umění mého kuchaře - jelení steak marinovaný v krvi spanilé laně.“
Severus zachoval ledový klid, přestože cítil, jak se mu znovu prudce rozbušilo srdce. Je to jen hra, je to jen hra, opakoval si v duchu jako mantru.
„Děkuji za představení dnešní tabule, nicméně já zvěřinu nerad.“
„To je obrovská škoda,“ prohlásil Grindelwald s upřímným zklamáním, zatímco rozkrajoval vejpůl nadívanou koroptev. „Člověk s prázdným žaludkem bývá nervózní...“
„Myslím, že už těch zbytečných keců bylo dost,“ řekl Severus.
Někteří z hostů se nad jeho neomaleností viditelně zarazili. Ustali v hodování a přesunuli k oběma mužům svou pozornost.
„Chci vědět, co jste provedli Harrymu. Proč má na sobě ty směšné věci? O co vám jde? A proč jsem tu dnes v noci měl být i já?“
Barty Skrk okázale zavzdychal, znovu se zahoupal na židli a vyvrátil oči k bezhvězdnému nebi. Grindelwald se nepřestával jemně usmívat. Jako by ho Snapeova drzost spíše bavila než urážela.
„Tolik otázek,“ protáhl. „Je pravda, že ti dlužíme pár odpovědí. Je očividné, že naše plány byly dokonale utajené, když se ani sám velký Brumbál nedovtípil. Jelikož jsi součástí našich záměrů, poskytnu ti vyčerpávající vysvětlení. Napij se, prosím.“
Věděl, že dalším odmítnutím by zbytečně pokoušel Grindelwaldovu trpělivost a riskoval, že k němu někdejší obávaný černokněžník bude méně otevřený. Sáhl po své číši a decentně upil. Grindelwald se zatvářil spokojeně. Získal pocit, že Severus spolupracuje.
„Bratrstvo Světla vzniklo krátce po mém uvěznění v roce 1945. Formovaly jej myšlenky, za něž se mě společnost rozhodla potrestat. Myšlenka čistoty krve, vědomí vlastní síly, přijetí odpovědnosti za chod světa a odhození strachu z dominantního postavení. Dosud působilo v ilegalitě. Principy, které vyznává, byly totiž většinou kouzelníků odmítány, a tak se uchovávaly pouze v podobě jakéhosi filosofického odkazu. Dnes už bohužel nežije žádný ze zakládajících členů, ale jejich potomci jsou tu nyní s námi.“ Opsal paží kruh kolem stolu. „Nikdy se nezřekli způsobu života svých otců a jejich víru ve věčné světlo našeho druhu chránili v sobě samých. To oni podnikli kroky, které mi umožnily opustit Nurmengard. I ty, které vedly k pokojnému převratu v této zemi. Díky nim již brzy zazáří Světlo nad životy všech lidí. Až se konečně ujme vlády ten, komu jest předpovězeno.“
„Jako vám?“ zareagoval Severus výsměšně, spláchl nové informace dalším douškem vína a v kapse hábitu nahmatal tabatěrku.
„Mně?“ přeptal se Grindelwald udiveně. „Lichotí mi, že tě něco takového napadlo, musím tě však vyvést z omylu. Mně je osudem připsána jiná role.“
Počkal, až si Severus vloží cigaretu mezi rty, a lusknutím prstů mu připálil. Severus poděkoval strohým přikývnutím.
„Kdo se má tedy ujmout vlády nad lepším světem, když ne vy?“
„Tvá dcera,“ odpověděl Gellert Grindelwald, načež si do poslední kapky napětí vychutnal nastalé ticho.
„Co - co jste to řekl?“ zamrkal zmateně Snape.
„Tvá dcera,“ zopakoval Grindelwald trpělivě.
„Ale já přece žádnou dceru nemám!“
„Pro Merlinova muka!“ zaúpěl Skrk a nevěřícně zavrtěl hlavou. „To, že o ní nevíš, neznamená, že neexistuje!“
„Přišla na svět 13. června loňského roku,“ sdělil Grindelwald věcným tónem a zdviženou dlaní Bartyho umravnil. „Dnes má narozeniny a my můžeme slavit příchod Světla.“
Severus zíral skrz Grindelwalda a snažil se pochopit, co mu to vykládá. Jeho mysl jako by se přijetí té představy bránila. Jako by přes šok nebyl schopen zpracovat tvrdá fakta. Tohle se mu už dlouho nestalo. Naposledy, když mu Lily Evansová oznámila, že se rozcházejí kvůli Jamesovi. Trvalo mu tři dny, než si uvědomil, co mu vlastně řekla.
„Eleanora se narodila ve Švýcarsku a má proto tamní občanství,“ pokračoval Grindelwald nevzrušeně. „Bude velmi těžké přivést ji zpět tam, kam patří, ale my to dokážeme. Ji i její matku pečlivě sledujeme. Jsou pod naší ochranou.“
Snapeovi až teď došlo, kdo je ona matka. Pevně se zachytil desky stolu, protože se s ním zatočil svět.
„Charita... Charita přece... Ona nemůže mít děti,“ namítl chabě.
„Proroctví o zrození naší paní hovoří takto: Ta, jež myslela, že nikdy nebude matkou, počne silou Temnoty, aby dala život Světlu.“
„Nechápu, z čeho usuzujete, že to proroctví hovoří o Charitě. Temné síly si na pomoc proti neplodnosti vzala už nejedna zoufalá žena. A já pochybuji, že by zrovna ona byla natolik zoufalá, aby tohle udělala.“
„Vy dva jste toho spolu moc nenapovídali, že?“ ozval se posměšně Skrk.
„Co ty o tom víš? Ty jsi byl u toho?“
„Já dávám přednost zábavnějším věcem než sledování nudných postelových scén.“
„Proč myslíš, že to bylo nudné?“
Skrk se vymrštil na stůl, připlazil se ke Snapeovi a dlouhým tahem mu olízl kůži na krku a tváři. Jeho jazyk se zastavil až o levé obočí. Severus cítil vlhkou stopu jeho slin, která v poryvech větru studila, a kovově chladný dotek Bartyho výstředního šperku. Celé jeho tělo se napjalo odporem, neucuknul však ani o píď. Když se Skrk stáhl do společensky přijatelné vzdálenosti, věnoval mu lhostejný pohled.
„A to mělo být co? Pokus ohromit mě?“
Grindelwald celé extempore pozoroval s mírně pobaveným výrazem. Když bylo evidentní, že výměna názorů mezi oběma muži skončila, znovu se ujal slova.
„Omluv prosím Bartyho. Těžko se brání vyjadřování emocí. Pokud tě to utěší, podobnými fyzickými projevy dává najevo svou náklonnost.“
„V pořádku. Už jsem dostal mnohem horší pozvánky do postele. Můžeme se vrátit k mé otázce? Proč věříte tomu, že se předpověď týká právě Charity?“
Grindelwald se napil vína a pohodlně se opřel.
„Charita nepoužila černou magii. Pouze se jí nevědomky odevzdala, což mělo z její strany neočekávaný výsledek. Temnota je v tobě, Severusi. Její síla ti byla předána tvou matkou. Možná by ses měl zeptat jí, určitě by ti dokázala říct víc o kouzlech, kterým se jako mladá věnovala.“
„Vůbec nevím, o čem mluvíte. Začínám mít silný dojem, že tady někdo potřebuje odbornou pomoc a já to rozhodně nejsem.“
„V roce 1959 bylo slavnou věštkyní Cassandrou Trelawneyovou předpovězeno narození muže, který v sobě ponese Temnotu, a přesto bude stát na straně Světla. Muže, který vzejde z plemene Hada, aby nosil hlavu Lva. Muže, který projde zkouškou Paní Obsidiánové jeskyně. Jeho cesta začne devátý den nového roku.“
Severus trochu zblednul. Naštěstí ještě bylo pár cest jak tyhle řeči zpochybnit.
„Přikládáte význam obecným věštbám? Na odboru záhad jich mají plné regály. Nechcete si tam domluvit návštěvu?“
„Humor jako obranný reflex. Rozumím. I pro člověka posedlého touhou po vědění musí být složité vstřebat tolik šokujících poznatků najednou. Zvláště, týkají-li se jeho samého.“
„Nemám problém s šokujícími poznatky, dělají mi problém šokujícím způsobem vyfabulované žvásty.“
Čekal cokoli, ale to, že se Grindelwald zlomí v pase smíchy, to bylo skutečně nečekané. I ostatní vypadali, že je to překvapilo. Když se dosmál, hedvábným kapesníkem si vytřel slzy z očí a pokračoval, jako by se nic zvláštního nestalo.
„Máš v sobě sílu, o které vůbec nevíš, magii, které vůbec nerozumíš, a touhu, s níž celý život bojuješ, místo abys jí vyšel vstříc. Přicházíš ze tmy černější než propast smrti a přesto jakýmsi záhadným způsobem planeš jako pochodeň. Dokážeš vymámit z jalové krávy tele - doslova - a přitom jsi schopen sám sobě tvrdit, že nejsi ničím výjimečný. Pozvánku k našemu stolu jsi obdržel proto, že výjimečný jsi, Severusi. Dnes v noci jsi tady, protože ti chceme dát příležitost být významnou součástí nadcházející éry. Jejím spolutvůrcem. Což jako otec naší paní už samozřejmě jsi, ovšem než bude Eleanora připravena převzít vládu, je třeba se o ni postarat. Dát jí tu správnou výchovu. A později stát po jejím boku jako opora.“
„To bych asi měl být poctěn...“
„Rozhodně bys měl být moudrý ve svém rozhodnutí. Nabízím ti postavení, o němž se nám ostatním může jen zdát.“
„Co na to říká Charita? Počítá se ve vašem plánu i s matkou?“
„Přirozeně,“ potvrdil Grindelwald bez zaváhání. „Předestřeli jsme Charitě její úlohu. Obnášela by pochopitelně vaše sezdání a plnění funkce harmonické rodiny. Přejeme si, aby Eleanora vyrůstala v nezávadném prostředí. Podotýkám, že to, co budete dělat mimo rámec rodiny, je čistě vaše věc. Nemusíte k sobě cítit nehynoucí lásku, stačí, když ji poskytnete své dceři.“
„Jak se jí tenhle návrh zamlouval?“
„Abych byl úplně upřímný, Severusi, nejedná se z naší strany o návrh. Je to jediná bezbolestná a bezztrátová možnost jak dosáhnout kýženého cíle. A také jediná cesta jak jednat v zájmu Eleanory. Pokud se rozhodnete jít proti tomuto zájmu, budeme nuceni postarat se o ni sami.“ Grindelwaldův pohled nečekaně ztvrdnul. Tvrdost pronikla i do jeho hlasu. „I kdybych ji měl vychovat já sám, nedovolím, aby tu ženu něco připravilo o její právoplatné místo. Stane se přesně tak, jak bylo předpovězeno - s ní přijde velké Světlo. Naše krev zažije obrození, náš druh čeká vzestup. Už nebudeme více utlačovaní a izolovaní. Budeme svobodní!“
Kolem stolu to zahřmělo potleskem a hlasitým vzdáváním chvály. Někteří členové Bratrstva bušili do desky stolu jako smyslů zbavení. Bellatrix Lestrangeová nepokrytě plakala radostí.
Tohle je ještě bizarnější, než jsem čekal, pomyslel si Severus a zřejmě se mu nechuť odrazila ve výrazu tváře, neboť Grindelwald nyní promluvil odměřeně a nekompromisně.
„Tvé vyjádření očekávám neprodleně. Jestliže vstoupíš do našich řad, zahrnu tě takovým přepychem a poctami, jaké jen náleží rodinám vznešených panovníků. Dnes oblékneš nový hábit a od zítřka začneš žít nový život.“
„Má cenu ptát se, co se stane v opačném případě?“
„Mám dojem, že o specialitě mého kuchaře už jsem se zmínil.“
„Chápu. Zdá se, že nemám na výběr. Ještě jste ale nezodpověděl mou první otázku.“
Grindelwald se krátce podíval na Harryho, pak se pohledem vrátil k Severusovi.
„Harry se k nám připojil jako naše dalekohledné oko. Převzal místo po zemřelé Cassandře Trelawneyové. Pevně doufám, že bude stejně schopný a pro naše bratrstvo přínosný. Jeho dar je mnohem mocnější, než jakým oplývala Cassandra. Sám už jsem se o tom stačil přesvědčit. A ty s Albusem ostatně také, není-liž pravda? Celou tu dobu jste se ho snažili blokovat, zabránit mu, aby se jeho schopnosti projevily naplno. A přitom jste ho jen přiváděli blíže jeho osudu. Díky Uzemňovacímu lektvaru nebyl s to předpovědět, k čemu se schyluje. Ani kdo za tím stojí. Mohli jsme si tedy být jisti, že o našich záměrech nemáte nejmenší tušení.“
„Bartyho jsme podezírali,“ přiznal Snape. „Jen jsme nevěděli, co přesně má za lubem. Ale na vánočním plese byl prokazatelně přítomen jeho dvojník. K čemu přesně sloužila tahle šaráda?“
„Ó, to byl Bartyho nejgeniálnější nápad,“ zaradoval se Grindelwald a vyprázdnil svůj pohár. Skrk mu okamžitě dolil. „Potřebovali jsme předmět z tvého vlastnictví, abychom očarovali prsten, který tě sem dnes přenesl. Pochopitelně jsme neprahli po tom, aby sem přenášedlo dopravilo někoho nezvaného, někoho, kdo jen nešťastnou náhodou najde obálku místo tebe.“
„Rozumím.“
„Zatímco pravý Barty prohledával učebnu lektvarů, já ho pod mnoholičným lektvarem zastupoval na plese. Jakmile jsem dostal zprávu, že všechno klaplo, vytratil jsem se. Bohužel jsem přitom nejspíš vzbudil pozornost Pošuka Moodyho, ale to nevadí, to vůbec nevadí. Co jsme chtěli získat, jsme získali.“
„Co to bylo, smím-li vědět?“
„Ani jsi nepostřehl, že ti něco chybí, že? Dali jsme si záležet, aby to byla věc tak obyčejná, že se nad jejím zmizením nepozastavíš. Barty si všiml, že místo brku často používáš plnicí pero. A že jich máš pro jistotu hned několik. Tohle -“ Ukázal na pero v prstech Bartyho Skrka, který se teď šklebil, jako by vyhrál nějakou soutěž. „ - jsi měl zavřené v katedře.“
„Bravo,“ ocenil vlažně Severus.
„Kromě toho jsme potřebovali získat ještě něco, co patří Harrymu. To už ale musel být předmět se svým vlastníkem úzce spjatý. Náš přítel Peter pronikl tu samou noc do nebelvírských ložnic a vzal odtamtud -“
„Přívěsek,“ dořekl Severus.
Harry tu ztrátu tehdy oznámil hned následující ráno. Jakmile si Severus tu situaci znovu vybavil, uvědomil si přítomnost stejného přívěsku na své hrudi.
Ty přívěsky existovaly celkem tři. Všechny vyrobila Lily Evansová na konci sedmého ročníku bradavického studia. Jeden darovala Severusovi, druhý Jamesovi a třetí si nechala. Dva z nich byly identické a sloužily k vyslání nouzového signálu. Ve chvíli, kdy je jejich majitel stiskl v levé ruce a tu pak položil na srdce, třetí přívěsek se rozpálil a proměnil v přenášedlo vedoucí přímo na místo krize. Lily o nich prohlásila, že jsou mistrovským kouskem jejího kouzlení a že díky nim může svým chlapcům kdykoli přispěchat na pomoc. Když se narodil Harry, James mu svůj přívěsek věnoval.
„Ano, ano. Nechal takovou vzácnost válet v nočním stolku.“
„Sundává ho před každým famfrpálovým tréninkem. Odpoledne před plesem ještě trénoval, proto ho nechal v nočním stolku. A propos, Peter Pettigrew teď dělá pro vás? Měl jsem za to, že je srdcem i duší oddaný Dolores Umbridgeové.“
„Po neblahých událostech minulého roku jsme ho z ÚBOZ raději stáhli. Pokud jde o jeho oddanost, Peter je především loajální myšlenkám Bratrstva. A Dolores je pouze mojí prodlouženou rukou.“
„Takže prostě jen slepě vykonává vaše rozkazy? Ruka přece bezvýhradně poslouchá mozek, ne?“
„To je velmi výstižné, ano. Dolores je sice člověkem se správným smýšlením, avšak její iniciativa je občas přehnaná. Má sklony dělat věci, které jsou v dlouhodobém měřítku spíše ke škodě.“
„Ovládáte ji kletbou Imperius?“
„Použití této kletby si slušní čarodějové nezaslouží. Mám ji pod jiným druhem kontroly. Ale to jsou věci mimo rámec naší debaty. Tvé otázky byly zodpovězeny, Severusi. Nyní chci na oplátku slyšet odpověď na tu svou. Přijímáš moji nabídku?“
Severus rozhodně neměl v úmyslu Grindelwaldovi odpovědět kladně. Jeho plán byl dostat odsud Harryho i sebe za mnohem menší cenu. Věděl, že na celý manévr bude mít dohromady pár vteřin. Taky věděl, že to vůbec nemusí vyjít. Přesto cítil, že už v životě riskoval mnohem víc.
Napil se vína a současně sáhl pro svůj přívěsek. Ve světle svíček ten pohyb nikdo nepostřehl.
Lily se objevila v rekordním čase. Pouhých pět vteřin poté, co vyslal signál. Stoprocentně už musela být připravená, až ji k sobě zavolá.
Jakmile za sebou ucítil její vůni a na ramenou dotyk jejích dlaní, jednou rukou poslal hořící vajgl Bartymu do obličeje a druhou ruku natáhl přes stůl, aby chytil Harryho.
„Moje odpověď je ne,“ stihnul ještě říct, než se Lily otočila na patě a přemístila je oba do bezpečí.

...do cíle zbývá 21 kroků...

Chapter Text

První místo, které Lily napadlo, byl Godrikův důl. Do Prasinek ani před bradavickou bránu se přemisťovat nechtěla. Nebyla si jistá, jestli Grindelwald náhodou nedokáže vysledovat dráhu jejího přenášedla. Kdyby to bylo v jeho silách, snadno by zjistil, že se na Bílé útesy přenesla právě z Bradavic. Konkrétně z ředitelovy pracovny. A kdyby byl dostatečně rychlý, mohl by je dostihnout dřív, než by stačili překročit hranici školních pozemků a ocitnout se na bezpečné půdě.
(Proboha, on je na svobodě! Všichni si myslí, že sedí v Nurmengardu, a on přitom klidně večeří s přáteli na jihu Anglie!)
Jakmile dopadli do předzahrádky domu číslo 33 v Godrikově dole, Severus okamžitě převzal vedení a přemístil je všechny jinam. Vlastně provedl hned několik přemístění v řadě, vždy jen s krátkou pauzou na nadechnutí.
Když konečně zůstali stát, Lily se předklonila a vyzvracela se rovnou mezi trsy levandulí. Harry se ještě několikrát zatočil jako káča a padl na zadek do záhonu růží. Severus mu pomohl na nohy, zatímco sám přemáhal dávivý reflex.
„Kde to sakra jsme?“ vypálila Lily nazlobeně a rozhlížela se po čarokrásné zahradě kolem malého, bíle omítnutého domečku uprostřed ničeho.
Severus na otázku nereagoval. Došel k zeleně natřeným vchodovým dveřím a použil mosazné klepadlo.
Na prahu se objevila vysoká žena s protáhlým obličejem křídové barvy, kolem nějž se vlnily dlouhé černé vlasy s náznakem stříbra na spáncích. Upírala na pozdní návštěvníky chladný pohled ocelově šedých očí. Vyzáblé paže měla založené v bok. Její zakyslý výraz naznačoval, že je vůbec nevidí ráda.
„Ahoj, mami.“
„No nazdar, vy už jste zase spolu?“
„Ne,“ odpověděl Severus stroze a prošel kolem ní do předsíně.
Lily rozpačitě pozdravila, vzala Harryho za ruku a protáhla se kolem paní Snapeové.
Severus je zavedl do obývacího pokoje a ukázal na pohovku.
„Posaď ho sem. Musíme ho zkontrolovat. Možná je pod vlivem nějakých lektvarů. Možná jsou v tom čáry. To brzy zjistíme.“
Vytáhl hůlku a přiblížil se k Harrymu.
„To nebude nutný, nic mi není,“ zvedl Harry ruce v obranném gestu a hleděl teď na Severuse zpříma.
Severus se zatvářil nechápavě. Harryho oči nevyhlížely ani malinko jinak než obvykle. Byly zářivě zelené, živé, jiskrné a upřímné. Nedalo se pochybovat o tom, že patří zdravému a autentickému Harrymu Potterovi.
„Oni ti nepodali žádné omamné látky? Nevyzkoušeli na tobě žádná kouzla?“
„Nasadili mi tuhle čelenku,“ ukázal si Harry na hlavu. „Zřejmě čekali, že mě promění v to jejich dalekohledné oko. Tvrdili, že patřila Cassandře Trelawneyové. Jenomže se mnou se nic nestalo.“
Harry se zachechtal. Znělo to trochu hystericky. Teď, když bylo po všem, cítil, jak si jeho tělo neví rady s tou obrovskou úlevou.
„Ty jsi to celou dobu předstíral?“ nemohl uvěřit Snape a díval se na něj jako na nějaký extrémně vzácný muzejní exponát.
„Jo. No, nejspíš jsem musel, nemyslíš?“ opáčil Harry. „Bůhví, co by se mnou ti šílenci provedli, kdyby zjistili, že ten krám nefunguje.“
„Použili by jiný předmět z tvého vlastnictví, aby tu čelenku očarovali,“ usoudil Severus. „Ten přívěsek zřejmě nezafungoval proto, že původně patřil Jamesovi. To ale Pettigrew ani Grindelwald nemohli vědět.“
„Takže jsem udělal dobře, když jsem to na ně nahrál, ne?“ ujišťoval se Harry.
„Dobře? Jestli jsi udělal dobře? Pro pána krále, byl to ten nejlepší herecký výkon, jaký jsem kdy viděl! Smekám před tebou, Harry. Byl to skvělý nápad.“
„Vlastně se dost divím, že to vyšlo. V jednu chvíli jsem myslel, že už se neudržím. Měl jsem toho bastarda hned vedle sebe. Hlavou se mi honily myšlenky jako, že ho ubodám vidličkou a podobně.“
„Nemysli si, taky jsem měl sto chutí do něj tu vidličku vrazit,“ ušklíbl se Severus.
„Co bude dál? Myslíš, že po mně bude pátrat? Že mě bude chtít dostat zpátky?“
„Mám dojem, že teď půjde po nás všech. Musíme se spojit s Brumbálem a promyslet další kroky.“
„James je s dětmi v Bradavicích,“ oznámila Lily. „Doufám, že jsou tam v bezpečí.“
„O tom nepochybuj. Dokud nad školou nepřevzali kontrolu, Brumbál jim dokáže poskytnout ochranu. Otázkou je, jak dlouho ještě Bradavice zůstanou mimo hlavní sféru vlivu,“ přemýšlel Severus nahlas.
„Podle mě ÚBOZ využije letní prázdniny k přípravám na jejich obsazení,“ nadnesla Lily. „Školní rada vydá sérii nových nařízení a od prvního září už se pojede v novém režimu.“
„Určitě můžeme od prvního září čekat změny a možná budou radikální, ale takhle rychle Grindelwald určitě postupovat nebude,“ zavrtěl hlavou Severus.
„Proč si to myslíš?“
„Protože se bude chtít mstít. Po malých dávkách, chladnokrevně, vytrvale. Mně, Brumbálovi a všem, kteří mu zůstanou věrní. Dokud nezničí všechno, co Brumbál vybudoval. Přímo před jeho očima. Nechá ho ve funkci ředitele tak dlouho, aby tu zkázu mohl sledovat. Dnes mu mezi prsty uniklo něco, co plánoval celé desítky let. Bude potřebovat čas, aby všechno znovu promyslel. Mezitímco bude v ústraní pracovat na novém plánu, nechá ÚBOZ pokračovat v postupném utahování lasa. To je můj názor. Uvidíme, co nám k tomu poví Brumbál.“
„Severusi, jak je sakra možný, že ten chlap nesedí v Nurmengardu?!“
„To přesně nevím. Prozradil mi jen to, že ho odtamtud dostali členové jeho bratrstva. Bratrstvo Světla si říkají.“
„Bratrstvo Světla?“ podivila se Lily. „To je trochu schíza, ne? On - černokněžník - vytvořil něco, co má v názvu světlo?“
„On ten spolek nevytvořil. Členové Bratrstva ho sice nazývají svým otcem, ale celé to začalo až po jeho uvěznění v pětačtyřicátém. Jeho příznivci se semkli a vznikla uzavřená tajná společnost. Musíme svolat mimořádnou schůzi Fénixova řádu. Všechno vám povím. Mami?“
„Ano, Severusi? Konečně sis mě ráčil všimnout?“
Eileen Snapeová se ležérně opírala o zárubeň a tvářila se dotčeně. V kostnatých prstech svírala sklenici vína.
„Půjč mi svou sovu. Prosím.“
„No, když tak pěkně prosíš,“ svolila jedovatým tónem a otevřela dvířka klece, která stála na stolečku pod oknem.
Z klece vyletěl černý výr a přistál na parapetu, připravený konat svou službu.
„Díky.“
Severus sáhl do kapsy pro ruličku čistého pergamenu a z matčina kalamáře vytáhl brk. Naškrábal stručnou zprávu pro Brumbála, smotal ji a přivázal výrovi k noze. Pak ho vypustil oknem do temné noci.
„Požádal jsem Albuse, aby schůzi svolal okamžitě. Sejdeme se ve tři ráno na hlavním štábu. Pochybuji, že by někdo z nich ještě spal.“
„V tom se nemýlíš,“ přikývla Lily. „Brumbál jim dal vědět hned, jak jsi zmizel. Uvedl je do pohotovosti.“
„Výborně. V tom případě můžete jít s Harrym napřed. Já si tu ještě něco vyřídím.“
Lily k němu očima vyslala otazník.
„Krb je za tebou. Letaxový prášek leží na římse,“ instruoval ji Severus.
Lily se ani nepohnula. Otazník v jejích očích přetrvával.
„Ano?“ protáhl otráveně Severus.
„Dnes v noci se nebudeme rozdělovat. Budeme cestovat společně.“
„Ne. Ty odsud odcestuješ hned teď a Harryho vezmeš s sebou. Já dorazím, až si promluvím s matkou.“
Ještě nějakou chvíli se navzájem měřili pohledem, než to Lily vzdala a vlezla s Harrym do krbu. Severus počkal, až je zelené plameny přenesou pryč, a obrátil se k Eileen, která uvolněně seděla v křesle a na rtech jí pohrával arogantní úsměšek.
„Dozvěděl jsem se dnes spoustu zajímavých informací,“ začal a bez optání si nalil víno z láhve na psacím stole. „Gellert Grindelwald uprchl z vězení, to už jsi slyšela. Má tu pár následovníků, co jsou ochotni dělat pro něj špinavou práci ve jménu jakéhosi Světla, které všichni vyhlížejí, jako by je mělo spasit. A víš, co je na tom úplně nejzajímavější?“
„Povídej, synku,“ vyzvala ho medovým hlasem.
„Oni jsou z nějakého důvodu přesvědčeni, že v příchodu toho Světla hraju roli já. Před chvílí mi oznámili, že mám roční dceru jménem Eleanora, která se tu jednoho dne chystá převzít vládu, a že by ode mě bylo pěkné, kdybych ji pomohl vychovat v hodnotách, které vyznávají. Grindelwald mi nabídl něco jako místo královského regenta, pokud se přidám k jeho hnutí. Tvrdil, že jsem výjimečný. Že mám v sobě sílu, o které nevím, a magii, které nerozumím. Říká tomu Temnota.“
„Vážně?“ ušklíbla se Eileen Snapeová povýšeně. „Co on o tom může vědět? Politické ambice u něj už dávno zvítězily nad přirozenou intuicí a vnímáním magie.“
„Nechci se bavit o jeho schopnosti vnímat magii. Chci vědět, jestli je pravda to, co říkal. Protože v jednu chvíli prohlásil, že přicházím z temnoty černější než propast smrti a že ty mi k tomu můžeš povědět víc. Prý se tě mám zeptat. Takže já se ptám - co to má sakra znamenat?“
„Popravdě jsem tuhle otázku očekávala už mnohem dřív a ani ve snu by mě nenapadlo, že budeš potřebovat Gellerta Grindelwalda, aby ti oznámil, že jsi něčím výjimečný.“
Severus vypil svou sklenku vína a okamžitě si nalil druhou. Pak se posadil na gauč a trpělivě své matce naslouchal.
„Když mi bylo sedmnáct, podivným řízením osudu jsem se zamilovala do chlapce, který nebyl ani trochu podle představ mých rodičů. Byl to mudla, věčně umazaný od šmíru a oleje, co kolem našeho domu jezdíval na motocyklu, vysedával u řeky s lahví levného piva a žvýkal tabák. Co naplat, dostala mě jeho hrubost a syrovost. Do té doby jsem byla zvyklá jen na uhlazené pány vybraného chování, pro které bylo pivo pitím mudlovské lůzy, balené cigarety odpornou náhražkou doutníků, práce trest a sex sprosté slovo. Tobias pracoval dvanáct hodin denně v textilní fabrice, po večerech se bavil s děvčaty a vzácné dny volna trávil na motorce. Fascinující svět plný špíny, hluku a svobody. Inu, netrvalo dlouho a byla jsem v očekávání. A nastalo těžké dilema. Copak si čarodějka může vzít mudlu?! Taková hanba pro náš rod! A co když čarodějka s dítětem zůstane neprovdána? Společensky neúnosný skandál! S řešením okamžitě přispěchala tvá babička Elena. Té to vždycky pálilo. Povídá mi: Eileen, zlatíčko, je jen jediná možnost jak zabránit pošpinění naší rodiny - to děcko se nesmí narodit...“
Severus vypil do dna druhou skleničku a kouzlem si k sobě přivolal láhev.
„Ještě toho večera mi podali tonikum, po němž měl plod opustit mé tělo. Jenomže - ejhle! - ono se vůbec nic nestalo. Můj otec tenkrát prohlásil, že je to vůle osudu a proti ní se stavět nelze. Další lektvar už mi nedali. Místo toho vystrojili svatbu a o Tobiasově původu se rozhodli lhát. Před známými tvrdili, že je to poloviční čaroděj, který studoval v cizině a má poněkud výstřední manýry. Každopádně já ani v nejmenším nehodlala riskovat, že by z tebe mohl být moták. Takové případy byly známy. Zvlášť poté, co se čarodějky pokusily vyvolat potrat. A tak jsem trochu kouzlila. No, trochu víc než jen trochu.“
„Co přesně jsi udělala?“
„Navštívila jsem jednu starou čarodějnici ze severu. Dala mi návod na tři rituály, které se musí provést před tím, než dítě v matčině lůně nabyde vlastního vědomí. Provedla jsem je pečlivě a odhodlaně, zaplatila za ně vlastní krví i třináctiletou bídou a přivedla na svět dítě obdařené magií.“
„Černou magií.“
„Na to se dějiny neptají. Jsi kouzelník a život máš ve svých rukou. Můžeš být čímkoli. To je zásada, kterou jsem ti vštěpovala odmalička. Vždy máme právo volby. Nezáleží na tom, odkud pochází naše síla, důležité je, jak s ní naložíme.“
„Takže ty se mě nejdřív pokusíš zabít, potom mě odevzdáš temným silám a nakonec mi řekneš, že mám život ve svých rukou?“
„Nebuď tak melodramatický,“ napomenula ho Eileen a vytrhla mu flašku z ruky, aby si dolila. „Kdybych měla tvůj dar, bylo by mi úplně fuk, kdo mi ho dal. Když něco dostanu, tak to přece nebudu vracet. Je jenom na mně, k čemu to využiju. Koneckonců to nemusím využít vůbec.“
„Celý život cítím, že mě přitahují věci, které ostatní odpuzují. A když noc voní kouřem z čemeřice a měsíc hoří, mívám pocit, že mě k sobě někdo volá. Když odmítnu jít, moje duše až do rána křičí. Když ten hlas poslechnu, tak křičí moje tělo. Víš, o čem mluvím?“
Severus nečekaně prudce vstal, zahodil prázdnou sklenici a drtivým stiskem sevřel matčiny spánky. Donutil ji podívat se mu hluboko do očí a prohlédnout si vzpomínky na některé divoké noci, které strávil ve společnosti temných stvoření. Vrcholem Severusových pečlivě utajovaných zážitků byli jihoameričtí upíři. Slzami rozpitý obraz mrtvolně bledého těla potřísněného krví, o něž během hodování nezapomínali jiní důkladně pečovat, přiměl Eileen, aby se synovi vytrhla a přerušila to strašlivé spojení.
„Tohle je můj život. Věčná snaha nepodlehnout, věčný zápas s vlastní zvrácenou touhou, věčný boj o to být lepší. A přece občas uklouznu. Ale pokaždé vstanu a kráčím zpátky za světlem. Kolik pádů mě ještě čeká? Kolik pádů, než ztratím sílu se zvednout?“
Eileen klečela pod křeslem a zvracela na koberec. Severus ji lhostejně pozoroval. Když k němu vzhlédla uslzenýma očima, ty jeho zůstaly studené a tvrdé jako kusy ledu.
„Doufám, že jsi na své dílo náležitě pyšná. Protože já si občas přeju, abych se radši nenarodil.“
„Severusi!“ vykřikla chraplavě, když vstoupil do krbu. „Severusi, je mi to líto! Je mi to moc líto. Ale ty opravdu nerozumíš tomu, co v sobě nosíš! Trápíš se právě proto, že s tím neustále bojuješ! Přijmi svou temnou stranu, přijmi konečně svůj dar a uleví se ti. Ty si myslíš, že bojuješ se zlem, ale to je klam. Zlo není v nás, synku. Zlo je jen výsledkem špatných rozhodnutí a špatných činů. Tohohle jsem se bála, když jsem se dozvěděla, že jsi skončil v Nebelvíru. A vidím, že moje obavy se naplnily. Ta kolej v tobě vypěstovala slepou spravedlnost, pošetilou odvahu, sebemrskačství a přesvědčení, že máme vždy a za všech okolností jednat nesobecky.“
„To, že mě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru, je nakonec to nejlepší, co mě v tomhle zkurveným životě potkalo. Díky za rozhovor.“
Severus pod sebe hodil letaxový prášek a v příštím okamžiku svištěl krbovou sítí na hlavní štáb Fénixova řádu, kde už ho všichni netrpělivě očekávali.

...do cíle zbývá 20 kroků...

Chapter Text

Snape byl poslední, kdo dorazil. Hodiny nad krbem ukazovaly pět minut po třetí hodině ranní a všichni už čekali shromážděni v zasedací místnosti. Při čekání panovalo kolem stolu takové ticho, že kdyby někomu spadla lžička, nutně by to muselo znít jako rána z pistole. Teď, když konečně přistál v krbu, ozvalo se pár úlevných vydechnutí a několik díků Merlinovi, Godrikovi a Bohu.
„Molly, odveď prosím chlapce do pokoje pro hosty v prvním patře,“ požádal Brumbál. „Myslím, že tam naleznou vše, co by mohli potřebovat,“ mrknul spiklenecky na Lily a Jamese. (Před malou chvílí v místnosti vyčaroval hernu a dvě postýlky s plyšovými polštáři a barevnými dekami.) „Harry bude tak laskav a své bratry doprovodí.“
Harry se zatvářil rozmrzele a zklamaně. Předpokládal, že ho po odvyprávění jeho verze příběhu nechají mezi sebou. Domníval se, že po tom, co dnes v noci prožil, patří do jejich společnosti stejně samozřejmě jako kdokoli jiný, kdo musel čelit tváří v tvář nepříteli.
„Později si spolu ještě promluvíme,“ přislíbil Brumbál, když si jeho výrazu všiml.
Harry poslechl. Rozloučil se s rodiči a následoval tetu Weasleyovou na chodbu. Moody za nimi zabouchl dveře a tázavě pohlédl na Snapea.
Severus přijal od Siriuse mírně přelitý pohár a rozhovořil se. Mluvil dlouho. S přestávkami, během nichž do sebe střídavě vtahoval cigaretový kouř a červené víno. Remus nebyl zdaleka jediný, kdo zpozoroval, že byl Severus značně opilý již při svém příchodu. Nyní ho zamračeně sledoval a pokoušel se odhadnout, kolik toho vydrží. Nikdo se ho však neopovážil přerušit. Všichni mu viseli na rtech a se zježenými vlasy naslouchali tomu, co se z jeho pohledu odehrálo na Bílých útesech. Když skončil, Lily mu položila ruku na předloktí a jemně stiskla.
„Moc mě to mrzí, Seve. Nevím co na to říct.“
„Na to se nedá nic říct!“ zahučel Hagrid a praštil do stolu, až všichni nadskočili. „Někerý ženský jsou holt takový, že chlapa vo pomoc nepožádaj. Radši na to zvostanou samy. Ale aspoň dopis ti poslat mohla. Nemusel ses to dozvědít vod toho psychopata.“
„Nevíme, jak dlouho už ji má Grindelwald v hrsti,“ podotkl Sirius. „Je možný, že to Severusovi chtěla dát vědět, ale jednoduše nemohla.“
„Mě trápí něco jinýho,“ zavrčel Moody. „Tím, žes nereflektoval Grindelwaldovu nabídku, ses připravil o možnost sledovat jeho další tahy, uvědomuješ si to, Severusi? Jo, dozvěděl ses spoustu věcí, jenomže do budoucna jich mohlo být daleko víc.“
„A jak by sis to asi tak představoval, Alastore?“ odsekl Snape. „Že tam Harryho nechám předstírat dalekohledné oko, zatímco si budu hrát na bratra Světla, debužírovat a plánovat veselku?“
„To, že mladý Potter účinky tý čelenky pouze předstírá, jsi nevěděl. Podle mýho názoru jsi s nimi to divadlo mohl dohrát až do konce. Přijmout jejich hábit a proniknout tak do jejich skupiny. Po skončení představení bys dostal za úkol navštívit Charitu, požádat ji o ruku a nechat si Grindelwaldem vystrojit pompézní svatbu. Strašlivá oběť, chápu. Pak by vás oba pustili. Fungují přece jako tajná společnost, svoje roucha nenosí veřejně a svoje zájmy hájí postranně.“
„Tvrdíš, že jsem udělal chybu, když jsem neuzavřel smlouvu s člověkem, který stojí za všemi těmi zvěrstvy jako tábor v Kudley, ÚBOZ a perzekuce těch, co mají na věc jiný názor než Ministerstvo kouzel?“
„Tvrdím jen to, že takhle blízko už se k němu nikdo nedostane. Zahodil jsi příležitost získávat pro nás exkluzivní informace.“
„Já přece nejsem žádný špicl! Jestli sis nevšiml, můj obor jsou lektvary a černá magie!“
„Ovládáš nitrobranu. Jsi zvyklý pracovat pod tlakem. Nemáš strach z bolesti ani smrti. Jak dlouho jsi vydržel na mučidlech lesního národa v Peru? Hodinu? Dvě?“
„Čtyři. Zhruba. Pak už jsem neviděl na ciferník hodinek.“
„Čtyři hodiny! Můj ty Mungo olysalej! Nepřátelé toho kmene umírají po dvaceti minutách!“
„Já nebyl tak docela nepřítel.“
„Vím. Tu historku znám i s pokračováním pro dospělý. Podstata věci ale je, že kdybys nebyl tak zatraceně hrdý, byl bys užitečnější.“
„Jsem ráda, že tam Harryho nenechal,“ zastala se Snapea Lily. „Nemůžeme vědět, co přesně by ta čelenka způsobila, kdyby fungovala. Ani to, jestli by je Grindelwald opravdu propustil oba. Co kdyby si svoje slavné orákulum chtěl nechat k dispozici pro každý den?“
„O tom silně pochybuju,“ zašklebil se Moody. „Tohle bratrstvo pracuje na stejným principu jako kterýkoli jiný okultní spolek. Každý má přidělenou specifickou roli a plní ji uvnitř skupiny. Zvenčí pak uplatňuje svůj vliv, aby pro skupinu získával určitý výhody, ovšem působí už v jiný roli. Dalo by se říct, že členové takových společností žijí dva životy, přičemž oba směřují k naplnění cílů skupiny. Harry by se dál vzdělával v Bradavicích, což by mu zajistilo společenský uplatnění, a na tajných setkáních by svoji vyšinutou okultní rodinku oblažoval věštěním zářný budoucnosti.“
„To je ale jenom tvůj předpoklad, Pošuku,“ upozornil ho James.
„Jasně, že je to jenom můj předpoklad,“ souhlasil Moody. „Opřený o čtyřicet let zkušeností bystrozora. Mimochodem, rád bych tu čelenku detailněji prozkoumal.“
„Dostaneš příležitost hned, jak tu skončíme,“ řekl Brumbál a promnul si kořen nosu. „Je nesporné, že Gellert Grindelwald dnešní noci přišel o hodně. Mám obavu, že bude chtít Harryho získat zpět.“
„Myslíte, že by Harry neměl příští rok nastoupit do Bradavic?“ vyslovila Lily palčivou otázku.
„Domnívám se, že Bradavice jsou pro Harryho - i pro každého z vás - ještě stále tím nejbezpečnějším místem. Ačkoli je pravděpodobné, že od září doznají určitých změn. Dopady dnešní noci budou bezpochyby vážné.“
„Budou vás chtít sesadit?“ zašeptala Tonksová vyděšeně.
„Toho bych se zatím nebál,“ věnoval jí Brumbál uklidňující úsměv. „Co však podniknou zcela určitě, budou zásahy do mých a Severusových pravomocí. Školní rada novými nařízeními upevní svoji pozici a zúží náš manévrovací prostor. Přesto věřím, že i za těchto okolností bude škola fungovat bez zásadních omezení.“
„Jestli nám pošlou Bellatrix Lestrangeovou, tak mě v říjnu můžete přijít navštívit ke Svatému Mungovi,“ poznamenal Snape.
„A mě do Azkabanu,“ ucedil Black.
„Mám připomínku,“ ozvala se Lily. „Grindelwald mě dnes v noci viděl a nejspíš i poznal. Jaká je šance, že to nebude mít vliv na Jamesovo postavení?“
„To, že nejsi Ministerstvu nakloněná, je známá věc,“ uklidnil ji James. „Tolerují tě, protože jsou přesvědčeni, že jsem jim bezvýhradně nakloněný já. A budou tě tolerovat i nadále, pokud mě nechtějí ztratit.“
„To je pravda,“ potvrdil Kingsley Pastorek. „Máš sice pár drobných záznamů kvůli svému vztahu k Severusovi, ale jinak jsi oficiálně považována za protekční osobu. Umbridgeová vydala příkaz, abychom s tebou jednali v rukavičkách.“
„To se teď možná změní,“ prohlásila Lily.
„Nic se nezmění,“ ujišťoval ji Kingsley svým hlubokým, konejšivým hlasem. „Rodinu Potterových potřebují na své straně. Jste významní, slavní a bohatí. Máte tři perspektivní děti, které budou pokračovat v rodové linii. ÚBOZ vám v žádném případě nebude škodit. A Ministerstvo už vůbec ne, když je tam James tak oblíbený.“
„Jak se bude chtít Grindelwald dostat k Harrymu?“ obrátila se Lily na Brumbála. „Máte nějakou představu? Je reálné, že se pokusí o další únos?“
„Nemám nejmenší tušení,“ přiznal Brumbál. „Od této chvíle však bude Harry pod přísným dohledem. Nedopustím znovu tutéž chybu. A v souvislosti s tím bych se vám chtěl omluvit. Vám, Lily a Jamesi, i všem ostatním se hluboce omlouvám, poněvadž na tom, co se stalo, nesu svůj podíl viny. Nechal jsem svou mysl příliš zaměstnat diplomatickými záležitostmi a starostmi o hladký průběh Turnaje -“
„Není na místě, aby ses omlouval, Albusi,“ zarazil ho Artur Weasley. „Nemohl jsi přece tušit, co se stane.“
„To není tak docela pravda,“ oponoval Brumbál. Vypadal zničeně. Vrásky v jeho staré tváři se prohloubily, obroučky brýlí nedokázaly skrýt temné kruhy pod očima. „Fakt, že je Gellert Grindelwald na svobodě, je mi znám už od loňského léta. Dokonce jsme se spolu setkali. Ano,“ přikývl, když viděl, jak užasle a šokovaně se tváří. „Spojil se se mnou, aby mě získal pro svou věc. Vyslechl jsem ho, popřál mu hodně štěstí a poslal ho k šípku. To, že jsem neupozornil úřady, je vám jistě srozumitelné. Měl jsem se ale svěřit vám. Možná bychom zabránili alespoň některým událostem. Prosím tedy o odpuštění za mlčenlivost, jež mohla otřást vaší důvěrou v mou osobu.“
„Tvoje omluva se přijímá,“ zabručel Moody.
„Jestli jste o svém setkání s Grindelwaldem mlčel, měl jste jistě dobrý důvod,“ prohlásil Kingsley.
„No, dozvěděli jsme se díky tomu pár zajímavých informací,“ zhodnotil Remus. „Mimochodem, klobouk dolů, Severusi. Ať už Alastor tvrdí cokoli, udělat někomu jako Grindelwald takovouhle čáru přes rozpočet, to se nepovede každý den. A ten přívěsek, Lily, to je prostě bravurní práce. Nikdy nezklame.“
Oba přijali Lupinovy komplimenty pouhým kývnutím hlavy. Padla na ně otupělost, nikomu už se nechtělo mluvit. Severus mlčky upíjel víno, Sirius dělal totéž se svou whisky, Tonksová si hrála s několika čajovými lžičkami naráz, Kingsley pozoroval cosi na svých upravených nehtech, Moody zíral do stropu, Hagrid si drhnul pocintané kalhoty.
„Jestliže nikdo nic nenamítá, můžeme skončit a jít se trochu prospat,“ navrhl Brumbál. „Buďte prosím přes léto ve spojení. Kdyby nenastala žádná mimořádná situace, kvůli níž bychom se museli sejít dříve, uvidíme se 31. srpna v sedm hodin večer. Vyhodnotíme přijatá opatření školní rady a zaujmeme k nim postoj. Pevně doufám, že nebudeme nuceni kontaktovat čerstvé partnery z Kruvalu a Krásnohůlek.“
„V současné době stále probíhá fáze posuzování původu u čarodějů starších sedmnácti let,“ připomněl Pastorek. „Nedomnívám se, že by se k další fázi přikročilo dřív než příští rok v létě. Spíše k tomu dojde později.“
„Umbridgeovou velmi zaměstnávají naše sabotážní akce,“ pochlubil se James. „Momentálně řeší následky požáru kartotéky, kterou vytvářela tři roky. Samozřejmě se jedná o část s kartami mudlorozených kouzelníků. Experti z odboru záhad pracují na vývoji metody, která by dokázala z popela a ohořelých cárů papíru vytáhnout původní text, ovšem moc nadějí jim nedáváme.“
„Až zjistí, že to zničily plameny fénixe, přestanou se snažit,“ uchechtla se Tonksová a hned nato zvážněla. „Akorát nevím, jestli to bude chtít vzdát i Umbridgeová. Možná jen tuhle skupinu expertů potrestá za neschopnost a najme další, které ukáže zbytky té první.“
„Ať si tím popelem třeba posype bábovku, ta data z něj už nedostane,“ prohlásil James.
Severusovy zacukaly koutky. Sirius se rozštěkal smíchy. Tonksová při nastíněné představě zachrochtala a z Remuse, který se zpočátku jen velmi vlažně usmíval, tím vymámila opravdový smích.
Ve chvíli, kdy se atmosféra v místnosti trochu uvolnila a někteří začali vstávat od stolu, vtrhlo dovnitř něco, co vzdáleně připomínalo lidské dítě přibližně tříletého věku. Pohazovalo to zrzavými pačesy tak zcuchanými, že vypadaly spíš jako dredy, a pištělo to tak vysokým hlasem, že si pár lidí instinktivně vrazilo prsty do uší. Třikrát dokola to oběhlo stůl, než to přistálo na okenním parapetu a ruce s dlouhými drápy schovalo pod chatrnou, ušmudlanou košilku.
Vzápětí do dveří vběhla Molly Weasleyová, odfoukla si zatoulaný pramen vlasů z čela, založila ruce v bok a vrhla na to přísný pohled.
„Okamžitě slez dolů a vrať se do koupelny! Počítám do tří. Raz...“
„No wara!“ zaječelo to špinavé stvoření pronikavě a skrčilo se na parapetu jako zvíře zahnané do kouta. „No wara!“
„... dva...“
„Ne, ne, ne!“
„... tři!“
Molly vytáhla hůlku a levitačním kouzlem to přenesla nad hlavami ostatních ke dveřím.
„Mám ti s ní pomoct, Molly?“ nabídl se Remus a už napůl vstal, když ho paní Weasleyová laskavým úsměvem usadila zpátky.
„Není třeba, Remusi. Já si poradím.“
„No wara! No wara! NO WARA!“ vřeštěla malá špindíra a kopala nohama ve vzduchu.
„No wara, no kuram!“ křikla na ni Molly a odlevitovala ji na chodbu. „Omlouvám se, ale zdrhla, když jsem začala napouštět vodu do vany. Nenechte se rušit. Až ji vydrbu, přinesu vám snídani.“
„Už končíme, Molly,“ řekl Brumbál. „Zůstane nás tu jen pár, tak nepřipravuj nic velkolepého. Postačí čaj a nějaké pečivo.“
Molly přikývla a zavřela.
Většina jako by tu absurdní vsuvku vůbec nezaregistrovala. Začalo se hromadně šoupat židlemi, členové Fénixova řádu se vzájemně loučili, tiskli si ruce a přáli si šťastnou cestu. Severus jako jediný zůstal sedět a stále ještě civěl na dveře, odkud se před okamžikem přihnala ta ryšavá vichřice. Letmý pohled do jejích očí stačil, aby ji poznal.
U stolu seděli už jen Brumbál, Náměsíčník a Tichošlápek. Lily s Jamesem sice také nemířili domů, nicméně se taktně vytratili za svými dětmi, aby se vedle nich krátce uložili ke spánku.
Remus položil bledému Severusovi ruku na rameno.
„Jsi v pořádku?“
Severus se pokusil odpovědět, ale z jeho úst nic nevyšlo. Pročistil si hrdlo a zkusil to znovu.
„Kara... Ona je...?“
„Chytili ji před pěti měsíci. Skončila v Kudley.“
„Ježíšikriste.“
„Vzdorovala dlouho. Ale poslední měsíc už slábla. Dostala ji chřipka. Je mi to líto.“
„Ježíšikriste,“ opakoval Snape a třásl se po celém těle. Lupin ho nepřestával držet.
„Mě chytili v půlce května. Když jsem tam dorazil, okamžitě jsem ji poznal. Podle tvého vyprávění.“
„Mluvil... mluvil jsi s ní?“
„Ano. Několikrát se mi naskytla příležitost. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to tenkrát bylo nedorozumění, že jsi neměl v úmyslu způsobit jí problémy. Pochopila to. Přiznala, že v to doufala.“
„Jak... jak se... jmenuje?“
„Severa.“
Snapeovi se do očí tlačily slzy. Cítil, jak ho pálí hrdlo a jak mu krev zalévá tváře ruměncem. Věděl, že už se dlouho neudrží, a nechtěl, aby právě tito muži přihlíželi.
„Potřebuju na vzduch,“ oznámil. „Dvacet minut. Budu v -“ Hlas mu zaskřípal a definitivně se zlomil.
„Zahrada je ti k dispozici,“ pokýval hlavou Brumbál a vyprovodil ho pohledem.
Cestou do zahrady už přes slzy téměř neviděl. Několikrát se opřel o stěnu. Když konečně vylezl zadními dveřmi ven, zhluboka se nadechl, klesl na lavičku a zakryl si obličej dlaněmi. Neplakal nahlas, netoužil po pozornosti. Vlastně se za tohle zhroucení nesmírně styděl.
Dostat emoce pod kontrolu mu trvalo déle než avizovaných dvacet minut. Musel použít pět dechových cvičení, aby zastavil tok myšlenek těžkých a bolestivých jako pád laviny, která vás pohřbívá zaživa.
Když se vrátil zpět, seděl v konferenční místnosti jen Brumbál. Výraz jeho tváře byl neobvykle soucitný.
„Chlapci už byli unavení, tak jsem je poslal na kutě.“
„Taky bych si měl jít lehnout.“
„Ano. Je to zapotřebí,“ kývl Albus a v rozporu s tím mu nalil čerstvý čaj, který donesla Molly. „Než se vrátíme do Bradavic, potřebuji však s tebou hovořit o věci, jež nesnese odklad.“
Snape táhle vzdychnul a usrkl ze šálku. Upřímně se modlil, aby ho kofein udržel v bdělém stavu ještě aspoň pár minut.
„O co jde?“
„Alastor už to nastínil. Jde o to, že nám chybí člověk v Grindelwaldově blízkosti. Tobě dal Grindelwald možnost stát se součástí úzkého kruhu jeho přívrženců. Proto si myslím, že bys to měl být ty. Cení si tě a má s tebou určité záměry. To ti poskytuje záruku, že s tebou bude jednat velkoryse.“
„Brumbále, při vší úctě, tohle přece nemůžete myslet vážně,“ zděsil se Severus a ten malý doušek čaje málem vdechl. „Po tom, co jsem mu přede všemi plivl do tváře, se za ním mám vrátit a říct mu... - Co bych mu vlastně měl říct? Že jsem si to rozmyslel? Že se mi jeho nabídka rozležela v hlavě? Že ho žádám o prominutí a prosím o shovívavost?“
„Takového hlupáka ze sebe dělat nemusíš,“ ujistil ho Brumbál blahosklonně. „Takového hlupáka by mezi svými lidmi Grindelwald ani nechtěl.“
„Tomu docela rozumím. Prozradíte mi tedy, čím bych ho měl ohromit tak, abych si zasloužil jeho velkorysost?“
„Nepřijdeš na to sám?“ popíchl ho Albus.
Severus podrážděně zafuněl a promasíroval si ztuhlou šíji. Nechtělo se mu přemýšlet o ničem, chtěl si lehnout a usnout a probudit se za sladkých osm hodin občerstvujícího spánku.
„Nespal jsem čtyřiadvacet hodin, nejsem úplně fit.“
„Ani v příštích měsících toho moc nenaspíš. Budeš mít spoustu práce a spoustu starostí. Stejně jako my všichni. Napij se ještě, pomůže ti to projasnit pohled.“
Snape ho poslechl. Další doušek čaje byl příjemně hřejivý a uklidňující. Ten následující ho nečekaně osvěžil. Brumbál se spokojeně usmíval. Severus se napil znovu. Čaj mu otevřel oči, které už se klížily, a nastartoval mozek, který padal do úsporného režimu.
„To nebude jen kofein, že? Víte, že už jsem byl čtyři roky čistý?“
„Účel světí prostředky. Zpět k tématu. Víš, co po tobě žádám?“
„Chcete ze mě udělat dvojitého špeha. Chcete, abych přesvědčil Grindelwalda, že můj útěk byl pouze zástěrkou nutnou k tomu, abyste věřil, že jsem vám stále oddaný.“
„Tak vidíš, jak ti to pálí. Chápeš také, proč je to důležité?“
„Ví, jak úzce spolupracujeme, ví, že mi důvěřujete, a proto toho využije. Nechá mě v Bradavicích, aby o vás mohl dostávat informace. A já mezitím budu moct dávat pozor na Harryho. A pokračovat v práci pro Řád.“
„Přesně tak.“
„V podstatě mu na oplátku nabídnu klíč k Bradavicím. A to přece za to malé ponížení stálo, ne? Získá mnohem víc, než očekával.“
Albus Brumbál na Severuse Snapea hleděl stejně zpytavým, zamyšleným pohledem, jakým se na něj díval před sedmnácti lety na Astronomické věži. Tenkrát Severus zapochyboval o tom, kam doopravdy patří, a Brumbál ho ubezpečil, že je na správném místě. Řekl mu mimo jiné to, že je trumfem v jeho rukávu. Teď na tu chvíli vzpomínal, slyšel ta slova, jako by je pronesl teprve před okamžikem, a přemýšlel, zda nedělá chybu, když ten trumf právě vytahuje.
„Zvládneš to, Severusi?“
„Zbývá mi něco jiného?“
„Pokud máš pochybnosti -“
„Neexistuje jiná alternativa.“
„V tom případě na tebe spoléhám.“
„V tom případě vás nezklamu, Brumbále.“

...do cíle zbývá 19 kroků...

Chapter Text

Prvního září roku 1995 nadešlo to, čeho se všichni svorně obávali. Bartyho Skrka na místě učitele Zdravého kouzelnictví nahradila Bellatrix Lestrangeová. Školní rada navíc jednomyslně odhlasovala, aby se ujala nově vytvořené funkce supervizora. Lestrangeová se role chopila s vervou absolutně nevídanou, což znamenalo, že do Vánoc stačila zrušit famfrpálovou ligu, rozpustit 22 spolků a zájmových kroužků, udělit 338 školních trestů, odebrat nebelvírské a mrzimorské koleji prakticky veškeré body a poštvat proti sobě všechny živé i neživé bytosti na hradě. (S výjimkou školníka Filche. Ten ji začal nenávidět až po Vánocích.)
Aby neztratila kompletní přehled o jednotlivých studentech, vymínila si profesorka Lestrangeová, že se bude osobně účastnit pohovorů o budoucí profesi, které museli žáci pátého ročníku povinně absolvovat se svými kolejními řediteli.
A tak došlo k tomu, že poslední vyučovací den před vánočními prázdninami zavítala do kabinetu profesora Snapea, aby si poslechla, co mu o svém vysněném povolání bude vykládat Hermiona Grangerová. Slečna Grangerová byla její oblíbenou osobní hračkou. Během tří měsíců od ní vyfasovala čtyřiadvacet trestů a žádný z nich se nedal považovat za nudný. Lestrangeová si dávala záležet, aby pro ni pokaždé vymyslela něco mimořádného. Zezačátku volila práce fyzicky namáhavé nebo nechutné, postupem času však v Hermionině mysli objevila to správné slabé místo a zaměřila se na podlamování její psychiky.
Severusovi neuniklo, jak sebou Grangerová škubla, když v rohu místnosti zaznamenala přítomnost profesorky Lestrangeové. Věnoval jí uklidňující úsměv a vyzval ji, aby se posadila. Když usedala naproti jeho pracovnímu stolu, Severus nenápadným kouzlem posunul její židli tak, že Hermionina postava teď Bellatrix zakrývala pohled do jeho tváře.
„Tenhle rozhovor je povinný, nicméně se domnívám, že ve vašem případě není o čem mluvit. Pokud se během posledních měsíců neodehrála nějaká změna, předpokládám, že se po zkouškách NKÚ budete chtít věnovat hlubšímu studiu lektvarů. Stejně jako pan Potter.“
„A-ano.“
„Dobrá. Jelikož si neumím představit, co by se muselo stát, abyste se vy dva nedostali do pokročilého kurzu -“
„Cha!“ vyjekla Bellatrix, až Hermiona nadskočila. „Že si neumíš představit, co se stane? A to má být milosrdná lež, nebo jsi doopravdy tak naivní?“
„Přijímám do svého kurzu jen ty nejlepší, což vy bezpochyby jste,“ pokračoval nerušeně směrem k Hermioně. „Uvažovala jste, v jakém oboru byste se ráda specializovala?“
„Tahle holčička už se nebude specializovat v žádném oboru,“ prohlásila Lestrangeová posměšným hlasem. „Už brzy se vrátí tam, kam patří.“
„Slečno Grangerová?“ Severus Hermionu pobídl co nejlaskavějším úsměvem, přestože mu napětí tisklo čelisti k sobě a nutilo ho skřípat zuby. „Jaký obor by se vám zamlouval?“
„Já... Já jsem... Nepřemýšlela jsem o tom.“
„Vidíš? Nakonec má víc rozumu než ty!“ vykřikla Bellatrix vítězoslavně. „Ona moc dobře ví, že už žádnou kouzelnickou školu nedostuduje. Tak o tom raději nepřemýšlí!“
„Lektvary v obraně proti černé magii!“ vyhrkla najednou Hermiona.
Bellatrix povylezly oči z důlků. Ve tváři celá zrudla. Pak propukla v ohlušující smích.
„No tak to mě podrž! Slečinka by ráda bojovala proti magii?“
„Proti černé magii!“ opravila ji Hermiona zlostně.
„Černá a bílá magie jsou zastaralé výrazy, používané lidmi, kteří opravdovou magii nepoznali,“ opáčila Bellatrix chladně. „Naštěstí už jich moc nezbývá.“
„Obor, který jste si vybrala, je velmi náročný,“ oznámil Snape nevzrušeně. Stále ještě se mu dařilo Lestrangeovou ignorovat. „Sám jsem ho studoval, takže vím, o čem hovořím. Jste vynikající studentka, slečno Grangerová, ale v Obraně proti černé magii máte určité mezery. Možná je to výukovými metodami profesora Moodyho, protože s profesorem Lupinem jste dosahovala dobrých výsledků, avšak musím vás upozornit, že k přijetí na obor léčivých a obraných lektvarů je potřeba složit závěrečnou zkoušku z OPČM na vynikající úrovni. Proto bych vám doporučoval -“
„Tak dost!“ vřískla Lestrangeová a zvedla se ze židle.
Severus k ní poprvé za celou dobu obrátil pozornost. Hermiona se naproti tomu chránila otočit a pohlédnout na ni. S rukama v klíně a bušícím srdcem hleděla tupě před sebe.
„Přestaň ji krmit těmi nesmysly o tom, jak z ní jednou bude výborná lektvaristka! Tahle holka bude ráda, když dostane možnost vrátit se ke svým mudlovským rodičům a sehnat si vůbec nějakou práci!“
Snape chvíli nehnutě sledoval Bellatrixinu vztekem zkřivenou tvář a pak k ní velice tiše promluvil. V hlase mu nezavibroval jediný tón hněvu, kterým se uvnitř zalykal, přesto jedno každé slovo bylo jako sněhová koule vržená do uříceného obličeje.
„Tahle holka je už teď lepší lektvaristka než většina těch, se kterými jsem kdy pracoval. Její Kostirost dalece předčil ten, který každý rok připravuje madam Pomfreyová. Její Krvesytný lektvar byl srovnatelný s mým vlastním, což se ještě nikdy nikomu nepovedlo. Přísahám při všem, co je mi drahé, že TAHLE HOLKA dostuduje, i kdyby to mělo být to poslední, o co se v životě postarám.“
Bellatrix Lestrangeová si ho s hlavou nakloněnou ke straně dlouze měřila pohledem. Poté překvapivě nekonfliktně opustila jeho kabinet. Osaměli.
Hermiona ještě minutu zírala do prázdna a zpracovávala to, co právě vyslechla. Severus konečně uvolnil obličejové svaly a nechal na povrch vystoupit únavu a starost.
„Nic ve zlém, ale vypadáte příšerně,“ zkonstatoval.
Hermiona na to nic neřekla. Jen se smutně usmála a pokrčila rameny.
„Vím, že si na vás Lestrangeová zasedla, a mrzí mě to, ale jediná možnost jak ji porazit je vydržet. To, co jsem řekl, je pravda. Postarám se, abyste v Bradavicích zůstala, a dám vám šanci dokázat, co ve vás je. Ale musíte mi pomoct. Musíte být silná.“
Z očí jí vytryskly slzy. Její ústa však zůstávala němá.
„Hermiono, nosíte na hrudi nebelvírského lva, protože v sobě tu sílu máte. Ať už se vás Lestrangeová snaží přesvědčit o čemkoli, vy jste mnohem silnější než ona. Žena, pro kterou magie není předmětem dědictví, nýbrž vzácným darem, s nímž se rozhodla naložit, jak nejlépe dovede. Zatímco ona svým talentem mrhá ve prospěch tmářských myšlenek, vy bojujete proti předsudkům a pracujete na sobě tak tvrdě jako nikdo. Vydržte, prosím. Pokud pro vás v tuhle chvíli můžu něco udělat...“
„Řekněte mi pravdu. Co s námi bude?“
„S mudlorozenými kouzelníky v Bradavicích?“
„Ano.“
„Zatím to vypadá tak, že budou ze školy vyloučeni, připraveni o hůlku a posláni zpět ke svým rodinám. Bez následných kroků.“
„Bez výmazu paměti?“
„Ano. Ten se týká pouze zletilých čarodějů.“
„A možnost dostudovat na jiné škole...?“
„Jste informovaná...“
„Jsem Harryho nejlepší kamarádka. Myslíte, že mi o tom neřekl?“
„Jistěže řekl. Udělal bych totéž. I má nejlepší přítelkyně je mudlovského původu. Kdyby k převratu režimu došlo před dvaceti lety, zachoval bych se stejně... Profesor Brumbál je připraven zareagovat pohotově, jakmile Ministerstvo přikročí k nejhoršímu. V současné době je dojednána předběžná dohoda s Krásnohůlkami a Kruvalem. Studenti, kteří se nebudou chtít podřídit rozkazu Ministerstva, dostanou možnost přestoupit. Okamžitě.“
„Sbalit kufry a jít?“
„Ano. Bez možnosti návratu. Alespoň dokud...“
„... se nezmění poměry?“
„Přesně tak. Ale i na tom se pracuje. Přepokládám, že vám Harry pověděl všechno.“
„Byl ke mně maximálně upřímný. I pro něj to není snadné.“
„Vím o tom.“
„Prozradil mi, že jste ho během letních prázdnin naučil Nitrobranu... Já vám nechci působit komplikace a vypadat, že se vtírám, ale... Když jste se sám zeptal, jestli pro mě můžete něco udělat... Pomohlo by mi, kdybych před Lestrangeovou také dokázala bránit svoji mysl. Abyste rozuměl, ona totiž... Ona něco zjistila a...“
Severus měl tisíc chutí udeřit čelem do stolu, vykřičet do celého vesmíru, že tohle není v jeho silách, že už je toho trochu moc a že to rozhodně nepřipadá v úvahu. Místo toho propletl prsty a rozvážným hlasem se Hermiony optal, zda má na pondělí po vánočních prázdninách domluvený další školní trest nebo zda se může dostavit do jeho kabinetu na první lekci.

Sirius Black zůstal přes prázdniny ve škole, což bylo nečekané, poněvadž každý, kdo ho znal, by řekl, že s radostí využije jakoukoli příležitost, aby se dostal z dosahu své milované sestřenky Bellatrix.
„Co tady proboha děláš?“ uhodil na něj Snape hned, jakmile ho Sirius přišel navštívit.
Bylo 24. prosince ráno a Black si to přihasil do Severusova bytu v rudém saténovém pyžamu a trepkách. V ruce držel balíček s mašlí.
„Přinesl jsem ti dárek,“ zahučel a vrazil ho Severusovi do rukou. „Veselé Vánoce.“
Snape za ním zavřel dveře a poctil ho sklenkou brandy nehledě na denní dobu. Pak sáhl do šuplíku psacího stolu a hodil po něm prakticky totožným balíčkem.
„Tobě taky veselé Vánoce, Tichošlápku.“
Na okamžik se oba odmlčeli a soustředili výhradně na trhání balicího papíru.
„No ne!“ zvolal Sirius nadšeně a vytáhl z krabičky stylovou placatku s motivem psí tlapky. „Ty ses rozhodl podporovat můj alkoholismus?“
„Říkal jsem si, že ti letos přijde vhod,“ ušklíbl se Severus. „Je začarovaná bezedným kouzlem. Takže už si nemusíš schovávat láhve v katedře.“
„Geniální! Ty víš, co potřebuju!“
„Ty očividně taky,“ okomentoval Severus stříbrnou kouzelnickou břitvu s vygravírovanou kočičí tlapou, kterou právě vytáhl z balíčku.
„No jo, tak jsme si s Náměsíčníkem říkali, že už by možná bylo načase...“
„Líbil jsem se vám víc bez vousů?“
„Spíš jde o to, že jsi s nima víc sexy, takže všem prospěje, když se oholíš,“ zakřenil se Sirius, vyžahl svoji brandy a promptně si dolil. „Teda povídala Aurora, tak jsme dali na její mínění.“
„Auroře bych připadal sexy, i kdybych si půl roku neumyl vlasy a nepřevlékl hábit.“
Sirius se zatvářil zmateně.
„Ty si myješ vlasy?“
„Mám tě něčím praštit?“
„No ne, já jenom - není to zbytečný? Vždyť ti stejně po tom celodenním maratonu u kotlíku -“
„Tichošlápku, mlč prosím.“
„Lektvaristi jsou přece -“
„Tichošlápku!“
„Náhodou si mi na to stěžoval i Harry! Že prej o doby, co dělá do lektvarů, tak už se mu tolik neježí vlasy.“
„Opravdu si stěžoval?“
„Ne. Spíš mu to pomohlo.“ Sirius dopil druhou sklenku a nalil si třetí. Netrvalo dlouho a Severus mu přistrčil popelník. „Upřímně, myslel jsem, že tu nebudeš. Že na Vánoce pojedeš... za dcerou?“
„Za kterou?“
„Nejdřív za jednou a pak za druhou? Nevím. Prostě že budeš chtít svátky trávit s rodinou.“
Severus také dopil. Ale s dolévaním nepospíchal.
„Moje rodinná situace je poněkud... komplikovaná. Nevím, zda to dokážeš pochopit.“
„Snažím se,“ ujistil ho Sirius vážně. „Jasně, nemůžu rozumět všemu, co cítíš, ale fakt se o to snažím. Jsi můj přítel, Ostrodrápku. Pokouším se představit si, jaký to pro tebe je. Najednou přijít ke dvěma dětem a vzápětí se jich vzdát... Zjistit, že jsi otcem, ale vlastně bejt nemůžeš... Komplikovaný je asi slabý slovo.“
„Kdyby má matka nesouhlasila s tím, že se o Severu postará, nevím, co bych dělal,“ přiznal Snape a konečně si dolil. „Pomoc samozřejmě nabízela i Molly, Bůh jí žehnej, je to báječná žena, nemám pochybnosti o tom, že by se zvládla postarat, ale jsem rád, že to nakonec dopadlo takhle.“
„Tvoje matka ovládá jejich řeč, že? Myslím řeč strig.“
„Ano. Ovládá řeč strig severských, východoevropských i balkánských. Čili mezi nimi není jazyková bariéra. Krom toho oplývá schopnostmi, které Seveře pomohou rychleji přijmout naše návyky. Pokud to mám vyjádřit kulantně, není tak měkkosrdcatá. Malé strigy potřebují pevnou ruku. Kara by ji nevychovávala jinak, kdyby k tomu dostala příležitost.“
„A Eleanora? Jak se jí daří?“
Severus se napjal. Odložil sklenku a zapálil si.
„Nemám tušení. Ještě jsem ji ani neviděl. Charita mě k sobě nechce pustit. Myslí si, že jsem teď opravdu v Grindelwaldových službách. Že se k ní chci dostat na jeho příkaz. A já nemám ponětí jak ji přesvědčit o opaku. Napsali jsme si víc než deset dopisů. Ukryl jsem mezi řádky zprávu, jak se věci mají, ale buď ji neobjevila, anebo ji záměrně přehlíží. Vypadá to, že už je z toho Grindelwaldova sledování tak paranoidní, že nevěří nikomu...“
„Pořád se k ní osobně nedostal? Ještě pořád je před ním chráněná?“
Severus přikývl.
„Má kolem domu neproniknutelnou bariéru kouzel. Do práce se dostává výhradně krbem zabezpečeným prvotřídními zaklínadly. Chůva přichází a odchází tím samým krbem. Nikdo jiný k nim domů nesmí.“
„To vypadá, že má fakt strach.“
„A má ho oprávněně. Je v dost nezáviděníhodné situaci. S Grindelwaldem spolupracovat odmítá, mně nevěří, Brumbálovy pokusy o navázání spojení ignoruje a doufá, že se situace vyřeší tak, že Grindelwalda někdo zabije, jeho přívržence zavřou do Azkabanu a ona a její dcera budou mít pokoj.“
„Ptal ses jí... Zajímalo tě, jak...?“
„Jak je možné, že se to stalo?“
„Jo.“
„Samozřejmě, že jsem se ptal. Napsala, že si to nedovede vysvětlit. Že byla v hrozném šoku, když to zjistila. A okamžitě dodala, že bude nejlepší, když to zůstane tak, jak to je. O malou se postará, mají všechno, co potřebují, nechtějí pomoc, na všechno stačí samy a vzhledem k tomu, jak to momentálně vypadá v Anglii, neplánují sem zajet na návštěvu.“
„Co tomu říká Grindelwald? Maloval si, jak se vezmete a budete šťastná rodinka, ne?“
„Tlumočil jsem mu její rozhodnutí, víc není v mých silách. Grindelwald je obeznámen s principy ochranných kouzel. Pokud mě Charita sama nepozve, do jejího domu se nedostanu. Pokud mě nechce vidět, nemůžu nic dělat.“
„No, na jednu stranu je to možná dobře...“
„Z našeho pohledu zcela určitě.“
„Ale z pohledu člověka, který ji má opravdu rád...“
„Právě proto, že ji mám opravdu rád, chci, aby před ním zůstala v bezpečí tak dlouho, jak to jen bude možné.“
„Tomu rozumím. Mimochodem, mluvil jsem včera s Lily. Říkala, že se v její ordinaci tenhle tejden objevily tři případy krvácivý horečky.“
„Cože?“
„Naštěstí si s nimi poradila, protože se k ní dostaly včas. Ale ta zpráva mě docela znepokojila. Jednalo se o děti ve věku od pěti do deseti let.“
„Přepokládám, že se v diagnóze nespletla...?“
„Ne, je si stoprocentně jistá, že šlo o krvácivou horečku. Byla z toho dost vykolejená. Momentálně je v kontaktu s rodinami těch dětí a pátrá po původci choroby...“
Severus hleděl z okna na zasněžené koruny stromů Zapovězeného lesa a vypadal, že je duchem jinde. Sirius mu zamával rukou před obličejem.
„Vnímáš mě?“
„Ano. Slyšel jsem, co jsi říkal. Možná bychom měli informovat Brumbála a madam Pomfreyovou. Pro jistotu.“
„Myslíš, že je tu reálná hrozba epidemie?“
„Myslím, že připravit se na nejhorší variantu nikdy není na škodu.“

Jen co skončily zimní prázdniny a studenti se (více či méně rádi) vrátili do Bradavic, situace ve škole se zkomplikovala víc, než bylo doposud považováno za možné.
Na konci prvního vyučovacího dne nového pololetí se dva žáci Nebelvíru během večeře zhroutili v mdlobách k zemi a vzhledem k závažnosti jejich stavu byli okamžitě přemístěni na ošetřovnu.
„Krvácivá horečka, Brumbále,“ oznámila madam Pomfreyová řediteli poté, co se v doprovodu profesora Snapea a profesorky Lestrangeové objevil na ošetřovně. „Je mi líto, ale musíme neprodleně uzavřít školu, všechny studenty otestovat, zdravé poslat domů a nemocné umístit do karantény.“
„A samozřejmě informovat Ministerstvo!“ doplnila Bellatrix rozrušeně.
„Jistě,“ připustila madam Pomfreyová vlažně. „O to vy už se ale postaráte, není-liž pravda? My teď budeme mít práce dost.“
„Spojím se s léčiteli od Svatého Munga, aby nám ihned poslali posily,“ oznámil Brumbál.
„Jestliže se jedná o krvácivou horečku, není jiná možnost než -“ Severus nedořekl.
Brumbál se totiž v tu chvíli obrátil na Bellatrix Lestrangeovou a přerušil jeho slova.
„Drahá kolegyně, nemeškejte prosím a dejte vědět své nadřízené z Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví. Má tu neočekávaný problém, který je třeba co nejdříve řešit. Jak jistě uznáte, každá minuta hraje roli.“
Bellatrix vypjala hruď a s neobyčejně důležitým výrazem odkráčela z ošetřovny, aby kontaktovala Dolores Umbridgeovou.
„Ano, Severusi? Chtěl jsi nám něco povědět?“
„Musíme jim aplikovat protilátky. Do čtyřiadvaceti hodin od nákazy je to ten nejspolehlivější způsob jak horečku zastavit.“
„Poppy?“
„Já uznávám, že tato metoda léčby má pozitivní výsledky,“ začala opatrně madam Pomfreyová, „jenomže se obávám, že budeme muset počkat na vyjádření Svatého Munga, zda nějakou vakcínu vůbec mají. Já tu žádnou nemám.“
„Já ale nemluvím o vakcíně, mluvím o darování krve s potřebnými protilátkami.“
Poppy se zatvářila skepticky a podrážděně rozhodila rukama.
„Severusi, kde teď asi seženeme někoho, kdo byl krvácivou horečkou postižen a má v krvi protilátky? Vždyť na našem území byla tahle horečka naposledy zaznamenaná před více než padesáti lety!“
„Já jsem ji prodělal,“ sdělil Severus, jako by oznamoval předpověď počasí na příští týden. „Sice je to už nějakých deset roků, ale pořád by to mělo fungovat.“
Madam Pomfreyová nějakou dobu zamyšleně pozorovala dva žáky třetího ročníku, kteří se neklidně zmítali na lůžku potřísněném rudými krůpějemi.
„Dobře,“ souhlasila pak věcným tónem. „Nebudu čekat na Svatého Munga. Odeberu vám krev a budu se modlit, abych toho nelitovala, protože nemáme čas nechat ji testovat v laboratoři. Ale jestli se objeví další případy, těžko jim takhle pomůžeme.“
„Krve mám dost, Poppy. Můžete ji odebrat do zásoby.“
„Víc než jeden litr vám vzít nemůžu, Severusi. A to vystačí s bídou pro další tři děti. Nemluvě o tom, že tenhle postup Ministerstvo neschvaluje. Jestli zjistí, co tu provádíme, tak jsme v pěkném maléru.“
„Ministerstvo pro tenhle případ nemá schválený žádný postup. Právě proto, že je to nemoc, kterou nezná. Kterou už padesát let považuje za vymýcenou. Jinými slovy, co není zakázáno, je dovoleno.“
„Ovšem. Pokud se ale objeví více nakažených -“
Madam Pomfreyová to ani nedopověděla a do dveří ošetřovny vrazila profesorka Sinistrová. Za sebou na nosítkách vlekla čtyři žáky Zmijozelu. Mezi nimi i Draca Malfoye, který z nich vypadal nejhůře. Rty měl úplně modré a obličej bílý jako stěna.
„Bože na nebesích.“
„Obávám se, že tady už tvoje krev nepostačí, Severusi,“ prohlásil Brumbál chmurně. „Šíří se to příliš rychle. Jdu okamžitě kontaktovat odborníky od Svatého Munga, spojit se s rodiči a informovat školní radu. Zavíráme školu.“
Ředitel bez otálení opustil místnost.
„Je mi líto,“ vzdychla Poppy, zatímco si do péče přebírala další pacienty. „Budeme se muset spolehnout na konzervativní léčbu. Možná to tak bude lepší.“
„Lepší? Čekat, jestli to jejich tělo zvládne nebo ne? To vám připadá lepší?“
„Stovky let se to nedělalo jinak.“
„Stovky let se na tuhle nemoc umíralo! Dnes už ale známe způsoby jak proti ní bojovat. A když je známe, jsme povinni jich využít. Složili jsme přísahu, Poppy!“
„Řekla jsem jasně, že víc než litr krve od vás vzít nemůžu. Můžu se pokusit vypátrat někoho dalšího, kdo tu nemoc překonal, ale to samé jistě udělají u Svatého Munga.“
„Je ještě jeden způsob jak tu horečku zastavit.“
Poppy ztuhla uprostřed převlékání slečny Parkinsonové do noční košile. Úkosem se na Severuse podívala a zpražila ho pohledem.
„Máte na mysli prach z červeného obsidiánu?“
Snape přikývl.
„Severusi, přece opravdu nemůžete být tak bláznivý, jak se zdáte! Vždyť ten kámen už se dnes nachází jen v Obsidiánové jeskyni a tam se ještě žádný smrtelník nikdy nedostal!“
„Zkoušel to vůbec někdo?“ ušklíbl se Snape.
„Zkoušelo to pět čarodějů,“ ozval se drsný mužský hlas za jeho zády. „Ani jeden z nich ten pokus nepřežil. Ty ale uspěješ. Pokud mě vezmeš s sebou.“
Severus se otočil a pohlédl do staré tváře zarostlé šedivými vousy.
„Aberforthe?“

...do cíle zbývá 18 kroků...

Chapter Text

Vyrazili bez meškání. Bez toho, aby kohokoli dalšího v Bradavicích zpravili o svém záměru. A tak mezitímco Albus Brumbál alarmoval léčitele od Svatého Munga a příslušné úřady, jeho mladší bratr Aberforth rázným krokem mířil za bránu s okřídlenými kanci a Severus ho mlčky následoval. Když se dostali za bariéru protipřemisťovacích kouzel, Snape se nestačil ani pořádně nadechnout, Aberforth ho chytil za zápěstí, otočil se s ním na místě a po obou zůstal na příjezdové cestě jen zvířený prach.
Objevili se uprostřed kamenité pustiny, temné a sevřené ze všech stran vysokými, rozeklanými štíty hor. Ve vzduchu byla slabě cítit síra, vápenec a sůl. Chvíli zůstali stát. Aberforth nad nimi vyčaroval tlumené světlo a vytáhl z kapsy hábitu několikrát přeloženou stříbřitou látku.
„Neviditelný plášť?“
„Půjčil mi ho tvůj kamarád Potter,“ vysvětlil Aberforth. „Zrovna jsem s ním seděl v lokále, když přišel Hagrid a řekl nám, co se stalo těm dvěma nebelvírskejm klukům. Potter se najednou zvedl, jako by mu někdo u prdele zapálil koudel. Povídám: Kam se tak ženeš, mladej? A on na to: Severus bude chtít jít do Obsidiánový jeskyně, v tomhle ho samotnýho nenechám. Tak říkám: Klidně si zase sedni, hochu. Protože jestli tam s tím cvokem někdo půjde, budu to já.“
Severus na něj tázavě hleděl, neboť Aberforth rozložil plášť, přehodil si ho přes ramena a vypadal, že víc už k tomu dodávat nehodlá.
„Co tak vejráš?“ utrhl se na něj mladší Brumbál. „Kdo si myslíš, že před padesáti lety přinesl umírajícím kouzelníkům zázračnej lék?“
„To jste byl vy? Jak jste to dokázal? Tvrdil jste, že se o to pokusilo pět čarodějů a žádný z nich nepřežil.“
„To jo. Jenomže já se nikdy nepokoušel vlézt dovnitř. Paní jeskyně přišla za mnou.“
„Opustila kvůli vám jeskyni? Přišla vám naproti? Jak proboha -?“
„Je to moje kmotra. Než přijala poslání strážkyně pokladu, stála u mojí kolíbky a šišlala na mě jak pominutá.“
„To jako vážně?“
„Myslíš, že si z tebe dělám šoufky?“
„Vzhledem k vážnosti situace nejspíš ne. Proč si ale oblékáte ten plášť? Snad se nebojíte své kmotřičky?“
„Ne, svojí kmotřičky se nebojím. Jenom těch jejích zatracenejch mazlíčků.“
„Ach tak. To asi nebudou malí roztomilí pejskové, že?“
„Pejskové to jsou. Ale za roztomilý by je mohl považovat tak možná Hagrid.“
„Takže tříhlaví psi s mordami o velikosti dračích sanic?“
„Chytrej kluk. Albus se mi zmiňoval, že umíš na flétnu. To se jim bude líbit. Pěkně je to uspí. Kdybych jim zahrál já, nasral bych je k nepříčetnosti. Jednou jsem se pokoušel sestře zazpívat ukolíbavku. Dostala takovej záchvat, že vysklila okenní tabule v celým domě. No nic, tak jdeme.“
Severus kráčel za světlem, kterým před sebe Aberforth svítil, a přemýšlel, jestli je tohle ten okamžik, který kdysi předpověděla Cassandra Trelawneyová, a jestli skutečně mluvila o něm, když tvrdila, že muž narozený na počátku roku 1960 projde zkouškou Paní Obsidiánové jeskyně. Z tříhlavých psů strach neměl. Ti neznamenali žádnou extrémní hrozbu (pokud jste náhodou nevydali falešný tón), zato samotná Obsidiánová jeskyně, ta představovala jedno velké, dosud nikým nepopsané nebezpečí.
Poté, co Severus úspěšně ukolébal všech šest obrovských tříhlavých bestií, Aberforth se ohlásil Paní jeskyně a požádal ji, aby vyšla ven. Zpočátku se zdálo, že ho snad neslyší, přestože řval z plných plic. Čekali na ni nekonečně dlouho. Alespoň tak to Severusovi připadalo, neboť už se mu z foukání do píšťalky motala hlava a prsty na jednotlivých tónech se mu nemotaly jen díky mocnému soustředění a ještě mocnějšímu zásahu Štěstěny.
„Zdravím tě, Aberforthe. A ne, opravdu jsem za ta léta neohluchla. Přivedl jsi společníka?“
Hovořila k nim sice osobně, avšak její postava zůstávala skryta ve tmavém ústí jeskyně.
„Severus Snape,“ představil ho Aberforth. „Přišel tě o něco požádat. Se vší pokorou, samozřejmě.“
„S pokorou říkáš?“ zazněl hlas Paní jeskyně pochybovačně. „Jak by mohl lovec magických artefaktů s pokorou přijít na místo, jako je tohle? Na místo plné pokladů nevyčíslitelné ceny a tajemství nedozírné hodnoty.“
„Do háje, ty jsi profláklej jak nevěstinec U Ohnivýho ptáka,“ poznamenal Aberforth směrem k Severusovi, který stále ještě soustředěně hrál na flétnu, a proto jen omluvně pokrčil rameny. „Kmotřičko, můžu tě ujistit, že tenhle kluk už je někde úplně jinde. Pracuje pro mýho bratra Albuse, v Bradavicích. Tam se teď znovu objevila krvácivá horečka. Potřebujeme červenej obsidián.“
„Splynutím s tímto místem jsem oficiálně pozbyla veškerých lidských závazků. Je pravda, že jsem tenkrát udělala výjimku, když jsem ti pomohla. Učinila jsem tak kvůli Kendřině památce. Dnes jsou ale mé dluhy vůči tvé rodině splaceny.“
„Vím. Nepřišel jsem tě žádat já, ale on,“ ukázal Aberforth očima na Severuse. „Projde cestou, kterou mu ukážeš. Já tě prosím jen o malou laskavost. Nebuď krutá. Nesuď ho podle toho, co jsi slyšela, ale podle toho, co sama vidíš.“
Paní jeskyně dlouho mlčela. Pak promluvila k Severusovi.
„Vejdi za mnou a pokračuj vlevo. A pamatuj - uvnitř jeskyně je zakázáno používat kouzla. Jestliže zákaz porušíš, poneseš následky mé nelibosti. Ty odsud odejdi, Aberforthe, a buď zdráv.“
Snape na Brumbálova bratra kývnul a počkal, až se odklidí do bezpečné vzdálenosti. Pak zahodil flétnu a pospíšil si do jeskyně. Paní nikde neviděl, tak se prostě řídil jejím pokynem. Zapálil pochodeň, kterou nalezl u vchodu, a zabočil doleva.
Kráčel širokou chodbou vytesanou do čedičového masivu, dával pozor, kam šlape, neustále se zastavoval, aby zkontroloval situaci za svými zády, a každou chvíli očekával nějakou past. Po třech mílích chůze už byl napjatý jako struna. Přece tu musí být nějaké překážky, něco, co zastaví chamtivé lovce pokladů. Propadliště, hroty vystřelené ze zdi, ohnivé jazyky, které vyšlehnou ze země a sežehnou vás na prach, netvor číhající v nějaké postranní chodbě... Nic. Jen pustá temná chodba vedoucí... do nekonečna. Proboha, to přece nedává smysl!
Ve chvíli, kdy mu hlavou probleskla tahle myšlenka, jeho cestu zcela náhle ukončila holá stěna z tak vyleštěného černého obsidiánu, že nemohlo být pochyb o tom, k jakému účelu slouží. Bylo to zrcadlo. Jen neukazovalo odraz osoby, jež do něj nahlíží, nýbrž odraz osoby, která skrz něj nahlíží přímo do nitra toho, kdo před ním stojí.
Stál před ním dlouho. Nic se nedělo. Pak na něj zčistajasna pohlédl obraz ženy, již obestírala přízračná záře. Její vlasy byly jako tekuté zlato a její oči svítily jako dvě hvězdy na noční obloze. Když k němu promluvila, hlas měla hebký a vřelý. Nevycházel ovšem z kamene, ozýval se mu uprostřed hlavy.
„Uviděla jsem a usoudila. Můžeš pokračovat dál. Jakmile najdeš, co hledáš, smíš si to odnést. Avšak stejnou cestou zpět už se nevrátíš. Projdeš magickým portálem za jezerem. A projdeš jím jiný.“
„Co myslíte tím jiný?“
„Průchod některými branami člověka změní.“
„Jak moc mě změní průchod tímhle portálem?“
„To ti nedokážu povědět, Severusi.“
Zářivý obraz spanilé ženy zmizel a s ním i obsidiánové zrcadlo. Cesta k zázračnému léku byla volná.

O tři hodiny později seděl ve své pracovně a rutinně sepisoval protokol o mimořádné události, zatímco na jeho bledou tvář dopadalo mdlé světlo vycházejícího slunce.
Zaklepání na dveře ho nepřekvapilo. Aniž by ustal v započaté činnosti, pozval příchozího dál.
Do místnosti opatrně nakoukla Aurora Sinistrová.
„Ruším?“
Zavrtěl hlavou a rukou ukázal na židli proti stolu.
„Přišla jsem ti poděkovat za to, co jsi pro ně udělal.“
„To není nutné. Už mi děkovali rodiče, Brumbál, madam Pomfreyová, ministr a tři léčitelky od Svatého Munga. Dokonce mi osobně vyjádřila svůj dík i Dolores Umbridgeová. Pochopitelně až poté, co mě za asistence svých dvou ramenatých podřízených detailně vyslechla. Mám pocit, že mi ještě úplně neuschly trenýrky.“
„Nevěřila jsem, že se vrátíš. Možná už se tě na to ptal Brumbál, ale jak jsi vlastně -“
„Nechci o tom mluvit, Auroro. Ano, Brumbál se taky ptal. Všichni se ptali. A všichni dostali stejnou odpověď. Jsou věci, které si člověk nechce znovu připomínat.“
„Dobře. Tomu rozumím. Kdyby... Kdyby něco... Víš, že jsem tady. Vždycky.“
Snape dal strohým přikývnutím najevo, že rozuměl, a dál se věnoval zápisu. Sinistrová se pomalu zvedla.
„Mimochodem... Igor zemřel. Studenti ho našli včera v noci v jeho pracovně. Otrava jedem z křovináře. Mluví se o sebevraždě.“
Severus ztuhnul uprostřed tahu, prudce se nadechl a při výdechu rozdrtil pero ve své ruce. Inkoust mu protekl mezi zaťatými prsty a zkrápěl pergamen černými kaňkami.
„Věděl jsi, že byl od konce sedmdesátých let členem Bratrstva Světla? A že ho v roce 1991 opustil? Grindelwald se ho před rokem pokoušel přesvědčit, aby se k nim vrátil. Odmítl.“
„Věděl, do jakého jde rizika. Věděl, co je Grindelwald zač a jak nakládá se zrádci.“
„Brumbál mu mohl nabídnout ochranu -“
„Brumbál má svých starostí dost!“ zahřměl Severus, až tím sám sebe ohlušil a dokonale překvapil. V nastavené ráži však pokračoval. „Nevím, proč si všichni myslíte, že vám bude neustále zachraňovat zadek. Jste jako děcka, co pořád jen kňučí, že potřebují pomoc. Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli nepotřebuje pomoc on sám? Samozřejmě, že ne! Vždyť on je přece váš superhrdina, který si vždy a za všech okolností ví rady, vždycky se na něj můžete obrátit a on vás nikdy nezklame! Jenomže takhle to nefunguje. I superhrdinové mají právo být unavení, být bezmocní a selhávat. Brumbál je taky jen člověk!“
Aurora musela hodně napnout své sebeovládání, aby se také nerozkřikla. Tahle obvinění a ostrý tón, jimiž byla pronesena, si ovšem líbit nenechala.
„Tohle od tebe není fér, Severusi.“
„Život není fér, Auroro. Přesto musíme žít dál.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že to v životě budu mít jednoduchý. Vždycky jsem čekala jen to nejhorší. Ale ty dva měsíce, co jsem v létě strávila s Igorem, mi konečně daly aspoň malou naději. Tuhle facku jsem vážně nečekala. I když vím, že jsem měla. Takže přiznávám, za to, jak mizerně se právě cítím, si můžu sama. Nebylo mým záměrem obviňovat z toho Brumbála. Špatně jsi mě pochopil.“
Otevřela dveře na chodbu a překročila práh.
„Chápu, že máš vztek a že tě to sebralo stejně jako mě,“ dodala přes rameno. „Vím, co jste spolu prožili.“
Jakmile v dálce utichly její kroky, pustil ze řetězu svůj skutečný vztek.
Když ho během dopoledne navštívil Sirius Black, prohlásil, že...
„Takhle zdemolovanou jsem tuhle místnost ještě neviděl a to jsem ji zažil v pětasedmdesátým, když jsme prohráli famfrpálovou ligu se Zmijozelem o jedno trestný střílení. McGonagallový tenkrát slušně ruply nervy... Jsi v pohodě?“
„Ne, Tichošlápku. Nejsem v pohodě.“

...do cíle zbývá 17 kroků...

Chapter Text

Hermionina první lekce Nitrobrany nedopadla úplně slavně. Nešlo ani tolik o to, že by Hermiona neměla snahu nebo že by jí chyběly předpoklady. Měla dokonce silnou motivaci tuhle disciplínu zvládnout, aby její každodenní boj s Lestrangeovou nevypadal jako nekonečná řada drtivých porážek. Jenomže příprava na zkoušky NKÚ a s tím související doučování z Obrany proti černé magii ji naprosto vyčerpávaly. Za poslední měsíc ztratila i chuť k jídlu a protože se během noci často budila hrůzou, trpěla akutním nedostatkem energie.
„Vidím, že se nedokážete soustředit. Uděláme pauzu.“
Zatímco Severus usedal zpět za pracovní stůl, Hermiona už nedošla ani těch pár kroků k židli. Praštila sebou o zem a zůstala sedět na ledové podlaze. Zchvácená, roztřesená a zpocená až na zadku.
„Jsem marná. Omlouvám se. Možná bude lepší, když to vzdám.“
„Pitomost. Ještě jste ani nezačala.“
„A tohle bylo co? Těch posledních dvacet minut?“
„Taková moje sonda, abych zjistil, jakým způsobem mám vést výuku.“
„Takže to vlastně ještě nic nebylo. A přesto mám pocit, že to nezvládnu.“
„No, něco to rozhodně bylo. Vcelku nevybíravým způsobem jsem pronikl do vaší mysli a prohledal základní struktury. Nesledoval jsem nic konkrétního, ovšem i takový vpád do soukromí bývá nepříjemný a u začátečníků vyvolává silné rozrušení. Pocity zoufalství a bezmoci ustoupí, jakmile zvládnete základy. Pocit studu musíte zpracovat a odbourat už teď. Bez vaší absolutní důvěry a vědomí, že nic na těchto lekcích nestojí v osobní rovině, se bohužel neobejdeme. Potřebuji, abyste se na mě dokázala spolehnout. Vše, co se tu odehraje, zde také zůstane.“
Hermiona přikývla.
„I já mám svá tajemství a není jich málo,“ pokračoval Snape. „Ačkoli je nepravděpodobné, že byste některé odhalila, věřím, že pokud se tak stane, necháte si je pro sebe.“
„Samozřejmě!“
„Děkuji vám. Můžeme tedy pokračovat.“
Vstal, přešel do středu místnosti a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. Hermiona zčervenala víc než ve chvíli, kdy jí vlezl do hlavy. Severus si uvědomil, že je to nejspíš první fyzický kontakt, který se mezi nimi odehrál. Jako takový se mu vtiskl do paměti o něco silněji, než by mu za daných okolností bylo milé. Hermionina ruka byla drobná a jemná, lehce zvlhlá potem a on ji na své kůži cítil ještě několik dalších minut.
Možná právě proto se do praktického cvičení tak opřel. Potřeboval vystřelit ze své vlastní zmatené hlavy, soustředit se na něco jiného. Její myšlenky byly také zvířené a chaotické, jako stoh sena, kterým se právě prohnalo tornádo, ale přece jen představovaly méně komplikovanou změť. Alespoň obsahově. To, na co během následujících dvaceti minut narazil, byly veskrze úsměvné příhody z dětství, vzpomínky na prarodiče, na první návštěvu zubní ordinace, nošení rovnátek, prázdninové lyžování v Alpách, plyšová veverka na poličce v dětském pokoji, knížky, učebnice, zahradní houpačka, celé hromady knih!, výlet do Paříže, obrovská koule zrzavých chlupů...
Severus se proti vůli rozesmál a sklonil hůlku.
„Promiňte, vím, že to není úplně profesionální, ale... jak se daří vašemu... kocourovi?“
„Má se báječně,“ odpověděla poněkud zaskočená Hermiona. „To vás tolik rozesmál můj kocour?“
„Tu obludu - a teď se prosím neurazte, myslím to láskyplně - jsem si přivezl z Paříže na konci prázdnin před dvěma lety. V září mi utekla.“
„To vy jste ho sem přivezl? Abyste rozuměl, já jsem to léto také trávila v Paříži. Křivonožka se občas promenoval před naším hotelem a nechával se hladit. Chtěla jsem si ho tenkrát odvézt, ale rodiče byli proti. Táta má na kočky alergii.“
„Zajímavé. Zdá se, že mě ten zrzek využil jako levný dopravní prostředek, aby se dostal k vám... Inu dobrá, to je pro dnešek všechno. Zlepšete soustředění. Jste příliš roztěkaná. Pokud byste měla s koncentrací přetrvávající problém, mohu vám ukázat jednoduchou metodu jak zklidnit mysl. Je to velmi důležité, slečno Grangerová. Bez toho nikam nepokročíme.“
Když odcházela do Nebelvírské věže, hlava se jí motala, jako by sesedla z kolotoče. Myslela na to jak přestat myslet.

Tohle pravidelné setkání Bratrstva probíhalo oproti minulým dvěma v napjatější atmosféře. Napětí mezi osazenstvem stolu šířil sám Grindelwald. Z jeho hlasu čišel chlad a hněv. Nebylo divu. Vývoj některých událostí nešel kupředu tak rychle, jak si představoval.
„S děním v Bradavicích jsem spokojen, Bellatrix,“ prohlásil, ale moc chvály v tom nezaznívalo. „Brzy se nehodní sami rozhodnou školu opustit... To, s čím spokojen nejsem, je plnění našeho dlouhodobého cíle.“ Vrhl pohled na Severuse. „Slíbil jsi, že se k Charitě dostaneš. Že ji přesvědčíš o tom, co je pro ně dobré. Uběhlo už víc než půl roku a naše Světlo je stále pod zhoubným vlivem Tmy.“
„Tam, kde je světlo, nemůže být tma,“ odvětil Severus lakonicky.
„Nedráždi mě,“ varoval ho Grindelwald tiše.
„I kdyby ji vychovával sám Brumbál, na jejím předurčení se přece nic nezmění,“ rozvedl svou myšlenku Severus. „Stane se tak, jak bylo předpovězeno.“
„Připouštím, že tvá slova dávají smysl. K naplnění proroctví dojde, i kdyby se proti nám spojil celý svět! Nicméně čím příznivější podmínky vytvoříme, tím hladší průběh bude mít nastolení nového řádu.“
„Snažím se.“
„Zřejmě ne dostatečně!“
„Charita se vás bojí. A překonání strachu vyžaduje čas.“
„Charita se nebojí nikoho. Odmítá spolupracovat z principu. Je ve svých zásadách pevnější, než jsem čekal. Nejspíš to budeme muset zařídit jinak.“
„Hodláte použít násilí? Předpokládal bych, že právě vy budete mít větší trpělivost.“
„Má trpělivost není nekonečná. Už mám toho tvrdohlavého odporu dost. Jestliže se jí nelíbí představa, že to uděláme po dobrém, pak to uděláme po zlém.“
„Švýcarské úřady nám Eleanoru nikdy nevydají. Pokud se její matce něco stane, přemístí ji do ochranné péče řízené jejich Ministerstvem kouzel.“
„Řekl jsem po zlém. Nemíním se o ni přetahovat s nějakými úřady. Eleanora patří sem, patří nám. Tobě, Severusi. Prostě si ji vezmeme.“
„Podařilo se nám vypátrat její chůvu,“ sdělila přísně vyhlížející dáma s drdolem, o níž už Severus věděl, že se jmenuje Gerta Holsteinová a že pochází z vysoce postavené kouzelnické rodiny v jižním Německu. „Kdybychom vydrželi ještě pár měsíců, mohli bychom podniknout rychlou a čistou akci. Tu slečnu nahradí někdo z nás a v pravý okamžik, zatímco matka bude jako obvykle v práci, přenese malou princeznu sem. Odstranění Charity Burbageové není nutné.“
„Až Charita zjistí, že její dcera zmizela, bude moc dobře vědět, kdo za tím stojí,“ pronesl mladý Barty Skrk. „Z mého pohledu se jedná o zbytečnou komplikaci. Co si o tom myslíte vy, otče?“
„Plán rychlé a čisté akce se mi zamlouvá,“ kývl Grindelwald uznale hlavou směrem ke Gertě Holsteinové. „Ale Barty má pravdu - Charita je nepříjemná komplikace, kterou bude nejlepší včas eliminovat. Nejsem zvědavý na to, až sem přijede dělat scény a dožadovat se zásahů proti mým lidem. Eleanoru přivedeme zpět domů, její matku zlikvidujeme.“
Všichni souhlasně pokývali a věnovali pozornost štrúdlu a čaji s mlékem. Jenom Snape se tvářil koženě, na dezert se ani nepodíval a ledovýma očima hypnotizoval Grindelwaldovu bezvýraznou tvář, z jedné strany vyboulenou velkým soustem závinu.
„Bude to vypadat jako nehoda,“ navázal po chvíli Grindelwald. „Tragédie, kterou způsobil nenadálý výbuch syrové dětské magie. Tragédie, při níž zahynuly všechny tři - matka, dcera i její chůva. To alespoň zabrání úřadům, aby rozjely vyšetřování.“
„V tom případě musíme sehnat nějaké vhodné děcko, které budeme za Eleanoru vydávat,“ ozvala se Bellatrix přímo vzrušeně. „A postarat se, aby ho už nikdo nedokázal identifikovat.“
„S tím ty si přece hravě poradíš, nebo ne?“ ušklíbl se Grindelwald. „Slyšel jsem, že tvá dobrá přítelkyně Miranda Snydeová už má slušnou zásobu materiálu na své výzkumy. Určitě ti ráda nějaký věnuje.“
„Bude mi potěšením se tohoto úkolu zhostit, otče,“ zarděla se Bellatrix.
Po ukončení dýchánku zbylo na leštěné mramorové desce stolu špinavé nádobí, které teď pilně uklízeli sluhové, zatímco Grindelwald se pohodlně opíral ve svém křesle a Severus po jeho pravici zaujatě hleděl na stropní výmalbu.
„Jak to vypadá s Harrym Potterem? Stále ho Brumbál tak úzkostlivě střeží?“
„Ano. Nerad by, aby se opakovalo loňské fiasko.“
„Ty ale jeho proroctví pozorně sleduješ, že?“
„Dlouho už žádné nepronesl.“
„Podáváte mu Uzemňovací lektvar?“
„Ne. Brumbál pochopil, že v jeho případě ten lektvar nepřináší užitek. Rozhodl se, že Nitrobrana bude efektivnější.“
„Učil ho sám?“
„Na to nemá čas. Učil jsem ho já.“
Na Grindelwaldově obličeji zahrál záludný úsměv.
„Vsadím se, že Albus nemá ani ponětí, jak špatná tahle volba byla.“
„Přirozeně. Myslí si, jak geniálně vyřešil svou časovou tíseň.“
„Časová tíseň,“ zopakoval Gellert zamyšleně. „Copak dělá tak důležitého, že nemá čas věnovat se svým milovaným studentům?“
„Má náročné záliby.“
„Záliby? Jaké?“
„Pletení, kupříkladu. Účastní se mezinárodní soutěže ve výrobě pulovrů. Už jich napletl pětaosmdesát. Myslím, že je studenti dostanou na závěr školního roku.“
Grindelwald nějakou dobu zvažoval míru vtipkování obsaženou v Severusových slovech. Nakonec usoudil, že jsou myšlena vážně.
„Zdráhal jsem se uvěřit, když mi vykládali, že Albus začíná senilnět. Nejspíš už to tak ale bude.“ V jeho řeči zaznívala zvláštní směs zklamání, pohrdání a smutku. „Jste si blízcí?“ vypálil zničehonic.
„Tak blízcí, jak jste kdysi byli vy, ne.“
„Hmm. Takže i o tom ti Albus pověděl?“
„Nemusel o tom mluvit. A taky nemluvil.“
„Od koho ses to tedy dozvěděl?“
„Musel jsem se to od někoho dozvědět? Copak nestačí podívat se vám do očí? Krom toho, já se na podrobnosti cizích milostných aférek neptám. Abych byl upřímný, vůbec mě nezajímají.“
„Dobrá. Přesto bych ocenil, kdyby ses o tom nerozkřikoval. Tebe to možná nechává chladným, ale vždy se najde někdo, kdo stojí o tenhle typ klevet. Jsou místa, kde stále ještě pohlížejí na lásku dvou mužů jako na ohavnost.“
„Vím o tom. Ta místa považuji za neskonale nudná. Je to pro dnešek vše, otče?“
„Ano, synu. Můžeš jít... A tu záležitost s Charitou prosím neber osobně. Během cesty za vznešenými cíli se často musejí přinášet oběti.“
„Jistě. Vy jste jich také hodně přinesl.“
Pokud do toho Severus přece jen vložil nějaký sarkasmus, Gellert si toho nepovšiml. Lehkým mávnutím ruky jej propustil a Severus vděčně zmizel.
První, co po návratu do Bradavic učinil, bylo, že vyzvracel čaj s mlékem a ty tři sušenky, které snědl, aby svým chováním nebudil podezření. Pak si nalil víno, zasedl k psacímu stolu a napsal snad nejdelší dopis ve svém životě. Adresován byl Charitě a obsahoval nezašifrovanou a zcela otevřenou zprávu o tom, co jí hrozí a co musí udělat, aby sebe i jejich dceru ochránila.
Tím, že vyslal na cestu tuhle sovu, riskoval hodně. Kdyby ji odchytili špehové z Ministerstva nebo někdo z Bratrstva, znamenalo by to pro Severuse rozsudek smrti a pro Fénixův řád nevyčíslitelnou ztrátu. A právě proto se o tom Severus nikomu nezmínil. Sova hlučně zatřepetala křídly a po chvilce zmizela na temném pozadí lednového soumraku.
Když o chviličku později jiná sova narazila do okenní tabule, sevřel se mu žaludek a srdce klopýtavě poskočilo.
Rukopis Lily Potterové ho zaplavil vlnou úlevy.
Všechno nejlepší k narozeninám, Seve.

...do cíle zbývá 16 kroků...

Chapter Text

Druhá lekce Nitrobrany se odehrála v obdobném duchu jako ta první. Hermiona neměla dost času na to, aby cvičila soustředění, a tak působila prakticky stejně rozrušeně a nejistě jako prve a navíc ji vyhazovalo z rovnováhy už jen vědomí, jak moc je nepřipravená. Právem se obávala, že jí profesor Snape vynadá, neboť se bude domnívat, že se na to prostě vykašlala.
„Slečno Grangerová, vy jste přes týden moc necvičila, že?“ utrousil po deseti minutách její udýchané a marné snahy odrazit jeho Nitrozpyt.
„Ne,“ přiznala nešťastně. „Ale chtěla jsem. Tedy... párkrát jsem se k tomu dostala, jenomže...“
„Stačí,“ zastavil její výmluvy příkře. „Tohle nemá valný smysl. Přesuneme dnešní hodinu na příští pondělí. Znovu opakuji, že je bezpodmínečně nutné, abyste měla klidnou mysl a dokázala se soustředit.“
„Ale já se opravdu snažím...“
„Snaha nestačí! Pokud to neumíte, musíte se to naučit.“
„Tak mě to naučte! Říkal jste, že mi ukážete metodu jak to zvládnout!“
„Dobře. Souhlasím. Ale přestaňte na mě řvát. Nebo vám strhnu i těch pár bodů, co dnes přibyly do kolejních hodin.“
„Omlouvám se, pane.“
„Nic se neděje,“ mávl rukou. „Žertoval jsem. Nepodřežu Nebelvíru větev pod nohama. Ona ji nakonec podřeže Lestrangeová... Posaďte se na chvíli. Šálek...“ Už měl ten čaj na jazyku, když se zarazil. „... kakaa?“
„Co prosím?“
„Nedala byste si šálek horkého kakaa?“
„No... vlastně proč ne?“
„Jeden můj přítel,“ rozpovídal se Snape, mezitímco pro ně připravoval nápoj v malém kotlíku zavěšeném nad ohněm z krbu, „kdysi o kakau prohlásil, že je to tekutá radost. Čím jsem starší, tím víc mu dávám zapravdu.“
Hermiona tušila, o kom je řeč, a v duchu se usmívala. Když jí profesor podal hrnek, objala ho dlaněmi a se zavřenýma očima vychutnávala vůni, která z něj stoupala.
„Není to mýtus,“ dodal. „Opravdu uklidňuje pocuchané nervy. Objevila jste už vchod do kuchyně?“
„Ehm... Fred s Georgem...“
„Takže o něm víte, to se hodí. Každý den před spaním si zajdete do kuchyně a necháte si připravit šálek horkého kakaa.“
„Dobře,“ přikývla a rozhodně neskrývala své překvapení. „Chodím ale spát pozdě. Kvůli studiu, pochopitelně. Nebude vám vadit, když se budu po večerce vyskytovat mimo společenskou místnost?“
„Děláte to už čtyři a půl roku. Nevím, proč bych z toho měl začít vyvozovat důsledky zrovna teď. Stačí, když zůstanete stejně nenápadná jako doposud. Druhá věc, kterou začnete praktikovat, je jednoduché dechové cvičení. Provedete ho okamžitě, kdykoli vás něco rozhodí. A také vždy, než půjdete spát. Uděláte sérii pěti hlubokých nádechů a krátkých výdechů. Bude následovat dlouhý výdech. Pak se jednou hluboce nadechnete, setrváte deset vteřin a vydechnete až do okamžiku, kdy ucítíte, že v sobě nemáte ani trochu vzduchu. V tomhle stavu vydržíte, co nejdéle to půjde. To je první fáze. Druhá spočívá v pomalém, hlubokém dýchání, které opakujete, dokud se dech úplně nezklidní. Vaše tepová frekvence by se měla ustálit na osmdesáti úderech za minutu. Nikdy nedýchejte do hrudi, vždy jen do břicha. Zvolna, procítěně. Soustřeďte se pouze na svůj vlastní dech. Na vzduch, který do vás proudí a zase odchází.“
Hermiona si všechno poctivě ukládala do paměti. Když oba dopili, Snape se zvedl jako první a obešel stůl až k ní. Zvedla k němu zrak. On mlčel a z výšky ji pozoroval. Znervózněla. Propletla prsty a poposedla, očima však neuhnula. A on také ne. Měla pocit, jako by hleděl přímo do středu její hlavy. Zpotily se jí dlaně, dech se zrychlil.
„Zapamatovala jste si, co jsem říkal?“
Horlivě přikývla.
„Tak do toho. Předveďte se.“
Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, a provedla pět hlubokých nádechů, následovaných polovičními výdechy. Pak výdech dokončila úplně a vzápětí do sebe znovu nasála vzduch, který držela v plicích, dokud nenapočítala do deseti. Poté jej zvolna vypustila ven a pokračovala ve vydechování až do chvíle, kdy cítila, jak její plíce dočista splaskly. Nesmět se opět nadechnout byl nepříjemný, tísnivý pocit, ale ona byla rozhodnutá vydržet dlouho. Stiskla opěrky židle a zaryla do nich nehty. Lakované dřevo vydalo odporný zvuk.
Hermiona křečovitě zalapala po vzduchu, natáhla ho do sebe co nejvíc a přestože se zpočátku zdálo nemožné dostat dech pod kontrolu, během tří nádechů a výdechů to dokázala. Dýchala teď čistě, volně a klidně. Se zavřenýma očima se lehce usmívala, protože jí připadalo, jako by ji někdo neviditelný hladil po zádech horkou dlaní. Napětí a nervozita zmizely beze stopy.
„Budete dobrá,“ zazněl někde daleko hlas profesora Snapea. „Běžte se prospat. Uvidíme se příští pondělí.“

Sníh roztával pod stále silnějším jarním sluncem, které si konečně začalo prorážet cestu skrz těžká šedivá mračna, a koruny stromů v Zapovězeném lese se zazelenaly. Na rozmáčených bradavických loukách vykukovaly první nevinné květy jara a na hladině Černého jezera už se objevovaly divoké kachny. (Jednou byla k vidění i Olbřímí oliheň, která zjevně přečkala bez újmy další zimu.)
Severus stál na břehu a po svém boku měl ředitele Brumbála.
„Nemohu ti prozradit, kde jsou, je mi líto. Charita ti nedůvěřuje.“
„Zareagovala na můj dopis. Ozvala se vám a souhlasila s novým úkrytem. Proč by to dělala, kdyby mi nevěřila?“
„Nepochybuje, že jsi ji chtěl ochránit a že ti leží na srdci život tvé dcery. Je však přesvědčená, že skutečně pracuješ pro Grindelwalda. A že se v budoucnu znovu pokusíš získat ji na jeho stranu. Naléhavě žádala, abych ti za žádnou cenu neprozrazoval místo jejich úkrytu. A také na mě apelovala, abych ti přestal důvěřovat.“
„To je k smíchu.“
„Ani bych neřekl.“
Snape k Brumbálovi prudce obrátil hlavu a ve tváři se mu zračilo rozhořčení.
„Jestli máte pochybnosti o mé loajalitě, tak moje práce zřejmě postrádá smysl.“
„Naopak!“ vyvedl ho z omylu Brumbál a lehce se při tom usmíval. „Čím více pochybuji o tvé loajalitě, tím lépe svou práci odvádíš. Gellert Grindelwald je s tebou nadmíru spokojený.“
„Je mi jedno, co si o mně myslí Gellert Grindelwald! Vy víte, proč to všechno dělám, i to, že to budu dělat dál. Dokud bude potřeba.“
„Ano. A nesmírně si toho vážím, Severusi.“
Snape něco nesrozumitelně zabručel.
„Jak se vyrovnáváš s tím tlakem? Je to snesitelné?“
„Už jsem tomu přivykl.“
Albus si zkoumavě prohlížel jeho ostrý profil v paprscích slunce. Severus pozoroval obzor, vodu lesklou jako záhyby saténového prostěradla, vrcholky hor překryté sněhobílou peřinou...
„Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že si Charita uvědomila nebezpečí, které jí hrozí. Jsem rád, že se s vámi spojila a nechala si pomoct. Je mě mrzí, že... že to celé dopadlo zrovna takhle. Nečekal bych, že právě ona o mně někdy bude smýšlet jako o zrádci.“
„Chápu, jak se cítíš. Nicméně se nedomnívám, že by celé situaci pomohlo, kdybyste se osobně setkali. Dům, který jsem pro ně vybral, je začarován Fideliovým zaklínadlem. Ty, jakožto Grindelwaldův významný spolupracovník a důvěrník, nesmíš mít o poloze toho místa ani matné tušení. V žádném případě nehodlám zpochybňovat tvé umění Nitrobrany, ale je to příliš velké riziko. Kdyby Grindelwald pojal podezření, že víš, kde se Eleanora nachází, stáhl by tě z kůže, jen aby z tebe tu adresu vypáčil. Je tím dítětem naprosto posedlý. Ostatně jako vším, co si kdy vzal do hlavy,“ doplnil Brumbál se smutným povzdechem.
„Brumbále, napadlo mě něco, s čím jsem se prozatím nesvěřil nikomu z Řádu. A už vůbec ne nikomu z Bratrstva. Jde o Severu.“
„Ano? Poslouchám.“
„To proroctví, jímž je Grindelwald tak posedlý, hovoří o dítěti narozeném ženě, která myslela, že nikdy nebude matkou. Pokud připustíme, že jeho otcem jsem já, tak mohla Cassandra Trelawneyová stejně dobře předpovědět osud Severy. Její matka totiž... ona...“
„Nechtěla děti,“ dokončil za něj Brumbál a chápavě přikývl. „To mě nepřekvapuje. Většina strig už dávno nechce přivádět na svět pokračovatelky své rasy. Musel jsi být pro Karu něčím zcela výjimečným, když kvůli tobě změnila názor. A v tomto smyslu je i Severa něčím výjimečným. Lidé slepě kráčející vstříc nejasným věštbám bývají často odsouzeni k deziluzi a bolestivému vystřízlivění.“
„Neměli bychom zabezpečit Fideliovým zaklínadlem i dům mé matky? Jestli se totiž Grindelwald dozví o existenci druhého dítěte, bude chtít získat i je. Aby si mohl být stoprocentně jistý, že má vše pod kontrolou.“
„To je dobrý nápad, chlapče. Udělej to. Vyber člověka, kterému bezvýhradně důvěřuješ, a požádej ho o tu laskavost.“
„Brumbále?“
„Ano?“
„Já vás tedy žádám.“

...do cíle zbývá 15 kroků...

Chapter Text

„Raz, dva, tři... Legillimens!“
Hermiona zůstala stát pevně, jako strom s hlubokými kořeny. Jediná část jejího těla, která se pohnula, byla pravá ruka. Mávnutí její hůlky se odehrálo téměř současně s tím Severusovým. Neverbálně před sebe vyčarovala štít, kterým nebyl schopen proniknout. A držela ho na místě, dokud k ní nepřestal vysílat své kouzlo.
„Hmm... Jak známo, protivník vám málokdy prozradí svůj záměr. Zaútočí nečekaně. Bez varování.“
Snape švihnul hůlkou tak rychle, že Hermiona zaznamenala jen černou šmouhu a už se propadala někam do husté, olejovité tmy, která ji pohlcovala, topila...
Místo aby zpanikařila, uvědomila si, že je to jen blud, který má narušit její klid a vyvést ji z rovnováhy. Prsty silněji objala rukojeť své hůlky a myslela na jedinou věc - světlo. Světlo, jež by ji vyvedlo z temnoty. Hůlka se rozzářila a ten intenzivní svit prostoupil jejími zorničkami až do omámené mysli. Obrysy Severusova obývacího pokoje se zvolna vynořovaly, obraz se stával jasnějším a reálnějším.
„Protego!“ zvolala pevným hlasem a odrazila tak zbytek jeho zaklínadla.
Snape malinko zakolísal a byl rád, že má za sebou hranu psacího stolu. Hermionino štítové kouzlo bylo fenomenální. Zatím ale s chválou nepospíchal. Jakmile přestalo působit její obranné kouzlo, znovu proti ní zaútočil.
Na tak bleskový nápor nebyla připravená, zareagovala však instinktivně. Poté, co ucítila na čele tupý tlak a hlavou se jí začala převalovat mlha, prodýchala to a začala mléčná oblaka pomalu hrnout před sebou, vůlí je tlačila pryč, až začala mizet. Když znovu spatřila místnost, v níž spolu stáli, nemohl jí uniknout jednoznačný úsměv na Snapeových rtech.
„Tohle bylo bezchybné zvládnutí základní úrovně Nitrobrany,“ konstatoval potěšeně. „Gratuluji vám, slečno Grangerová. Pochopila jste princip, na němž tato metoda funguje. To zklidnění dechu bylo naprosto perfektní. A také klíčové. Doufám, že si to uvědomujete.“
„Ano. Hodně mi pomohlo. Vlastně mi to dechové cvičení strašně moc pomáhá celou dobu. I mimo tyhle hodiny.“
„To jsem rád. Pro dnešek to stačí. Příště začneme na zcela nové úrovni.“

Zkoušky NKÚ se kvapem blížily a napětí mezi studenty pátého ročníku bylo doslova hmatatelné. A stejné napětí panovalo i mezi profesory, neboť výsledky znamenaly především jejich vlastní vizitku. V kouzelnickém světě bylo hodnocení těchto závěrečných zkoušek vnímáno jako definování čarodějných schopností a patřilo k náležitému vzdělání každého, kdo chtěl do tohoto světa patřit. Bez úspěšného složení alespoň tří zkoušek NKÚ nebylo možno dále pokračovat v bradavickém studiu, došlo k okamžitému odebrání kouzelnické hůlky a byl vydán přísný zákaz provozování magie. Na všechny, kteří se dosud pouze královsky bavili, užívali si společenské aktivity a vyučování brali jako jakýsi vedlejší produkt, to náhle s drtivou silou dolehlo a oni postupně propadali čím dál úzkostnějším stavům.
„Weasley, jestli tento výkon předvedete na konci června, rozhodnutí komise o vaší nekompetentnosti nebude to nejhorší, co vás potká,“ prohlásil Snape, když si prohlédl Ronovo impozantní veledílo. „Vy, pane Longbottome, se přestaňte hihňat, poněvadž váš lektvar také není žádný zázrak, přestože na rozdíl od toho Weasleyho neskáče po lavici. Kolik jste tam přidal těch drcených švábů?“
„Trochu mi ujela ruka,“ začervenal se Neville. „Já jsem to neudělal schválně! Vím, kolik jich tam mělo přijít!“ dodal chvatně. „Seamus do mě v jednom kuse šťouchal, abych mu pomohl, a Dean si chtěl pořád něco půjčovat. Jestli si tenhle lektvar vytáhnu u zkoušky, tak ho zvládnu levou zadní.“
„To si pište, že ho zvládnete levou zadní. V opačném případě vás pověsím za trenýrky na Astronomickou věž. Malfoyi, vy máte jakou výmluvu pro to, co jste tomu ubohému lektvaru udělal?“
Draco zrudl ještě víc než Neville. Zlostně skřípal zuby a naběračkou vyrýval do desky lavice hluboké brázdy.
„Nemám žádnou výmluvu, pane. Jsem prostě hňup, jestli to potřebujete slyšet natvrdo.“
„Na péči o kouzelné tvory možná. Profesor Hagrid se mi zmiňoval, jak jste se pokoušel krmit ohňové kraby salátem. Nicméně v mém předmětu patříte k nejlepším. Takže přestaňte s tou trapnou sebelítostí a začněte něco dělat!“
„To se vám snadno řekne,“ ucedil Malfoy. „Vám nepřistálo v brašně čtyřicet listů učebního materiálu z každého předmětu, nechodíte spát nad ránem, abyste stihnul všechny domácí úkoly a ještě se stačil prakticky připravovat...“
„Myslíte, že jsem nechodil do školy? Nebo se snad domníváte, že to dřív chodilo jinak? Máte pocit, že na vás klademe přehnané nároky? Zeptejte se svého otce, v kolik chodil spát, když ho učili profesoři Machiavelli nebo McGonagallová. To byli kati, ne já nebo profesor Black. Nechceme po vás nic, co byste nezvládli.“
„No,“ pravil zamyšleně Harry, když jako vždy odcházel z učebny poslední, „nechci tě provokovat, ale momentálně mám pocit, že jsi horší než kat. Kdyby lektvary nebyly můj koníček, tak si to tenhle rok půjdu hodit do Sovince.“
Severus se záludně ušklíbl a podržel mu dveře na chodbu.
„Prozradím ti tajemství, Harry. Každý, kdo ode mě dostane poslední týden před zkouškami N, obdrží od komise V. Ti nejlepší ze třídy se blýsknou tak, že od staré Longbottomové přijde pochvalný dopis na adresu zdejšího pedagogického sboru. Zkrátka všichni, kteří projdou u mě, projdou i u zkoušky.“
„Ty nás záměrně hodnotíš hůř, než to bude dělat komise?“
„Samozřejmě. Opačně by to nemělo význam.“
Harry se na něj zazubil a o poznání veselejším krokem vyrazil za ostatními.
Snape se chystal smazat tabuli a napsat na ni pokyny k přípravě lektvaru proti kašli, když do učebny vrazil Black.
„Co tě přimělo sestoupit do sklepení?“
„Posílá mě Brumbál. Čeká na tebe v pracovně.“
„Teď? Za patnáct minut mám hodinu.“
„Nemáš. Přijde tě vystřídat Aurora.“
„O co jde?“
„To mi Brumbál neřekl. Ale tvářil se dost vážně. Možná by sis měl pospíšit.“

O tři hodiny později vypadala Brumbálova pracovna jako po výbuchu středně velké nálože trhaviny. Přístroje na tenkých nožkách se povalovaly na zemi, jejich budíky ve střepech výsměšně poblikávaly. Vitrína s cennými relikviemi byla vymlácená, myslánka rozbitá na padrť, lustr zohýbaný, koberec rozsekaný na dlouhé cáry, bonbóny rozšlapané a prakticky jediné, co zůstalo netknuté, byly knihy a Fawkesova klec. Brumbálově židli scházelo opěradlo a jeho stůl taktéž doznal několika podstatných změn.
V tom všem se procházel Severus a přemýšlel, co dalšího by zasloužilo poupravit. Brumbál ho netečně sledoval. Když Snape seznal, že už toho přece jen bylo dost, posadil se na zem do hromady třísek, úlomků zdiva a skla. Pozoroval, jak mu z pravé ruky ukapává do klína krev. Při zvedání a opětovném vrhání myslánky si rozřízl kůži mezi palcem a ukazováčkem. Nijak ho to netrápilo. Vlastně ho pohled na odtékající proužek krve uklidňoval. Utvrzoval ho v tom, že stále žije. A dokud žije, má naději.
„Kdybyste mi býval prozradil jejich adresu, nemuselo se to stát.“
„Jsi přesvědčený, že bys poznal, k čemu se u Eleanory schyluje? Že bys prohlédl na dno její duše a odhalil její potíže? Když je neodhalila ani Charita?“
„Charita nebyla školená v rozpoznávání nestabilní magie. Pokud Eleanora měla nějaké záchvaty, nejspíš je přičítala běžné dětské podrážděnosti a umíněnosti. Pokud byla zamlká a uzavřená do sebe, mohla to omlouvat nucenou izolací a nedostatkem podnětů.“
„Ani já jsem u ní nezaznamenal žádný problém. Tvrdit, že právě ty bys byl schopen zabránit tragédii, která se stala, je poněkud... troufalé.“
„Říkám vám, že jsem na rozpoznávání těchhle případů trénovaný! Nemohu si být stoprocentně jistý, ale šance tu byla. O opaku mě nepřesvědčíte, Brumbále!“
„Víš moc dobře, že jsem ti místo jejich pobytu prozradit nemohl. Chápeš i důvody, proč tomu tak bylo. Tvůj vztek pramení z bezmoci, čemuž dokážu porozumět. Tu demolici pracovny ti věru nemám za zlé. Jsou chvíle, kdy jediné, co nám trochu uleví od zničující bolesti, je právě ničivý vztek. Po jeho uhašení se objeví doutnající pocit beznaděje. Je třeba, abys ho co nejdříve překlenul, Severusi. Je třeba jít dál a pokračovat v naší cestě. Musíme promyslet, co uděláme s Eleanorou.“
„Má matka se o ni postará,“ sdělil Snape bezvýrazným hlasem.
„Dnes jistě ano,“ přitakal Brumbál. „Pochybuji, že by si během jednoho večera neporadila se dvěma výjimečnými děvčátky. Má v sobě obdivuhodnou zásobu energie drahá Eileen. Je však nezbytně nutné zajistit dlouhodobou péči.“
„Zvládne to dlouhodobě,“ odpověděl Severus stále tím bezbarvým tónem a zamyšleně stíral krev ze své dlaně.
„Výchovu malé strigy a magicky labilní čarodějky?“ přeptal se Albus pochybovačně.
„Věřím jí,“ ubezpečil ho Snape. „Jak jste řekl, má obdivuhodnou zásobu energie. Navíc, je to její babička, její krev. Nechci, aby se o Eleanoru staral někdo cizí. S rodinou bude v bezpečí.“
„Charitina matka už nežije?“ zajímalo Brumbála.
„Nevím a nezajímá mě to,“ zahučel Severus, vstal, oprášil si hábit a postavil se před Brumbálův stůl. „Moje máma si ji u sebe nechá.“
„Severusi, tímto rozhodnutím na sebe bereš obrovskou odpovědnost. Děti jako Eleanora by měly být umístěné do péče kvalifikovaných kouzelníků, a to až do doby, kdy nad svou magickou silou získají vládu. To, co se stalo Charitě, se může klidně stát i tvé matce. A Seveře. Odpustil by sis, kdyby k tomu došlo?“
„K ničemu takovému nedojde,“ odvětil Snape skálopevně. „Eleanora bude pod nepřetržitým působením zklidňujícího lektvaru. Na noc bude užívat šalvějové mléko. Tahle medikace funguje spolehlivě.“
„Jistě. Dokud na ni někdo nezapomene.“
„Má matka není dementní, Brumbále, na tom jsme se už myslím shodli.“
„Remus Lupin také není dementní, na tom se snad též shodneme, a já mám stále ještě v živé paměti jednu úplňkovou noc před dvěma lety.“
„Rozhodl jsem se,“ prohlásil Severus hluše. „A bude to tak, jak jsem řekl. Vaše argumenty na mém rozhodnutí nic nezmění.“
„Vím,“ kývl Brumbál chápavě. „Přesto jsem - jako tvůj dobrý přítel - cítil povinnost je přednést.“

...do cíle zbývá 14 kroků...

Chapter Text

The demon in your mind
will rape you in your bed at night.
The wisdom of ages,
the lies and outrages concealed.
Time it waits for no man.
My future it is revealed.
Time it waits for no man.
My fate is sealed.

„Zeptám se tě ještě jednou, synku, a ty mi povíš pravdu. Víš, kam Brumbál Eleanoru ukryl?“
Grindelwaldovo obočí se stahovalo nad jeho ledově modrýma očima jako bouřková mračna. Výraz staré tváře byl napjatý a nepříjemně očekávající.
Severus mu čelil s obličejem prázdným a lhostejným. V jeho očích se nedalo vyčíst nic kromě příšerné únavy.
Poslední dny uběhly ve znamení zármutku, který nezmírnilo ani množství vypitého alkoholu, ani útěšná slova z úst kolegů a přátel. Úspěchy nebelvírských studentů u zkoušek NKÚ přešel jedním křečovitě působícím úsměvem a poté, co zmizel v bezpečí svých soukromých komnat, pronesl do poháru vína modlitbu, aby už tenhle strašlivý rok skončil. Do toho nad ním visela hrozba odhalení, pokud na tohle setkání dorazí ve stejném stavu psychického rozkladu, v jakém si dovolil chodit na vyučování. Musel do sebe nalít celou pintu uklidňujícího lektvaru. Teď se cítil trochu mimo svoje tělo a hodně mimo ostré vědomí psychické bolesti. Věděl, že tam ta bolest je, ale podobalo se to spíše stavu, kdy se opatrně a zkoumavě dotýkáte rány někoho cizího.
„Nevím,“ odpověděl bezbarvě. „Kdybych to věděl, Eleanora už by byla se mnou.“
„Nemohu uvěřit, že ji ten starý blázen unesl tobě přímo před nosem! Jak se to vůbec mohlo stát?!“
„Byl držitelem tajemství jejich domu. Pravidelně je navštěvoval. Byl první, kdo dorazil na místo a uklidil Eleanoru do bezpečí. Nedovolil mi ji ani vidět.“
„Jsi její otec! U všech rohatých rarachů! Ty jediný máš právo rozhodnout, kde bude Eleanora žít!“
„Ano. Jenomže Charita byla očividně prohnanější, než jsme si mysleli. Sepsala závěť, v níž zmínila, jak má být s dcerou naloženo. Smrtí matky se Eleanořiným poručníkem stal Brumbál. Charita si nepřála, abych se o ni staral já.“
„To je skandální. Jaké uvedla důvody?“
„Mou spolupráci se zločineckým režimem a nízký morální kredit.“
„Ovšem,“ odfrkl Grindelwald podrážděně. „Jak jinak.“
„Jelikož má Eleanora švýcarské občanství, byla závěť tamními úřady posvěcena a Brumbál se tak stal jejím legitimním zákonným zástupcem. Díky působení v Mezinárodním sdružení kouzelníků a podílu na výkonné moci Starostolce má v zahraničí silné renomé. Švýcaři ho absolutně respektují. Nemá tedy smysl pokoušet se proti jejich úřednímu rozhodnutí odvolávat. Mou osobu by vedle Albuse Brumbála nebrali příliš vážně.“
Gellert Grindelwald se ještě znatelněji napjal. Vrásčitýma rukama se starožitnými prsteny obemkl opěrky svého masivního trůnu. Byl hluboce zamyšlený. Nehleděl na Severuse, nýbrž na větve mohutného kaštanu, který rostl na zahradě pod okny jídelního sálu.
„Jesliže je to tak, jak říkáš, pak nastal čas s ním skoncovat. On je momentálně poslední a jedinou překážkou, která nás dělí od Světla.“
Severus mlčel. Rozrušení, jež by bylo záhodno pocítit, se nějak nedostavilo. Místo něj se po okraji jeho vědomí rozlila drobná vlna emocí, jimž dominovala rezignace. Když s Brumbálem dávali dohromady pravděpodobný scénář Grindelwaldových následných kroků, byla tahle možnost jedním z logických vyústění. Sám Albus přiznal, že očekává vývoj rozehrané partie právě tímto směrem. Pokud se nad tím chtěl Severus pozastavit, musel si i on uvědomit nevyhnutelnost daného okamžiku. Jediné, co ho ještě mohlo trápit, kdyby na to nebyl příliš otupělý, byla otázka, komu tento vpravdě velkolepý úkol připadne. Snape pochyboval, že by se ho Grindelwald toužil zhostit sám. Po fiasku, jež pro něj znamenala poslední konfrontace, pravděpodobně zvolí prostředníka.
„Uděláš to ty.“ Žebrově klenutou místností se rozlehla ozvěna Grindelwaldova úderného hlasu a zaduněla jako zvon.
„Hodláte mě poctít nebo potrestat?“
„Tvá Nitrobrana není tak dokonalá, jak se domníváš, Severusi.“
Snapeova mysl zahalená do opiového závoje se ani nezachvěla. Mlčením dával najevo, že nemá ponětí, o čem Grindelwald mluví.
„Mít tajemství je lidskou přirozeností, a proti přirozenosti se nestavím,“ pokračoval Gellert zeširoka. „To, co ale přirozené není, je touha syna Světla pohybovat se ve stínu a hledat útěchu či snad povyražení v Temnotě.“
Snape stále mlčel. Jen tázavě pozvedl obočí.
„Tvá náklonnost k těm, které považujeme za zavrženíhodné, mě nepřestává udivovat a znechucovat. Měl jsem zato, že ses zřekl dřívějšího způsobu života a nechal paprsky vznešeného Světla spálit mosty vedoucí k minulosti. Doufal jsem, že tě Světlo znovuzrodilo a učinilo z tebe lepšího člověka. Lepšího čaroděje.“
„Můžete být konkrétní?“ odvětil Severus a pokora se v jeho hlase rozhodně neozývala. „Ne že bych si chtěl hrát na nechápavého pitomce, nicméně těch nežádoucích osob se v mém životě motá poměrně dost. Jinak to ani být nemůže, pokud mě má Brumbál a jeho skupina přívrženců považovat za oddaného jejich myšlenkám. Kdo vám tedy tolik vadí? Rodina Weasleyových? Sirius Black? Lily Potterová?“
„Hermiona Grangerová.“
Opiový závoj se zavlnil a na nepatrný okamžik vpustil do Severusovy mysli něco, co tam být nemělo. Grindelwald pozorně sledoval Snapeovu netečnou tvář. Jakmile v jeho očích uviděl prošlehnout rudý plamen, věděl, že vyhrál. Náhle ze sebe setřásl všechno napětí, udělal si pohodlí a výsměšně předsunutou bradu podepřel dlaní.
„Tu malou mudlu, která tě tak pravidelně navštěvuje v soukromých komnatách, už od sebe odstřihl i Harry, jak jsem slyšel. I on, její někdejší jediný přítel, pochopil, kam patří a co si zaslouží. Zatímco ty - budoucí regent! - se s takovou špínou zahazuješ!“
„Tohle jste si nepřečetl v mojí hlavě,“ řekl Severus suše a znovu dostal emoce pod kontrolu. „Tohle vám navykládala Bellatrix.“
„Máš pravdu, pověděla mi o tom Bellatrix. Má o tebe starost.“
„Samozřejmě. Moje duše je na první příčce jejích každodenních starostí.“
„Má obavy zejména o tvou pověst,“ upřesnil Grindelwald. „A já její obavy sdílím, Severusi. Nemohu připustit, aby budoucí regent této země vešel ve známost jako kouzelník, který si do postele tahá mudlovské děvky!“
„To je poněkud silný výraz pro studijní konzultace.“
„Je mi jedno, jak tomu říkáš před Brumbálem. Vlastně mě nezajímá ani to, jestli s tou holkou opravdu spíš. Na tom totiž nezáleží. Důležité je, jak to vypadá. Takový obraz si nesmíš dovolit, synku. Ty musíš jít všem příkladem. Světlo musí zářit skrze tebe do všech oblastí života a osvítit ty, kteří kráčí za tebou.“
„Světlo nemůže existovat bez Tmy,“ prohlásil znenadání Severus, aniž by tušil, proč to říká. Protože těmi slovy bruslil na opravdu tenkém ledě. „Jak poznáte, co je Světlo, když nevíte, jak vypadá Tma? Temnotu nelze porazit Světlem a ani naopak to není možné. Obě sféry musí existovat současně, neboť jsou vzájemně provázané, na sobě závislé a v podstatě neoddělitelné.“
„Už jednou jsem ti řekl, že s tebou nehodlám filosofovat,“ zavrčel Grindelwald a zlobně zúžil oči. „Když jsem tě před rokem pozval k našemu stolu, věděl jsem, že to nemusí vyjít. Když jsem tě mezi nás přijal, byl jsem si vědom rizika, že se na naši víru nikdy doopravdy neobrátíš. Možná s námi sdílíš některé myšlenky; možná nechceš příchodu Světla klást odpor, protože je ti jasné, že bys prohrál, stejně jako ostatní, kteří se nám postaví do cesty; možná už máš prostě Brumbála natolik po krk, že jsi ochoten účastnit se partie, kterou jsem pro němu rozehrál. Ale ve skutečnosti, Severusi, v pravé a neoddiskutovatelné skutečnosti nejsi naší součástí. V srdci zůstáváš nenapravitelným kverulantem, který dokud bude mít pochybnosti o učení, jež je mu předkládáno, nikdy ho nepřestane kritizovat. Nejsi schopen uvěřit, dokud se nepřesvědčíš na vlastní kůži. Nemáš v sobě ani zrnko víry. Zato nestoudné touhy po poznání všeho, co poznat lze, máš v sobě celé moře. Stejně tak tvrdohlavého odporu k jakékoli formě závazných vztahů, pout, předsevzetí a přísah. Ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by po svobodě prahnul tak jako ty. Ne však po svobodě ve smyslu obecném a platném v rozsahu celé komunity. Svoboda národa je ti vcelku ukradená. Ty potřebuješ osobní volnost, možnost bez výčitek roztáhnout křídla a rozletět se vstříc inkoustově černé noci. A přitom nechápeš, že právě Temnota je ta, která ti nasazuje okovy. Že chtíč je ten, který tě nutí pro něj otročit. A že hřích je to, za co platíš daň.“
„Máte nějaký nápad jak mě vyléčit z mého žalostného stavu mysli a duše? Existuje vůbec něco, co by mi mohlo pomoci? Nebo jsem ve vašich očích odsouzen k věčnému zatracení?“
Severus svá slova prodchnul takovou dávkou sarkasmu, že jeho jediné štěstí bylo, že Gellert Grindelwald pocházel z jižního Tyrolska, sarkasmu příliš nerozuměl, a tak ho často ani nepostřehl.
„Oženíš se!“ prohlásil zapáleně. „Vezmeš si vhodnou ženu, která pro Eleanoru vytvoří klidný domov a bude jí dobrou matkou. Vytvoříte kruh, v jehož středu bude zářit Světlo do vašich životů. Jestliže ani to nepomůže, teprve pak si dovolím považovat tě za ztracený případ.“
Severus sice na sobě nedal nic znát, ale jeho kverulantské srdce spíše než po manželství zatoužilo po vraždě.
„Tu vhodnou choť vyberete sám?“ zeptal se klidně.
„Ne,“ překvapil ho svou odpovědí Grindelwald. „Výběr nechám na tobě. Pokud bude pocházet z dobré rodiny a bude ochotna přijmout Eleanoru za vlastní, mile rád vám požehnám.“
„A lhůta?“
„Až Brumbál zemře, tajemství Eleanořina úkrytu bude odhaleno a ty se staneš jejím zákonným zástupcem. Od té chvíle poneseš odpovědnost za její život. V té chvíli už pro ni musí být vytvořen domov.“
„Jinými slovy, dokud můj starý život neskončí, tak ten Brumbálův bude pokračovat. Tahle hříčka osudu by se mu líbila.“
„O tom nepochybuji. Pro hříčky osudu měl Albus vždy slabost... Smím-li tě požádat, Severusi, až nastane jeho čas, udělej to čistě. Nenech se ovládnout potlačovaným hněvem a pocitem křivdy.“
„Udělám, co bude v mých silách, otče. V obou případech.“

If I cancel tomorrow
the undead will thank me today.
Fly in the face of your prophets,
I mock your morality plays.
The Moon is red and bleeding.
The Sun is burned and black.
The Book of life is silent.
No turning back.

Only the good die young.
All the evil seem to live forever...

***

„Takže by se dalo říct, že jde vše podle plánu,“ usmál se nepochopitelně klidně Brumbál, načež Severusovi nabídl citronový bonbón a když Severus zdvořile odmítl, sám jeden s chutí rozkousal.
Snape ředitele zkoumavě pozoroval. Přemýšlel nejen nad stavem jeho chrupu, nýbrž i nad stavem jeho mysli. Mohl skutečně pociťovat takovou vyrovnanost, jakou dával najevo? Anebo to byla jen maska, jíž zakrýval zklamání, zoufalství či hněv?
„Nevypadáš nadšeně,“ pokračoval Albus, když polkl kusy bonbónu. „Vlastně vypadáš dost zničeně, abych řekl pravdu.“
Severus údivem pozvedl jedno obočí a zbytkem obličeje se na Brumbála zamračil. Ten WTF výraz Albuse donutil k dalšímu úsměvu, lehkému a povznesenému jako okvětní plátky kopretin vhozené do horské bystřiny.
„Přál byste si, abych hýřil nadšením? Skutečně?“
„Ne. Zase takovou bestii z tebe mít nechci. Nicméně důvod k radosti můžeme najít i v temných dobách. Ve složitých situacích, jejichž řešení se nám zdá bolestivé. Vše není překryto černí.“
„Váš hrob jistě nebude,“ pravil Snape jízlivě.
„Kdoví,“ pokrčil rameny Albus. „O tom už rozhodnou jiní.“
„Brumbále, vy víte, komu jsem věrný. Víte, že Grindelwaldovy příkazy splnit nemusím.“
„Nesplnit tenhle konkrétní příkaz by bylo možné pouze tehdy, jestliže by ses otevřeně postavil na mou stranu. To je příliš vysoká cena.“
„Vyšší než obětovat život?“

When a person turns to wrong
Is it a want to be, belong?
Part of things at any cost.
At what price a life is lost?

„Cítím se polichocen, že mě tak nevnímáš, ale já už si svůj život odžil. Žil jsem naplno a to, co jsem nepoznal, toho věru nelituji. Krom toho, pro spořádanou mysl je smrt jen dalším dobrodružstvím,“ mrkl na Severuse spiklenecky. „Není třeba mít obavy o mou další cestu. Bude dlouhá a bezpochyby zajímavá. Možná se na ní jednou potkáme. To ovšem není pobídka k tomu, abys mě na ní doprovázel.“
„Vaši schopnost smíření bych chtěl mít. Ten klid vám závidím.“
„Mně připadáš obdivuhodně klidný.“
„Protože nevíte, co se děje uvnitř mě. Nemáte ani ponětí, jak se cítím.“
„To nemám,“ nepřel se s ním Brumbál. „Taky už je to pěkná řádka let, kdys mi dovolil nahlédnout do svého nitra. Rok od roku jsi uzavřenější. Hlavně od doby, kdy odsud odešel Remus.“
Severus dlouho mlčel. Uvědomoval si, že má Brumbál pravdu, ale nechtěl se k tomu vyjadřovat. Nechtěl o tom mluvit. O tom, co pro něj znamenali ti, které navždy nebo jen dočasně ztratil.
„Někteří lidé se domnívají, že peklo je něco, co přijde po smrti. Jako trest za naše hříchy. Za to, že jsme svůj život promrhali v područí chamtivosti, marnivosti a chtíče. Za bolest způsobenou druhým. To je klam. Peklo žijeme tady a teď. To nejhorší peklo se odehrává v naší hlavě. Říká se mu svědomí.“
Brumbálova tvář zvážněla. Přimhouřil oči za půlměsícovými brýlemi.
„Tvé svědomí je čisté, chlapče. Alespoň vůči mně. O splnění toho úkolu tě žádám já, ne Gellert. To já chci, abys to udělal. Ty a nikdo jiný. Jsi ten nejlepší kat, jakého jsem si mohl přát. Myslel jsem, že to chápeš.“
„Chápat neznamená smířit se, Brumbále. Tuhle krev neumyjete vodou. Ani tou svěcenou.“
„Paprsky lepších zítřků ji vysuší a odrolí. A skvrna pod ní časem vybledne.“

Sometimes takes just more than that
to survive be good at heart.
There is evil in some of us.
No matter what will never change.

Snape si pohrdlivě odfrkl. Rozhlédl se po ředitelově pracovně a zauvažoval, kolik lidí vyobrazených na zdejších portrétech by s tím tvrzením souhlasilo. Albuse Brumbála měli všichni rádi a ti, co ho rádi neměli, ho respektovali. Neexistovalo příliš těch, kteří by se proti němu otevřeně postavili. Většina jeho odpůrců z něj měla strach. A ti, kteří ho neměli, byli hloupí a odsouzení sklidit plody své pošetilosti. Tenhle bradavický ředitel byl právem považován za největšího kouzelníka své doby. Jak vůbec po někom, jako je Severus Snape, mohou chtít -
„Neuvažuj o tom jako o útoku na mou osobu,“ pronesl Brumbál do zamyšleného ticha, jako by snad mohl číst Snapeovy myšlenky. „Já se svému osudu bránit nebudu. Ovšem k tomu, aby se mohl naplnit, je třeba sehnat ti nevěstu. Jak si to Grindelwald představuje? Nechal ti při výběru volnou ruku?“
„Vlastně ani netuší, jak moc volnou ruku mi nechal,“ ušklíbl se Severus. „Formulace jeho požadavků byla dost vágní. Nejspíš je tedy odsouzen k nepříjemnému překvapení.“
„Máš nějakou... známost? Omlouvám se, pokud je má otázka příliš osobní.“
„Moje myšlenky se teď pohybují docela jinde, Brumbále.“
„Tomu rozumím.“
„Ale určitou vizi mám.“
„To je samozřejmě důležité.“
„Rozhodně mu nehodlám udělat radost.“
„To bych od tebe ani neočekával. Myslím, že Gellert bude rád, když u oltáře bude stát člověk. Vyprávěl mu už někdo historku, jak si tě chtěla vzít náčelnice kamenných lidí v Botswaně?“
„Jsem si jist, že nebyl ušetřen. Bellatrix je vášnivou sběratelkou příběhů o mé temné minulosti. Podezírám ji z tajné fascinace rebelstvím a přikládám to na vrub nevyřešenému ambivalentnímu vztahu k jednomu z jejích bratranců. Nebudeme Siriuse jmenovat.“
Brumbál se s bonbónem v ústech rozchechtal a Severus se poprvé za několik týdnů usmál.
„Jsi všímavý. Druella, její matka, mi kdysi prozradila, že když byl Sirius malý chlapec, Bellatrix ho ráda hlídávala. Míval prý poťouchlé nápady a nikdy se s ním nenudila... Mimochodem, kde budeš trávit letošní prázdniny?“
„Přijal jsem pozvání Potterových.“
„Vskutku? Po osmnácti letech, kdy tě soustavně zvou?“
„Říkal jsem si, že podevatenácté už by moje odmítnutí působilo trapně.“
„Co tvá vlastní rodina? Jak se má Marlene?“
„Netuším.“
„Tak jsi je od sebe přece jen odstřihl...“
„Chci mít jistotu, že se k nim nikdo nedostane.“
„I já udržuji kontakt s některými lidmi, na nichž mi záleží a které bych nerad ohrozil. Jsou jisté komunikační metody, které se dají bezpečně využívat. Takové, které nepřitahují pozornost.“
„Co když jednou tu pozornost přitáhnou? Nikdy nemůžete vědět, kdo vaši zprávu zachytí.“
„Jako tenkrát na počátku roku, když jsi poslal sovu Charitě?“
Severus v bledém obličeji nehezky zčervenal.
„Myslíš, že o tom dopise nevím? Nechtěl jsem tě uvádět do rozpaků, ale tvou poštu jsem včas zadržel a zabránil tak, aby se dostala do spárů Bellatrix Lestrangeové. Obratem jsem ji nechal doručit Charitě svou vlastní cestou.“
Snape hlasitě polkl. Pravdou bylo, že nyní rozpaky pociťoval. A to i přes silnou dávku uklidňujícího lektvaru, který si před návštěvou ředitelny opět naordinoval.
„Pokud bys měl zájem zaslat touto cestou nějaký vzkaz rodině, zařídím to. Stačí mi odevzdat obálku.“
„Děkuji.“ To bylo jediné, na co se zmohl. Uvnitř pocítil opravdovou vděčnost, neboť s ním Brumbál mohl naložit daleko přísněji, a zároveň ho vidina napsání dopisu (zatraceně dlouhého dopisu!) Marlene a její matce naplňovala vroucí radostí. Překvapilo ho, jak ta emoce prostoupila jeho nitro, protože celkově se cítil dokonale otupěle. „Mohu odejít?“
„Ovšem. Užij si léto, Severusi.“
„Vy také, Brumbále."

Just a few small tears between
someone happy and one sad.
Just a thin line drawn between
being a genius or insane.

At what age begin to learn
or which way out we will turn?
There's a long and winding road
and the trail is there to burn...

...do cíle zbývá 13 kroků...

Chapter Text

Vůně ovocného sadu v Godrikově dole působila omamně a přímo vybízela k tomu, aby jí člověk na rozložené piknikové dece dovolil odvát ho do říše denního snění. Severus ležel s rukama pod hlavou ve stínu košaté jabloně, rukávy i nohavice měl vyhrnuté a ve spavém horku nechával za zpocenými víčky proplouvat osvěžující obrazy.
„Dal bych si vychlazenej mošt,“ řekl Sirius Black, s hlavou položenou na jeho břiše a nohama ponořenýma do zahradního jezírka.
„Právě na něj myslím,“ odpověděl Severus a usmál se tomu nenadálému souznění.
„Dal bych si, ale jsem línej se zvednout.“
„Já pro něj skočím.“
„Neblázni, člověče!“ zadržel ho Sirius důrazným plesknutím po noze. „Nebudu mít na čem ležet.“
„Dobrá, tak ještě chvíli.“
Oba muži se znovu pohroužili do tichého fantazírování. Slunce pomalu směřovalo k západu, přičemž jen sotva znatelně klesalo. Pod větvemi jabloně byl stále příjemný stín.
„Je fajn, že jsi jel se mnou,“ přerušil asi půlhodinové ticho Sirius. „Takhle v pohodě už jsem tě neviděl, ani nepamatuju.“
„Je to na mně hodně vidět?“
„Copak? Bojíš se, že aby ti Lily nenaložila práci navíc?“
„Ne, toho se fakt nebojím.“
Black se nadzvedl na lokti a zadíval se mu do tváře. Pak se zamračil.
„Ty máš pocit, že si to nezasloužíš, že jo? Že jo?“ dorážel na něj. „Nevím o nikom, kdo by si chvíli klidu zasloužil víc než ty. Tak si ji laskavě koukej užít, než skončí a další už možná nepřijde.“
„Já jen nevím, jestli je to v pořádku, Tichošlápku.“
„Že workoholik odpočívá?“
„Že je mi dobře. Že jsem šťastný. I přes to, co se stalo...“
„Obviňovat se z toho, že dokážeš jít dál, je zbytečný a hloupý. Člověk prostě musí jít dál. Špatný věci se stávají, ale přece kvůli nim všechno nezabalíš. Povím ti, kdy to všechno zabalím já – až Dvanácterákovi dojde ve sklepě víno!“
„Ty jsi vůl.“
„Zajímavý. Doteď jsem žil v domnění, že jsem pes.“
„V toho se proměňuješ. Ale vůl jsi konstantně.“
Sirius se na něj zašklebil a rozcuchal mu vlasy nad čelem.
„Tvoje urážky na mě neplatí, protože vím, že mě miluješ.“
Severus nevěřícně potřásl hlavou.
„Tvoje ego se občas ocitá mimo naši sluneční soustavu.“
„Klid,“ mávl rukou Sirius a položil mu ji na hruď v parodicky důvěrném gestu. „Já tě miluju taky.“
„Máš štěstí, že tu není Náměsíčník, ty šašku jeden.“
„Proč? Řekl by to samý.“
„Promiňte,“ ozval se nesmělý hlas Hermiony Grangerové, díky němuž se Sirius automaticky stáhl ze Severusovy intimní zóny a zapnul si košili. „Nerada vás ruším při odpolední siestě, ale právě jsem dorazila a paní Potterová mě hned zaúkolovala. Nesu vám vychlazený mošt a tuňákové sendviče.“
Oba zaměřili pohled na servírovací tác. Do té chvíle zcela nepokrytě civěli na její opálené nohy. Jako první se vzpamatoval Black, který od ní svačinu převzal.
„Rád tě vidím, Hermiono. Díky. Jak to ta Lily zatraceně dělá, že vždycky pošle to, co se zrovna hodí?“
„Dobré odpoledne, slečno Grangerová. Posvačíte s námi?“
„Já tuňáka nerada. Ale to nevadí, děkuju.“
„Skleničky jsou tu tři,“ podotkl Snape při pohledu na tác. „Lily nejspíš počítala s tím, že se po cestě budete chtít občerstvit. Prosím,“ ukázal na volné místo vedle sebe.
„Nechci vás obtěžovat...“
„Nesmysl. Nikoho neobtěžujete. Posaďte se, prosím. Harry zmiňoval, že se k nám na konci července připojíte. Byla jste někde s rodiči?“
„Ano. Ve Francii. Tentokrát na jihu.“
„Všimli jsme si, jak ses pěkně opálila,“ zakřenil se na ni Sirius, načež od Severuse inkasoval jedno bolestivé nakopnutí do kotníku. „Jau. Ehm. Takže moře, pláž a koktejly?“
„No, vlastně ne tak docela. Na začátku léta tam zemřel otcův strýc Hector. Jeli jsme na pohřeb.“
„To mě mrzí,“ zvážněl Snape.
„To nemusí. Ani jsem nevěděla, že nějakého prastrýce Hectora mám, dokud neumřel. Upřímně řečeno bych tam bývala vůbec nejela, kdyby s oznámením o jeho úmrtí nepřišel dopis z francouzského Ministerstva kouzel.“
„Z fr- kouz- cože?“
„O Hectoru Grangerovi, zakladateli sítě lékáren a vynálezce lektvaru proti žihadlové kletbě samozřejmě slyšel kdekdo. Jen mě nikdy nenapadlo, že bychom mohli být spříznění. Myslela jsem, že jde o pouhou shodu jmen.“
„Vy pocházíte z kouzelnické rodiny?“
„Dědeček Hugo se narodil do prastaré kouzelnické rodiny. Bohužel jako moták. Pro jeho rodiče to byla taková rána, že se z ní do smrti nevzpamatovali a on raději zvolil život v ústraní. Odstěhoval se do Anglie, kde pracoval jako kovář. Dožil se úctyhodného věku. Před deseti lety ho skolil zápal plic. Než odešel, prozradil všechno mému otci. Ten se však přede mnou rozhodl mlčet. Nevím, co ho k tomu vedlo. Člověk by řekl, že se o takovou informaci podělí, zvlášť když ví, jak jsou momentálně napjaté vztahy mezi čistokrevnými a mudlorozenými kouzelníky...“
„To tě muselo vytočit.“
„Byla jsem příšerně naštvaná. Ale už to přešlo. Asi je pro něj těžké o téhle části rodiny mluvit, když k ní vlastně nikdy nepatřil.“
„Chápu to správně, že jste legitimním potomkem Grangerů z Grasse?“ Severusovi vyklouzlo z úst krapet šílené zachechtání. A pak ještě jedno. „Nežertujete, že ne?“
„Ani v nejmenším,“ ujistila ho Hermiona, pobaveně sledujíc jeho dramatickou reakci. „Ačkoli i mně se zpočátku zpráva o tom, že bych měla zdědit lékárenské imperium a jmění v hodnotě téměř 40 milionů galeonů, zdála jako špatný vtip.“
Sirius hlasitě zahvízdal.
Severus definitivně přišel o hlas.
„Fakt, že jsem do konce života materiálně zajištěná, je samozřejmě fajn, ale osobně mi na celé situaci připadá nejfantastičtější představa, jak se to všechno dozví Bellatrix Lestrangeová.“
„Já to vidím v jasných barvách,“ prohlásil Sirius. „Nejdřív zbělá, pak zezelená a nakonec zrudne a vzteky pukne.“
„Aby spíš něčemu takovému vůbec uvěřila,“ nalezl Severus ztracenou řeč.
„Při návštěvě francouzských úřadů jsem si nechala vystavit dokumenty potvrzující moji příslušnost k rodu Grangerů z Grasse. Moje žádost je nepřekvapila. Vědí, jak to tu posledních pár let chodí. Teď už mi stačí jen získat osvědčení o původu od ÚBOZ a nemusím se bát, že bych nedokončila studium v Bradavicích.“
„Pokud se někdo nerozhodne napadnout pravost či věrohodnost těch dokumentů,“ utrousil skepticky Severus. „Když vezmu v úvahu, kdo v tom úřadě pracuje...“
„Nekažte mi radost, prosím,“ napomenula jej Hermiona jemně. „Naděje, že v příštím ročníku budu mít konečně klid, mě naplnila takovým pocitem štěstí, že ještě nejsem připravená se jí vzdát. Ten uplynulý rok byl... nechci být sprostá. Nemůžu se dočkat, až se Lestrangeové zbavím nadobro. Štěnice jedné odporné. Omlouvám se. Už to v sobě držím strašně dlouho. Kvůli všem těm politickým tlakům jsme se s Harrym dohodli, že se před ostatními nebudeme přátelit, takže jsem si několik měsíců s nikým nepopovídala. Moc jsem se sem těšila.“
„Myslím, že ti oba rozumíme.“
Sirius jí položil dlaň na rameno.
Severus pouze přikývl, přestože on byl ten, kdo jí rozuměl snad ze všech nejlépe.

O týden později do Godrikova dolu přibyl Remus a to znamenalo, že se kromě odpolední siesty praktikovala večerní posezení pod pergolou a uvážlivá konzumace Jamesových archivních vín, která zdědil po svém otci, vášnivém sběrateli vinařských skvostů.
Jedné teplé srpnové noci, kdy došlo na konzumaci poněkud neuvážlivou, se James a Severus pustili do debaty, jež nemohla skončit jinak než ostrým konfliktem. James totiž nadnesl něco, co narušilo Severusovu bublinu a vrhlo ho zpět do kruté reality. Sen, ve který se proměnil prázdninový pobyt u Potterových, sen zoufalého vojáka v zákopu během pětiminutového spánku, se rozplynul a zanechal po sobě mnohem hlubší kráter beznaděje.
„Měli bychom zaútočit. Sebrat ty, které máme, a prostě se vzbouřit. Tahle hra na špiony, tyhle intriky a přešlapování na místě, už mě nebaví. A je mi jedno, kdo si začal, jestli Grindelwald nebo Brumbál. Kdo nečinně přihlíží všem těm zvěrstvům, je vinen úplně stejně jako ten, kdo je páchá.“
„Chceš srovnávat Brumbála s Grindelwaldem? To snad nemyslíš vážně!“
„Co dělá, aby tomu zabránil?“
„Dělá spoustu věcí. To, že zrovna ty do nich nevidíš, neznamená -“
„A ty snad do nich vidíš? Tobě se snad Brumbál svěřuje se svými tajnými výlety bůhvíkam, o kterých všichni vědí, ale nikdo nemá ponětí, proč je podniká? Víš stejný kulový jako my!“
„Tohle není otázka vědění, ale důvěry, Dvanácteráku.“
„Mám mít důvěru v někoho, kdo ji nemá ve mě? Tak to promiň, Ostrodrápku, ale takhle to nefunguje.“
„Jestli nevěříš Brumbálovi, nemůžeš zákonitě věřit ani mně, ani nikomu, kdo stojí na jeho straně. On nás spojil, zaštítil.“
„Zverboval. Zneužil. Pro svoje mocenské hry. O ničem jiném to není.“
„Pleteš se. Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“
„Zatraceně dobře vím, o čem mluvím. O stovkách lidí, co na odboru záhad podstupují utrpení, které si nikdo nedovede představit. O masových hrobech v Kudley, kam denně házejí nová těla. O vzpourách, kterým musím zabraňovat, přestože bych se k nim měl přidat. O nenávisti k sobě samému. O tom, že se na sebe nedokážu podívat do zrcadla!“
„Všichni přinášíme oběti! Nejsi jediný, komu je zatěžko podívat se do zrcadla!“
„To nezpochybňuju. Říkám jen, že už mám toho dost. Nehodlám to dál snášet. Čekat na – na co vlastně? Až nezbyde nikdo, za koho bychom mohli bojovat? Až všichni zešílíme? Tak na co sakra čekáme? Pověz mi, proč Grindelwalda prostě nezabijeme a neukončíme to?“
„Úkladně někoho zavraždit není tak jednoduché, jak se může zdát,“ vložil se mezi ně Remus.
„Když se mluvilo o Umbridgeové, tak s tím problém neměl. Teď by ho snad měl mít?“
„Zabitím Grindelwalda tohle tažení neukončíš. Soukolí, které uvedl do pohybu, je příliš těžké na to, abychom ho dokázali sami zastavit.“
„Vyvoláme vzpouru! Lidí, kteří nesmýšlejí jako oni, je pořád ještě většina! Je nás dost na to, abychom tenhle režim svrhli!“
„Ano, ale tihle lidé nejsou jednotní! Zatímco Grindelwaldovi následovníci se dokonale sešikovali, jeho odpůrci jsou roztříštění a náš odboj je příliš hluboko pod zemí!“
„Chceš mi tvrdit, že v tuhle chvíli vážně nemůžeme nic udělat?“
„V tuhle chvíli toho můžeme dělat hodně. Pracovat na sjednocení. Získávat podporu ze strany menšinové společnosti. Já už se o to snažím více než rok. Mám na své straně drtivou většinu vlkodlaků, strig a divoženek. Jak víte, loni na jaře mě to stálo pár týdnů strávených v Kudley, když mě chytili Runcornovi honicí psi.“
„Přesně o totéž se snaží i Brumbál,“ doplnil Severus. „Shromažďuje spojence, bez kterých se žádný rozumný člověk do bitvy nehrne.“
„Myslíš, že nemám rozum?!“ vyjel na něj znovu James a zvedl se ze židle, jako by mu do zadku vrazili špendlík.
„Myslím, že jsi toho dneska hodně vypil,“ odpověděl Severus taktně a zvedl se také, jen o poznání klidněji. „Jsem unavený, jdu si lehnout. Dobrou noc, pánové.“
James se ho pokusil zadržet, Sirius mu v tom však zabránil. Chytil ho za paži a stáhl zpátky na židli.
„Nech ho bejt. Promluvíte si zejtra.“
Ještě v tentýž okamžik James zalitoval některých slov, která z něj vymámil alkohol. Udeřil čelem o desku stolu a hlasitě si povzdychl.
„To je v prdeli, Tichošlápku, já už neumím ani slušně chlastat.“

...do cíle zbývá 12 kroků...

Chapter Text

Srpen roku 1996 byl horký, jasný, příjemně líný a plynoucí pomalu jako tok obrovské, hluboké řeky. Do níž oba spadli po hlavě a bez šance ještě někdy vylézt na břeh. Ten jeden dlouhý měsíc se stal jejich útočištěm, azylem, ve kterém mohli svobodně smýšlet, volně dýchat, spontánně jednat a cítit všechno to, co by pod drobnohledem umbridgeovského režimu neobstálo. A před očima bradavických portrétů možná taky ne.
Pozemek Potterových v Godrikově dole skýtal nepřeberné množství klidných koutů, kde bylo dovoleno užívat si soukromí a absenci jakýchkoli rušivých prvků.
Pokud to zrovna nebyla koruna jabloně podrobená náletu zuřivých vos.
Tři žihadla Severus snesl bez protestů, čtvrté už ho malinko podráždilo. Páté (do krku) z něj vymámilo temné zavrčení a šesté (nad klíční kost) ho přimělo se na sbírání jablek prostě vybodnout. Hodil dolů poloprázdný koš a promptně jej následoval.
„Prý: Co kdybys šel natrhat pár jablek na koláč, Seve? Jasně, Lilinko, já se tu kvůli koláči nechám zabít,“ prskal a mnul si zasažená místa, která začínala rychle otékat.
„Možná by mohl pomoct lektvar proti žihadlové kletbě,“ nadhodila Hermiona, sledující ho celou dobu ze zahradní houpačky.
„Možná,“ souhlasil. „Můžete se předvést. Lily má ve sklepě prvotřídně vybavenou laboratoř.“
„To jako vážně?“ Hermiona odložila rozečtenou knihu a vzrušeně poposedla. „Tedy, já samozřejmě vím, že tam má laboratoř, jen... Vy myslíte, že by mi dovolila - ?“
„Nemám o tom pochyb. Když budete pod dozorem,“ dodal s úsměvem. „Pustíte se do toho hned, nebo mě necháte trpět?“
„Já bych vás přece nikdy nenechala trpět,“ usmála se sladce nazpátek. „Tak jdeme!“
Hermiona měla lektvar uvařený za necelou hodinu. Nečekala, až zchladne. Hned, jak ho odstavila z plotny, seslala na něj chladící kouzlo a přistoupila s ním k Severusovi.
„Udělal bych to sám,“ řekl, když Hermiona namočila do lektvaru kus buničiny a začala mu potírat zasažená místa.
„Já vím, ale tím byste mě připravil o nejlepší část.“
Chtěl něco poznamenat, něco, čím by její prohlášení zlehčil, ovšem vůbec nic ho nenapadalo. Účinek Hermionina protižihadlového přípravku byl téměř zázračný. Přinesl okamžitou úlevu. Její drobné prsty, které se něžně dotýkaly jeho kůže a několikrát letmo zavadily o tu proklatou jizvu, po letech stále citlivou, pak způsobily, že v tu chvíli zapomněl i své nacionále.
„Hotovo,“ zahlásila a jakmile Severus rozlepil oči a procitl do reality, s údivem shledal, že Hermiona už má po sobě dokonce uklizeno.
„Děkuji. Byla jste velmi laskavá.“
„Až bude potřeba, můžete mi tu laskavost oplatit.“
„Spolehněte se.“
„Musím jít. Uvidíme se na večeři.“
„Jistě. Běžte. Já tu zamknu.“ Všechno, co se tu právě stalo, ať už to bylo cokoli.

„Ještě se na mě zlobíš?“ zeptal se Severuse James, zatímco spolu postaru připravovali dříví na večerní grilování.
„Nebyl jsem na tebe naštvaný,“ vyvedl ho Severus z omylu a rozmáchl se sekyrou tak, že jeden kus polena odletěl na opačný konec zahrady. „Chápu tvůj postoj. Chápu i to, že si na někom potřebuješ zchladit žáhu. Oceňuju, že to není Lily a kluci.“
„Taky to se mnou nemají jednoduché,“ přiznal James a praštil hromadou třísek víc, než měl v úmyslu. „Nakonec je dobře, že trávím většinu času v práci. Aspoň nemusejí snášet moje nálady.“
Severus mlčel. Věnoval se štípaní polen a nechával Jamesovi prostor, který zjevně potřeboval.
„Už to tvrá příliš dlouho, víš? A ten tlak není konstantní. Stupňuje se. To samozřejmě souvisí i s tím, že mě před nedávnem povýšili. Mám teď na starosti správu tábora v Kudley. Je to příšerná práce. Opravdu příšerná. Stydím se, ale zároveň si uvědomuji, že kdybych to přenechal někomu jinému, umíralo by se tam daleko rychleji. Takhle mám možnost alespoň trošku zmírnit jejich utrpení. Některým. Rozumíš, co tím myslím? Nejde zachránit všechny. To není v mých silách. Dva nebo tři uprchlí za týden, to je pořád dostatečně nenápadné... Nevybírám si je, s tím bych žít nemohl. Mám pod sebou člověka, který je provádí tajnou chodbou, a ten je vybírá. Většinou podle stavu, délky pobytu, podle toho, jestli mají rodinu, jestli se mají kam vrátit. Ty, co je nikdo nečeká, co nemají kam se schovat, nechává svému osudu. Má to logiku - kdyby je znovu vypátrali, zpátky do Kudley už by se nepodívali. Dostali by provaz. Nebo hranici. Tak se to teď dělá. Lesy jsou plné oběšenců... Co holky?“
Jamesova náhlá otázka Severuse zaskočila. Nejen proto, že následovala bezprostředně po výpovědi o krutostech a hrůzách, se kterými je dennodenně konfrontován, ale také proto, že její význam nebyl úplně jednoznačný.
„Ehm, myslíš děti?“
„Ovšemže myslím děti. Od ženských si dáváš oraz, ne? Nebo se pletu?“
Severusův pohled mimoděk sklouzl z Jamesova obličeje ke stolu, kde právě Hermiona s Harrym krájeli zeleninu. Jamesovi ten rychlý pohyb očí neunikl. Otočil se po jeho směru a když tam uviděl rozzářenou Hermionu mávající jim kolečkem cukety, něco v jeho přirozeně analytické, bystrozorské hlavě zacvaklo na správné místo.
„Myslel jsem, že Tichošlápek jen žertuje, když...“
„Když co?“
„Když mluví o tobě a o Hermioně.“
„Nevím, co vykládá Tichošlápek, takže nemůžu posoudit, zda se jedná o žert či nikoli.“
„Máte spolu něco?“
„A kdybychom měli, byl by to problém?“
„Pro mě rozhodně ne. Nevadí mi vztahy čistokrevných a mudlorozených čarodějů, stejně jako mi nevadí vztahy s výrazným věkovým rozdílem. Moje matka byla o šestatřicet let mladší než otec a fungovalo to.“
„Ona není tak docela mudlorozená, Jamesi. Předkové jejího otce jsou velice vážení francouzští čarodějové. Tedy byli, dnes už nikdo z toho rodu nežije. Kromě ní.“
„Snad ne Grangerovi z Grasse? Lékárenští magnáti, spekulanti na burze, přední výrobci kosmetiky?“
„V poslední dekádě už jen vlastníci lékáren. Výrobu kosmetiky postoupili konkurenci.“
„Pamatuju, jak táta nadával, že se mu kvůli nim nedaří prorazit na pařížském trhu. Francouzi byli vždycky zatracení patrioti. Odmítali kupovat naše šampóny, protože si mohli mýt vlasy těmi svými.“
„I díky tomu má dnes Hermionino jmění hodnotu čtyřiceti milionů galeonů,“ ušklíbl se Severus.
„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné,“ zavrtěl hlavou James. „Takže se jí nebudou týkat zásahy, které proběhnou ještě letos. ÚBOZ dokončil shromažďování dat o mudlorozených kouzelnících a během října hodlá spustit očistný program v Bradavicích.“
„Ne, tohle se jí rozhodně týkat nebude.“
„No, i kdyby se někdo v ÚBOZ pokusil vyvrátit její příslušnost k rodu Grangerů z Grasse, pořád se může zapojit do projektu zahraničních studijních pobytů. Brumbál už s Krásnohůlkami a Kruvalem vše dojednal. Stačí, aby nezletilý čaroděj přinesl od rodičů podepsaný formulář souhlasu a vyplněnou přihlášku. Ostatní už zařídí Bradavice.“
„Ona už ale v říjnu nebude nezletilá,“ podotkl Severus. „V září oslaví sedmnácté narozeniny, čili se na ni dohoda s Krásnohůlkami nevztahuje. Ta hovoří pouze o poskytnutí možnosti dokončit studium žákům, kteří v době přestupu nedovršili sedmnáctý rok věku.“
„Panebože,“ vydechl James. „Neuvědomil jsem si, že je Hermiona o rok starší než Harry.“
„To nevadí,“ uklidnil ho Severus. „Hermionu Grangerovou z Bradavic nikdo nedostane, buď bez obav. Slíbil jsem jí, že ji na škole udržím, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám.“

Poslední týden v srpnu už bylo takové horko, že když se Severus se Siriusem zrovna vraceli z návštěvy sousední vesnice a míjeli zátočinu klidné říčky, stačilo se na sebe jen podívat, aby bylo jasné, co mají oba chuť udělat. Během několika vteřin se jejich oblečení válelo na břehu, zatímco oni už byli ve vodě. Kachny a divoké husy před nimi prchaly se zuřivým kdákáním a nasupeně je pozorovaly z bezpečně vzdáleného rákosí.
Sirius se chvíli houpal na větvích vrby, chvíli předváděl stojky a kotrmelce a v jednom okamžiku plaval tak, že u toho připomínal radostí potřeštěného psa. Severus ho s tajeným smíchem sledoval, zády opřený o vyhřátý kámen. On sám se spokojil se šesti uplavanými tempy a namočením hlavy.
„Přemlouval jsem Dvanácteráka, aby si pořídil bazén,“ prohodil Sirius, když vylézal ven a oklepával se doslova jako pes. „Řekl mi, že jeho údržba by ve výsledku zabrala víc času než koupání v něm.“
„V tom měl nejspíš pravdu,“ odvětil Severus, stále ještě ponořený do řeky, jelikož... „Dobré odpoledne, slečno Grangerová.“
Tichošlápek ztuhnul v groteskní pozici, kdy si z ucha vytíral vodu a stál při tom na jedné noze. Vypadal jako parodické ztvárnění Diskobola. (Taky totiž neměl nic na sobě. Nad tu skutečnost byl ovšem povznesen.)
„Ahoj, Hermiono. Přišla ses osvěžit? Voda je trochu teplejší, než bych v tomhle parnu uvítal, ale je to fajn.“
„Harry tady byl ráno a pochvaloval si to, tak jsem si říkala, že to po celodenním zavařování kompotů půjdu zkusit taky.“
„Vidím, že jsi vybavená,“ okomentoval Sirius plavky pod jejími šaty a osušku, kterou nervózně žmoulala v ruce. „Musíš omluvit naši nepřipravenost, my jsme koupání neplánovali. Byla to spontánní akce dvou zoufalých lidí dušených ve vlastní šťávě.“
„Myslím, že není potřeba zabíhat do podrobností,“ upozornil ho Severus. „Radši si konečně natáhni kalhoty a hoď mi moje.“
„To je v pohodě, já se nedívám,“ řekla Hermiona se smíchem v hlase a otočila se zády.
Severus to vzal na břeh bleskovou rychlostí a oblečený byl dřív než Sirius. Ten si ještě dopínal pásek u kalhot, když Hermiona na písčitém břehu rozkládala osušku.
„Užij si to,“ mrknul na ni a vyrazil na cestu.
„Buďte opatrná. To kamení klouže.“
„Mám boty do vody.“
„Prozřetelné. Jste opravdu dobře vybavená.“
„Za všech okolností připravená na všechno.“

Prvního září ráno spolu všichni snídali u jednoho stolu.
Na Siriusovi a Remusovi bylo vidět, že to v noci zase trochu přehnali s pitím, slaniny s vejci se ani nedotkli a jen opatrně usrkávali čaj.
James svoji porci zhltal, jako by šlo o závod jedlíků. Důvodem byla nepříjemná pracovní schůzka.
Lily po jeho odchodu zůstala zamlklá a překvapivě apatická vůči rozhazování ovesné kaše, do něhož se pustili Benedict s Valerianem. Severus byl jediný, komu to očividně vadilo, poněvadž se neprodleně vrhl do likvidace škod. Klečel mezi dětskými židličkami a utíral kaši z podlahy.
Hermiona se zdála být nad něčím hluboce zamyšlená, ale stejně tak mohla být smutná nebo prostě jen unavená. Harry vedle ní působil nezvykle čile. Luštil nějakou složitou křížovku v zábavní rubrice Denního věštce a do toho si pobrukoval melodii znějící z rádia.
„Jestli mě nepřestane bolet hlava, než dorazíme do Bradavic, tak někoho zabiju,“ zahučel Sirius a znovu smočil okoralé rty ve vlažném čaji.
„V koupelně je lektvar proti kocovině,“ zamumlala nepřítomně Lily a opět se na dlouhou domu odmlčela.
„Není,“ špitl Remus provinile, když zaznamenal jiskru naděje v Siriusových očích. „Použil jsem ho předevčírem, jak James otevřel tu třicetiletou whisky. Bylo mi fakt příšerně.“
„Proč nikdo neuvařil další?!“ rozčílil se Sirius a hned zase vychladl, neboť rozrušení nebylo to pravé pro jeho třeštící spánky.
„Nejspíš proto, že jsme tu byli na dovolené a ne na pracovní stáži,“ utrousil jedovatě Severus a plesknul špinavým hadrem do dřezu. „Nebo sis myslel, že pro tvé krásné oči budu stát dvanáct hodin u kotlíku? Tolik totiž trvá příprava lektvaru proti kocovině.“
„Dobře, puso, uznávám, že bylo sobecký si to myslet. Hlavně na mě neřvi, prosím, nebo mi pukne hlava a budeš z tý podlahy utírat můj mozek.“
Benedict s Valerianem se bůhvíproč rozchechtali a shodili na zem celou mísu ovesné kaše. Severus se na ně zaškaredil, což ale vedlo pouze k další vlně dětského smíchu a volskému oku na jeho vyžehleném hábitu.
„Celé léto mám divné sny,“ poznamenal Harry směrem k Hermioně. „Třeba jak s Ronem a Nevillem letíme na testrálech až do Londýna. Nebo jak se Draco Malfoy pere s vlastním otcem přímo před očima Dolores Umbridgeové. Ale to, co se mi zdálo dneska v noci...“ Harry zakroutil hlavou a dolil si kávu. „Vážně už mi asi hráblo.“
„A co se ti zdálo?“ zajímalo Hermionu.
„Že ses vdávala. Přímo ve škole.“
„Cože? A koho jsem si brala?“
„To je na tom vlastně to nejbláznivější. Severuse.“
Hermioně po zádech přeběhla elektrizující vlna, která jí zježila vlasy v týle. Cítila, jak nezadržitelně rudne. Když se napila ze svého hrnečku, aby aspoň částečně zakryla obličej, okamžitě se zakuckala.
„Asi to budeš muset udělat, Hermiono,“ pronikl k ní Remusův hlas z opačného konce stolu.
Zmatená Hermiona k němu prudce obrátila hlavu a uviděla, že v ruce drží obálku s pečetí ÚBOZ. Zřejmě mezitím přiletěla sova, které si nevšimla.
„Co? Co je to?“
„Tvoje pošta. Nejspíš ji budeš muset otevřít hned, protože jsme všichni zvědaví, jak dopadla tvoje žádost o potvrzení původu.“
Remus jí obálku poslal po stole a zatímco ji Hermiona otvírala, nikdo napětím ani nedýchal. Když dopis po přečtení odložila a zatvářila se neproniknutelně, ono napětí jako by se ve vzduchu začalo zhmotňovat.
„Hej!“ zařval Sirius a hned se chytil za bolavou hlavu a hlas výrazně ztlumil. „Tak co? Uznali tě součástí vyšší vrstvy? Nebo jsi podle nich jen lůza, která se pokouší podvodem získat něco, co jí nepřináleží?“
Hermiona se slzami v očích vyhledala Severusovu tvář a zajíkavě k němu promluvila.
„Mám se dnes v 11:30 dostavit k podání vysvětlení před odbornou komisi, která rozhodne o mém případu. Ta zasedne v budově ÚBOZ, kancelář č. 3, páté patro.“
„To je kancelář Yaxleyho, 1. náměstka Umbridgeové. Má na starosti vedení schvalovacích procesů,“ vysvětlila Lily. „Nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva, ale doufejme, že lepší, než kdyby tě hnali před Starostolec.“
„Teoreticky by to mohlo znamenat, že tebou předložené dokumenty nevyhodnotili jako podvržené,“ zauvažoval Remus stejně nadějně. „Jinak by jednání chtěli vést v soudní síni, aby to s tebou mohli rovnou vyřídit.“
„Nepovažoval bych přítomnost Yaxleyho za bůhvíjakou výhru,“ zabručel Sirius. „Je to křívák. Uhlazenej, ale křivák.“
„Proč mi o tom napsali až teď?“ rozkřikla se Hermiona a jedna slza se jí svezla k hornímu rtu. „Měli na to půlku léta! Mohla jsem si všechno naplánovat!“
„Očividně nechtěli, abys na to jednání přišla připravená,“ pousmál se hořce Remus. „Obvyklá úřední praktika.“
„Ale co moje cesta do Bradavic? Vlak odjíždí v jedenáct! Jak se potom dostanu do školy?“
„Nemyslíte si doufám, že vás před tu komisi nechám jít samotnou, že ne?“ ozval se Severus a hleděl na ni pohledem plným odhodlání a touhy někoho si pořádně podat. „Lily, buď tak hodná a spoj se s Jamesem. Ať pro nás otevře cestu do své kanceláře. To bude nejjednodušší způsob, jak se tam dostat. Siriusi, dopravíte se s Harrym do Bradavic sami. Kufry slečny Grangerové vezmete s sebou. Kdybychom tam po vašem příjezdu nebyli, informuješ Brumbála. Pokud to dnes nedopadne dobře, což nepředpokládám, uděláme si malý výlet do jižní Anglie.“
„Teď vtipkuješ, že?“
„Ne. Ani trochu.“
„Ty bys ji vážně vzal za ním?“
„Za kým?“ nechápala Hermiona a obracela se o pomoc k ostatním u stolu, když se od Siriuse ani od Severuse nedočkala odpovědi. „Tak za kým? Za Grindelwaldem?“
„Je to nejvyšší autorita,“ mínil Severus suše. „Ne Umbridgeová, ne Popletal. Gellert Grindelwald. Je třeba odvolávat se na správná místa, pokud chceme něčeho dosáhnout. Nicméně můžete být klidní. Yaxleymu bude stačit naznačit, on není hloupý. Uvidíme se v Bradavicích.“
„Severusi?“ zavolal na něj z krbu James. „Jestli si chcete zkrátit cestu do Londýna, tak sebou pohněte. Za deset minut mě přijde vyzvednout Kingsley a máme důležitou schůzi.“
„Už jdeme,“ houkl na něj Severus přes rameno a natáhl ruku k Hermioně. „Ničeho se nebojte, všechno dobře dopadne.“
„Já se nebojím,“ sdělila Hermiona hlasem, jenž se ani nezachvěl. Oči už měla zase suché a planoucí ohněm. „Pamatujete, co jsem říkala? Za všech okolností připravená na všechno.“
Vstoupili spolu do zelených plamenů.
„Jen mě to fakt děsně nasralo,“ dodala šeptem.
Severus se rozesmál.

...do cíle zbývá 11 kroků...

Chapter Text

Jamesovou kanceláří v budově Ministerstva kouzel prošli ve tři čtvrtě na jedenáct. Severus úmyslně zvolil tuto cestu, neboť přemisťování do centrálního Londýna se většinou neodehrálo bez povšimnutí a taky proto, že přemisťování jako takové zkrátka nesnášel. Kdykoli se mu mohl vyhnout, zvolil raději jiný druh cestování. Letaxové spojení s Jamesovým krbem bylo absolutně bezpečné. Úředníka na tak vysokém postu si nikdo nedovolil špehovat.
James je kvůli vlastní časové tísni nezpovídal, přestože na jeho tváří byl patrný údiv i starost.
„Buďte opatrní,“ šeptl a zavřel za nimi dveře.
Snape kráčel chodbami sebejistě a totéž doporučil Hermioně.
„Vyhneme se tím případné kontrole. Ostraha si vybírá jen ty, kteří vypadají, že sem zabloudili omylem.“
Provedl ji kolem zlaté fontány v přízemním atriu a zamířil k východu z budovy – dvojité řadě krbů s mosaznými rošty. Zvolil krb pro přenos objemných předmětů, aby do něj mohli vstoupit oba současně.
„Tohle není klasický letax,“ objasnil. „Ten funguje na principu rozložení a opětovného složení molekul a pro jeho správné použití je potřeba letaxový prášek. Tyhle krby jsou takzvaný typ PPP – pevné prostorové portály. Namísto našeho těla ohýbají prostor kolem.“
„Kam vedou?“
„Na tři místa v ulicích Londýna, zabezpečená zastíracími kouzly. Nejsou odsud nijak daleko. Jedná se o postranní uličky kolem budovy. Portál nám některou zvolí. Většinou tak činí na základě pohybu mudlů a detekce nebezpečí.“
Za moment už stáli v jedné ze zmíněných uliček. Jak Hermiona usoudila, nejspíše v té nejšpinavější a nejzaplivanější. Velmi ráda se odtud přesunula na hlavní třídu plnou rušné dopravy a dopoledního shonu.
Severus ukázal prstem přes frekventovanou silnici. Mezi dvěma vysokými prosklenými stavbami se tísnil dům ze zašlých šedivých cihel, s obrovským nápisem NA PRODEJ přilepeným ke vchodovým dveřím. Hermiona vážně pochybovala, že by tuhle fádní krychli s vymlácenými okny a bez špetky architektonické invence někdo koupil.
„Úřad pro bezpečnost a ochranu zdraví,“ představil jí budovu Snape a opatrně přešel vozovku. „Hned naproti Ministerstvu kouzel, aby to Dolores neměla daleko k Popletalovi na odpolední šálek čaje.“
„Jak se dostaneme dovnitř?“
„Slušní lidé chodí dveřmi,“ usmál se Severus a nenápadně se o ně opřel, zatímco předstíral, že si čte kontaktní údaje na realitního makléře.
Stejně jako na nádraží King's Cross i zde stála mezi světem mudlů a světem kouzelníků neviditelná přepážka, která propustila pouze ty, jež byli obdařeni magií. Snape propadl skrz a zmizel Hermioně z očí. Ta jej urychleně napodobila.
Ocitli se v prostorné hale obložené studeným mramorem, se staromódní recepcí, koženými křesílky, malými konferenčními stolky a domácím skřítkem, který návštěvníkům nabízel něco k pití a drobné občerstvení.
Severus přistoupil k recepčnímu pultu a setkal se s komisním výrazem mladé čarodějky v upnutém, lososově růžovém hábitu, s krajkovým límečkem zapnutým až k bradě.
„Přejete si?“
„Ano. V 11:30 by zde mělo proběhnout jednání v případu Hermiony Grangerové a její žádosti o potvrzení původu. Můžete panu Yaxleymu sdělit, že slečna Grangerová je zde.“
Žena v růžovém si oba pečlivě prohlédla svýma chladnýma, vodově modrýma očima. Pak se chvíli přehrabovala v lejstrech na psacím stole.
„Předvolání k jednání komise prosím.“
Hermiona jí podala rozpečetěnou obálku s úředním dopisem. Žena dopis zkontrolovala a vrátila zpět. Pak se otočila na Severuse.
„Vy jste její zákonný zástupce?“
„Ne.“
„Kdo jste?“
„Severus Snape. Její kolejní ředitel v Bradavicích a doprovod.“
„Před komisi ji doprovázet nesmíte, nejste zmíněn v předvolacím dopise. Počkáte zde v hale. Connie vám přinese šálek kávy a nějaké sušenky.“
„Asi jsme si neporozuměli. Já se vás neptal, jestli ji smím doprovázet. Žádal jsem vás, abyste upozornila pana Yaxleyho, že slečna Grangerová dorazila.“
Žena pevně stiskla rty a velmi škaredě na Severuse zahlížela. Severus se zdvořile usmíval a v tichosti vyčkával, dokud před ním nenaškrábala pro Yaxleyho vzkaz a neposlala ho expresní vlaštovkou do jeho kanceláře. Pak se beze slova přesunul do jednoho z křesílek. Hermiona se posadila naproti němu.
„Nebude vám to vadit?“ optal se Snape a zamával stříbrnou tabatěrkou vytaženou z náprsní kapsy.
„Vůbec ne,“ zavrtěla hlavou a přisunula k němu blíž popelníček z broušeného křišťálu. „Poslužte si.“
Severus potáhl ze zapálené cigarety a kouř vyfoukl stranou, aby jím Hermionu neobtěžoval. Skřítka Connie obsloužila postarší manželský pár u vzdáleného stolečku a přicupitala k nim.
„Je libo nějaké občestvení?“
„Sklenici vody prosím,“ řekla Hermiona.
„Pro mě sklenici brandy,“ řekl Severus.
„Je před polednem, pane,“ upozornila ho skřítka.
„Já vím, kolik je hodin,“ odpověděl Severus a podíval se na ni tak, že spolkla veškerá další upozornění a rozeběhla se pryč.
Yaxley si dával na čas. Snape ani nic jiného nečekal. Když se konečně objevil ve dveřích k hlavnímu schodišti a zamířil k nim, bylo 11:20.
„Severusi.“
„Corbane.“
„Poskytuješ morální podporu všem svým studentům, nebo je tahle slečna něčím výjimečná?“ utrousil jízlivě, aniž by Hermioně věnoval byť jen letmý pohled.
„Tahle slečna je drahokam mezi lektvaristy. Dobře víš, že si své poklady střežím. Tvůj poslední pokus vzít mi to, čeho si cením, nedopadl úplně slavně.“
Yaxleyho nepřirozeně bledá tvář získala růžový nádech. Připomínka jejich posledního setkání, které proběhlo před více než deseti lety a z nějž si odnesl nejen jizvu přes půl hrudi, nýbrž i hluboký šrám na svém egu, mu věru nerozzářila den. Tehdy si mladý člen úderného oddílu bystrozorů Corban Yaxley myslel, že dopadením známého lovce magických artefaktů udělá kariéru. Nejlépe tak, že mu při tom zabaví i nějakou opravdu hodně drahou a zajímavou věc, kterou pak výhodně prodá místo něj. Severusovi se však vidina zatčení příliš nezamlouvala. A ještě méně nadšení v něm vzbuzovala představa, že něco jako Excalibur padne do rukou slizkého Corbana Yaxleyho. Ostří už bylo poměrně zrezlé, nicméně svou práci vykonalo. (Brumbál se později nechal slyšet, když meč osobně vkládal do vitríny Britského kouzelnického muzea, že neměl nejmenších pochybností o tom, že se znovu objeví. Prý se jedná o typický rys všech mocných relikvií – na nějakou dobu zmizí, aby se v pravý čas znovu vrátily a připomněly nám, co je důležité a za co stojí bojovat. Severus tuhle pochvalu ukrytou mezi řádky přijal s ironickým úsměškem a daleko víc ho hřála přítomnost pěti tisíc galeonů v kapse a vědomí, že ten zatracený kus železa dokázal vůbec udržet v ruce.)
„Mám tvou přítomnost považovat za výhružku?“
„Považuj mou přítomnost za projev vůle nejvyšší autority.“
Snape při těch slovech zvedl k ústům sklenku brandy a nenápadně poukázal na prsten na své levé ruce. Masivní kus hrubě opracovaného stříbra, do něhož byla vyryta runa Sowulo, znak Světla.
Yaxley naprázdno polknul. Věděl, kde v hierarchii stojí nositelé prstenu, byl si až bolestně vědom toho, že on sám jej nemá, a jeho rozum na něj křičel, aby raději zanechal všech vytáček a nepouštěl se do souboje, který nemůže vyhrát, jeho pošramocené ego však tentokrát nehodlalo kapitulovat bezpodmínečně.
„Chceš snad tvrdit, že projev jeho vůle je bez řádného přezkoumání posvěcovat kdejaký cár papíru, který nám někdo zašle, aby se vyhnul očistnému programu?“
„Ne, Corbane. Projev jeho vůle je jednat v souladu se zákony této země a nedovolit, aby byli dehonestováni členové vážených kouzelnických rodin. Aby byli předvoláváni ke zbytečným výslechům, bezdůvodně podezříváni z nepoctivého jednání a šikanováni.“
„Takhle přesně se vyjádřil?“
„Takhle se vyjádří, pokud slečnu Grangerovou necháš předvést před komisi. A mohu ti zaručit, že u pouhého vyjádření nezůstane.“
„Jsem první náměstek ředitelky Úřadu a je plně v mé kompetenci vést vyšetřování sporných případů původu. Máme důvod považovat případ slečny Grangerové za sporný a mou povinností je vnést do celé záležitosti světlo.“
„Jistě. V mé kompetenci naproti tomu je dohlédnout, zda se slečnou Grangerovou zacházíte adekvátně jejímu postavení. Zvláště pokud mám důvod se domnívat, že tomu tak nebude. Mou povinností pak je upozornit nejvyššího na případná pochybení ze strany Úřadu.“
Yaxley Snapeovi vzdoroval pohledem, ale za těma mrazivýma, šedýma očima, v samém středu jeho kruté, vypočítavé a chladně logické mysli se pomalu, neochotně zvedala bílá vlajka. A jako každou porážku i tuhle provázela touha po brzké odplatě.
„Jak může být někdo tak slepý, aby neviděl, že je tohle všechno jen jedna sprostá šaráda, to nechápu,“ drtil mezi zuby a propaloval Severuse zlobným pohledem. „Tuhle špinavou mudlovskou šmejdku může vznešenou krví nazvat jedině blázen. Anebo ten, komu po nocích špiní postel.“
„Važ slova, Yaxley,“ zasyčel Snape a znělo to jako syčení zmije, která se chystá ke smrtícímu útoku. „Mluvíš o dědičce krve tak významné, že ty nejsi hoden ani toho, abys jí zavázal tkaničku. Jestli ještě jednou uslyším z tvých úst něco tak ohavného na její adresu, budeš toho litovat.“
„Litovat budeš ty, Snape. Přijde chvíle, kdy prohraješ. Myslíš, že ti projde všechno, ale to je omyl. Z čím větší výšky nakonec poletíš dolů, tím větší bolest zakusíš. A já budu u toho, to ti slibuju. Budu u tebe, až dopadneš. Budu tam a budu si užívat každou vteřinu tvé agónie.“
„Nuže dobrá.“ Severus si decentně odkašlal, dopil a zvedl se z křesílka. „Jestliže je to z tvé strany vše, považuji tuto nepříjemnou záležitost za vyřízenou a nechávám pozdravovat Dolores. Rádi bychom se zdrželi a prohodili s ní pár slov, nicméně cesta do Bradavic je dlouhá a zmeškat zahajovací hostinu by byla velká škoda.“
Kývl na Hermionu a volným krokem zamířil k východu. Hermiona vykročila za ním. V tu chvíli po ní Yaxley chňapnul a surově jí sevřel zápěstí. Z jeho tvrdých očí sršela nenávist a hlas mu přetékal hněvem a odporem, když k ní promluvil.
„Tímhle jsem s tebou neskončil, holčičko. Počkám, až nebude nikdo, kdo by nad tebou držel ochrannou ruku, a najdu si tě. Ve stopování kořisti jsem velmi vytrvalý a úspěšný, to ti Severus může potvrdit.“
Hermiona škubla paží ve snaze vytrhnout se mu, Yaxley ji ale sám pustil, odvrátil od ní zrak a prošel skleněnými dveřmi na chodbu vedoucí ke kancelářím.
Otřásla se mrazem a pospíšila si za Severusem.
„Ať už vám řekl cokoli, nic si z toho nedělejte,“ prohodil, než se vrátili na ulici. „On už toho v životě stihne jen velmi málo.“
Nepídila se po tom, kde vzal takovou jistotu, prostě mu uvěřila, protože druhá možnost byla trávit další dny, týdny a měsíce ve strachu z Yaxleyho příslibu.

...do cíle zbývá 10 kroků...

Chapter Text

Jen co se vrátil ke svým náročným povinnostem v Bradavicích, zalitoval Severus, že léto plné slunce, radostných okamžiků, bláznivých myšlenek a naděje skončilo. Než se dostal do soukromých komnat, musel řešit tři kázeňské přestupky, jednu ztracenou prvňačku, jedny zničené učebnice chudáka ze třetího ročníku, jemuž Protiva ukradl kufr a nalil do něj kbelík inkoustu, a zvracející Levanduli Brownovou, která v sobě neudržela hromady jídla spořádané během hostiny a vrhla je rovnou na podlahu Vstupní síně. Trefila při tom kozačky Bellatrix Lestrangeové, jež v hale vykonávala dozor, takže ji jen o vlásek minul krutý trest.
„Slečna Brownová to zcela jistě neudělala schválně, a proto je absurdní, abys ji trestala.“
Snape líně mávl hůlkou a vyčistil Bellatrix boty tak, že se leskly jako psí kule.
„Problém vyřešen. Můžeš pokračovat v dozorování. A vy si jděte lehnout, Brownová. Pokud by vaše nevolnost přetrvávala, vyhledejte madam Pomfreyovou.“
Levandule, zelená jak sedma, vykročila k mramorovému schodišti, vděčně se opírajíc o svou nejlepší kamarádku Parvati.
„Určitě bylo něco v těch sirupových košíčcích,“ zaslechl ji ještě, jak si stěžuje, a přemýšlel, jestli už někdy zažil někoho, kdo by se pozvracel z bradavické zahajovací tabule. Vzpomněl si jen na jeden incident z předchozího roku, kdy o halloweenské noci vyzkoušeli Fred a George Weasleyovi své dávivé dortíčky na polovině zmijozelské koleje, když je zaměnili za pudinkové řezy. Z nakyslého pachu zvratků, který na několik desítek minut zamořil Velkou síň, se tehdy poblinkali i někteří jiní žáci a Aurora Sinistrová, poněvadž byla nucena jít situaci řešit. (Tahle příhoda se řadí mezi ty, ze kterých je Severusovi taky tak trochu špatně a které Sirius vytahuje pokaždé, když se chce královsky pobavit.)
Následující ráno, po rozdání rozvrhů a krátké přípravě na první hodinu, Severus na prahu své učebny spatřil madam Pomfreyovou. A její přítomnost ho poněkud zaskočila.
„Poppy? Co vás sem přivádí? Snad jste nebyla pověřena inspekcí bezpečnosti výuky lektvarů?“
„Ne. Ale raději to neříkej příliš nahlas, nebo se té blbosti někdo chytí. Přišla jsem kvůli slečně Brownové.“
„Ano?“ zamračil se Snape.
„Dnes před snídání mě navštívila na ošetřovně a stěžovala si na nevolnost a pocit závratě.“
„Takže jí spánek nepomohl.“
„Zjevně ne. A obávám se, že ani nemohl. Ta dívka je totiž v jiném stavu.“
„CO?“
„Druhý měsíc. Přednesla jsem jí možnosti, které má, seznámila ji s riziky a důsledky jejího rozhodnutí, a -“
„Ona si vybrala co?“
„Že si dítě ponechá. Proto jsem tady. Jinak bych tě snad ani neobtěžovala, vím, že toho máš hodně.“
Severus se složil na katedru a zabořil hlavu do zkřížených paží. Jeho táhlý povzdech zněl tlumeně a zoufale.
„Individuální výukový plán. To znamená promluvit o tom ve sborovně. A informovat rodiče. Ještěže se to prokazatelně stalo mimo školu. Dovedu si představit, jak by to chtěli řešit se školní radou. A propos, otec je známý?“
„Pan Weasley.“
„Který?“
„Ronald.“
„Tak tím se mnohé vysvětluje. Bože, to je pitomec.“
Poppy udiveně pozvedla obočí.
„Takovou reflexi bych od muže nečekala.“
„To bude tím, že jsem taky pitomec.“
„Teď ti asi úplně nerozumím...“
„To nevadí. Promluvím s oběma. Díky, Poppy.“

Ani následující měsíc nebyl k Severusovi příliš shovívavý. Téměř každé jeho posezení v Siriusově kabinetu bylo po několika minutách přerušeno žákem či profesorem, který potřeboval něco vyřešit, něco zařídit nebo se na něco zeptat.
„Možná budu znít neomaleně, ale to jsem tu vážně jediný, komu to můžete hodit na hrb?“ promluvil k profesorce Prýtové, která si pro něj přišla, aby jí pomohl urovnat spor mezi profesorem Moodym a Bellatrix Lestrangeovou.
„Brumbál tu není a vy jste – nemýlím-li se – jeho zástupce,“ pravila Prýtová odměřeně a očima naznačila k otevřeným dveřím na chodbu, odkud se ozýval pronikavý hlas Bellatrix současně s Alastorovým hromový basem.
Snape si promnul kořen nosu a velmi neochotně vstal.
„Pevný nervy, kamaráde,“ popřál mu soustrastně Black a hodil po něm čokoládovou pralinku.
Severus ji chytil za letu, okamžitě ji rozbalil a než došel na místo incidentu, pečlivě ji rozkousal a spolkl. Ne že by to zcela dokonale pomohlo.
„Tak co je to tady za kravál? Chci slyšet důvod, proč hulákáte na celý hrad a děláte studentům divadlo. A opovažte se mluvit jeden přes druhého. Začne Bellatrix.“
„Moody si myslí, že když odsloužil třicet let jako bystrozor, tak ho to opravňuje, aby mě šmíroval! Mám toho dost! Včera vtrhnul do mé koupelny pod záminkou, že honí uprchlého polovida. Dnes za mnou vlezl do sklepení a sledoval mě až ke zmijozelské společenské místnosti. Dovnitř se samozřejmě nedostal, a tak na mě čekal venku, aby mě mohl vyslýchat, co jsem tam byla řešit a proč.“
„A co jsi tam byla řešit?“
„Co je ti do toho?!“ zaryčela Bellatrix, až jí oči povystoupily z důlků. „Jsem žákyní Zmijozelu! Mám oprávnění vstupovat do jeho společenské místnosti!“
„To nevyvracím. Nicméně to není úplně standardní situace. Vyvstává tedy otázka, za jakým naléhavým účelem jsi tam musela vstoupit, že sis neopatřila formální svolení ředitelky koleje.“
„Já žádné FORMÁLNÍ svolení nepotřebuju sakra! Já jsem bradavická supervizorka!“
„A jako taková bys měla jít příkladem, nemyslíš?“ nadhodil Severus hlasem sladkým jako karamel. „Ctít tradice... respektovat autority...“
Bellatrix zmlkla. Jen ho propalovala divokýma, planoucíma očima.
„Dobře, nebudeme to rozmazávat,“ nabídl Snape smířlivě. „Uzavřeme to tak, že v profesoru Moodym tvé nestandardní chování vzbudilo přirozenou zvědavost, kterou mu vzhledem k jeho dlouholeté kariéře bystrozora můžeme prominout.“
„A co ta včerejší koupelna?!“
Severus se otočil k Alastorovi a přísně se na něj zamračil.
„Profesore Moody, pokud nedokážete držet na uzdě svou náklonnost ke členkám učitelského sboru a hodláte je takto nevybíravým způsobem obtěžovat, budu nucen nechat vás odsud vyhodit za harašení. To znamená paragraf 57. Rozuměl jste mi?“
„Ano, pane ře- profesore Snape,“ přikývl rázně Moody a dalo mu obrovskou práci zadusit v sobě smích.
„Čili váš konflikt považuji za vyřešený a odteď tu bude klid. Nebo vás nechám vyhodit oba dva!“
Otočil se na patě a zamířil zpět do Blackova kabinetu. Tentokrát už ho od té skleničky nikdo nevystrnadí... I kdyby...
„Pane profesore!“
To zvolání se nejprve pokusil ignorovat. Mohlo patřit kterémukoliv z učitelů. Vůbec nemuseli žádat zrovna jeho pozornost. Kráčel dál. Zabočil za roh a nepatrně zrychlil.
„Profesore Snape!“
Tohle už přehlížet nemohl. Tedy, mohl, avšak z pozice, jakou zastával v nepřítomnosti Brumbála, by to bylo krajně neprofesionální. Navíc, ten žák byl...
„Ano, Longbottome? Copak se stalo?“
„Harry se porval s Malfoyem! Můžete prosím...?“
Snape zaskřípal zuby a pospíšil si do Vstupní síně, kde nalezl zmíněné chlapce přešlapovat v kalužích krve. Potter měl zjevně navrch, protože vyvázl pouze s přeraženým nosem, zatímco Malfoy přišel o přední zuby, krev mu tekla z rozseknutého obočí a natrženého ucha. Hábity obou byly samá díra. Kolem stáli čumilové ze všech kolejí a dokud nepřišel Snape, vzrušeně to mezi nimi šumělo. Teď jako na povel ztichli a prostě jen okouněli.
„To jste všichni samým rozrušením zapomněli čisticí kouzlo? Ukliďte ten bordel!“ vyštěkl na studenty čtvrtých a pátých ročníků. „A vy dva se mnou. Hned!“
Poslušně vyšlapali dvě stovky schodů a ve Snapeově pracovně úlevně klesli do nabídnutých židlí. Snape třikrát mávl hůlkou. Prvním kouzlem Malfoyovi zacelil ránu na obočí, druhým mu zhojil natržený ušní lalůček a třetím spravil Harrymu zlomený nos.
„Tisíceré díky,“ zamumlal Harry a sklopil zrak.
„Ohe mě těch híků jen půhka,“ pravil Malfoy nadutě, což vzhledem k jeho neschopnosti vyslovovat některé souhlásky působilo poněkud komicky. „Ho moje huby?“
„Nejsem specialista na dentální péči. Jak ostatně vidno na mém vlastní chrupu. Zajděte si pak za madam Pomfreyovou. A teď k věci – to, že jste na půdě vážené kouzelnické školy zvolili tak primitivní způsob řešení problému, jakým je pěstní boj, považuji za nevýslovně ostudné.“
„Kouzlení mimo výuku máme přece zakázané,“ namítl Harry.
„To sice ano,“ souhlasil Severus. „Ale oba jste členy Soubojnického klubu.“
„Khehý byh hohi hhuhen,“ připomněl Draco.
„Ano, byl zrušen. To ovšem neznamená, že se nedá kouzelnický souboj legálně uskutečnit. Dokonce k tomu hovoří školní řád. Pravidlo 37, odstavec 3: Jestliže je dotyčný řádně vyzván a výzva řádně přijata, ředitel školy či ředitel koleje, k níž je vyzývající žák příslušen, vytvoří podmínky pro konání souboje tak, aby vyhovovaly bezpečnosti všech zúčastněných stran. Odstavec 4: Ředitel školy či příslušné koleje zajistí konání souboje bez zbytečných odkladů. Nemuseli jste mě ani žádat, stačilo mi to prostě hodit na krk. Ale chápu, že nechat ze sebe stříkat krev před obecenstvem je v určitých chvílích uspokojující. Doufám, že jste si svých pět minut slávy užili, poněvadž za ně zaplatíte měsíčním školním trestem spočívajícím v opisování kompletního znění školního řádu. Švabachem,“ dodal, jakmile postřehl úlevný výraz na Harryho tváři. „Oba rovněž přicházíte o 50 bodů. A jestliže se to ještě někdy bude opakovat, vyletíte odsud rychlostí Kulového blesku. Je to jasné?“
Chlapci přikývli. Dokonce i Draco se nyní tvářil zahanbeně.
„O vašem chování budu informovat profesorku Sinistrovou, pane Malfoyi. Můžete jít. Vy tu zůstaňte, Pottere.“
Draco se vyloudal na chodbu a Harry konečně vzhlédl. Bylo mu skutečně trapně.
„Kdo si začal?“ zajímalo Severuse. „A pověz mi pravdu.“
„Já,“ přiznal Harry schlíple.
„Důvod?“
„Lenka Láskorádová.“
Snape protočil oči. Opravdu už se potřeboval něčeho napít.
„Že se vůbec ptám. Vždycky je v tom ženská.“
„No, tentokrát ta ženská aspoň není v tom.“
„Bod pro tebe,“ ušklíbl se Severus. „Nikoli však do kolejních hodin. Takže co bylo s Lenkou Láskorádovou? Malfoy se jí posmíval, zatímco ty jsi ji bránil?“
„Ale ne,“ zahučel Harry rozmrzele. „Chtěl jsem ji pozvat na víkendovou návštěvu Prasinek, jenomže ji pozval Draco.“
„Hmm. Rozumím. To je...“ Snape si odkašlal. „...nepříjemné.“
„Nepříjemné říkáš?“ Potter vztekle zaťal pěst, na níž ještě stále ulpívaly zbytky Malfoyovy krve.
„Odpusť, špatně jsem se vyjádřil. Je to k nasrání. Umím si představit, jak se cítíš.“
„Vážně?“ zapochyboval Harry, ruku sevřenou v pěst měl položenou na opěrce židle a vůbec si neuvědomoval, že mu pomalu začíná modrat.
„Zcela určitě,“ potvrdil Severus. „Totéž udělal tvůj táta, když nám bylo sedmnáct. Nikdy na ten pocit vzteku k zadušení nezapomenu. Mimochodem, povol tu dlaň, nebo ti odumřou prsty.“
Harry sebou trhnul při pohledu na křečovitě zatnutou pěst a okamžitě ji rozevřel.
„Můj táta ti někoho přebral, když jste chodili do školy?“
„Ano. Tvoji mámu.“
„Co?! To snad – ty jsi měl rád moji mámu?“
„Mám ji rád pořád. Vždycky ji budu mít rád.“
„Takže jste spolu... chodili?“
„Zníš, jako by ti bylo zatěžko tomu uvěřit...“
„Promiň, já to tak nemyslím. Prostě mi připadalo, že jste jako bratr a sestra. Víš přece, jak jsem půlku dětství žil v přesvědčení, že jsi můj strýček.“
„V pořádku, přesně to je důvod, proč to tvému tátovi nakonec vyšlo a mně ne. Chemie hraje ve vztazích zásadní roli. Může se nám to zdát kruté a nespravedlivé, ale je to tak.“
„Myslel jsem, že mezi námi nějaká chemie je. Mezi mnou a Lenkou. Ale ona to tak možná nevnímá. Anebo k Dracovi cítí ještě něco víc než ke mně.“
„Co kdybys chvíli počkal, jak to celé dopadne? Třeba to nakonec nebude tak vážné, jak to vypadá. A do té doby zkus prosím udržet chladnou hlavu. Tím, že někoho zmlátíš, dojem neuděláš a mně tím akorát přiděláš práci.“
„Já se vynasnažím,“ slíbil Harry kajícně. „Omlouvám se. A děkuju.“
Mám tě rád, chtělo se mu dodat, než si uvědomil, že tohle si chlapi přece neříkají...

„Já tě žeru, Snape,“ zaznělo z úst Alastora Moodyho, když se potkali u Siriuse v kabinetu, kam si profesor OPČM odskočil na krátkou návštěvu. (Rozuměj, byl Blackovi odvyprávět, jak jeho kamarád Severus setřel Lestrangeovou jako – no, raději nebudeme profesora Moodyho citovat.) „Jsi na svým místě, chlapče. Dávám tomu ještě pár let a řekl bych, že to tu můžeš po Albusovi převzít.“
Kdyby to bylo aspoň těch pár let, pomyslel si Severus hořce.
„Přestaň se řehtat a nalij mi taky,“ obrátil se na Siriuse.
„Už se na tom pracuje,“ uklidňoval ho Black a během svých slov odléval z broušené karafy do nahřáté sklenice poctivou dávku zlatavé brandy. „Jedna dvojitá pro budoucího pana ředitele.“
„Nech si ty srandičky. A ty taky, Alastore. Provokovat Bellatrix se nevyplácí. Ona je skutečně nebezpečná.“
„Nepoučuj mě o tom, kdo je a kdo není nebezpečnej,“ zabručel Moody. „Zrovna ty, kterej vytáčel Umbridgeovou doběla, mi budeš vykládat, na koho si mám dávat bacha! Pche!“
„Jak to jen říct,“ zamyslel se předstíraně Severus. „Byl jsem mladý a hloupý. Ty naproti tomu už jsi ve věku, kdy bys měl vědět, jak se chovat k někomu, kdo drží v rukou tvůj osud.“
„Houby s octem nakyselo! Můj osud nikdo nedrží ve svých rukách! Byl napsanej dávno předtím, než jsem se narodil, takže nějaká vyšinutá sektářka mi může políbit řiť. Na to, co se mnou bude, nemá nejmenší vliv. Nit mýho života nepředla. A jestli ji přetrhne, nebude to rozhodně její zásluha, nýbrž výsada. S tím se ale budeme muset smířit.“
„Netušil jsem, že jsi takový fatalista.“
„Já zase netušil, že si hraješ s panenkama.“
Snape se zaškaredil.
„Kdo žvanil? On?“ ukázal na Blacka.
„Nikdo žvanit nemusel,“ ujistil ho Moody. „Vidím, co vidím.“
„Tak do toho hlavně nestrkej nos,“ varoval ho Snape chladně. „A přestaň sledovat Bellatrix až do sprchy.“
„Ten polovid opravdu utekl a namířil si to přímo do jejích komnat. Hagrid byl u toho, může ti to potvrdit. A do tvých milostných aférek nos nestrkám, neboj. Je mi jasný, že bych o něj taky mohl přijít.“
„Správně. Velmi správně, Alastore.“
„Dám ti jenom jednu malou radu, Snape. Zkus nepřijít o hlavu.“

V předvečer Všech svatých, když se zrovna vracel z večerního posezení U Prasečí hlavy, zaskočila ho v tmavé uličce skupina sedmi postav v černých kápích. Ani jednu nebylo možné identifikovat, neboť jim zpod plášťů nekoukal ani milimetr kůže. Na jejich formaci se však jasně odrážel úmysl, s nímž se tu objevily.
Když mu zastoupily cestu a obklíčily ho, Severus rezignovaně vzdychnul.
„Má cenu klást vám odpor?“
Jedna z postav pomalu zakroutila hlavou.
Snape stejně pomalým pohybem zdvihl nad hlavu prázdné ruce.
„V tom případě prosím splňte svou povinnost.“
Dva členové skupiny ho překvapivě jemně uchopili v nadloktí. Třetí mávl paží a celé komando se přemístilo.
V sychravém nočním vzduchu uprostřed Prasinek po nich zůstal jen zvířený prach a důlky ve štěrku tam, kde se otočili na místě.
Harry Potter se s křikem probudil.

...do cíle zbývá 9 kroků...

Chapter Text

Po chvatném přemístění na něj kdosi seslal zatemňující kletbu. Zřejmě neměl vědět, kam jej unesli. K jejich smůle však Severus nepotřeboval zrak, aby se dokázal zorientovat. Podle způsobu provedení celé akce usuzoval na Yaxleyho práci a podle čichových vjemů si byl zcela jistý, že se ocitl na Ministerstvu kouzel, konkrétně někde v jeho hlubokých podzemních útrobách. Byl tu cítit vlhký kámen, plíseň, rez a petrolej z hořících pochodní.
Vstrčili ho do dveří, které zvukem připomínaly těžká železná vrata, a usadili ho na velmi nepohodlnou židli s notně rozškrábanými loketními opěrkami. Křeslo, které už nejspíš zažilo hodně hrubých výslechů.
Dlouhou dobu bylo ticho a nic se nedělo. Zavírání dveří nezaznělo, takže zůstávaly dokořán, zřejmě se na někoho čekalo.
Severus vnímal přítomnost čtyř osob, které od sebe odlišoval tělesný pach a ve dvou případech parfém, jenž ho měl překrýt. Jedna osoba mu prokazatelně stála za hlavou, neboť její odér cítil nejpronikavěji. Kyselost potu a zvětralý alkohol.
„Jsme připraveni?“ ozvalo se ode dveří. Ženský hlas vysoké frekvence, který by poznal i hluchý, protože v něm bylo něco nelidsky trýznivého, co se vám zařízlo do mozku razancí diamantové pily.
„Ano, madam. Čekáme už jen na pana vedoucího.“
„Už ho někdo volal?“
„Ano, madam.“
„Dobrá.“ V jejím hlase hebce proznívala spokojenost. Trochu se to podobalo kočičímu předení. „Než přijde, spoutejte ho. Nechceme, aby nám z té židle spadnul. Ale udělejte to bez kouzel. Pan vedoucí má rád tělo vláčné.“
Chystala se k odchodu. Úplně ji viděl, jak se energicky otáčí zády a zvedá nos nahoru.
„Dolores?“ zavolal na ni.
Umbridgeová se zcela určitě zastavila a ohlédla. Její hlas se ozýval směrem k němu.
„Ano, Severusi?“
„Ví o tom nejvyšší?“
„Co uši neslyší a oči nevidí, to srdce nebolí.“
„Takže vzpoura?“
„Spravedlnost, Severusi. Slíbila jsem vám ji.“
Snape už se na víc neptal. Pochyboval, že by s ním Umbridgeová ztratila nějaké další slovo.
Někdo mu přivázal zápěstí k opěrkám a kotníky k nohám židle. Někdo jiný mu pak prošacoval kapsy hábitu a nalezené předměty vyskládal na desku stolu. Alespoň to tak znělo.
Zanedlouho se dostavil „pan vedoucí“. Severusovo tušení se ukázalo být pravdivé. Yaxleyho neomylně poznával podle způsobu chůze i podle vlezlého parfému.
„Zdravím tě, Corbane,“ oslovil ho jako první. Zaprvé proto, aby mu sebral vítr z plachet, a zadruhé proto, že ho tak v očích ostatních připravil o dojem nadřazenosti. „Dolores naznačila něco o tom, že se má jít Gellert Grindelwald bodnout.“
Yaxley nezareagoval. Nepromluvil, nepohnul se. To Severus nepředvídal. Ticho bylo dlouhé, krajně nepříjemné a také znepokojivé.
„Ty se mnou nemluvíš?“
„Teď nebudeme mluvit, Severusi.“
Bolest přišla stejně nečekaně jako únosci. Na rozdíl od nich si však rozhodně nebrala servítky. Zakousla se do něj tak prudce, až mu vyrazila dech. Když po pouhých několika vteřinách ustala, Severus namáhavě hledal slova. Chtěl s Yaxleym mluvit. Potřeboval ho zaměstnat. Potřeboval aspoň pár minut zhluboka dýchat.
„Tohle... od tebe fakt... nebylo hezké. Kletby, které se nepromíjejí... to přece není tvůj styl. Ty jsi... vždycky dokázal vymyslet... originální způsob mučení. Co kdybys to... zkusil ještě jednou a lépe? No tak! Cruciatus je tak ubohý na člověka tvojí nápaditosti a důmyslnosti!“
„Ššš... Nebudeme mluvit, Severusi.“
Bolest udeřila podruhé. Její intenzita nevzrostla, ale doba trvání se lehce prodloužila. Když zmizela, Snape si uvědomil, že tohle není běžný Cruciatus. Kouzlo umocněné Yaxleyho ledovou nenávistí ho probodávalo skrz naskrz neviditelnými hřeby a do toho kvílelo uvnitř jeho hlavy jako lodní siréna. Ještě dvě takovéhle kletby a hranice únosnosti bude prolomena. Ještě dvě takové a pokusí se zabít. Lhostejno jak. Třeba tím, že se s židlí převrátí dozadu a roztluče si hlavu o dlažbu.
Yaxley jako by jeho myšlenku zachytil, anebo prostě dobře věděl, jak jeho Cruciatus působí, poněvadž ho seslal už jen jednou. I to ale stačilo, aby Severus dočista zapomněl, kde je, co tam dělá a proč. Cítil, jak mu z nosu teče něco teplého a přes horní ret to odkapává do vousů. Cítil, jak jeho tělo pomalu opouští křeč a jak mu trnou zuby. Nejhorší ovšem byl ten ponižující pocit, kdy zjistil, že se poprvé v životě bolestí počůral.

Harrymu trvalo několik minut, než byl schopen vstát a obléknout se. Když se vykrádal z ložnice, jeho spolužáci tvrdě spali, přemoženi halloweenskou hostinou a dlouhým vyprávěním strašidelných historek. Jakmile se bezpečně dostal skrz portrét Buclaté dámy, vyrazil tryskem k Brumbálově pracovně. Ani ho nenapadlo zdržovat se zjišťováním, jestli Severus opravdu zmizel nebo jen nerušeně dřímá ve svých komnatách. Harry věděl, že na hradě není. Tušil, kde je. Přestože to místo nebylo součástí jeho vidění.
Prudce zabrzdil před chrličem střežícím Brumbálovu pracovnu a sdělil mu aktuální heslo. Ředitel mu ho předal na začátku školního roku jakožto prefektovi a instruoval ho, aby jej neváhal použít v jakékoli krizové situaci. Harry si byl docela jistý, že tohle krize je, a upřímně doufal, že je Brumbál u sebe. Že si třeba taky nevyrazil na skleničku do Prasinek.
„Ano? Vstupte,“ vyzval ho známý hlas a Harry bez meškání vpadl dovnitř.
„Pane profesore, omlouvám se, ale je to naléhavé. Jde o Severuse. Totiž profesora Snapea. On je... On byl... Oni ho unesli.“
Brumbál se zatvářil velmi ustaraně. Ani Harrymu nenabídl, aby se posadil. Naopak sám vstal a obešel stůl až k němu.
„Měl jsi vidění?“
„Ano. Během spánku.“
„Jak je to dlouho?“
„Asi dvacet minut.“
Brumbálův výraz byl čím dál zachmuřenější.
„Viděl jsi, kdo ho unesl?“
„Ano. Teda ne. Abyste rozuměl, měli černé pláště s kápěmi. Nebylo z nich vidět vůbec nic. Spočítal jsem jich šest. Nebo sedm.“
„Nikoho z nich jsi nepoznal? Nemohlo to být Bratrstvo?“
„To si nemyslím, pane,“ zavrtěl Harry energicky hlavou. „Členové Bratrstva přece nosí prsten. Takový, co by byl postřehnutelný i pod koženou rukavicí. Tihle žádný prsten neměli. Řekl bych... Myslím, že vím, kdo za tím stojí.“
„Myslíš, nebo to víš, Harry?“
„Vím to. Je to někdo z Ministerstva, pane.“
V tu chvíli na dveře Brumbálovy pracovny zaklepal někdo další, což bylo ve dvě ráno poněkud nečekané. Brumbál s lehkým překvapením pozval příchozího dál.
Dovnitř opatrně nakoukla Hermiona. Když v místnosti zaznamenala Harryho, vypadala, že se jí ulevilo. V obličeji však byla nepřirozeně bledá a zpocená, její vlasy připomínaly hnízdo volavek.
„Pane řediteli, omlouvám se, ale je to naléhavé.“
„Samozřejmě,“ přikývl Brumbál. „Máte nějaké informace o Severusovi? Totiž o profesoru Snapeovi?“
„Je na Ministerstvu kouzel. Yaxley - náměstek Dolores Umbridgeové, ten, který má na starosti výslechy zadržených osob a -“
„V pořádku, vím, kdo je Corban Yaxley. Pokračujte prosím.“
„Drží ho v nějaké výslechové místnosti. V podzemní části budovy. Mučí ho. Musíte mu pomoct. Musíte ho odtamtud dostat!“
„Rozumím. Udělám, co je v mých silách. Udělám to okamžitě,“ ujistil je. „Buďte tak laskavi a vraťte se do svých ložnic.“
Hermiona a Harry si věnovali pohled plný obav a vzdoru. Jak si jen může myslet, že si po tom všem prostě lehnou do postele a znovu usnou? Nicméně ani jeden z nich neprotestoval nahlas. Oba se obrátili ke dveřím.
„Jen ještě jednu otázku, slečno Grangerová,“ zastavil ji Albus a počkal, až mu věnuje pohled. „Harry za mnou přišel, protože měl vidění. Vy jste se o tom dozvěděla jak?“
Hermiona zčervenala. Čelit Brumbálovým pronikavým očím ji v ten moment stálo pořádnou dávku odvahy.
„On se mnou navázal spojení.“
„Spojení?“
„Nevím, jak to nazvat. Prostě mě nechal nahlédnout... Věřte mi, že to, co jsem cítila, se nedá popsat slovy. Říkám cítila, protože z nějakého důvodu jsem neviděla vůbec nic.“
Při vzpomínce na ten zážitek se do ní opřela zimnice a oči se jí zalily slzami.
„Pomozte mu, prosím. Rychle.“
„Jak jsem řekl, udělám, co je v mých silách.“

Po dvou hodinách, které strávil o samotě v naprosté tmě, se Yaxley vrátil do místnosti a osobitě Severuse pozdravil. Drobný, třívteřinový Cruciatus namířený do bederní páteře vystřídal kýbl ledové vody vychlístnutý za krk.
Snape spolkl všechny nadávky, které se mu draly na jazyk. Nevydal ani hlásku. Během té uplynulé doby, kdy se dával dohromady, pochopil, o co Corbanovi jde. Chce to s ním jednou provždy skoncovat, ale ještě předtím ho potřebuje ponížit. Zlomit. Pokořit. Tuhle radost mu Severus nedopřeje. Jestli očekává fňukání a žebrání o milosrdenství, je odsouzen k hořkému zklamání. Pokud to jen trochu půjde, nevěnuje mu nic než pohrdavé ticho. Koneckonců, byl to Yaxley, kdo odmítl mluvit.
„Měl jsem tu čest studovat umění tortury u nejvěhlasnějšího mistra oboru,“ rozpovídal se náhle a během řeči pochodoval sem a tam. „Naučil jsem se mimo jiné to, že ke každému objektu je nutno přistupovat individuálně, brát ohled na jeho největší slabinu. Ty se s vodou příliš nekamarádíš, že?“
Ozvalo se lusknutí prstů a Severusovi přistál na temeni další kýbl vody. A po něm další. A další. Bylo jich dvacet a jeden každý z nich studil jako led a na pár vteřin způsobil pocit zamrznutí mozku.
„Tak jak se ti to líbí? Pochopitelně jde jen o takovou malou ochutnávku,“ rozesmál se Yaxley zlomyslně.
V následujícím okamžiku Severuse někdo velmi surový chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Voda, kterou nechali z výšky dopadat na jeho obličej, tekla v tenkém, souvislém pramínku a zatékala mu přímo do nosu. Tomu vytrvalému proudu se nedalo uniknout. Když se pokusil vytrhnout, sevření ještě zesílilo, další osoba mu oběma rukama stiskla hrdlo a jiná ho za ramena vtlačila hlouběji do opěradla židle. Vydržel to čtyřicet vteřin, než se začal topit. Plíce mu hořely takovou touhou po vzduchu, že jej nasával společně s vodou a tou se okamžitě dávil.
Yaxley ho v tomhle příšerném stavu ponechal přesně do chvíle, kdy hrozilo, že skutečně utone. Když ho konečně pustili, vysílením padl do předklonu a pozvracel se.
„Tohle je prý jeden z nejhorších pocitů, které můžeš před smrtí zažít. Pocit, že se topíš. Že už se nikdy znovu nenadechneš. Že to, co už brzy naplní tvoje plíce, nebude vzduch, ale voda, která tě v okamžiku zabije. Pak je tu ještě několik dalších pocitů při umírání, které jsou hodnoceny jako obzvláště kruté. Slibuji, že ty před svou smrtí zkusíš všechny.“
Yaxley odešel z místnosti a dva lidé ho následovali. Třetí se ještě zdržel, aby na rozloučenou vylil Severusovi na hlavu kýbl vody.
Severus nevydal ani hlásku. Jen strašlivě drkotal zuby a nedokázal to nijak zastavit. Zima ho roztřásala ještě další hodinu.
Pak se v místnosti citelně oteplilo. To si Yaxley začal hrát s ohněm.

Když se Aurora Sinistrová ještě před rozbřeskem dozvěděla o Severusově zmizení, nekompromisně odmítla Brumbálův pokyn, aby odučila dopolední lekce z lektvarů.
„Kdo to udělal?“
Brumbál mlčel.
„Ptám se vás, kdo to udělal! Vy jste mě neslyšel?“
Brumbál si hluboce povzdechl.
„Grindelwald? Má to na svědomí on?“ dorážela Aurora. „Přišel na to, že ho Severus vodí za nos? Tak sakra odpovězte!“
„Tentokrát se nám o potíže postaral Corban Yaxley.“
„Yaxley?“ Očima se jí mihl záblesk hrůzy. „Vyřizuje si osobní účty?“
„Je to velice pravděpodobné.“
„Koho jste tam poslal?“
„Pověřil jsem svého člověka na Ministerstvu kouzel.“
„Pottera?“
„Auroro, nemohu vám poskytnout žádné bližší informace. Lituji.“
„Tak vy mi nemůžete poskytnout bližší informace, jo?“ Sinistrová si založila ruce v bok a vzdorovitě pohodila hlavou. „Tak víte co? Běžte si ty lektvary učit sám. Já vám na to kašlu.“
Zanechala ho stát ve své učebně jako opařeného, trhla dveřmi a pustila se točitými schody dolů do jižního křídla hradu. Brumbál ji dohonil až u jejích soukromých komnat.
„Profesorko Sinistrová, nehodláte doufám podnikat v této záležitosti vlastní kroky?“
Aurora se po něm ohlédla s rukou na klice.
„Jistěže ne. Jak vás jen mohlo napadnout, že podniknu kroky k záchraně svého nejlepšího přítele? Taková pitomost!“
„Auroro, musím vás důrazně požádat, abyste se držela zpátky.“
„Dost, to stačí,“ zasyčela nebezpečně a strach v jejích očích vystřídala zuřivá nenávist. „Vy zatraceně dobře víte, co je ten parchant zač, a místo toho, abyste sám zasáhl, pošlete proti prvotřídnímu střelci obyčejnýho pěšáka -“
„Auroro -“
„Nebudu se držet zpátky! Takový rozkazy si strčte do prdele! Anebo si je nechte pro někoho z toho vašeho Fénixova řádu. Ti vás na rozdíl ode mě musí poslouchat.“
„Nejspíš jste zapomněla, že zde ještě stále zastávám funkci ředitele a vy jste mi jako zaměstnankyně školy podřízena...“
„Svoji funkci mi připomínat nemusíte. Zato já bych vám nejspíš měla připomenout, že do toho, co dělám ve svým osobním volnu, je vám velký kulový.“
„Auroro, prosím...“ Albus sáhl po posledním záchranném lanu, kterým ji ještě mohl zachytit. Položil ruku na hřbet její dlaně a odněkud z hloubi deprimované a vyčerpané duše vydoloval laskavý tón. „Já chápu vaše rozčilení, ale -“
„Ne, nechápete, Brumbále!“ nedala se ukolébat jeho soucitem. „Kdybyste chápal, už dávno tady spolu nemluvíme! Nechal jste ho Yaxleymu na hraní a jsou to už skoro tři hodiny, takže laskavě přestaňte marnit čas, kterej ještě zbejvá!“
Vyškubla dlaň z té jeho a zabouchla mu před nosem.

Kdyby Severus nebyl pod zatemňovací kletbou a kdyby se nenacházel v tom nejspodnějším podlaží Ministerstva kouzel, byl by nejspíš překvapen, že venku svítá. Znamenalo to, že přežil neuvěřitelných pět hodin mučení pod taktovkou toho největšího psychopata, s nímž se kdy setkal.
„Corbane?“ zaznělo sladce od právě pootevřených dveří.
„Ano, Dolores?“ protáhl Yaxley.
Do jeho hlasu prosákla únava a bylo v něm patrné zklamání. Někde v koutku mysli si Corban přál, aby poslední ze čtyř připravených procedur Snape nezvládl. Měl sice od ředitelky příkaz nepřikračovat k definitivnímu uzavření případu předtím, než si s ním ona sama promluví, ovšem... nikdo není dokonalý, i mistr tesař se někdy utne a nehody se stávají, že? Nevyšlo to. Ten chlap byl pořád naživu a dokonce při smyslech. A jediné, co z něj za celou dobu dostal, byly jen rozličné tělní tekutiny a v hodně vypjatých chvílích ochraptělý řev.
„Jak to vypadá? Mohu vstoupit?“
„Jistě, pojďte dál, paní ředitelko.“
„Řekl něco zajímavého?“
„Neřekl vůbec nic. Ani slabiku neutrousil. Ale mně na tom zase tolik nezáleží.“
„Hmm. Dobrá. Přebírám si ho, Corbane. Až skončím, zavolám si vás a společně případ uzavřeme.“
„Jak si přejete, paní ředitelko.“
Tentokrát Yaxleyho hlas obsahoval slizkou stopu servilnosti a nádech zvráceného potěšení.
Když jeho těžké, okované boty dozněly kdesi v dáli, Dolores Umbridgeová udělala něco, v co Snape už ani nedoufal. Zrušila působení zatemňovací kletby a nechala jej prohlédnout. Jindy měkké a přívětivé světlo pochodní se mu teď zakouslo do zornic a na malou chvíli ho oslepilo stejně jako tma. Když rozmrkal slzy, spatřil nad sebou odulý obličej Umbridgeové a...
„Jste laskavá, Dolores, ale... nemohla byste na mě to kouzlo znovu seslat? Musím říct, že i leptání kůže bylo příjemnější než se na vás dívat. Řekl vám už někdo, že rok od roku čím dál víc připomínáte tlustou ropuchu?“
Umbridgeová se nafoukla jako... ano, přesně jako ropucha... a vlepila Severusovi takovou facku, že kdyby ho nenechala připoutat, sletěl by ze židle dolů.
„Než jsem vás osobně poznala, nechala jsem si o vás vyprávět. Mluvili různí lidé a měli různé názory, ale na jedné věci se všichni shodli. Tvrdili, že jste mimořádně galantní a uctivý k ženám. Jeden z nich mi prozradil, že pro vás prakticky neexistuje žena, kterou byste odmítl. A vida, ona taková žena existuje. Jsem to já. Ke mně jste nikdy neprojevil ani špetku úcty a vaše zdvořilost byla pouze ironická.“
„To bude tím, že vy nejste žena, Dolores. V každé ženě je ukryté něco přitažlivého, něco něžného nebo zranitelného, něco tajemného. Vy jste tajemná asi tolik co desetkrát přečtený návod na přípravu bradavičnatého lektvaru, víc nežnosti než vy má v sobě i kořen mandragory a když si představím, že bych měl s vámi sdílet lože, bez mučení přiznávám, že bych se raději sám vykastroval. Vy nejste žena, Dolores, vy jste stvůra.“
Umbridgeová byla ve tváři bílá jako vápno a to, co na jejím výrazu působilo nejděsivěji, byl fakt, že pozbyl jakoukoli mimiku. Podobala se voskové figuríně, kterou někdo oživil, aby pomocí ní spáchal něco strašlivého.
„Děkuji za vaši upřímnost, Severusi,“ vypáčila skřípavě ze staženého hrdla. „I já k vám budu upřímná. Na samém počátku jsem doufala v naše spojenectví, ve spolupráci, jež by vedla k obnově a očistě, k návratu ke kořenům. Později jsem pochopila, že mé přání bylo naivní. Spolupráce s vámi není možná. Jste nenapravitelně poškozený. Není nic, co by vás mohlo vyléčit. Jste hnisavý vřed společnosti, který je třeba odstranit. Corban se o vás postará. Sbohem.“

Mezitímco Aurora Sinistrová klepala na dveře domu Malfoyových (nikolivěk kvůli prospěchu jejich syna), Harry s Hermionou po probdělé noci seděli ve Velké síni a hypnotizovali prázdné místo po svém kolejním řediteli, které teď více než kdy dřív bilo do očí. Kromě Severuse chyběl za učitelským stolem i Brumbál, profesorka Sinistrová a Sirius Black. Toho se Harry nad ránem pokoušel najít, aby se ho zeptal, jestli ví něco nového. Bohužel ho nikde nezastihl, a tak se zklamaně připojil ke svým spolužákům z řad ranních ptáčat a zamířil na snídani. Hermiona byla tou dobou už také ve Velké síni. Postávala u nebelvírského stolu a debatovala s Nevillem.
„Poslyš, Harry, mám nápad. Teda, napadlo to Nevilla, ale já s ním souhlasím.“
„Co je to za nápad?“
Harry nezněl příliš nadšeně a kdyby si mohl vybrat, raději by se neptal. Tušil totiž, co z ní vypadne, a právem se obával, že ani potom nebude mít na výběr a bude muset souhlasit taky. Protože jsou nejlepší kamarádi. Protože jsou z Nebelvíru. Protože Severus je pro ně důležitý. Protože dny, kdy se nesměli a nemuseli do ničeho zapojovat, jsou nenávratně pryč. Protože stejně jako všichni ostatní se ocitli ve válce.
„Víme, kde je. Víme, jak se tam dostat. A taky víme, že Brumbál neuspěl.“
„Jak to můžeš vědět?“ namítl Harry. „Třeba už se vrátili, jen -“
„- jen nám o tom nedali zprávu? To je blbost, Harry. Nevrátili se. Neville se byl ptát na ošetřovně. To by přece bylo první místo, kam by zamířili. Vzhledem k tomu, co -“ Hermiona zbytek věty spolkla, jelikož si uvědomila, že její hlas začíná připomínat morče.
„Jo, to máš nejspíš pravdu.“ Harry si rozpačitě odkašlal a přemýšlel, jestli o tom někdy Hermiona začne mluvit, anebo bude muset tohle téma otevřít sám. „Takže co vás s Nevillem napadlo?“ vrátil se k původnímu tématu. „Chystáte se na záchrannou misi? Chcete si pro něj dojít na Ministerstvo kouzel?“
„Přesně tak. Oba jsme tam už byli. Neville dokonce víc než jednou. Vyzná se tam.“
„Jak se tam chcete dostat?“
„Normálně, vchodem pro návštěvníky.“
„No, já myslel, jak se plánujete dostat ze školy. Jak se dostanete odtud až do Londýna?“
„Na testrálech přece,“ prohlásila Hermiona, jako by šlo o nejsamozřejmější věc na světě.
„Na testrálech,“ zopakoval po ní Harry a tvářil se ohromeně, poněvadž sen, v němž letí s Nevillem na testrálovi do Londýna, měl stále ještě v živé paměti. Stejně jako zbytek toho snu. „Ty si myslíš, že jsem měl tenkrát vidění... Myslíš, že je to něco, co se má stát. Je to tak?“
„Ano. Myslím, že se to má stát.“
„Všechno to, co se mi tehdy zdálo?“
„Všechno, co se ti tehdy zdálo.“
„Včetně -“
„Ano.“
„Takže...?“
„Teď to nebudeme rozebírat, Harry.“
„A nebudeme to rozebírat proto, že mezi vámi něco je, anebo proto, že mezi vámi nic není, ale ty by sis přála, aby bylo?“
„Harry, přestaň!“
„Jen chci pochopit, co se děje! Jestliže se mám pustit do něčeho tak šíleného, jako je přelet nad Británií na hřbetu neviditelného koně, tak potřebuju mít jistotu, že to nebyl obyčejný fantasmagorický sen šestnáctiletého puberťáka, ale realita! Protože jestli to není realita, pak není reálné ani to, že by se nám to povedlo.“
„Teď nezníš jako Nebelvír,“ upozornila ho Hermiona uštěpačně. „Zníš jako někdo ze Zmijozelu, kdo si právě nadělal do kalhot.“
„Hele, brzdi, jo?“ ohradil se Harry. „Zaprvé, já nemám strach. Zadruhé, na tu misi vyrazím s vámi. Přece bych tě nenechal jít samotnou. A zatřetí, moje babička Phillipa chodila do Zmijozelu a já na ní neshledávám nic špatného. Mám v té koleji pár přátel.“ Očima zabloudil ke zmijozelskému stolu. Jeho pohled se střetl s pohledem Draca Malfoye. „I když uznávám, že jsou někdy na přesdržku. Každopádně by mě potěšilo, kdybys o nich nemluvila jako o něčem nevábném, na co jsi šlápla v sovinci.“
„Tak jsem to ale vůbec nemyslela!“
„To jsem rád.“
„Hmm... Poslouchej, nenavrhoval ti Moudrý klobouk, aby ses připojil ke zmijozelským?“
Harryho polila vlna horka. Na tvářích mu naskákaly rudé fleky.
„A co má být? Jsem snad mezi nimi? Nejsem.“
„A proč mezi nimi vlastně nejsi?“
„Protože by mě táta přetrhnul jako hada,“ přiznal suše Harry a dojedl zbytek palačinky. „Myslíš, že nás vyloučí ze školy, jestli to nevyjde?“
„Harry, jestli to nevyjde, tak už nám to bude jedno. Budeme totiž mrtví. Nebo si přinejmenším budeme přát, abychom byli,“ dodala Hermiona pochmurně.

„Víš, Snape, na tenhle okamžik jsem čekal dlouho a musím říct, že se mi trpělivost vyplatila.“
Yaxley kolem Severuse obcházel jako šelma drážděná blízkostí kořisti. Prohlížel si ho nyní s enormním zájmem a rozkošnickým zaujetím. Nejvíce ho fascinovala jizva na jeho krku. Hrubý, rezavý kus kůže, který se táhl od dolní čelisti až ke klíční kosti.
„Striga bažinná, že? Jizvy od nich zůstávají charakteristicky zbarvené. Některé jejich jedy hojně využíváme při práci se zadrženými.“
Snape na to nic neřekl, třebaže to pro něj byla bezpochyby zajímavá informace.
„Původně jsem měl připravený úplně jiný konec, ale teď mi připadá správné, že použijeme kapku ironie...“
Yaxley sáhl do vnitřní kapsy hábitu pro malou křišťálovou lahvičku a nastavil ji světlu z plápolajícího ohně. Severus na to neřekl nic, podle barvy však neomylně poznal, co se v ní skrývá.
„Jed, kterým strigy potírají své šípy, rozhodně není nudný. Alespoň co se průběhu umírání týče. Oběti prý trpí jako zvířata chycená do pasti nesnesitelné bolesti. Strigy nad nimi ještě dlouho po ulovení stojí a smějí se jejich agonickým křečím.“
Severus stále nic neříkal, přestože chuť od plic na něj zařvat, ať si ty žvásty strčí do otvoru mezi hýžďovými svaly, byla velká.
„No, uvidíme, jak zábavný při tom budeš ty. Jsem zvědavý. Tak začneme.“
Konečně, chtělo se Snapeovi říct, ale neřekl nic.
Yaxley k němu přikročil. Tvář měl napjatou a zalitou ruměncem. Uvnitř se očividně třásl vzrušením. Vytáhl z kapsy svůj nůž se zlatou rukojetí, ostří polil tekutinou z lahvičky a pomalým, soustředěným pohybem jím přejel po Severusově jizvě. Štípalo to a pálilo, ale po tom všem, čím si za posledních pět hodin prošel, to byla bolest téměř příjemná. Nebránil se. Yaxley nožem nezajel nijak hluboko, potřeboval jen, aby se jed dostal do oběhu.
Poodstoupil a zaujatě si prohlížel tenký rudý proužek na Snapeově krku, z něhož se začínaly uvolňovat drobné kapky krve. Napětím ani nedýchal. Usadil se do pohodlného křesla naproti Severusovi a pozoroval...
Nejprve pozoroval lačně. Pak netrpělivě. A pak už poněkud nervózně. Počítal samozřejmě s tím, že nástup účinků zabere nějaký čas, domníval se však, že to budou nanejvýš desítky sekund.
Snape se potměšile usmál jeho zmatenému výrazu. Nic ovšem neřekl.
„Co to má znamenat?“ vybuchl Yaxley, jakmile ve Snapeových očích postřehl jiskru pobavení. „Co to má ksakru znamenat?“ vztekal se a jeho mozek pracoval na plné obrátky. „Je možné, že v tom flakónu vůbec nebyl jed? Došlo tu k sabotáži? Ale z čí strany? KDO je k čertu za tohle zodpovědný?!“
„Já,“ ozvalo se ode dveří.
Yaxley otočil hlavu a pohlédl do tváře Jamese Pottera. Stál tam ve svém prvotřídním pracovním obleku s knoflíky ve tvaru Zlatonek a s koženým výrazem.

...do cíle zbývá 8 kroků...

Chapter Text

„Pottere? Co tu pohledáváte? A co sakra myslíte tím, že -“
James bleskově tasil hůlku, ale Yaxley, ač rozrušen, byl pořád dostatečně rychlý na to, aby se stihl přemístit Severusovi za záda a přiložit mu nůž k hrdlu.
„To je mi ale překvapení. Tak kdo z nás bude rychlejší, Snape? Co bys řekl?“ dotázal se Yaxley výsměšně a nepříjemně mu zatlačil na hrtan.
James zachoval klid. Nepřestával na Yaxleyho mířit, zároveň však promluvil opatrně a chránil se zvýšit hlas.
„Je konec, Yaxley. Grindelwald už dostal echo. Míří sem jeho člověk.“
„A to echo mu dal kdo? Chceš mi tvrdit, že ty? Vždyť ani nevíš, jak ho správně oslovit.“
„Dobře vím, jak se Grindelwald nechává titulovat, a je mi to upřímně jedno. Já ho za svoji nejvyšší autoritu nepovažuji. Nicméně to nemění nic na faktu, že momentálně zuří jako hladová mantichora a roli v tom opravdu nehraje to, jak ho oslovuji nebo neoslovuji. Spíš bych viděl problém v tom, že se nějaký mstivý hlupák pokusil zabít jeho muže číslo jedna a budoucího regenta této země.“
Yaxley zbělal a na čele mu vyrazil pot.
„Co jsi to řekl?“
„To jsi nevěděl, že Severusova dcera Eleanora je zaslíbeným Světlem a ženou, která se má po dovršení sedmnácti let chopit vlády v naší zemi?“
„O příchodu Světla samozřejmě vím – já – totiž – já jsem neměl ponětí -“
Yaxleymu se zachvěla pravá ruka. Ostřím nože teď dočista nechtěně nařízl další kousek kůže na Severusově krku.
„Tvá neznalost tě bohužel neomlouvá, Yaxley. Nyní máš na výběr z těchto možností: Buď Severuse pustíš, požádáš jeho i svého nejvyššího o odpuštění a smíříš se s tím, že přijdeš o některá dosavadní privilegia, anebo Severuse zabiješ a budeš čelit stejnému osudu jen o několik okamžiků později. Tak co bys řekl, že je lepší?“
Tlak ostří nepatrně povolil. Yaxley se však odjakživa pyšnil mimořádnou vytrvalostí.
„Co když jen blafuješ, Pottere?“
„Neblafuje,“ ozvalo se za Jamesovými zády a do místnosti vstoupil Lucius Malfoy.
Jeho hábit byl pochopitelně o něco nákladnější než ten Potterův a absence legračních knoflíků mu propůjčovala daleko serióznější dojem.
„Luciusi?“ Yaxley rozmrkal studený pot, který mu zatékal do očí.
„Corbane, přestaň dělat hlouposti a dej ten nůž stranou, než ho tou roztřesenou pazourou podřízneš jako slepici.“ Malfoy si ho měřil chladným pohledem a s každým jeho slovem klesla teplota vzduchu o jeden stupeň.
Yaxley sundal ostří ze Snapeova hrdla a o krok couvl. Rukojeť nože však dál křečovitě svíral.
„Tak to bychom měli,“ pochválil si vývoj situace Malfoy a líným mávnutím hůlky nechal zmizet provazy poutající Severuse k židli.
Severus se namáhavě postavil na nohy a kulhavým krokem poodešel do vzdálenosti, kterou považoval za bezpečnou. Přemístil se k Yaxleyho stolu a začal z něj postupně sbírat své osobní věci.
„Teď ti vyřídím pozdrav od našeho otce,“ předeslal Lucius a stejně nevzrušeným pohybem, jakým vysvobodil Snapea, srazil Yaxleyho na kolena.
Yaxley okamžitě padl tváří k zemi a sepjal ruce v prosebném gestu.
Malfoy k němu přistoupil s výrazem hlubokého opovržení, vrazil mu špičku boty pod bradu a donutil ho zvednout hlavu.
„Jsem připraven k pokání, Luciusi. Jsem připraven se omluvit. Jsem připraven -“
„- přijmout trest?“
„A-ano. Přijmout trest. Adekvátní trest, pochopitelně.“
„Severusi, jaký je adekvátní trest za to, co ti Corban udělal?“ obrátil se Lucius k Severusovi zamyšleně. „Co ti vlastně všechno provedl?“
„To nechceš vědět,“ odpověděl Snape a uložil si do kapsy poslední věc. „Musel bys ho zabít.“
„Takže myslíš, že adekvátní trest je smrt?“
„Já nevěděl, jakou má cenu!“ vykřikl Yaxley, zachvácený panikou a šílený strachem. „Netušil jsem, co pro nejvyššího znamená! Potter tvrdil, že když ho pustím, tak přijdu jen o místo!“
„Potter v této záležitosti nerozhoduje,“ oznámil Malfoy suše a lehkým nakopnutím Corbana přiměl se narovnat. „Otec svěřil tvou budoucnost do rukou mně. Řekl doslova: Udělej s tím chlapem, co uznáš za vhodné. Jen zajisti, abych už nikdy neviděl jeho obličej. Čili...“
Yaxleyho očima proběhl takový děs, že bylo jen těžko uvěřitelné, že jde o toho samého muže, který si ještě před chvílí troufal rozhodovat o něčím životě. Instinktivně se pokusil ochránit svou tvář, ale Malfoy jeho krok předvídal, a tak ho zablokoval překážecím kouzlem. Poté na Yaxleyho seslal kletbu, která jej zohavila k nepoznání. Jeho obličej vypadal jako jedna velká bradavice, vlasy se mu stáhly až do poloviny temene a místo nosu zůstaly jen dvě díry.
„A ještě taková malá drobnost,“ pousmál se, namířil hůlkou na jeho hruď a vyslal proti němu tenký modrý paprsek.
Yaxley prudce rozhalil svůj hábit i košili pod ním a zařval, až se pochodně v držácích na zdi, zakymácely. Na prsou měl vytetovaný nápis ZRÁDCE.
„Nemusím doufám podotýkat, že jsi s okamžitou platností sesazen z postu prvního náměstka ředitelky a vyloučen z kolektivu pracovníků Úřadu,“ dodal ještě Malfoy, když Yaxley konečně utichl. „Pokud Severus necítí potřebu něco doplnit...“
Severus zavrtěl hlavou.
„...tak tě požádám, abys mě doprovodil do atria. Tady už nemáš co dělat.“
Corban Yaxley vstal a vratké nohy ho sotva nesly, když vykročil za Luciusem na chodbu.
Severus s Jamesem je následovali, udržovali však dostatečný odstup, aby spolu mohli nerušeně hovořit.
„Promiň, že to tak trvalo. Než jsem přišel na to, kam tě zašil, uplynula skoro hodina. Pak jsem musel zjistit, koho si vodí s sebou jako asistenta, abych ho mohl zneškodnit, vytrhnout mu vlasy a použít Mnoholičný lektvar. To taky zabralo nějaký čas. Ale na třetí kolo už jsem dorazil.“
„Všiml jsem si. Posílal jsi mi povzbuzující kouzla. Díky, hodně mi pomohly.“
„Víc jsem udělat nemohl. Bylo třeba počkat na tu správnou chvíli. Doufám, že to chápeš.“
„Naprosto,“ ujistil ho Severus, zatímco kráčel na rozleptaných chodidlech a přemáhal mdloby. Adrenalin z jeho těla pomalu vyprchával a to s sebou přinášelo nepříjemný doprovodný jev – všechna utrpěná zranění přicházela k sobě. „Sehrál jsi to bravurně, Jamesi. Ta výměna lahviček... Jak jsi to udělal? Yaxley ji měl přece v hábitu.“
„Přesně tak. Měl ji v hábitu. V hábitu, na který jsi mu naplival krev, takže když jsme pak o přestávce odcházeli, ochotně jsem mu nabídl, že ho vyčistím, a při té příležitosti jsem mu prohledal kapsy. Když jsem tu lahvičku našel, už mi bylo jasné, co zamýšlí. Nechal jsem zmizet obsah a nahradil ho vodou, kterou jsem obarvil, aby co možná nejvěrněji kopírovala původní tekutinu.“
„Ta barva se ti napodobit nepodařila,“ ušklíbl se Snape. „Hned, jak jsem ji uviděl, věděl jsem, že to není jed.“
„Yaxley to ale nepoznal.“
„Ne, nepoznal. Yaxley sice tyhle látky rád využívá, ale v jejich rozeznávání je stejně tupý jako troll v partii šachu. Ani nevíš, co mě stálo udržet v sobě hurónský smích, když mi tou vodičkou mával před očima a hrozil trýznivou smrtí... Mimochodem, kdo kontaktoval Grindelwalda? To jsi přece nebyl ty. Nebo snad něco nevím?“
„Zařídila to Aurora.“
„Aurora? Aurora Sinistrová?“
„Jistě. Objevila se ve čtyři ráno u Malfoye doma a donutila skřítku vytáhnout ho z postele. Malfoy pak zamířil rovnou za Grindelwaldem. Hej!“ James Severuse na poslední chvíli zachytil, aby neupadl. „Nechceš se na chvíli posadit a odpočinout si?“
„Ne, to zvládnu,“ odmítl Severus. „Potřebuju jít dál, dokud mám ještě nějakou sílu. Poppy už se o mě postará.“
„Poppy ne, kamaráde. Postará se o tebe Lily. Čeká v atriu.“
„To jste kvůli tomu budili i Lily?“
„Vzbudila se sama a trvala na tom, že půjde se mnou. Půlku noci proseděla u fontány pod neviditelným pláštěm.“
„Jinými slovy její pomoc nemůžu odmítnout.“
„Přesně tak,“ usmál se James a vzápětí si úsměv z tváře vymazal.
Vystoupili z výtahu v přízemním podlaží půl minuty poté, co z jiného výtahu vystoupili Malfoy s Yaxleym, a byli teď zhruba padesát metrů za nimi, když si James všimnul svého syna postávat u zlaté fontány ve společnosti Hermiony Grangerové a Nevilla Longbottoma. Všichni tři už byli pod nemilosrdnou palbou slov ze strany paní Potterové.
„Co tady proboha živého dělají?“ zděsil se a přidal do kroku.
Severus byl chvíli zmatený. Před očima mu tančily jiskřičky bolesti, takže neviděl tak ostře jako jindy. Zatnul zuby, zrychlil také a za okamžik už spatřil důvod Jamesova rozhořčení.
Kolem Lily stáli v malém hloučku jeho studenti a provinile klopili zrak. Na kraji fontány seděla Aurora Sinistrová a přísně na ně zahlížela. Harry, Neville a Hermiona... Ti, pro které znamenal víc než pro ostatní. Ti, které měl rád víc než ostatní. Harry, Neville a... Hermiona.
Hermiona.
Yaxley! On má pořád ten nůž!
„Malfoyi, zadrž ho! Jamesi!!!“
Než se oslovení muži stačili zorientovat, Yaxley změnil směr a vyrazil rovnou k Hermioně. Několika rychlými přískoky byl u ní a bodnul. Prudce, surově, zespoda.
Do dráhy jeho ostří však na poslední chvíli vstoupil někdo jiný. Aurora se vrhla před Hermionu bez rozmýšlení, beze slova. Nepromarnila ani zlomek sekundy.
Krátká čepel Yaxleyho nože jí projela podbřiškem a na moment ji připravila o dech. Když ho od ní odtrhli a čepel vyklouzla ven, podlomila se jí kolena.
Od té chvíle bylo všechno v jakési podivné mlze. Šok způsobil, že téměř nevnímala bolest, ale zato cítila, jak jí zrychlený srdeční tep vyhání z těla obrovské množství krve. Mokrého, lepkavého tepla, které se rozlévá pod ní, na vyleštěné parkety atria. Zaznamenala obličej Lily Potterové, která si k ní ze strany přiklekla. Uslyšela její slova. „Lež klidně. Spravím to. Všechno bude dobrý.“ Potom ucítila, jak jí Lily zmáčkla chlístající ránu na břiše. Uviděla, jak bere do ruky hůlku a chystá se kouzlit. Pak se jí začala klížit víčka. Severusovu tvář už postřehla jen koutkem přivřeného oka a z jeho hlasu dokázala vstřebat jen tón a barvu. Slova se ztrácela v dálce, do níž nezadržitelně odplouvala.
Severus klesl na zem, položil si její hlavu do klína a sáhl do hábitu pro hůlku.
„Ještě ne,“ zarazila ho Lily úsečně.
„Ale já jí musím říct -“
„Až to dokončím.“
„Jenomže to už možná -“
„Tak poslouchej! Pokud ji přivedeš k vědomí teď, bude to pro ni jako ocitnout se v pekle. Zakazuju ti to!“
Snape nechal hůlku zastrčenou v kapse. Rozhodl se neodporovat a neodvádět zbytečně Lilyinu pozornost. Prostě Auroru držel v náručí, kontroloval její životní funkce a konejšivě ji hladil po vlasech.
Harry, Neville a Hermiona strnule přihlíželi, zatímco James a Lucius svírali odzbrojeného a spoutaného Yaxleyho každý za jedno nadloktí.
Lily trvalo nekonečných pět minut, než složitým zaklínáním vyspravila narušené cévy a potrhané tkáně. Během poslední série léčivých kouzel začalo srdce Aurory Sinistrové klopýtat. Po zacelení vstupní rány pak přestalo pracovat.
Jakmile si toho Severus všiml, nečekal na Lilyiny rozkazy, okamžitě se chopil své hůlky a poslal jí do těla paprsek křísícího kouzla.
Bezúspěšně.
„Ne, ne, ne, ne... Vrať se ke mně. Vrať se ke mně. Vrať se ke mně.“
Opakoval ta slova jako mantru a levou rukou držel Auroru za bílou, studenou tvář.
„Vrať se, prosím. Ještě jsem ti neřekl všechno. Takhle to nesmí skončit... Takhle to přece nemá skončit!“
Lily znovu rychle překontrolovala svoji práci. Žádné pochybení neshledala. Dívala se, jak zoufale se Severus snaží přivést Auroru zpět k životu, a nedokázala pochopit, proč se to nedaří. Tepny byly zacelené a průchodné, krevní oběh mohl fungovat bez omezení, vnitřní orgány byly v pořádku. Ano, ztratila hodně krve, ale ne takové množství, aby si s tím tělo neporadilo.
Po čtvrt hodině Severus svého snažení zanechal. Ještě chvíli ji držel v náručí, hladil po tvářích a po těch vlastních nechal téct slzy. Pak ji co nejjemněji položil na zem, pramínky havraních vlasů jí zastrčil za uši, tak jak je nosívala, a na její chladné čelo vtiskl polibek. Potom vstal a přistoupil k Yaxleymu.
Na sobě měl špínu a krev, obličej mokrý od slz a vlasy slepené směsí prachu a potu. Přesto v něm bylo něco ledově důstojného, co budilo strach. Jeho tvář připomínala mramor. Ten, do kterého bude co nevidět vytesán váš epitaf.
„Za jiných okolností bych takovou zrůdu, jakou z tebe udělal Lucius, nechal naživu co nejdéle, aby mohla běhat po světě a sklízet stejné urážky a posměch, jaké museli snášet ti, kteří v poutech kráčeli mezi těmito zdmi. Tvůj poslední čin však dokazuje, že čím větší utrpení zažíváš, tím větší utrpení rozdáváš druhým. Jsi posedlý nenávistí. Jsi jejím služebníkem a otrokem. A já tě teď moc rád vysvobodím.“
Yaxley propukl v ohlušivý smích. Smál se tak hlasitě a tak šíleně, že se na místo začali sbíhat nejrůznější pracovníci Ministerstva, aby se podívali, co se děje. Dorazila i Umbridgeová, která před několika minutami zjistila, že postrádá svého prvního náměstka a jednoho speciálního zadrženého. Přiběhla do atria celá zchvácená a na výjev u fontány zůstala zírat jako do vitríny s něčím kromobyčejně šokujícím.
„Tak ty bys mě chtěl potrestat, ano? A jak by sis to představoval?“ vysmíval se Yaxley a po znetvořeném obličeji mu tekly slzy smíchu. „Zabiješ mě teď a tady? Před očima všech těch lidí? Na půdě Minis-“
Corban Yaxley znenadání utichl. To ticho trvalo přesně dvě vteřiny. Pak se ozval příšerný, uširvoucí křik a všem chvíli docházelo, komu patří a co je jeho příčinou. Ten nelidský nářek vycházel z Yaxleyho úst a byl způsoben skutečností, že to samé ostří, které vzalo život Auroře Sinistrové, teď proniklo do jeho vlastního těla a odzdola nahoru ho rozpáralo jako kus dobytka.
Severus mu celou dobu hleděl zpříma do očí a objímal ho v pase pro případ, že by se chtěl v předsmrtných křečích složit na zem. To mu Snape nehodlal dovolit. Jeho stisk byl pevný, nikoli však hrubý. Nepociťoval k Yaxleymu nenávist. Cítil jen prostou touhu po zadostiučinění, obrovskou, žíznivou a přirozenou.
Yaxley byl součástí kouzelnického světa dost dlouho na to, aby chápal jeho elementární zákony. A jedním z nich bylo právo krevní msty. Mohlo se zdát, že jde o krutou a veskrze osobní věc, ale opak byl pravdou. Vědomí tohoto nároku bylo v každém čaroději zakořeněno tak hluboce a vnímáno tak samozřejmě, že nikdo v samotném aktu nespatřoval nic osobního. Stejně jako mistr popravčí nebere osobně exekuci na odsouzeném. Navíc tím byla provinilému prokazována laskavost – pokud jste totiž prolili nevinnou krev, vaše duše propadla Temnotě a její budoucnost ležela v propasti Nicoty. Jestliže však byla vykonána spravedlivá odplata, jestliže jste trpěli stejně jako vaše oběť, pak jste se vykoupili a mohli pokračovat dál.
A tak se i duše Corbana Yaxleyho nyní vydala na svou další cestu. Severus nechal bezvládné a bezkrevné tělo dopadnout na podlahu a nůž se zlatou rukojetí zmizet.
„To snad - To nemůžete myslet - To přece -“ Umbridgeová se zalykala zděšením a hlas jí přeskakoval do tónů špatně naladěných houslí. „To je - To byl Yaxley?!“
„Máte na mysli tohle?“ pozeptal se Snape a ukázal na mrtvolu pod svýma nohama. „Vůbec netuším, o koho jde, ale před malou chvílí napadl a zabil profesorku Sinistrovou, která sem dnes ráno přivedla na exkurzi tři své nejlepší žáky.“
James byl ohromený, jak nestydatě Severus lže a jak vyrovnaně čelí Umbridgeové jen pár okamžiků poté, co mu v náručí zemřela přítelkyně a on sám se brutálně vypořádal s jejím vrahem. Hermiona, Neville a Harry se zaskočenými výrazy také nezůstávali pozadu.
„Co prosím? Já jsem asi špatně -“
Umbridgeová zakoulela očima, přikryla si ústa kapesníčkem a hlasitě se zajíkla. Pak pokynula svým dvěma tělesným strážcům.
„Chopte se ho!“
Muži se však ani nepohnuli.
„Řekla jsem, abyste ho zadrželi! Hned!“ vřískla.
Několik přítomných si promasírovalo ušní bubínky. Její ramenatá ochranka ovšem dál stála na místě jako vrostlá do země.
„Tak vy odmítáte plnit moje příkazy? Uvědomujete si, co to pro vás znamená?“
„Zhola nic,“ pronesl hebce Lucius Malfoy. „Mají nařízeno chránit vaši osobu, Dolores, nikoli vykonávat spravedlnost, od toho jsou tu bystrozorové. A ani ti už momentálně nejsou potřeba. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Tento ohavný tvor byl zabit, protože zabil. Vše proběhlo v souladu s právem krevní msty.“
„Tento člověk,“ drtila Umbridgeová mezi skřípějícími zuby a oteklým ukazovákem mířila na mrtvolu Yaxleyho, „má na sobě šaty mého prvního náměstka! Jsem si zcela jistá, že se jedná o něj!“
„Chcete nám tvrdit,“ pokračoval stále tím sametovým hlasem Lucius, „že váš první náměstek, Dolores – muž, kterého jste sama navrhla a potvrdila do významné funkce – by byl schopen za bílého dne, na vznešené půdě Ministerstva kouzel, před zraky desítek svědků, před citlivýma očima mládeže, chladnokrevně zavraždit nevinnou ženu?“
Tučné tváře Dolores Umbridgeové rudě žhnuly, rty měla vzteky přilepené k sobě.
„Tak vidíte. Něco takového přece nemůže být pravda. Poněvadž kdyby to pravda byla, Dolores...“ Malfoy k ní přistoupil a položil jí levou ruku na rameno. Ucítila tlak masivního prstenu i přes tvídové sako a zašilhala po něm. Při pohledu na tu starodávnou runu jí vyschlo v krku. „...musel bych z toho vyvodit důsledky.“
Umbridgeová horlivě pokývala hlavou a s velkým úsilím si na obličej nasadila masku zdvořilé a vlídné pokory. Koutky úst jí ovšem nehezky poškubávaly.
„Jistě. Samozřejmě. Pročpak jste sem vlastně přišel, Luciusi? Za panem ministrem?“
„Ne, Dolores. Přišel jsem vyzvednout něco, co patří našemu nejvyššímu. Omylem se to dostalo do nepovolaných rukou. V nejnižším patře.“
„Ach. V tom případě doufám, že už je vše v pořádku.“
„Ano. Naštěstí nedošlo k nejhoršímu.“
„Pokud se to stalo omylem a vše je v pořádku, pak jistě nebudete nejvyššího zatěžovat podrobnostmi, je to tak?“
„Protentokrát ho podrobností ušetřím. Jestliže však k takovému politováníhodnému omylu dojde znovu, budu nucen mu některé detaily sdělit.“
„Rozumím. Děkuji, Luciusi. Vy,“ obrátila se na svou asistentku Mafaldu Hopkirkovou, která jí poslušně stála po boku, „zařiďte, ať to tu někdo uklidí.“
Věnovala jim všem poslední sžíravý pohled a urychleně zmizela.
Hermiona se rozpačitě a opatrně přiblížila k Severusovi. Věděla, že k rozhovoru, kterým by ospravedlnila svou bezhlavou akci, jí prostor nedá, ale to, co udělal, ani v nejmenším nečekala.
„Profesore Snape? Je mi to líto...“
Pokusila se ho vzít za ruku, ale on ji od sebe prudce odstrčil a vrhl na ni takový pohled, až sama o několik kroků couvla, raněná krutostí a vyděšená syrovou temnotou v jeho očích.
„Nedotýkejte se mě. Vraťte se ke svým spolužákům a vyčkejte příchodu profesora Blacka, který vás doprovodí zpět do školy.“
„Promiňte. Omlouvám se. Já... Vy... vy nepůjdete s námi?“
„Ne. Vrátím se do Bradavic později. O rozhovor se mnou ale nepřijdete, nebojte. To, co jste udělala, rozhodně nelze přejít shovívavým úsměvem.“

...do cíle zbývá 7 kroků...

Chapter Text

Ležel na lůžku v soukromé ordinaci Lily Potterové a mlčky snášel její bolestivé dotyky. Věděl, že sám by si na tyhle rány nebyl schopný ani sáhnout, natož je vyčistit a zhojit. To vědomí však nijak nezmírňovalo jeho utrpení. A možná to tak bylo dobře. Zasloužil si trpět. Za to, jak se nechal ovládnout hněvem. Za to, jak špatně zvládal své emoce. Za to, jak mizerně se teď kvůli němu musí cítit jiní.
„Doufám, že je nehodláš potrestat vyloučením z Bradavic,“ prohodila Lily mimochodem, zatímco mu likvidovala popáleniny na chodidlech. „A neříkám to jen proto, že je mezi provinilými i můj syn, kterého bych jednou ráda viděla na vysokém učení.“
„Čeká je vyloučení podmínečné,“ prohlásil Severus a loknul si starorežné, kterou po vstupu do místnosti zrekvíroval z Lilyina pracovního stolu. „A kuchání tlustočervů každé úterý a čtvrtek až do Vánoc.“
„To je fér,“ zhodnotila Lily. „Myslím, že minimálně do jara dají pokoj.“
„Dají pokoj na zbytek svojí školní docházky,“ prohlásil Severus neochvějně. „Proti drobným přestupkům nic nemám, běžné lumpárny jsem ochoten tolerovat, koneckonců jsem jako prefekt nedělal nic jiného, když jsem za kamarády vyfasoval Jamese a Siriuse. Ale svévolné opuštění chráněných školních pozemků, riskantní přesun přímo do týlu nepřítele a zahrávání si se životy svých přátel, to přehlížet nehodlám. Jejich chování je naprosto neomluvitelné. Hloupé. Zkrátka -“
„Zkrátka zcela v souladu s tím, co cítili. Měli o tebe strach. Čemuž se nedivím. Kdybys poslal pozdrav ze svého posezení s Yaxleym mně, nezadrželo by mě ani stádo rozběsněných lidožroutů.“
„To je něco jiného. Ty nejsi zavázána dodržováním školního řádu, jsi dospělá a zodpovídáš sama za sebe.“
„Udělala bych to i jako šestnáctiletá, školou povinná nána. Protože mi na tobě záleží. A jestliže bych neváhala riskovat já, je přece jasné, že neváhali riskovat oni. Speciálně Hermiona.“
„Tak speciálně její chování nechápu! Na rozdíl od Harryho a Nevilla je dospělá. Je tak rozumná, tak zodpovědná. Jediné, co měla udělat, bylo informovat Brumbála! Vyrozumět ho o tom, co se děje, a nechat to na něm. Čekat na bezpečném místě. Důvěřovat našim lidem.“
„Severusi, ona tě miluje. Nejspíš si nedovedeš představit, jakou musela zažívat hrůzu, tak já ti to povím. Muselo to být příšerné! Musela být úplně na dně! Neomluvitelné není její chování, ale to, co jsi udělal ty. Nechal jsi dívku, která tě hluboce a bezpodmínečně miluje, aby prožila tvoje utrpení. Sdílel jsi s ní možná nejhorší okamžiky svého života. Vážně jsi čekal, že po tom všem bude sedět na zadku a nehne ani brvou?“
„Neměl jsem jinou možnost. Sebral mi hůlku, medailon i prsten. Jediná šance, jak se odtamtud dostat, byla pokusit se spojit s někým, kdo se mi otevře. Vybral jsem si Hermionu, protože díky společným lekcím Nitrobrany máme mezi sebou vytvořenou mentální dráhu. A taky proto, že zrovna spala, což mi celou záležitost zjednodušovalo. Bylo to prostě stéblo, kterého se chytá tonoucí, Lily.“
Mlčela a soustředěně nechávala Severusovi dorůstat nehty na nohou. Severus si její soustředění na důležitou činnost mylně vyložil jako demonstrativní ignoraci.
„Nikdy bych jí neublížil. Nedokázal bych jí ublížit.“
Lily dál mlčela. Ani se na něj nepodívala.
Severus hmátl po tabatěrce a vytáhl z ní cigaretu. Lily na to nic neřekla, a tak si ji vložil mezi rty a zapálil. Lily po něm hodila nakvašeným pohledem.
„Tady se nekouří, ty dobytku.“
Severus na to oznámení zareagoval dlouhým vyfouknutím dýmu a loknutím z láhve starorežné.
„Ty jsi přesvědčená, že jsem jí ublížil.“
„A tobě by snad neublížilo, kdybys byl nucen snášet bolest někoho, kdo je ti blízký? Jak by ti bylo, kdybych tě donutila sdílet se mnou tak strašné věci? Ona navíc není zvyklá setkávat se s násilím. Je ještě tak mladá.“
„Válka je plná násilí,“ namítl Severus. „A ona je ve válce. Všichni jsme. Nejde před tím zavřít oči a dělat, že to neexistuje.“
„V tom máš pravdu,“ souhlasila Lily, čelo se jí však stahovalo nesouhlasnými vráskami. „Někdo by ale tuhle válku měl ukončit. A ty víš, že v tomhle mám zase pravdu já.“
Dokončila práci na jeho chodidlech a přesunula se k pažím, posetým stopami po rozžhavených jehlách. Dřív, než začala s hojením, zahleděla se mu do očí. Bojovně. Neústupně.
„Ukonči tuhle válku, Severusi. Ukonči ji, dokud jsme ještě nepřišli o všechno. Protože až obětujeme i to poslední, bude pozdě. Partie, kde už není o co hrát, postrádá smysl.“
„Brumbál -“
„Ne!“ zahřměla Lily. „Brumbál tohle šílenství neukončí. Uvědomuješ si to stejně dobře jako já, jen nevíš, jak se mu vzepřít. Protože jsi pod jeho ochranou. Protože pro tebe udělal hodně. Protože mu hodně dlužíš. Má tě na vodítku, Seve.“ Gestem ho přiměla, aby ji nechal hovořit dál. Oči měla zalité slzami, když na něj chrlila slova, která v ní dlouho zrála a čekala na svůj čas. „Jsi jediný, kdo to může zastavit. Jsi jediný, kdo se k němu dostane. Pošli ho tam, kam patří. Do horoucích pekel.“
„Víš vůbec, co po mně žádáš?“
„Nic těžšího než to, co jsi provedl s Yaxleym.“
„Yaxley dostal přesně to, co si zasloužil.“
„A Grindelwald si to snad nezaslouží?!“
„Grindelwald sám nikoho nezabil.“
„Severusi!“ Lily se od něj odtáhla, jako by ji udeřil. „Tohle prohlášení nemůžeš myslet vážně!“
„Myslím ho smrtelně vážně. Jeho učení svedlo na scestí mnoho čarodějů a ti teď ve jménu vyššího dobra páchají zlo. Ale tu krev neprolévá on, Lily. Podle práva musí být za své zločiny souzen Starostolcem. Nelze na něm uplatnit krevní mstu.“
„Pak ho tedy postavíme před Starostolec. Když trváš na... spravedlivém řešení.“
Severus si zavdal z téměř vyprázdněné láhve, odložil ji na stoleček vedle sebe, naposledy potáhl z cigarety a uhasil ji o misku na použité vatové tampóny. Potom stroze přikývl, uvelebil se na lůžku pohodlněji a zavřel oči. Zatímco Lily nerušeně pokračovala v léčení, on přemýšlel, kde vlastně začne.

V Lilyině důkladné péči zůstal do druhého dne. Všechny šrámy sice vzaly za své kolem páté odpoledne, ale Lily trvala na tom, že Severus přespí v Godrikově dole, kdyby se u něj během spánku projevila posttraumatická reakce na obdržené Cruciaty. Nic takového se samozřejmě nestalo, leč opatrnosti není nikdy dost – to bylo její léčitelské krédo.
Severus toho moc nenaspal. Doufal, že alkohol dopomůže k tomu, aby usnul alespoň na osm hodin, jenomže nedopomohl. Celou noc se neklidně převaloval a před očima mu vyvstávaly chaotické obrazy uplynulých událostí. Vrcholem byla chvíle, kdy se mu v rohu ložnice zjevila Aurora Sinistrová, aby mu vynadala.
„Takže já se pro tu holku obětuju a ty ji klidně pošleš k šípku, jo? Tak to jsme si asi nerozuměli, drahoušku!“
„Nikdo nikoho neposílá k šípku. A neříkej mi drahoušku.“
Zněl vyčerpaně a otráveně. Přesně jak by zněl, kdyby spolu opravdu promlouvali.
„Postavila jsem se Yaxleymu do cesty, abych ti zachránila budoucnost. Abyste žili šťastně až do smrti, jasný? Vezmete se, budete mít spolu hezký zubatý děti a budete bydlet v bíle omítnutým domku na kraji levandulovýho pole. Zestárnete spolu – ty pochopitelně mnohem dřív než ona – a budete sedávat v poledním stínu na vrzající zahradní houpačce, kterou nikdy nepromažeš, protože by ztratila kouzlo. Rozumíš, co ti říkám?“
„To s těmi dětmi -“
„Rozumíš sakra, co ti říkám?“ hučela do něj na chlup stejně jako za svého života.
„Ano, rozuměl jsem každému slovu, drahá,“ ujistil ji. „Ještě něco máš na srdci, nebo už se můžu zase věnovat pokusům se vyspat?“
„Hned zítra za ní zajdeš a omluvíš se,“ přikázala nesmlouvavě. „A až tvoji omluvu přijme, tak ji políbíš. Vlastně ji políbíš, i kdyby tu omluvu nepřijala. Prostě jí dáš pusu, i kdyby čert na koze jezdil! Slib mi to!“
„Auroro, víš, že já sliby nerozdávám.“
„Na moji památku! Dělej!“
„Dobrá!“ kapituloval Snape. „Slibuju na tvou památku.“
„Co slibuješ?“
„Že ji políbím.“
„Pořádně! Jako jsi líbal mě.“
„Auroro, my dva jsme se nikdy nelíbali.“
„Líbali. Ve snu. Takže přesně tak to bude vypadat. Jako ve snu. Žádná brandy, žádný cigarety, žádnej česnek -“
„- já jsem na česnek alergický -“
„- jen svěží dech a jemná vůně limety a kokosového dřeva.“
„Ten parfém už nepoužívám. Až příliš se zamlouval Bartymu Skrkovi. Vyhodil jsem ho.“
„Tak si ho ráno koupíš.“
„Byl z Paříže. Poslyš, nechtěla bys po mně třeba, abych si nechal udělat pleťový peeling a na rty nanesl jahodovou pomádu?“
„Jahodovou rozhodně ne. Hermiona nemá jahody ráda.“
„Škoda. Mám jednu schovanou ještě z doby, kdy jsem byl puberťák. Hm, a co má vlastně ráda? Vanilku? Pomeranč? Karamel?“
„Peprmintovou zubní pastu.“
„Aha. Fajn. Vyčistím si před tím zuby. Ještě něco zásadního bych měl vědět?“
Přísně na něj pohlédla a namířila na něj varovný ukazovák.
„Buď hodnej.“
„To já jsem přece vždycky.“
„Ne, nejsi.“
„Dobře, nejsem. Tentokrát budu.“
„Tak mi to slib.“
„Slibuju.“
„A ještě jednu věc mi slíbíš, než se s tebou rozloučím. Nikdy ji od sebe neodeženeš a nikdy ji neopustíš. Přísahej.“
„To jsou dvě věci, ne jedna.“
„Nechytej mě za slovíčko a přísahej!“
Severus dlouho váhal. Tahle přísaha byla svým významem de facto srovnatelná s manželským slibem a i když se teď nejspíš bavil sám se sebou a dost možná to byl pouze výsledek horečnatého blouznění, s tak zavazujícími slovy bylo nutno nakládat s nejvyšší obezřetností. Navíc, odpřisáhnout něco sobě samému bylo daleko vážnější, než slíbit něco druhému.
„Severusi, já čekám.“
„Já vím. Všiml jsem si, že jsi pořád ještě tady. Dobrá. Přísahám.“
Aurora se na něj dojatě usmála a začala se pomaličku vytrácet. Rozplývala se mu před očima, jako by ji tvořila jen přízračná mlha.
„Počkej!“ houkl na ni Severus. „Počkej ještě chvíli!“
Nabyla původní podoby a tázavě pozvedla obočí.
„Nestihl jsem ti říct... Já...“ Najednou nevěděl, jak to ze sebe dostat. Její jízlivý pohled mu zabraňoval být sentimentální. „Já jsem...“
„Vím, co chceš říct,“ pomohla mu z rozpaků a mrkla na něj. „Jsem ta nejhustější a nejlepší ženská, jakou jsi kdy poznal.“
„To není úplně přesně to, co jsem měl na mysli, ale -“
„Taky jsi ten nejhustější a nejlepší chlap, jakýho jsem poznala. I když jsme spolu nespali. Bylo mi ctí.“
„Mně též, Auroro.“
„No, s otiskem existence se nelze objímat, takže to vynecháme. Buď šťastnej, Seve. Nebo tě budu chodit strašit.“
„Provedu.“
„A pošli ho už konečně k čertu.“
Tentokrát mu prostor pro odpověď neposkytla. Rozpadla se na cáry mlhy, které během několika vteřin zmizely.

„Severusi...“
Brumbálova vysoká postava zahalená do blankytně modrého hábitu mu zastoupila cestu hned, jakmile prošel dubovými vraty do Vstupní síně.
„Lily mi posílala vzkaz, že se objevíš až dnes. Jak se cítíš?“
„Teď ne, Brumbále,“ odbyl ho Snape ostře, prošel kolem něj a zamířil nahoru po mramorovém schodišti. „Musím vyřídit něco neodkladného.“
„Samozřejmě. Až to vyřídíš, zastav se za mnou v ředitelně. Potřebuji s tebou hovořit.“
Severus stroze přikývl, ani se neohlédl.
Míjel hloučky studentů s vyjevenými výrazy a profesory, kteří, když ho uviděli, zaraženě polykaly pozdravy, poněvadž jim zdviženou rukou naznačoval, že nemá čas. Minul sira Nicholase, jenž ustal v konverzaci s Tlustým mnichem a provázel jej dlouhým, zamyšleným pohledem. Potkal skupinu vysmátých páťaček v čele s Ginny Weasleyovou. Otočily se za ním. Ginny jim něco vzrušeně šeptala. Kráčel dál, nedotčený jejich šuškandou.
U vchodu do soukromých komnat narazil na Siriuse. Zřejmě se k němu snažil vloupat, soudě dle podřepu a soustředěného vrtání šperhákem v zámku.
„Uhni,“ promluvil na něj znenadání.
„Do háje!“ zaklel Black, okamžitě se narovnal a strčil paklíč do kapsy. „Promiň, slyšel jsem zevnitř rachot, tak jsem myslel, že už jsi doma a nechceš mi otevřít.“
„Což tě pochopitelně opravňuje otevřít si sám. Říkáš rachot? Jaký rachot?“
„Cinkání skla, zavírání šuplíků...“
„Zajímavé. Že by se ke mně někdo vloupal dřív než ty?“
Severus odemkl a nechal Siriuse vstoupit. S případným nezvaným návštěvníkem si hlavu nelámal, hůlku ponechal v hábitu. Ani se uvnitř moc nerozhlížel. Bylo mu to jedno. Zalezl rovnou do koupelny, pustil studenou vodu a nanesl na kartáček zubní pastu.
Black vypadal jeho činností poněkud udiven, nicméně na to nic neřekl. Teprve, když Snape skončil s čištěním zubů a vrhl se na rozčesávání vlasů, Sirius nevydržel déle předstírat, že se neděje nic mimořádného.
„Máš rande?“
„Ne,“ odpověděl Severus a svázal si vlasy do culíku.
Sirius ho zamyšleně pozoroval.
„Ty se červenáš?“
„Cože, vážně?“ lekl se Snape a překontroloval svůj obličej v zrcadle nad umyvadlem.
„Malinko jo,“ soudil Black. „Asi proto, že je ti horko, ne?“
„Jo, je mi hic.“
Severus se opláchl ledovou vodou, utřel si tvář ručníkem a velmi kriticky se na sebe podíval.
„Lepší už to dneska nebude. Moc jsem nespal.“
„Vypadáš dobře,“ povzbudil ho Sirius. „Čekal jsem to mnohem horší, když... když jsem včera mluvil s Dvanácterákem. Jak ti je? Jsi v pořádku?“
„Je mi překvapivě skvěle. Tedy po fyzické stránce. Moje tělo si zřejmě myslí, že přijdou další rány, které bude třeba ustát. Jinak si ten příval energie nedovedu vysvětlit.“
„No, pořád lepší, než kdyby ses hroutil.“
„To přijde,“ ubezpečil ho Severus. „Ale teď se musí udělat spousta věcí.“
„Co tím chceš říct?“
„Hra na špiony skončila, Tichošlápku. Je na čase, abychom vyrazili do skutečné bitvy.“
Siriusovi se ve tváři zračil nefalšovaný šok.
„Kde je ten hodnej chlapeček, co poslouchá Brumbála na slovo?“
Severus se nehezky ušklíbl.
„Ten včera umřel. Teď je tu zlý chlapeček. Moc rozzlobený chlapeček, který už má dost tatínkových keců. Který už má dost obou tatínků, abych byl přesný.“
„To zní drsně. Přesně tak, jak to mám nejradši,“ vrátil mu úšklebek Sirius. „Doufám, že se mnou ve všem počítáš?“
„To si piš. A teď doopravdy uhni, spěchám.“
Black udělal dramatický úkrok stranou a umožnil Snapeovi projít kolem s rozvlněným hábitem. Ještě mu sevřenou pěstí naznačil mnoho zdaru a pak sám odešel na odpolední vyučování.
Severus věděl, že jeho šesťáci mají dnes od dvou hodin Obranu proti černé magii, a proto se vydal rovnou k Moodyho učebně ve třetím patře. Nebylo to nijak daleko, takže tam dorazil ještě před začátkem lekce. Studenti čekající na chodbě se uctivě rozestoupili, když si ho všimli. Hermiona, Harry a Neville se doslova přilepili ke zdi a kdyby mohli, předstírají gobelín.
„Slečno Grangerová, na slovíčko prosím,“ vyzval ji a úspěšně přehlížel zvědavé natahování krků.
Hermiona polkla tak hlasitě, že to museli slyšet až ve sborovně. Odpojila se od spolužáků a přistoupila k profesoru Snapeovi.
„Něco vám dlužím. Račte mne následovat.“
„Co moje hodina Obrany, pane?“
„Vaše hodina Obrany se nekoná. Pojďte za mnou prosím.“
Vyměnila si s Harrym a Nevillem pohled plný obav, načež znovu hlasitě polkla a vykročila za Snapem.
Celou dobu, co procházeli prázdnými chodbami, profesor nepromluvil a Hermiona měla pocit, že nervozitou omdlí. Nohy ji sotva držely.
Severus ji pustil do svého kabinetu, vešel za ní a zavřel dveře. Nezamířil ke stolu, ani jí nenabídl, ať se posadí. Zůstal stát dva kroky za prahem a díval se do její napjaté tváře.
„Dlužím vám omluvu, Hermiono.“
Kdyby zmatení v tu chvíli dostalo podobu člověka, byla by to Hermiona Grangerová. Očima rozšířenýma překvapením na něj zírala a aniž by si to uvědomovala, otvírala ústa jako ryba, která právě uvízla na mělčině.
„Co – co prosím? Om-omluvu? Vy mně dlužíte omluvu?“
„Ano. Já vám. Zachoval jsem se bezohledně, když jsem v noci na včerejšek propojil svou mysl s tou vaší. Pevně doufám, že se můj ryze sobecký čin dá ospravedlnit zoufalostí situace, v níž jsem se nacházel.“
„Ale to přece nebylo -“
Zdvihl dlaň, aby zastavil proud jejích slov.
„Chci, abyste věděla, že jsem vám nechtěl ublížit. V danou chvíli jsem si neuvědomoval důsledky svého jednání. Zároveň se omlouvám za to, jak necitelně jsem se choval, když jste mi vyjádřila svou lítost.“
„Proboha, vždyť vy se vůbec nemáte za co omlouvat!“ skočila mu do řeči a odmítavě vrtěla hlavou. „To já se vám omlouvám! Neměla jsem se do toho plést, neměla jsem ohrozit životy svých přátel! Vím, že jsem jednala bezhlavě a nerozumně. A naprosto pochopím, pokud mě budete chtít jakkoliv potrestat.“
„Jako váš kolejní ředitel vám trest udělit musím. Stejně jako pan Potter a pan Longbottom budete podmínečně vyloučena. Jako člověk však chápu, proč jste to udělala. Včera ráno jsem se na vás zlobil jen proto, že jsem si nevěděl rady s vlastními pocity. Potřeboval jsem čas, abych to zpracoval a uvědomil si, že můj vztek pramenil ze strachu. Když jsem vás v tom atriu uviděl a došlo mi, co se Yaxley chystá udělat, málem jsem strachy zešílel. A to se mi nestalo hodně dlouho. Vlastně, abych pravdu řekl, posledních dvacet let jsem žil v přesvědčení, že už se bát neumím. Díky vám jsem zjistil, že to ještě pořád dovedu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale rozhodně to svědčí o tom, že jste mi blízká, Hermiono. Představa, že bych vás ztratil, bolí víc než všechno, co jsem v té kobce na Ministerstvu zažil.“
Napětí z její tváře zmizelo a zalil ji ruměnec. Na zrůžovělé líce jí kanuly slzy, zatímco ústa a oči se smály.
„Vyložila jsem si správně to, co jste právě řekl?“
„Pevně doufám, že ano, protože jinak bych z toho, co teď udělám, mohl mít malér.“
Shrnul jí kučeravé kadeře vlasů dozadu, vpletl do nich prsty, sklonil se a políbil ji. Hermiona ho okamžitě křečovitě chytila kolem pasu, neboť její hlava právě překonávala příšernou závrať.
Když přerušil spojení jejich rtů a nepatrně se od ní odtáhl, nechala oči zavřené, přestože věděla, že on se na ni dívá a čeká na její pohled. Poctivě ukládala vzpomínku. Tenhle moment si chtěla pamatovat už navždycky.
„Stejně z toho budeš mít malér,“ pronesla překvapivě střízlivě, když konečně otevřela oči. „Poměr mezi učiteli a studenty je přísně zakázán.“
„Zase tak přísný ten zákaz není,“ usmál se záludně Severus. „Paragraf 77, odstavec 4.“
Hermiona znovu údivem pootevřela ústa. Pak se zvonivě rozesmála.
„To je vskutku ta nejoriginálnější žádost o ruku, jakou jsem mohla dostat.“
„Jsme ve válce. Na okázalá gesta není čas. Takže ano nebo ne?“
„Samozřejmě že ano!“
Severus úlevně vydechl a usmál se. Hned nato opět zvážněl.
„Mám za sebou dlouhou a křivolakou cestu. Párkrát jsem hodně ošklivě zakopnul. A i když jsem se dokázal zvednout, špínu z některých pádů si s sebou ponesu už navždy.“
„Znám tvoji minulost, Severusi.“
„Mám dvě malé dcery. Žijí teď s mou matkou.“
„O Eleanoře vím. Jak se jmenuje druhá?“
„Severa.“
„Fajn. To se bude dobře pamatovat, že?“
„Až válka skončí, chci, aby vyrůstaly se mnou.“
„S námi,“ opravila ho. „Přirozeně.“
„A pak je tu ještě jedna věc.“
„Ano? Poslouchám.“
„Když jsem tenkrát procházel portálem Obsidiánové jeskyně, něco se mi stalo. Něco jsem pochopil. Prozradím ti to, přestože riskuju, že svoje ano vezmeš zpátky. Nechci mít před tebou žádná tajemství. Chci, abys mě viděla přesně takového, jaký opravdu jsem. Připravená?“
„Ano...“

...do cíle zbývá 6 kroků...

Chapter Text

Zaklepal na dveře Brumbálovy pracovny a po vyzvání vstoupil. Brumbál seděl za stolem a četl si v nějaké nepříliš objemné knize s notně ohmatanými tkanými deskami. Trvalo zhruba minutu, než vzal Severuse na vědomí. Severus si dovolil předpokládat, že se jedná o reakci na jeho vlastní aroganci, kterou předvedl před několika hodinami ve Vstupní síni.
„Šálek čaje?“ Brumbál mu věnoval příliš laskavý úsměv, aby byl zároveň upřímným.
„Ale jistě, proč ne, děkuji,“ opáčil Snape s ostentativní zdvořilostí.
„Předně ti chci vyjádřit svou hlubokou soustrast,“ začal ředitel, zatímco si v šálku rozmíchával tři kostky cukru. „Vím, co pro tebe Aurora znamenala. Snažil jsem se jí v odchodu ze školy zabránit, nicméně byla pevně rozhodnutá, že se ve tvém vysvobození bude angažovat.“
„Kdyby se do té akce nezapojila, nejspíš by pro Jamese bylo daleko těžší mě odtamtud dostat. Jsem jí vděčný za to, co udělala.“
Brumbál přikývl a v duchu si odškrtl první položku na svém seznamu.
„Dále se tě musím zeptat – a nehněvej se prosím – bylo nutné vypořádat se s Corbanem tak, jak jsi to učinil? Slyšel jsem, že to proběhlo před zraky nejméně padesáti zaměstnanců Ministerstva, před Dolores Umbridgeovou a v neposlední řadě před dvěma nezletilými studenty.“
„Odpovídalo to situaci,“ vypověděl Severus a více k tomu nedodal. Z té holé věty čišel takový chlad, že se s ní Brumbál naprosto spokojil.
„Obdržel jsi pozvání k dalšímu setkání?“
„Ještě ne, ale očekávám ho každým okamžikem.“
Brumbál kývl na srozuměnou.
„Domnívám se, že Grindelwald bude chtít v souvislosti s poněkud vyhrocenou situací na Ministerstvu uspíšit své plány.“
„Jak moc je situace vyhrocená?“
„Nečetl jsi noviny?“
„Neměl jsem příležitost.“
„Popletal byl dnes ráno odvolán z funkce. Umbridgeová na jeho místo navrhla Kingsleyho Pastorka a Starostolec jeho dosazení do úřadu ministra odsouhlasil.“
„Kingsley ministrem kouzel? Vývoj událostí se zdá být příznivý.“
„Pro nás zcela určitě,“ přikývl Brumbál. „Pro Grindelwalda nikoli. Popletal byl jeho léty prověřená loutka. Pastorka nezná. Navíc je mu jistě proti srsti, že ještě neovládl Bradavice. Bude teď na tebe tlačit, abys co nejdříve splnil slib, který jsi mu dal.“
„Dnes jsem se zasnoubil,“ oznámil Severus hlasem prostým jakýchkoli emocí. Brumbál vypadal, že je upřímně překvapený, ale on jeho úžasu bůhvíproč nebyl schopen uvěřit. „Požádal jsem o ruku Hermionu Grangerovou. Souhlasila. Nakonec mám tu nejlepší nevěstu, jakou si Grindelwald po mém boku mohl přát.“
„To ano.“ Albus se potěšeně usmál. „Z vašeho sňatku bude jásat celý ten jeho spolek na ochranu čisté krve. Kdyby ještě žila stará Druella Blacková, označila by spojení vašich rodů za něco, kvůli čemu stojí za to načnout padesátiletou skotskou.“
„Nepřišel jsem s vámi vtipkovat,“ upozornil ho Snape chladně. „Vlastně jsem za vámi přišel, abych vám řekl, že už se nebudu řídit příkazy ani jednoho z vás.“
Tentokrát vyhodnotil Brumbálovo ohromení jako nepředstírané. Prostoupila ho hřejivá vlna uspokojení, když viděl, jak ředitelovo čelo brázdí vrásky starosti.
„Oznámil jsi mi, že se chystá svatba. To je přesně to, co po tobě Grindelwald chtěl. Takže jakými konkrétními příkazy se nebudeš řídit?“
„Nežením se kvůli Grindelwaldovi, nýbrž kvůli paragrafu 77 školního řádu. Chci být s Hermionou bez ohledu na to, v jakém jsme postavení. A pokud jde o další úkoly, které jsem měl splnit, pak vězte, že je splnit nehodlám.“
„Mám tvůj slib, Severusi,“ připomněl Brumbál a upřeně na něj hleděl přes obroučky brýlí.
„Slíbil jsem, že nastoupím do Bradavic a budu zde k vašim službám. To, že vás před očima kouzelnického světa zradím a chladnokrevně zavraždím, nebylo součástí smlouvy. Nemám právo ani chuť něco takového udělat. A to i přesto, že vaše chování vůči mně je v posledních několika letech zarážejícím způsobem bezohledné.“
„Vyslyšel jsi hlasy některých členů Řádu, kteří volali po násilné odvetě? Máš v plánu se Grindelwaldovi postavit a zlikvidovat ho?“
„Víte, že ani na to nemám právo. Chci Grindelwalda za jeho zločiny dostat před soud. Chci rozdmýchat vzdor, o kterém věřím, že v lidech ještě doutná. Umbridgeové se nepodařilo zlomit a zastrašit všechny. I v těch, co se schovávají a bojí, zůstalo svědomí. Chci jím pohnout.“
„Cítím nevýslovnou pýchu nad tím, kam dospěl žák, jehož sudičky nebyly z nejpřívětivějších. Jsem skutečně ohromen tvou morální silou, fascinován tvou odvahou a nucen přiznat, že takovou zásadovost jsem u tebe neočekával.“
V Brumbálových očích se objevilo přesně to, co v nich Severus zahlédl, když spolu před šesti lety seděli ve vazební cele Ministerstva a Severuse čekal proces před Starostolcem a pravděpodobně velmi dlouhý pobyt v Azkabanu. Tenkrát to něco nedokázal popsat. Nevěděl, co ten výraz znamená, ale byl si jistý, že hřeje, že rozpouští led, který se mezi nimi vytvořil. Proto ho zaskočilo, když Brumbál zničehonic odsunul své křeslo a vstal.
„Nedáváš mi na výběr, Severusi. Tahle hra se nestane čistou tím, že budeš hrát podle pravidel. V téhle hře musíš pravidla nastavit ty sám, jestliže chceš dosáhnout vítězství. A pravidla můžeš nastavovat, jen pokud máš figury, které se jim podřídí.“
Snape ho mlčky pozoroval a snažil se pochopit, kam tím proslovem míří. Nebylo to snadné. Albusovy oči vysílaly jiný signál, než postavení jeho těla. Z pohledu čišel vřelý obdiv a něha, z postoje hrozba a odhodlání. Ať už se však mělo stát cokoli, Severus byl rozhodnutý u toho nesedět. Zvedl se a vyzývavě na Brumbála hleděl.
„Partii, jíž jsi součástí, rozehrál Gellert Grindelwald a jeho protihráčem jsem já. To já držím v moci figury na své straně šachovnice. Ty jsi jen pěšák, který nedisponuje silou větší než ostatní řadoví vojáci. Můžeš si věřit, jak chceš, můžeš mít odvahu sta rytířů, můžeš být skálopevně přesvědčený, že se dokážeš postavit čaroději Grindelwaldovy velikosti, ale nakonec to bude on, kdo nad tvým mrtvým tělem zvedne k nebi vítězný pohár.“
Tahle slova ťala do živého. Severus sevřel pravou ruku v pěst, aby odolal pokušení tasit hůlku. Zároveň k Brumbálovi vyslal sérii dalších tázavých pohledů. Potřeboval porozumět tomu, proč se ředitel rozhodl být náhle tak krutě upřímný.
„Nemáš proti němu šanci,“ pokračoval Albus nemilosrdně. „Jak by mohl pěšák jít sám proti králi? To chceš být doopravdy tak směšný? Rozhodl ses kandidovat na dvorního šaška?“
Něco v Severusovi se napjalo jako struna. Do ticha jeho mysli čím dál teskněji zazníval smyčec Brumbálových slov, který...
„Nebo už ti snad dočista přeskočilo? Mám si tvé pošetilé ambice vykládat tak, že jsi ztratil poslední zbytky soudnosti?!“
… strunu přetrhl.
„Já že jsem podle vás ztratil soudnost?!“ zařval Snape, který momentálně více než cokoli jiného ztrácel sebeovládání. „Tak já jsem podle vás směšný? Bláznivý? Nazýváte bláznem toho, kdo se rozhodl ukončit tohle šílenství? Sám jste blázen! Než abyste sám našel odvahu k zakončení, radši budete přešlapovat na místě, dokud vám na té šachovnici nikdo nezbyde! Ale toho já rozhodně nebudu svědkem, Brumbále! Lepší padnout v první linii než zpovzdálí zbaběle sledovat, jak umírají jiní. A tím jsem s vámi skončil. Sbohem.“
Severus udělal dva kroky ke dveřím, když ho Brumbálův ohlušující řev zastavil a přibil mu nohy k zemi. Ten hlas zněl jako burácení hromu, jako předzvěst něčeho mimořádně ošklivého.
Když se otočil zpátky, všiml si, že Albus Brumbál sahá do hábitu pro hůlku. Bylo mu vcelku jedno, co má ředitel v úmyslu. Bylo mu jedno i to, jak velký čaroděj před ním stojí. Nechtěl za své jednání přijímat jakýkoli trest. Už nehodlal nikomu dovolit, aby ho za cokoli trestal.
Šlehl pohledem po ruce, kterou Brumbál vytahoval hůlku z kapsy. Ruka zamrzla uprostřed pohybu. Její prsty se jeden po druhém rozevřely, hůlka z nich vyklouzla a spadla na zem. Snape si ji ještě pro jistotu přivolal, pak otevřel okno a vyhodil ji ven.
„Doufám, že chápete, jak vážně myslím to, že už vás nebudu poslouchat. Protože jestli ne, tak ta hůlka není poslední, co dneska vyletělo z okna.“
Albus vykouzlil na tváři široký úsměv, posadil se zpět do křesla a nonšalantně usrkl z šálku chladnoucího čaje.
„Už jsem myslel, že to neuděláš,“ zakroutil hlavou, až mu bílé prameny vlasů utekly zpod klobouku. „Vážně. Začínal jsem se bát, že ti sám budu muset dát do zubů, aby sis dovolil proti mně použít sílu.“
Severus byl tak zmatený, že na tu židli klesl rovněž. Chvíli to vypadalo, jako kdyby se posledních deset minut vůbec neodehrálo.
„O čem to sakra mluvíte? Vy jste celou dobu chtěl, abych vás napadl? Proč proboha?“
„Protože teď ta hůlka patří tobě, takže až odsud odejdeš, nezapomeň si ji dole vyzvednout.“
„Jak by vaše hůlka někdy mohla patřit mně? A proč by vůbec měla?“
„Poněvadž je to bezová hůlka, Severusi. Hůlka osudu. A vlastnit ji může jen ten, kdo o ni jejího předchozího majitele připravil násilím.“

...do cíle zbývá 5 kroků...

Chapter Text

„Takže to je to, co se celou dobu snažíte tajit před Řádem? To jsou ty vaše náročné záliby? Pátráte po relikviích Smrti?“
Brumbál se opřel hlouběji do svého křesla a poklepal prsty na knihu ve tkaných deskách. Buď na nich nápis nikdy nebyl, anebo se po staletích kompletně vytratil. Severus ho ale nepotřeboval, aby pochopil, co se skrývá uvnitř.
„Začal jste znovu věřit pohádkám?“ ušklíbl se.
„Nikdy jsem jim věřit nepřestal,“ vrátil mu úšklebek Brumbál. „V každé z nich je totiž obsažen skutečný základ. Báje, mýty a pohádky nevznikly z pouhé představivosti. Představivost těch, kteří je vytvořili, něco podnítilo a tomu něčemu já věřím.“
„Věříte, že Beedle vypráví příběh, který se skutečně stal?“
„Ano,“ přisvědčil Brumbál. „Důkazy, jež jsem za poslední roky nashromáždil, jsou nezvratné, Severusi. Hlavní hrdinové příběhu o třech bratrech nepochybně existovali. Jmenovali se Peverellovi, žili v okouzlující vesničce Godrikův důl a podle všeho se jednalo o potomky samotného Nebelvíra. Byli obdařeni nejen vlastnostmi, které můžeme vyčíst z Bajek barda Beedleho, nýbrž i obrovským čarodějným nadáním. Právě díky němu se zrodily ony mimořádně mocné artefakty, o nichž se později začalo hovořit jako o relikviích Smrti.“
„Máte důkazy o tom, že ty předměty existují. Našel jste i předměty samotné? Myslím ty ostatní dva, když hůlka, co se teď válí na nádvoří, je podle vás bezová.“
„Našel jsem i plášť a kámen,“ potvrdil Brumbál. „Byla to nesmírně složitá a zábavná cesta. Někdy ti o ní rád povyprávím. Vím přesně, kde se nacházejí a že není těžké se k nim dostat. Má to ale háček.“
„Chcete, abych se k nim dostal já?“
„Správně, chlapče. Jak jsi to uhodl?“
„Dělám to pro vás už devatenáct let. Za většinu své soukromé sbírky vděčíte mně,“ připomněl Severus a naznačil na vitrínu, za jejímž sklem Albus vystavoval nejrůznější magické pomůcky, cennosti a umělecké kousky. „Ačkoli vlastně nevděčíte, už jste se odvděčil. Poměrně štědře, čili jako bych nic neřekl. Jste prostě dobrý sběratel a já dobrý lovec.“
Brumbálovu tvář rozjasnil pobavený úsměv.
„To jsi vystihl přesně. Ano. Zatímco ty se rád vrháš do propastí, ohnivých jezer, temných jeskyní a nebezpečných náručí, já zase rád pletu pulovry a koukám při tom na krásné věci. Každý máme něco, co nás naplňuje. Kromě toho, je naprosto zásadní, abys relikvie získal ty sám. Jinak by ti nikdy nemohly patřit a bez nich bys zůstal obyčejným pěšákem. S nimi však dospěješ na konec šachovnice a staneš se dámou. Jedině tak můžeme uspět. Vlastnictví všech tří předmětů ti propůjčí moc, které se ta jeho nevyrovná. Přinutíš ho udělat cokoli. Přinutíš kohokoli k čemukoli.“
Brumbálovy oči, které obvykle působily dojmem klidné řeky, teď připomínaly dva malé ohníčky. Tváře, jindy bez výrazného zbarvení, nesly ruměnou stopu zanícení. Celá jeho osoba hořela nadšením, když se Severusovi konečně svěřoval se svými velkolepými plány, v jejich nezkrácené, necenzurované podobě.
„Stejně jako hůlku Osudu, i další z relikvií jsem měl celou dobu před nosem. A ty také. Jen jsme to nevěděli. Jde o neviditelný plášť, který James Potter zdědil po svém otci. Podivoval jsem se, jak za ta léta stále dobře funguje, jak prakticky neztratil nic ze svých vlastností. A přitom jsou neviditelné pláště pověstné svou dlouhodobou nespolehlivostí. Inu, vypůjčil jsem si jej od Aberfortha, když ho měl zrovna u sebe. Po zevrubném prozkoumání jsem došel k závěru, že se jedná o naprostý unikát. Poté, co jsem zapátral v kronikách a starých pramenech o kouzelnických rodech, byl jsem nucen konstatovat, že mám v rukou právě ten plášť. Dědí se v jejich rodině z otce na syna či z děda na vnuka už od doby Ignotuse Peverella.“
„To je ale šťastná náhoda, že jsme s Jamesem tak dobří přátelé, že?“
„Určitě teď myslíš na to, jak směšně snadné bude ten plášť získat právě od Jamese, tvého dobrého přítele, ale nenech se mýlit. Je to všechno složitější, než se zdá.“
„Složitější, než ho o něj požádat?“
„Ano. Bohužel ano. K tomu, aby magická kombinace relikvií působila, musíš se stát právoplatným vlastníkem všech tří. K tomu, aby ses stal právoplatným vlastníkem neviditelného pláště, je nutné, aby ti jej předchozí majitel daroval. Sám od sebe, svobodně a nezištně.“
„Bezva,“ ucedil Severus. „Už si nejsem jistý, nakolik jsme s Jamesem dobří přátelé. Nedovedu si představit okamžik, kdy by se něčeho takového sám od sebe vzdal v můj prospěch. Bez požádání, bez vysvětlení...“
„Jestliže jsme v situaci, kdy nás tlačí čas a kupředu žene touha po spravedlnosti, můžeme si určité okamžiky přivolat naproti.“
„Zase mluvíte v hádankách? Nebylo toho dneska už dost?“ postěžoval si Severus unaveně. „Sotva jsem stačil pochopit tu alegorii s šachovnicí. A to, že jste mě vlastně neponižoval, ale naopak mi složil kompliment.“
„Chápu, že posledních pár dní nejsi ve formě -“
„Spíš posledních pár let. Došlo k nejhoršímu. Nedostatek kvalitního spánku si začíná vybírat daň v podobě IQ bodů.“
„Chci, abys věděl, že je mi skutečně líto, čím si procházíš. A taky chci, abys věřil, že až tohle období skončí, budeš mít tolik času si odpočinout, kolik jen budeš potřebovat. Teď však nesmíš polevit. Je třeba postupovat vpřed. Je třeba získat relikvie.“
„Takže o ten plášť nesmím žádat. Nesmím ani naznačit přání, že bych ho rád dostal?“
Brumbál odmítavě zavrtěl hlavou.
„Co kdyby mě James slyšel mluvit o důležitosti toho pláště třeba s Remusem? Nebo s Lily? Kdybych se Lily zmínil o tom, co ten plášť znamená a jakou může sehrát roli v ukončení války, James by za mnou sám přišel a nabídl mi ho.“
„Teď už jen zařídit, aby se James ocitl v situaci, kdy se náhodou nachomýtne k takovému rozhovoru,“ pousmál se Brumbál.
„Přivolat si okamžik, rozumím. Prostě ho zinscenovat. Vmanévrovat Jamese do pozice, ve které si sám uvědomí, co má udělat.“
„Jsem hluboce přesvědčen o tom, že se ti má škola manipulace jednou bude hodit,“ mrkl na něj Brumbál spiklenecky.
„Samozřejmě. Užitečnější dovednost už mi dala jen škola sarkasmu mojí matky. Co kámen vzkříšení? Jak získám ten?“
„Kámen vzkříšení lze získat pouze tak, že ho sám nalezneš,“ odpověděl Brumbál, načež se dramaticky odmlčel a netečně pozoroval Snapeův rozladěný výraz.
„Takže vy jste ho objevil, ale nemůžete mi ho dát. Víte, kde je, ale nemůžete mi to prozradit. Musím si ho najít sám.“
„Přesně tak.“
„Ale vodítko k tomu, abych ho nalezl, mi dát můžete.“ Snape přimhouřil oči. „Nebo ne?“
„Jednu indicii ti dát můžu,“ přikývl Albus. „Bojím se však, že něco z mé překrásné sbírky magických artefaktů vyletí z okna.“ Koutky úst mu cukaly, když se díval do Severusovy rozezlené tváře.
„Bude to hádanka, není-liž pravda?“
Brumbál velmi opatrně přisvědčil a gestem zdvižené dlaně jej okamžitě upokojoval.
„Musí to tak být, Severusi. Musíš ten kámen najít svým vlastním úsilím, jinak ti nikdy nebude doopravdy patřit. Nebudu však krutý, neboť jsem to já, kdo si z celého srdce přeje, abys uspěl.“
„Budiž tedy. Sem s tou pitomou hádankou. Nemám na vás celé odpoledne. Musím opravit testy třetímu a pátému ročníku, přečíst si seminární práce šesťáků, uvařit na zítra dva lektvary do pokročilého kurzu, doplnit záznamy v knize mimořádných událostí, sejít se s prefekty, promluvit se sirem Nicholasem, zastavit se za madam Pomfreyovou, dát si skleničku před spaním a vyčistit si hlavu. Což se mi doufám podaří. Jestli ne, budu muset informace o relikviích zamaskovat svatebním dortem. Nebo svatební nocí. Něčím svatebním. Grindelwald pochopí, že toho mám plnou hlavu.“
„Ovšemže,“ pousmál se shovívavě Brumbál, dopil svůj příšerně sladký čaj a otřel si knír. „Indicie, kterou ti poskytnu, zní následovně: Ani v nejzářivějších okamžicích života nesmíme zapomínat, že existuje tma, z níž jsme přišli na svět.“
Severus na něj chvíli zamyšleně hleděl. Ukládal do paměti znění té prapodivné nápovědy. Pak pokýval hlavou a zvedl se. Svůj šálek čaje zanechal na Brumbálově stole nedopitý. Na cestu si však vzal citronový bonbón.
„Díky, Brumbále... Mimochodem, jak jste vlastně přišel k bezové hůlce? Pokud vím, měl jste tuhle hůlku už v době, kdy jsem vás viděl poprvé. A to už je zatraceně dlouho.“
„Ach ano,“ povzdychl si Albus a zadíval se stranou. „Zatraceně dlouho. A ještě mnohem déle jsem ji vlastnil. Od devátého májového dne pětačtyřicátého roku, Severusi.“
To datum obsáhlo vše a prozradilo víc, než na co se Snape zeptal.
„Nenechávej ji válet na nádvoří příliš dlouho,“ poradil mu ještě ředitel a vyprovodil ho úsměvem. Tentokrát upřímným. „A nepřeháněj to s prací. Koneckonců, škola je v rozkladu. Chybí nám profesor astronomie, Zmijozel postrádá ředitele, Hagrid má zakázáno názorně předvádět vesměs všechny živé tvory, kteří mají více než jeden zub, hodiny létání jsou omezeny na teoretickou výuku, skutečná obrana proti černé magii se vyučuje tajně a za tebe už nemá kdo zaskočit, pokud si vezmeš volno nebo si přivodíš nějakou další pracovní neschopnost.“
Severus přibouchl dveře, které si předtím otevřel k odchodu. Uvažoval nad tím nápadem pouhých pár vteřin.
„Povolejte zpět profesora Křiklana. Ano, bude mít spoustu výmluv a řečí o artritických kloubech, možná mu budete muset dát mnohem víc, než bral předtím, ale on to vezme. Slyšel jsem, že ho Umbridgeová vytrvale obtěžuje pracovními nabídkami a on už neví, jak ji má odmítat. Rád se sem přijde schovat. A vy zabijete dvě mouchy jednou ranou.“
„Horácio ovšem není nikterak zběhlý v astronomii,“ namítl Brumbál zamračeně. „Jako profesor má velmi úzké zaměření, a to jsou lektvary.“
„Přesně tak. Dejte mu místo učitele lektvarů na poloviční úvazek a funkci ředitele Zmijozelu. Mně zkraťte úvazek o polovinu, kterýmžto pádem budu mít dostatek času věnovat se věcem, o nichž jsme hovořili. A místo profesora astronomie svěřte Remusovi. Beztak nemá do čeho píchnout a po nocích nespí. Vyřešíte tím vše kromě bezpečnostních nařízení Lestrangeové. Které momentálně stejně vyřešit nemůžete.“
„Máš na mysli vzít ho zpátky pod falešnou identitou?“
„Jistě. Sirius mu vymyslí takovou legendu a Moody ho tak zamaskuje, že se nepozná ani on sám. A litovat nebudete, Náměsíčník byl v astronomii vždycky jednička.“
Albus chvíli vypadal zadumaně, byla to však jen zástěrka, skrývající pocit zahanbení, že na to nepřipadl sám. Severus stál u dveří a trpělivě čekal na jeho reakci.
„Je to vynikající nápad,“ přiznal nakonec Brumbál. „Ještě dnes je oba navštívím.“
„Na shledanou, Brumbále.“
„Na shledanou, Severusi.“
Brumbál mu věnoval poslední úsměv a znovu rozevřel knihu na svém stole.
Severus odešel a velice potichu za sebou zavřel.

Profesor Křiklan Brumbálovu nabídku skutečně přijal. Sice dával zpočátku najevo nechuť a hovořil nejen o artritických kloubech, nýbrž i o nesčetných dalších zdravotních obtížích, nicméně po příslibu pohodlnějšího kabinetu a dvacetiprocentního zvýšení gáže souhlasil.
Remus Lupin na výpomoc přistoupil bez zdráhání a bylo patrné, že po dvou letech soustavného unikání spárům zvráceného zákona, čilé odbojové aktivity a diplomatické činnosti v kruzích nepříliš přívětivých spoluobyvatel si nesmírně rád odpočine v teple a bezpečí bradavického hradu.
Oba nastoupili již následující týden. Horácio se dohodl se Severusem na rozdělení žáků – první až čtvrtý ročník převezme on a pátý až sedmý ročník si ponechá ve své péči profesor Snape. Bylo to vcelku logické, starší studenti již byli uvyklí Snapeovým metodám výuky a hlavně očekávali, že je k důležitým zkouškám NKÚ a OVCE povede právě ten, který je dobře zná.
Alastor Moody si vzal Remuse do parády takovým způsobem, že když Remus poprvé dorazil do Bradavic jako nový učitel, Sirius Black se musel hodně krotit, aby nevyprskl smíchy. Lupin měl tvář hladší než modelka nové kosmetické řady proti vráskám, oči blankytně modré a vlasy zářivě zlaté, kučeravé a dlouhé do půli zad. Jeho hábit nápadně připomínal jeden z módních výstřelků Zlatoslava Lockharta z počátku osmdesátých let. Byl odshora dolů posetý třpytky a na ramenních vycpávkách seděly přišité dvě stříbrné holubice. Přitahoval takovou pozornost studentů, že se cítil poněkud nesvůj, na druhou stranu musel uznat, že v téhle podobě by ho nebyla schopna poznat ani jeho vlastní matka, a tak se mohl směle vydávat za profesora Kiwiho Kiweeta a být naprosto nenápadný. Respektive být nápadný tak extrémně, až nikoho nenapadne ho z čehokoli podezřívat.
Vánoční prázdniny se nezadržitelně blížily, studentům klesala pozornost a učitelům docházela trpělivost. Výzdoba školy, na níž byli donuceni se podílet, jim lezla na nervy a školník Filch svými snahami o její pokoutnou likvidaci jen přiléval olej do ohně. Až na pár výjimek nikdo nemohl tušit, k čemu se schyluje, přesto jako by všichni nějakým šestým smyslem vnímali mračna stahující se nad jejich světem před finální bouří. Možná právě proto byli až do posledního dne pololetí tak podráždění.
„Ne, pane Finnigane, nebudeme po štědrovečerní večeři pořádat ohňostroj! Pokud stojíte o pyromanickou extázi, klidně jeďte na prázdniny domů a tam to celé vyhoďte do vzduchu!“ utrhla se na Seamuse profesorka Prýtová.
„Nakládaní ropušníci došli?“ okomentoval Lenčinu osobitou výzdobu havraspárského stolu profesor Kratiknot a jedním mávnutím hůlky nechal zmizet skulptury vytvořené ze scvrklofíků a netopýřích křídel.
„Dobrotivý Merline!“ spráskl ruce profesor Křiklan, když zahlédl ve Vstupní síni zmijozelskou žákyni třetího ročníku Trudy Halbergovou, kterak krvácí ze spodního rtu prošpikovaného vánočními ozdobami. Za zády se jí pochechtávali sedmáci. Jeden z nich, Marcus Flint, jí vyplácel na ruku dvacet galeonů. „To už jste vážně pozbyli veškerých zábran?! Provokovat k hloupým sázkám třeťáky? Flinte, nejste náhodou prefekt? Náhodou jste? Tak laskavě vezměte na vědomí, že taky být nemusíte! Odveďte tu ubožačku na ošetřovnu a ukliďte to! U Merlinových vousů, jak já nesnáším krev.“
„LONGBOTTOME!“ zaječela Bellatrix Lestrangeová a šlehla Nevilla nejen rozlíceným pohledem, ale také bičem, který si chvatně vykouzlila, když jej uviděla utíkat od svého kabinetu. „Co má znamenat ten věnec česneku na mých dveřích?! Za trest ho celý sníte!“
„Říkám vám, že tohle nedopadne dobře,“ zamumlala neadresně Sibyla Trelawneyová do láhve kuchyňského sherry, zatímco kráčela z koupelny zpět do své věže. „Pikový kluk se mění v krále, ale karty kolem něj jsou špatné. Velmi špatné. Nikdy nebyly dobré.“
„Říkala jste něco, Sibylo?“ oslovil ji Severus, který na ni narazil cestou z hradu.
Trelawneyová se ho tak polekala, že upustila láhev a ta se s řinkotem odkutálela pryč. V obranném gestu se pečlivěji zahalila do svých stříbřitých šál, načež předstírala, že nikdy žádnou flašku v ruce nedržela.
„Profesore Snape, jaká náhoda.“
„Vy jako věštkyně věříte na náhody?“ ušklíbl se.
„To byl samozřejmě jen takový slovní obrat,“ pronesla hlasem, jež považovala za důstojný a v němž Snape spatřoval jistou tragikomičnost, neboť mu důstojně nezněl ani trochu. „Právě jsem na vás totiž myslela.“
„Skutečně? Snad jste mě nespatřila v některé ze svých křišťálových koulí?“
„Nikoli.“
„To se mi ulevilo.“
„Vaše karty ale nevycházejí dobře, Severusi!“
Nyní se trochu polekal on, protože její ledové, kostnaté prsty zničehonic stiskly jeho zápěstí tak surově, že mu kůži zůstaly otlačené obloučky nehtů.
„Kladete si vyšší cíle, než kterých jste schopen dosáhnout. Příliš si věříte. Necítit strach znamená nemít respekt. A ty, co nemají respekt, navštěvuje smrt brzy.“
„Se vším respektem k vašemu vnitřnímu oku, profesorko Trelawneyová, jestliže není v mých silách dojít cíle, který jsem si vytyčil, pak je můj další život stejně zbytečný jako strach o něj. Přeji vám klidnou noc.“
Jemně se vykroutil z jejího sevření a zamířil pryč.
Byl Štědrý večer roku 1996.

...do cíle zbývají 4 kroky...

Chapter Text

Ulice Yorku ho po letech přivítaly měkkým světlem viktoriánských lamp, vánočním osvětlením a vůní linoucí se ze svátečně vyzdobených hospůdek. Během stoupání příkrou ulicí k domu 153B pocítil svíraní žaludku. Nikoli však kvůli nervozitě. Před odchodem z Bradavic odmítl nabídky skřítků, že mu připraví alespoň sendvič, a tak teď za jeho nepříjemným stavem vězel hlad. Jeho nevlastní matka Irina mu posledním dopisem kladla na srdce, aby se přes den postil, neboť toho k večeři chystá opravdu hodně.
Otevřela nastrojená do svých nejlepších šatů, pečlivě učesaná a nalíčená. Severus ji dopředu seznámil se svým plánem použít silné zastírací a maskovací kouzlo a dorazit po mudlovsku, a proto nedala nikterak najevo rozčarování nad skutečností, že před ní stojí muž, jehož tvář vůbec nezná. Pozvala jej dál, zavřela za ním a zamkla. Teprve poté Severus působení kouzel zrušil a odhalil jí svou pravou podobu.
Převzala od něj tašku s dárky a láhev vína, všechno postavila na odkládací stolek v předsíni a mateřsky ho objala. Pak se na něj dlouze zadívala. Po tváři se jí spustila slza. Urychleně ji setřela hřbetem ruky a usmála se.
„Myslím, že bych dokázala přesně říct, kolik jsi shodil od doby, kdy jsme se viděli naposled. Zvláštní. Vypadáš bídně a šťastně zároveň.“
„Tak nějak to asi bude,“ prohodil neurčitě a nechal se odvést do kuchyně, kde už čekala prostřená štědrovečerní tabule.
„Kde je Marley?“
„Tady jsem!“ zvolala vesele dívka s uhlově černými vlasy svázanými do copu a s jiskřivýma modrýma očima plnýma živého mládí. „Už běžím!“
Prolétla dveřmi jako vítr a vrhla se mu kolem krku. Její objetí bylo hřejivé, pevné a trvající tak dlouho, až ji matka musela pokárat.
„Marley, vždyť nám vystydne večeře!“
Marlene Severuse neochotně pustila ze své náruče a s hranou škrobeností usedla na své místo. Irina zapálila svíčky na adventním věnci uprostřed stolu, pokynula Severusovi, aby se posadil do čela a sama usedla po jeho pravici.
„Modlitbu vždycky pronášel tvůj táta. Chceš...?“
„Budu rád, když se toho ujmeš ty. Já s tím nemám moc... zkušeností.“
Irina se chápavě usmála, sepjala ruce a s hlavou pokorně schýlenou vzdala díky nejen za to, že zvládla připravit báječné jídlo, ale především za to, že přežily těžké roky bez Tobiase a že se dnes mohla znovu shledat se svým synem. Severuse její slova hluboce dojala a byl rád, že v místnosti panuje shovívavé přítmí. Po společném zakončení modlitby se pustili do večeře.
O hodinu a půl později už Severus nevěděl, kam má to její báječné jídlo dávat. Byl tak přecpaný, že když se Irina jala rozlévat hruškovici, neodmítl už jen proto, že spoléhal na účinky podporující trávení.
„Jak to bez táty zvládáte?“
„Myslíš finančně nebo -“
„Jak se vám bez něj žije?“
„Chybí nám, ale naučila jsem se díky tomu úplně nové věci. Třeba nahodit pojistky, rozebrat sifon pod dřezem, opravit kotel...“
„Jasně. To bych já třeba nezvládl. Táta si vždycky stěžoval, že jsem na tyhle práce nemehlo. Chlapské práce jim říkal. A pak s oblibou dodával, že jestli se je nenaučím, nikdy ze mě nebude pořádný chlap.“
„Nesmysl,“ zamávala rukou, jako by odháněla mouchu. „Každý máme takové vlohy, které nám pomohou naplnit náš osud. A tvým osudem rozhodně není starat se o to, jestli v koupelně teče teplá voda.“ Chvíli upřeně hleděla do jeho očí, v malé číšce zamyšleně kroužila nedopitou pálenkou. „Máš mnohem těžší úděl, než by Tobias kdy mohl pochopit.“
Severus byl v tu ránu přesvědčený, že ona zřetelně vidí, co je uvnitř něj, že se dívá až na dno jeho duše a dobře chápe, co se z toho dna chystá povstat. Proto ho překvapovalo, jaký klid zachovávala a jak laskavě mu dokázala oplácet pohled.
„Půjdeš s námi na půlnoční mši?“ zeptala se náhle a dočista mu tím vyrazila dech. „Začíná za dvacet minut.“
„Ty jsi asi na půlnoční nikdy nebyl, že?“ zajímalo Marlene, která nečekala na jeho vyjádření a už mu z předsíně podávala kabát.
„Ne, nebyl,“ přiznal. „Vlastně jsem byl v kostele všehovšudy jednou. Když se vdávala moje nejlepší přítelkyně. Ona je čarodějka, ale z mudlovské rodiny. Rodiče trvali na církevním sňatku. Reverend Martin je naštěstí mimořádně osvícený člověk. Neměl problém dokonce ani s několika magickými triky, které jsme předvedli během obřadu.“
„Otec Nicolas je taky velmi tolerantní. O Štědrém večeru k němu vždycky přijdou všichni. Bude se ti tam líbit.“
Kostel svatého Klementa byl od jejich domu vzdálen sotva deset minut volné chůze. Návštěvníky mohli vidět už z dálky. Tvořili malé semknuté skupinky, které spolu tiše rozmlouvaly a ohřívaly se nad železnými koši plnými zapáleného dřeva. Rozhodně ne všichni na sebe oblékli sváteční šat, někteří ostatně vypadali, že žádný takový nevlastní. Na půlnoční mši otce Nicolase zamířili skutečně všichni z okolí, nehledě na své přesvědčení, osobní situaci či stav. Severus uprostřed hojného davu rozeznával několik osob na kolečkovém křesle, spoustu lidí, kteří očividně postrádali domov, pár žen, o jejichž řemesle nebylo pochyb, že je tím nejstarším, sirotky s jejich vychovatelkami, opuštěné starce a stařenky, jednoho pečlivě maskovaného narkomana a také...
„Dobrý večer, pane magistře,“ pozdravil ho trochu rozpačitě sešlý muž, opřený o roh budovy a stranící se ostatních.
...vlkodlaka.
„Dobrý večer, Bernie,“ opětoval jeho pozdrav a jemně naznačil Irině a Marlene, že by se svým známým rád nerušeně prohodil pár slov. „Nečekal bych, že tu na sebe narazíme. Odkdy pobýváte v Yorku?“
„Od loňského jara. Otec Nicolas mi tu pomohl najít práci. V jednom skladě kousek za městem. Dělají se tam noční služby a můžu si dovolit tři dny v měsíci nepřijít.“
„To je naprosto úžasné.“ Snape mu potřásl rukou a neskrýval, jak moc je tou zprávou mile překvapen. „Takže stále užíváte vlkodlačí lektvar?“
„Nechávám si ho pravidelně posílat od toho člověka, co jste mi na něj tenkrát dal kontakt. Teď už si ho dokonce ani neberu na dluh,“ pousmál se Bernie.
„Mrzí mě, že jsem se vám po svém odchodu ze soukromé praxe neozval a nezeptal se vás, jak se vám daří. Sám jsem měl několik let... řekněme těžké období.“
„Na to máme právo všichni,“ ujistil ho Bernie beze stopy hořkosti nebo zklamání. Pak se k němu naklonil a snížil hlas na práh slyšitelnosti. „Já vím, co jste zač, pane magistře.“
Tón jeho hlasu a způsob pronesení nepřipouštěly mýlku. Přesto Snape cítil nutkání položit doplňující dotaz. Užuž se k němu nadechoval, když ten muž znovu promluvil a smetl tak veškeré pochybnosti, zda se nejedná o nedorozumění.
„Ve vzduchu je cítit sníh a kouř. Blíží se velká bitva. Velké osvobození za cenu prolité krve. Vím stejně dobře jako vy, k čemu jsem byl předurčen. Až přijde čas a já zaslechnu volání, nezaváhám ani okamžik.“
Severus mu chvíli hleděl do tváře a přál si, aby měl čas vypovědět, jak moc pro něj tahle slova znamenají. Jelikož však v ten moment zazněly z otevřených dveří kostela první tóny varhan, jen pokýval hlavou a pevně stiskl jeho rameno. Potom už si oba pospíšili dovnitř.
Mše trvala necelou hodinu. Po jejím skončení se všichni houfně sbírali z kostelních lavic a mířili ven. Irina s Marlene se také postavily a tázavě pohlédly na Severuse, který vypadal, že s odchodem nijak nepospíchá. Když si Irina povšimla očního kontaktu mezi Severusem a otcem Nicolasem, který právě předstíral, že si na pulpitu přerovnává listy s kázáním, jen mu pošeptala do ucha, že klíč od domu je v modrém květináči a že už má ustláno v pokoji pro hosty.
Otec Nicolas trpělivě počkal, až odejde poslední člověk, ještě naposledy mu zamával a popřál dobrou noc, načež beze spěchu zavřel vrata, zamkl je a zajistil závorou. Severus celou dobu seděl na místě, aniž by se pohnul. Jen hypnotizoval dřevěný kříž nad oltářem a čekal, až si k němu starý páter přisedne.
„Tvůj táta zpravidla odcházel po závěrečném amen.“
„Vaše kázání se mi líbilo.“
„Opravdu?“
„Ano. Zvláště ta část o síle oběti. Oběť bez prolití krve je jako smlouva bez podpisu. Výstižné. Víte, strašně dlouho jsem se snažil vyhnout přinášení obětí. Nestál jsem o konflikty, nechtěl s nikým bojovat, řídil se heslem: žij a nech žít. Jenomže, čím víc jsem se snažil nepřinášet oběti, tím víc mě to stálo, protože osud – nebo Bůh, chcete-li – si svoji daň nakonec vybral i s úrokem.“
„Jsou chvíle, kdy je třeba oběť vykonat, Severusi, neboť Bůh – nebo osud, chceš-li – si ji žádá. Taková oběť je opodstatněná, má dobrý důvod, v dlouhodobém měřítku přináší užitek. Dalo by se říci, že takovou obětí předcházíme katastrofám, velkým zlům, zkrátka mnohem vyšším úhradám, jak jsi to pěkně vystihl.“
„Nemám problém se sebeobětováním, otče. Mám problém s rozhodováním o životě druhých. Necítím se být k tomu oprávněn.“
„Necítíš se být oprávněn, nebo jen nechceš přijmout takovou zodpovědnost?“
„Možná nejsem připraven ji přijmout.“
„Je vcelku snadné prohlásit, že nejsme připraveni nebo že existují vhodnější kandidáti na danou pozici, když nám chtějí na bedra naložit tíhu, o které si myslíme, že ji neuneseme. Nesmíme ovšem zapomínat, že Bůh – anebo osud – nám nikdy nenaloží víc, než jsme schopni unést.“
„Myslíte, že je k nám až tak laskavý?“ ušklíbl se Severus jízlivě.
„Myslím, že je spravedlivý,“ odpověděl klidně otec Nicolas.
„Pokud bych přijal úkol, který mi byl osudem dán, znamenalo by to stvrdit smlouvu svým podpisem. A vzít na sebe vinu za všechno, co se stane.“
„Smlouva bez podpisu je cárem papíru. A pocitem viny se netrap. Všechny naše viny už na sebe vzal On.“
Otec Nicolas ukázal očima na kříž nad oltářem.
„Tím se ale zříkáme odpovědnosti za zlé skutky.“
„Ne, Severusi. Tím přijímáme dar vykoupení. Jsou činy, k nimž jsme byli zvoleni, a tyto činy musejí být vykonány, aby se naplnilo, co jest psáno. Ty jsi byl ke svému úkolu vybrán dávno předtím, než ses narodil. Přišel jsi o právo svobodné volby, které jiní dostali. Proč tedy odmítat milost, která je ti nabízena? Proč pohrdat odpuštěním, které je pro tebe připraveno? Ano, je pro tebe připraveno odpuštění, neboť jsi služebníkem Božím.“
Severus se na něj poprvé za celý rozhovor podíval. Otočil k němu hlavu a ukázal mu vpravdě nehezký, pohrdavý a cynický úsměšek.
„Víte vůbec, kdo jsem? Kdybyste měl ponětí, s kým mluvíte -“
„Na pravdě, kterou jsem ti řekl, by to nic nezměnilo, mladý čaroději. Nebo bych tě měl nazvat jménem, které ti dal osud? Melanasar. Ten, který přichází z Temnoty. Či snad dáváš přednost oslovení, které pro tebe mají temní tvorové po celé zemi už odnepaměti? Ehakar. Král.“
Úšklebek zmizel a nahradil ho výraz úžasu. A také určitého obdivu.
„Jak jste mě poznal? Bernie vám něco -“
„Ne,“ zavrtěl otec Nicolas hlavou. „Bernie mi to neprozradil, on je velice diskrétní.“
„Tak jak tedy?“
„Kdysi jsem proti silám Temnoty bojoval. Dokud jsem nepřišel na to, že ne všechno, co je temné, je zároveň zlé. A že tma je stejně důležitou součástí našeho světa jako světlo. Bez tmy ztrácí světlo svůj smysl.“
„Vyjadřujete moje vlastní myšlenky.“
„Opravdu? Možná je to důkaz, že jsi právě teď ve správný okamžik na správném místě.“
„Děkuji vám, otče Nicolasi.“
„Bylo mi potěšením, Severusi. Myslím, že se tu hned tak neobjevíš, tudíž ti dám ještě jednu radu. I když na nějakou dobu zhasneš, vždycky potom zase rozsviť, abys viděl, kudy kráčíš.“

Po ranním předání vánočních dárků, snídani a těžkém loučení Severus zamířil do Godrikova dolu, aby popřál krásné Vánoce rodině Potterových. Tam hodlal v příhodný okamžik zpravit Lily o mimořádném významu Jamesova neviditelného pláště a pak už jen počkat, jak se James zachová.
Nečekal dlouho. Jakmile James pootevřenými dveřmi kuchyně vyslechl informace o relikviích Smrti, upaloval do své ložnice, vyndal plášť z nočního stolku a minutu nato jej vrazil Severusovi do rukou.
„Na! Vezmi si ho a dělej si s ním, co chceš, jenom už to skonči!“
Severus předstíral úžas.
„Ty jsi nás poslouchal?“
„Nechtěl jsem vás špehovat. Zrovna jsem šel klukům udělat kakao, protože dostali hysterický záchvat, že vánočku bez kakaa nesnědí. Řekl jsi, že potřebuješ všechny tři relikvie Smrti, aby tě Grindelwald nemohl zabít. A že poslední, která ti schází, je můj neviditelný plášť. Tak tady ho máš. Je jen tvůj. Upřímně, několikrát už mě napadlo, že ten plášť bude asi něco extra, ale že až takhle, to jsem fakt nečekal. Jak jsi na to vůbec přišel?“
„Prozradil mi to Brumbál. Poslední čtyři roky po relikviích pátral.“
„To byly ty jeho supertajné výlety?“
„Ano.“
„Hledal relikvie, aby se mohl s Grindelwaldem utkat?“
„Ne. Hledal je, abych se s ním mohl utkat já. Zamýšlel mi usnadnit cestu.“
„Takže on nakonec souhlasí s tím, že se Grindelwaldovi otevřeně postavíš?“
„Počítal s tím celou dobu, jen potřeboval, abych ho nejdřív připravil o hůlku, poněvadž je to hůlka bezová. Získal ji kdysi v souboji s Grindelwaldem. Aby mohla přejít do mého vlastnictví, musel jsem ho o ni připravit násilím.“
„Ty ses porval s Brumbálem?“ vyvalil na něj oči James.
„Nerval jsem se s ním. Použil jsem odzbrojovací kouzlo a vyhodil mu ji oknem.“
„No ne, to je taková škoda, že jsem u toho nebyl!“ James zahýkal smíchy. „Nemohl bys mi potom ukázat vzpomínku?“
„Ty jsi stejně nenapravitelný vůl jako Tichošlápek. Jeho ale omlouvá skutečnost, že pochází z rodiny Blacků. Za ten plášť děkuju, Jamesi. Moc to pro mě znamená.“
„To bych řekl. Vždyť ses právě stal – jak to Beedle píše? – pánem Smrti. Můžou tě třeba rozsekat na kusy a ty neumřeš.“
„Tak báječné to zase není, Dvanácteráku,“ zchladil ho Severus. „Magická kombinace relikvií ti sice zajistí nesmrtelnost, nikoli však nezranitelnost. Rány léčit nedokáže a bolesti tě nezbaví. Jestli mě Grindelwald rozseká na kusy, budou se ty kusy svíjet v pekelné agónii, dokud mě on nebo někdo jiný o některou relikvii nepřipraví. Což bych za zmíněných okolností samozřejmě uvítal.“
„Nic takového se nestane, Ostrodrápku,“ ujišťoval ho James a pevně přitom svíral jeho rameno. „Zvládneš to. Zvládneme to.“
Severus ho poplácal po zádech, zastrčil si neviditelný plášť do vnitřní kapsy saka a pobídl Jamese, aby se připojili k ostatním.

Navečer se rozloučil i s Potterovými. Byla před ním ještě jedna cesta, kterou musel vykonat, než se vrátí do Bradavic. Cesta za poslední relikvií. Návštěva bíle omítnutého domku uprostřed zelené samoty...
Eileen Snapeová nevypadala ani trochu šokovaně, že svého syna vidí. Naopak se zdálo, jako by s jeho příchodem počítala. Nechala ho přejít práh, důkladně zabezpečila vstupní dveře proti návštěvě kohokoli dalšího a chvíli zůstala stát v předsíni. Z obývacího pokoje k nim doléhaly pištivé dětské hlasy, zvuky rozhoupaných ozdob a rolniček, praskání polen v krbu a tichá kulisa vánočních koled v jazzovém aranžmá.
„Chceš je vidět nebo sis přišel jen pro ten kámen?“
„Půjdu za nimi, jestli to nevadí.“
Eileen mu uvolnila cestu, vykročila za ním a zvědavě zůstala stát v otevřených dveřích.
Severus cítil, jak je každý jeho pohyb zoufale křečovitý, přesto se s dcerami přivítal objetím a nechal se stáhnout pod vánoční stromek, aby mu mohly ukázat nové hračky. Nepromluvil však jediné slovo, protože věděl, že by ho zradil hlas. Jen se na ně díval, pozorně si prohlížel všechno, čím se chlubily, přikyvoval a usmíval se.
Téměř pětiletá Severa zvládala nejen komunikovat v anglickém jazyce, ale také působit vychovaně a rozumně. Takový výsledek se nedal předpokládat ani v tom nejdivočejším snu. Malá striga připomínala spíše malou čarodějku a jedině snad nezkrotné a neupravitelné cihlově oranžové kadeře a husté, nad kořenem nosu spojené obočí jí mohly dosvědčit její pravý původ. Když mu podávala panenky, Severus si všiml, jak pečlivě zastřižené a čisté jsou její nehty, a když mluvila, neuniklo jeho pozornosti, že namísto zubů ostrých jako jehly má v ústech pěkně zarovnané dětské zoubky.
O rok a půl mladší Eleanora si sedla na koberec proti němu a první půlhodinu na něj vykuleně zírala, což ho trochu znervózňovalo, zvláště když u toho mlčela a jen se tahala za rezavé copy. Jakmile se však do křesla za ní posadila babička, napětí opadlo a dívenka začala Severusovi předvádět výkresy levandulových lánů, ovocných sadů a jednoho nízkého domku s dřevěnou verandou a zahradní houpačkou, o němž nesmlouvavě prohlásila, že v něm jednou všichni budou bydlet. Eileen protáčela oči, ale Severus by přísahal, že se mu právě o takovém domě už někdy zdálo. Pohladil Eleanoru po vlasech a jeden z obrázků si od ní vzal.
„Takže tady to je,“ řekla Eileen Snapeová krátce před půlnocí a vložila mu do dlaně malý černý kámen, který studil jako led. „Brumbál ho tu schoval už v létě. Říkal, že nejpozději o Vánocích si ho tady vyzvedneš.“
Severus poděkoval, strčil si ho do kapsy a políbil matku na čelo, které jako led studilo taky.
„Děkuju ti za všechno, mami.“
„Ish mahawat, Melanasar. A budu tě mít ráda vždycky. Běž udělat, co je třeba.“

...do cíle zbývají 3 kroky...

Chapter Text

Třicátý prosincový večer roku 1996 se za okny bradavického hradu ženili snad všichni čerti. Vzduchem vířily chomáče sněhu a poletovaly odlomené větve mohutných starých dubů. Vánice nedovolovala nikomu, aby vylezl ven. Jedině snad Hagrid by se svou postavou dokázal bojovat proti ničivému vichru. Jeho hájenka teď pomalu tonula v návějích sněhu.
Severus vypnul horkou vodu, na věšáku vedle sprchy nahmatal ručník, pečlivě se osušil a přešel z koupelny do ložnice, kde už na něj čekal čistý hábit pověšený na klice okna. Nebyl to hábit, jaký nosíval při běžných příležitostech. Jeho kabátec postrádal vysoký límec, namísto knoflíků měl prosté šněrování a žádné spony na něm nedržely saténový plášť. Byl mnohem méně okázalý, jeho strohost však odrážela přirozenou sílu a pokoru svého majitele. Severus si pod něj oblékl bílou košili a rovné plátěné nohavice. Pod okenním parapetem už měl připravené kožené boty s podrážkou speciálně okovanou pro chůzi na ledě a ušlapaném sněhu. Vklouzl do nich, pevně je zavázal a totéž učinil se svými ještě mokrými vlasy. Na nočním stolku stála lahvička s rudofialovou tekutinou. Jen o ni zavadil pohledem, místo ní sebral bezovou hůlku, tu si zastrčil do náprsní kapsy a s ironickým úšklebkem zamířil pryč.
Uvnitř hradu panoval nezvyklý klid. Téměř všichni studenti odjeli na prázdniny domů. Zbyl tu jen jeden sirotek z Mrzimoru, Draco Malfoy, jehož rodiče odcestovali za důležitými diplomatickými záležitostmi do Paříže, skupina nebelvírských prvňáčků, kteří považovali pobyt v Bradavicích, kde se nic neděje, za stokrát záživnější než pobyt v okoukaném prostředí svých domovů, a Levandule Brownová, toho času v pátém měsíci těhotenství a s komplikovanými rodinnými vztahy. Poněvadž byl Ron Weasley nejen otcem jejího dítěte, ale především zabržděným pitomcem, tak ji jaksi opomněl pozvat na Vánoce do Doupěte, a jelikož Levandule pozvání očekávala, tak se urazila a teď trčela celé dny ve společenské místnosti, odkud zmizely i všichni obyvatelé obrazů.
Ve škole zůstali prefekti a primus, kteří měli za úkol dohlížet na pořádek. (Což jim letos opravdu nečinilo potíže. Většinu času trávili ve Velké síni, kde mastili karty.)
Kolejní ředitelé se během prázdnin také nikam nevzdalovali (pokud pomineme Severuse, jehož během několika dnů nepřítomnosti zastupoval profesor Black). Bradavická supervizorka Bellatrix Lestrangeová ovšem ihned po štědrovečerní večeři odjela a pouze Brumbál obdržel vysvětlení její absence – prý ji ředitelka ÚBOZ, které je oficiálně podřízena, vyslala pracovně do zahraničí a podrobnosti svěřené práce nesmí sdělovat. Ne že by si někdo na vzniklou situaci mínil stěžovat. Popravdě ta hrstka lidí, která to zaslechla, vypadala potěšeně.
Učitelský sbor až na několik výjimek školu opustil. Remus alias profesor Kiweet neměl kam školu opouštět, a proto velmi rád zůstal, aby dělal společnost Siriusovi. Hagrid podle kouře stoupajícího z komína trávil volný čas ve své hájence a profesorka Trelawneyová ve své věži. Z té sice žádný dým nestoupal a to, že je Sibyla uvnitř, nikdo neprověřoval, nicméně představa, že by vykročila z hradu ven, byla absurdní. Ta žena se za dvacet let svého působení na místě učitelky jasnovidectví stala součástí bradavického inventáře. Podobně jako profesor Binns, ten však neměl na výběr.
Madam Pomfreyová seděla za svým úředním stolem ve vzdáleném koutě ošetřovny Když mezi dveřmi zaznamenala profesora Snapea, odložila brk a vzhlédla.
„Brána tábora se otevře za necelou hodinu,“ informoval ji. „Jste připravená?“
„Ovšem,“ přikývla rázně. „Přichystáno je jedno sto lůžek, zásoby léčivých lektvarů jsem během uplynulých třech dnů doplnila a navýšila o dvojnásobek. Stejně tak léčitelského materiálu mám k dispozici dostatek, abych vše zvládla.“
„Jste báječná, Poppy. Lily Potterová přislíbila svou pomoc. Měla by dorazit před půlnocí.“
„Vím. Hovořily jsme spolu letaxem. Nechává děti u Molly Weasleyové.“
„Ano.“
Severus nevypadal, že by vyloženě někam pospíchal, působil klidně a vyrovnaně, přesto v jeho očích bylo něco naléhavého. Něco, kvůli čemu ho Poppy nemínila déle zdržovat. Gestem naznačila, že se vrací k administrativní práci, a profesor Snape kývl na srozuměnou.
Jeho další kroky vedly do nebelvírské společenské místnosti, kde zastihl svých pět žáků sedět u okna a pozorovat tu slotu venku. Jakmile ho portrét Buclaté dámy vpustil, všichni se na něj otočili a ve tváři jim uvízlo překvapení.
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer, pane profesore. Stalo se něco?“
„Je nutné, abyste si ihned sbalili osobní věci a přichystali se na přesun do svých domovů,“ sdělil úsečně.
„CO?“
„A to jako proč?“
„Co se děje?“
„Je mi líto, ale nemohu vám svěřit podrobnosti, ani důvody. Běžte prosím do svých ložnic a sbalte se. Za tři čtvrtě hodiny pro vás přijdou prefekti a odvedou vás do Velké síně, odkud budete pokračovat domů.“
„Já ale domů nemůžu!“ zaječela Levandule navztekaně. „S rodičema jsem se příšerně pohádala! Matka řekla, že se mnou do nejdelší smrti nepromluví!“
„S vaší matkou jsem dnes dopoledne hovořil. Těší se na vás. Uvařila vám rajskou polévku.“
„Nesnáším rajskou polívku!“
„Vsadím se, že to vaše matka ví. Běžte si zabalit.“
Aby předešel další vlně rozčilených dotazů, otočil se na patě a prolezl otvorem po portrétu zpět na chodbu. Buclaté dámě nařídil, aby nikoho nepouštěla ven ani dovnitř, dokud se nedostaví prefekti.
Prefekti dnes po večeři nezůstali ve Velké síni na partičku Řachavého Petra, nýbrž uposlechli pokyn ředitele Brumbála, aby se přesně v osm hodin dostavili do sborovny. A tam teď zamířil i Severus.
Židle kolem velkého oválného stolu byly obsazeny sotva z poloviny. Seděli tu členové učitelského sboru, kteří nikam neodjeli, dorazila dokonce i profesorka Trelawneyová a profesor Binns, kterého zde viděli naposledy před třiceti lety, kdy se organizovala stávka za odvolání Abraxase Malfoye z vedení školní rady. Všichni vzrušeně debatovali a šestnáct prefektů mezi nimi působilo ostýchavě, neboť se do ničeho nepletli. Primus také jen zdvořile vyčkával. V každém rohu místnosti stál s důstojnou mlčenlivostí jeden kolejní duch. Když profesor Snape vešel, ztichli i učitelé. S napjatými tvářemi sledovali, jak obchází stůl a usazuje se do jeho čela, tam, kde byli zvyklí vídat ředitele Brumbála. Ten byl přítomen, avšak místo zaujímal po Severusově pravici.
„Dobrý večer. Děkuji, že jste přišli. Jednání této mimořádné porady bude krátké a omezí se pouze na organizační záležitosti. Doufám, že Pomona a Horácio už seznámili své studenty s návratem domů...?“
Profesorka Prýtová a profesor Křiklan souhlasně pokývali hlavou.
„Také jsem tak učinil. Nebelvírští, mrzimorští a zmijozelští prefekti si přesně za půl hodiny vyzvednou žáky ve společenských místnostech a odvedou je do Velké síně. Tam bude čekat profesor Brumbál, který pro tuto příležitost vytvořil speciální přenášedla. Poté, co budou studenti odesláni do svých domovů, otevře se škola pro uprchlíky z kudleyského tábora, kterým dnes v noci bude umožněn útěk. Přicestují v několika vlnách. Někteří hromadným přenášedlem v doprovodu členů odbojové skupiny nazývané Fénixův řád, jiní se dostanou do hradu pod dozorem Aberfortha Brumbála, tajnou podzemní chodbou vedoucí z Prasinek. Dá se předpokládat, že většina z nich bude v zuboženém stavu. Budou zranění, zesláblí, zanedbaní a mnozí z nich vyděšení. Muži, ženy i děti. Madam Pomfreyová mne ujistila, že situaci zvládne, nicméně jakákoli pomoc bude v tu chvíli vítána. Před půlnocí dorazí do Bradavic magistra Potterová. Část Fénixova řádu, která uprchlé zajatce přivede, zde také zůstane a bude pomáhat. Pracovat se bude celou noc.“
Snape udělal krátkou pauzu. Profesor Brumbál k němu úslužně přisunul sklenici dýňové šťávy. Severus se napil a pokračoval.
„Akce, do které se pouštíme, není posvěcena školní radou, nemá o ní tušení Ministerstvo kouzel ani Dolores Umbridgeová. Nemá o ní tušení ani Gellert Grindelwald, bývalý černokněžník odsouzený k doživotnímu pobytu v Nurmengardu, který před několika lety z vězení utekl a stojí v pozadí změn, kterými naše země prošla. Sekta, kterou vede a nazývá ji Bratrstvo Světla, řídí prakticky veškeré politické dění, zákonodárnou, soudní i výkonnou moc. Ani členové Bratrstva Světla však nemají o našem záměru ponětí. Jejich důležité figury – Lucius Malfoy a Bellatrix Lestrangeová – byly pro tento čas příhodně zaměstnány hodně daleko odtud.“
Snape znovu upil dýňové šťávy a rychle přelétl pohledem své posluchače. Nikdo z nich nevypadal, že by mu hodlal vstupovat do řeči. Učitelé, jež nebyli zapojeni do odboje, měli v očích vepsané náhlé pochopení všech souvislostí, které jim snad ještě unikaly. Prefektům se v očích odrážel zmatek a nefalšované zděšení.
„Vzhledem k nezákonnosti celé akce nemám právo komukoli z vás přikázat, aby se jí účastnil. Rovněž nemám právo přesvědčovat vás o tom, jak moc zapotřebí tu bude každá ruka. Můžu říct jediné – rozhodnutí zůstat či odejít je pouze na vás. Jestliže se rozhodnete odejít, nikdo vám nebude bránit. Prefekti, kteří tu nechtějí zůstat, mohou využít přenášedla, jež profesor Brumbál vytvořil i pro ně. Pokud zvolíte druhou možnost, vezměte prosím na vědomí, že tím přijímáte riziko spojené s neúspěchem našeho plánu a z toho plynoucími důsledky. To, co se chystáme udělat, je současnými zákony kvalifikováno jako velezrada. Všichni víte, jaký trest je pro tento zločin vyměřen.“
„Už vidím, jak si troufnou popravit polovinu bradavického učitelského sboru!“ zahalekal profesor Kratiknot a výsměšně se uchechtl. „A jak za nás všechny hledají adekvátní náhradu!“
„To už můžou tuhle školu rovnou zavřít!“ podpořila ho svým prohlášením profesorka Prýtová. „Poněvadž další takovou bandu bláznů neseženou!“
„Chápu správně, že hodláte zůstat?“ obrátil se na ně profesor Křiklan. Hlas mu kolísal.
„A vy snad hodláte odejít?“ odpověděl mu otázkou Kratiknot. „Bradavice odjakživa pomáhaly bojovat proti předsudkům, bezpráví a hlouposti. Byly útočištěm těch, kteří byli pronásledováni pro své schopnosti, pro svou odlišnost. A my jsme součástí Bradavic. Je naší povinností poskytnout jim pomoc.“
„V očích tyrana možná jednáme protizákonně,“ přidal se profesor Kiweet, „ale před sebou samými ctíme vyšší zákon. Mravní.“
Pohledy všech se do něj opřely tak, že se na židli mimoděk prohnul dozadu.
„Něco tak hlubokého bych z vašich úst nečekal,“ přiznal zaraženě Křiklan.
„Myslím, že už s tou hrou můžeme přestat, Remusi,“ pronesl zamyšleně profesor Snape.
Pravé oslovení zrušilo působení maskovacího kouzla a odhalilo tak skutečnou podobu učitele astronomie. Remus Lupin se teď ve flitrovém hábitu ošil a nervózně se usmál.
„Ahoj všichni,“ zamával jim přátelsky. „Rád vás zase vidím. Jako já. A za ty povrchní řeči se omlouvám.“
„Děkuji vám za vaše vyjádření,“ kývnul Severus směrem k Pomoně a Filiusovi. „Čeká nás dlouhá noc. A zítra možná ten nejdelší den. Přesně v šest hodin ráno odkryje speciální vydání Denního věštce vše, co se poslední čtyři roky dělo v kudleyském táboře, včetně důvodů jeho založení a osob, které ho navrhly nebo se jinak podílely na jeho vzniku. Dále se veřejnost dozví o existenci pečlivě utajované sekce odboru záhad, která slouží k provádění pokusů na lidech. Skončila v ní většina mudlorozených kouzelníků vyloučených z naší společnosti. Tento článek doplní zevrubná fotodokumentace, o níž doufám, že u mnohých vyvolá nutkání na zvracení. Protože přesně to by měla být přirozená reakce každého, kdo se s těmi zvěrstvy setká tváří v tvář.“
Tentokrát se během krátké odmlky nenapil. Vzpomínka na návštěvu odboru záhad a vše, co tam viděl, mu sevřela hrdlo a rozhoupala žaludek.
„Když si Rita Holoubková prohlédla fotografie, které jsem pořídil, souhlasila s uveřejněním. Šéfredaktor Cuffe zatím netuší, co jeho noviny zítra přinesou. Já pevně věřím, že to bude převrat.“
„Očekáváte vypuknutí revolty?“ dotázal se profesor Binns a po dlouhé době projevoval skutečné nadšení nad současným děním. „Masové nepokoje? Ozbrojený konflikt?“
„Očekávám, že Gellerta Grindelwalda mimořádné vydání Denního věštce natolik rozlítí, že si pro mě přijde. Až ve všech těch šokujících článcích uvidí zcela otevřený a známý zdroj, až uvidí moje jméno, přestane se ovládat. Nejpozději v osm ráno je před branou.“
Prefekti třeštili oči. Primus zíral skrz desku stolu, hlavou se mu honily představy o tom, jak by taková návštěva mohla probíhat a co by to znamenalo pro ně a pro celý hrad. Profesoři vyhlíželi, že o tom přemýšlejí také. Jen Sirius Black měl ve tváři pochopení, smíření a odhodlání.
„Vleze přímo do pasti. Denní věštec totiž není jediným, kdo se chystá otisknout reportáž ze zákulisí našeho režimu. S pomocí jistých kontaktů se mi podařilo oslovit zahraniční redaktory. Zítra ráno tu na něj budou čekat uznávaní novináři a fotografové nejznámějších evropských a amerických deníků. Z působení v naší zemi se usvědčí sám.“
„Co máš v plánu s ním udělat?“ zeptal Sirius na rovinu.
„Zadržet ho do doby, než bude možné jej spravedlivě soudit.“
„To ale předpokládá zrušení některých dosavadních zákonů,“ poznamenal profesor Kratiknot. „Obměnu vedení Starostolce, zbavení Úřadu pro bezpečnost výsadního postavení v procesu obžaloby...“
„Toho jsem si vědom, Filiusi. S důkazy, které jsou proti němu nashromážděny, můžeme držet Grindelwalda v Temné věži třeba deset let. S podporou Mezinárodního sdružení kouzelníků budeme dokonce v právu. Nemyslím si však, že by to trvalo déle než několik měsíců,“ ušklíbl se Snape. „Nový ministr kouzel je na naší straně a už nyní pracuje na obnově původního právního řádu.“
„Co když bude klást odpor?“ vyslovil svou obavu primus a tím, že vůbec promluvil, vyvolal v ostatních údiv. „Je to přece dost obávaný černokněžník. O jeho porážku v pětačtyřicátém roce se musel postarat sám Brumbál. Nikdo se neodvážil vyzvat ho na souboj.“
„Já s ním také nemíním bojovat,“ prohlásil Snape. „Hodlám ho zajmout a strčit pod zámek.“
Primus a někteří členové sboru se zatvářili krajně pochybovačně, avšak neřekli ani slovo.
„Velmi rád ti budu nápomocen,“ pronesl Sirius.
„Díky. Schůzi považuji za ukončenou. Vzhůru do práce.“
Snape se zvedl a okamžitě vykročil ke dveřím. Ostatní následovali jeho příkladu.
„Pane profesore,“ oslovil ho v půlce chodby k mramorovému schodišti žák se zmijozelským erbem na hábitu. „Smím se vás na něco zeptat?“
„Ano, pane Rockwoode?“
„Vy jste opravdu připraven čelit jeho armádě? Víte přece, že má svoji armádu? Nosíte prsten. Musíte to vědět.“
„Pokud přivede armádu, nejspíš se jí budeme muset postavit. V případě, že s námi budou chtít bojovat.“
„Vy a hrstka lidí věrných Brumbálovi,“ odfrkl si mladý Rockwood. „To si vážně myslíte, že máte šanci? Dostali ho z Nurmengardu, nejstřeženější věznice na světě. Udělají pro něj cokoli. Vedete lidi na smrt.“
„Děkuji za upozornění. Budu ho považovat za projev laskavosti. Štastnou cestu domů, pane Rockwoode.“
Snape mu věnoval poslední pohled, nechal ho stát uprostřed chodby a vydal se zpět do svých soukromých komnat, kde usedl k psacímu stolu. Jeho sova si dnes v noci protáhne křídla. Ačkoli kdoví, jestli by spíše nedala přednost bezpečnému pobytu v kleci. Sněhová bouře venku každou hodinou sílila. Oknem už nebylo možné spatřit prakticky nic.

...do cíle zbývají 2 kroky...

Chapter Text

Studenti odcestovali, z prefektů zůstaly přesně tři čtvrtiny, neboť zmijozelská část moudře zvolila ústup, a profesoři si posedali na prázdné lavice ve Velké síni. Čekání na první vlnu uprchlíků vyplňovali dohadováním, kdo si co vezme na starost.
V půl desáté přistálo vprostřed síně dvacet příšerně špinavých, zbídačených stvoření, která bez jakékoli nadsázky vypadala, jako by je ze své tlamy vyvrhlo samo peklo. Na některých visely kusy hadrů jako na stožárech, někteří v cíli okamžitě ztratili vědomí.
Profesor Snape je svižně obcházel, kontroloval a označoval barevnými křížky nad hlavou. Červeně zářily nejtěžší případy, zeleně ty, které ještě snesly odklad, a bílý křížek obdrželi ti, co se sami udrželi na nohou a nepotřebovali akutní péči. Hagrid, Sirius a profesor Kratiknot je nakládali na vyčarovaná nosítka a odnášeli na ošetřovnu. Profesor Křiklan se staral o podávání lektvarů tišících bolest a zmírňujících úzkost. Remus fungoval v roli tlumočníka, jelikož byl po Severusovi jediným dalším člověkem, který hovořil temnými jazyky. Profesorka Prýtová se přesunula na ošetřovnu, kde společně se Sibylou Trelawneyovou asistovala madam Pomfreyové. Prefekti se snažili dělat to, co jim kdo zrovna přikázal. Převážně se jednalo o úklid, pomoc s hygienou, roznášení přikrývek, tekutin a léků a pořizování jmenných seznamů.
Deset minut před půlnocí dorazila letaxem přímo na ošetřovnu Lily Potterová. Nedorazila ovšem sama. Z krbu postupně vyskočilo sedm lidí. Šest jich na sobě mělo léčitelský plášť a podle věku se jednalo o zkušené posily. Sedmou osobou byla Hermiona.
Jakmile ji Severus spatřil, málem se mu zastavilo srdce. Všechen ten nadpřirozený klid, který už od rána pociťoval, byl náhle pryč.
„No to snad ne!“ zahřměl, odložil tinkturu, kterou právě potíral ránu jedné z bludiček, a rychlým krokem k ní zamířil.
Když si uvědomil, že ho pozoruje více lidí, než by mu mohlo být milé, popadl Hermionu v nadloktí a odvedl ji na chodbu.
„Co tady hergot děláš?!“ obořil se na ni okamžitě.
„Jsem tady, abych přiložila ruku k dílu.“
„Máš být u rodičů! V Surrey! Dva tisíce mil odsud! Dívat se na vánoční komedie a cpát se cukrovím!“
„Nevím, jestli mám být dojatá tvou starostlivostí, nebo pobavená programem, který jsi pro mě vymyslel, ale každopádně jsem tady a budu pomáhat.“
„Ne, nebudeš. Vrátíš se domů.“
„Ne, nevrátím. Zůstanu tady.“
„Hermiono, o tomhle s tebou nehodlám diskutovat.“
„Nemusíš, stačí to respektovat.“
„Asi zapomínáš, s kým mluvíš.“
„Se svým snoubencem.“
„Se svým kolejním ředitelem!“
„Nikoliv,“ zavrtěla střapatou hlavou a bojovně zdvihla bradu. „Nejsem tu jako studentka, nýbrž jako dobrovolnice. Čili jsem ti podřízena, to ano, ale jako veliteli akce, ne jako vedoucímu koleje. Můžeš mě poslat pryč, ale jak to bude vypadat před všemi těmi lidmi, kteří by zajisté ocenili, kdyby je někdo na chvíli vystřídal? Nebo máš pracovních sil dost? Nevšimla jsem si, že by tu stály zástupy lidí ochotných pomoct.“
Severus na moment zavřel oči a zkoušel najít nějaký validní argument, kterým by ji odsud dostal. Pak podrážděně zavrčel a kapituloval.
„Jsi ta nejpaličatější ženská, jakou znám.“
Hermiona se na něj sladce usmála. Očividně to vzala jako kompliment.
„Jestli chceš pomáhat na ošetřovně, převlékni se do ochranného hábitu a vezmi si rukavice. Při kontaktu s krví buď opatrná.“
Už se chystala vejít zpět na ošetřovnu, když její zrak upoutala postava mladého muže na konci chodby za Severusovými zády.
„Není to Draco Malfoy?“ ukázala na něj a Severus se ohlédl.
Draco k nim mířil sebevědomým krokem, s hrdě vypnutou hrudí, ustrojen do pracovního hábitu, který před chvílí vyfasoval od profesora Křiklana.
„Dobrý večer, profesore Snape. Zdravím, Grangerová. Profesor Křiklan vzkazuje, že mu dochází zásoba uklidňujícího lektvaru.“
„V kanceláři madam Pomfreyové ho najdete ve třetí almaře zleva,“ poradil mu Severus a samým úžasem se ho zapomněl zeptat, co tu proboha vůbec dělá.
„Severusi?“ rozptýlila jeho pozornost Nymfadora Tonksová, která před několika minutami dorazila se třetí vlnou uprchlíků. „Severusi, potřebujeme to dole trochu uklidnit. Přivedli jsme strigy a Pošuk je nejspíš trochu vyděsil. Nechtěně samozřejmě, ale... No, nevypadá to, že by si s nimi Remus poradil sám.“
„Už běžím,“ přislíbil Severus a naposledy se obrátil na Hermionu. „Dávej na sebe pozor. Kdyby sis o něčem myslela, že na to nestačíš, prostě to nedělej.“
Místo odpovědi krátce stiskla jeho ruku a pohladila ho po vnitřní straně zápěstí. Projela jím vlna zatemňujícího vzrušení, bodavé lásky a svíravého strachu. Opětoval její stisk tak silně, až se zajíkla.
„Mi-“
„Uvidíme se později,“ nenechal ji dokončit, pustil její dlaň a odspěchal do Velké síně.
Tam se během jeho nepřítomnosti strhla mela. Tři rozběsněné strigy převracely stoly, trhaly obrazy a plivaly po ostatních jedovaté sliny a to vše, zatímco se divoce houpaly na lustrech.
„Kalmaar!“ zařval Snape už mezi dvoukřídlými dveřmi. „Kalmaar ana draga!“
Strigy k němu stočily pohled, stejně jako všichni ostatní ve Velké síni.
„Mevro kark smar. Nikdo tady není váš nepřítel. Brud. Jsme přátelé.“
Rázem byly dole. Ještě chvíli si jej nevěřicně prohlížely, pak klesly na jedno koleno a sklonily hlavu.
„Ehakar,“ vyslovila nejstarší z nich hlasem, který považovala za pokorný. „Kair kan wortar en mailhar, Ehakar?“
„En mailhar,“ šeptl a netrpělivě je pobízel, aby vstaly a přestaly k němu přitahovat více pozornosti, než bylo nutné. „Simer simer arath kan. Kalmaar.“
„Hest, Ehakar.“
Všechny tři se v poklidu přemístily k několika svým zraněným družkám a nechaly Tonksovou a Lupina, aby se k nim přiblížili a zkontrolovali jejich zdravotní stav. Než se Remus znovu ponořil do práce, věnoval Severusovi dlouhý, zkoumavý pohled. Severus ho zaznamenal, uhnul však očima dřív, než z nich Remus stačil cokoli vyčíst.
Na prahu Velké síně totiž stanul někdo, s jehož přítomností se nepočítalo.
„U Merlinových vousů, co se to tady děje?“ zvolal naléhavým tónem Lucius Malfoy, navlečený do těžkého cestovního pláště, celý zasněžený, v obličeji mokrý a rudý. „Kde je Brumbál? Severusi? To jsou strigy?!“
Lucius nakrčil nos a vyslal jejich směrem zhnusený pohled. Strigy mu ho dokonale oplatily.
„Být tebou, příliš je nedráždím,“ doporučil Snape a gestem Malfoye vyzval, aby s ním odešel do Vstupní síně.
Jakmile oba prošli dveřmi a ocitli se pod mramorovým schodištěm, Lucius okamžitě spustil. Během řeči jevil známky lehké paniky a bylo patrné, že na jednom místě setrvává pouze s vynaložením značného úsilí.
„Mladý Rockwood mě vyhledal, aby mi prozradil, proč dnes v noci opustil Bradavice. Neprozradil mi sice nic, jelikož ve chvíli, kdy se o to pokusil, zauzloval se mu jazyk, nicméně celá situace naznačovala, že muselo dojít k něčemu mimořádně vážnému.“
„Ano, udavačství je mimořádně vážným prohřeškem. Doufám, že mu jazyk neoteče do takové míry, aby se jím zadusil. Čas od času k tomu dochází.“
„Nemluvím teď o Rockwoodovi, ty idiote, mluvím o tom, co se děje tady! Ani ve snu by mě nenapadlo, že něco takového Brumbál podnikne! Otec už o tom ví?“
„Ne, zatím ne.“
„Ještě jsi ho neinformoval? Proč? Víš přece, že on nikdy nespí!“
„Řekněme, že už ho za pár hodin informuje někdo jiný. Někdo, kdo je na šíření informací expert. Já se zatím budu věnovat tomu, k čemu jsem byl povolán.“
V Malfoyových očích svitlo pochopení. Zakroutil hlavou.
„Myslel jsem, že tě z naivity vyléčilo pár životních lekcí, ale ty budeš nejspíš jedním z těch politováníhodných pitomců, co věří v rovnost tak intenzivně, že se snaží rovnat i pravé úhly. Brumbálův člověk, což? Tak si tu s Brumbálem užijte své poslední chvilky napravování nespravedlnosti. Pevně doufám, že nebudu u toho, až tě otec zavrhne.“
„Mám dojem, že jsi úplně nepochopil, o co tu jde,“ upozornil ho Severus a zabránil mu v odchodu. „Já to nedělám pro Brumbála. Brumbál s touhle operací nemá nic společného. K zodpovědnosti se hlásím já a všechno padá na mou hlavu.“
„Ne. Tomu nevěřím. Tak pitomý být nemůžeš. Zradit ho kvůli odlišnému přesvědčení je jedna věc. Ale zradit proto, aby sis sám nasadil korunu, to je těžký kalibr.“
„Opět jsi mě špatně pochopil, já nemám v úmyslu vládnout. Chci dát všem, kteří tu žijí, svobodu a právo o sobě rozhodovat. Pro Grindelwalda zajistím spravedlivý trest. Stejně jako pro jeho následovníky. To, co se bude dít pak, už není v mých rukou.“
„Svoboda a právo? Spravedlivý trest?“ ušklíbal se Malfoy. „Pasoval ses do role spasitele? K čemu? Tvá dcera je spasitelkou našeho světa. To ona přinese svobodu a spravedlnost.“
Severus se chystal něco namítnout, ale Lucius spatřil ze dveří ošetřovny vycházet svého syna Draca. V náručí držel tři obrovské láhve a rázoval chodbou směrem k nim.
„Co to – to snad – Draco? U všech podob svaté Morgany, co tady děláš?“
Draco zastavil pár metrů před svým otcem a vypadal zaraženě.
„Co to máš na sobě?“ ukázal Lucius na jeho pracovní hábit. „Nechceš mi snad tvrdit, že jim v té ztřeštěnosti pomáháš?“
„Pomáhám,“ přiznal Draco. Tvář mu lehce zrůžověla, hlas měl však pevný.
„Dobrá. Mám toho tak akorát dost. Svlékni si ten směšný kus hadru a zajdi si pro své věci. Počkám tu na tebe. Odcházíme.“
Snape čekal, co z mladého Malfoye vypadne. Jeho postoj a výraz totiž nevypovídaly o tom, že by se chystal otce poslechnout.
„Nikam nejdu,“ prohlásil po dlouhém a dusném tichu. „Mám tu práci.“
„Prosím?!“ podivil se Lucius a vrhl na syna příkrý pohled. „Já jsem asi špatně slyšel. Má slova nebyla myšlena jako návrh, byl to rozkaz. Okamžitě si dojdi pro věci a odcházíme.“
„Moje slova také nebyla myšlena jako návrh,“ kontroval Draco. „Zůstávám tady. Ty si táhni třeba ke všem čertům.“
Malfoy senior nepěkně zčervenal a vztekem se málem zalknul. Když Draco vyrazil do Velké síně, drapnul ho za paži a obrátil zpátky k sobě.
„Co si myslíš, že děláš?“ zasyčel, až mu od úst odletovaly sliny. „Dolores už je na cestě sem. Náš nejvyšší se o celé záležitosti dozví co nevidět. Každý, kdo se na téhle zradě podílí, bude litovat, že se vůbec narodil!“
„Toho občas lituju už teď,“ odsekl Draco a vytrhl se z jeho sevření.
Ta věta byla pro Luciuse horší než cokoli, co do té doby slyšel. Jeho milovaný syn, jeho vlastní krev... Zatmělo se mu před očima. To, že ho udeřil, si uvědomil, až když ucítil bolest v kloubech pravé ruky. Draco několik sekund balancoval s láhvemi uklidňujícího lektvaru v náručí. Jakmile znovu získal rovnováhu, raději je postavil na zem. Pak ránu vrátil i s úroky. Poté, co Lucius Malfoy dopadl na zem, dvakrát ho kopnul mezi žebra a třetím kopancem mu přerazil nos.
„Už nikdy mě nezkoušej nutit násilím! Nenechám si to líbit!“
„Já nemohu uvěřit -“ Dolores Umbridgeová, která se právě objevila v dubové bráně a pustila dovnitř ledový vzduch plný sněhových vloček, byla voskově bledá a držela se za srdce. „Pane Malfoyi! Luciusi! Co se to tady u všech zadávených kentaurů děje?!“
„Vyřiďte Poppy, že dorazili upíři!“ zahulákal Moody z Velké síně.
„Cože? Jací upíři? Žádám okamžité vysvětlení toho, co tu provádíte! Slyšíte mě? Snape! Kde je -“
„Tak kde je zatraceně ten uklidňující lektvar?“ ozval se nerudně profesor Křiklan a rozčileně vpochodoval do Vstupní síně.
Když zaregistroval Umbridgeovou, ztuhnul. Ani si nevšiml, že mu Draco Malfoy podává tři láhve, pro které si nechal poslat.
„Horácio?“
„Do-dolores? Co ty tu u Merlinových vousů -“
„Já jsem tu na inspekci. A ráda bych se dozvěděla, co je to tady za pozdvižení! O jakých upírech je řeč?“
„Já – já – já tu jen vypomáhám!“ bránil se Křiklan. „Byl jsem přinucen dělat, co umím! Všechny tvé dotazy jistě rád zodpoví profesor Snape. Děkuji, pane Malfoyi. Poroučím se.“
„Snape?“ obrátila se Umbridgeová tázavě na Severuse. „Co mi k tomu povíte?“
„Bradavice dnes v noci přivítaly vzácnou návštěvu. Až z Kudley. Většina hostů bohužel nemůže být ubytována v běžných komnatách, neboť je v naprosto zuboženém stavu. Otevřeli jsme jim naši ošetřovnu a poskytujeme zdravotní péči.“
„Nežertujte se mnou!“ zaječela Dolores. „Nemám náladu na ty vaše legrácky!“
„On s vámi ale nežertuje, Dolores,“ podotkl Lucius Malfoy, sbíraje se na nohy a otíraje si krev z rozbitého nosu do hedvábného kapesníčku. „Fénixův řád otevřel bránu tábora a osvobodil všechny nelidi.“
„To je skandál!“ Umbridgeová vypadala, že se o ni pokouší infarkt. „Nebetyčná troufalost! Trestuhodná opovážlivost! Šílenství!“ Její jekot se blížil hranici, kdy už ho budou moci zaslechnout pouze netopýři.
„Souhlasím s vámi, Dolores,“ odvětil klidně Severus. „To, co jste těm tvorům udělali, je opravdu skandální. Zasloužíte si být na prvních stránkách novin, které už za pár hodin roznesou sovy po celé zemi. Vašemu velkolepému dílu se dostane takové pozornosti, jakou zaslouží. Rita Holoubková svůj brk jistě nešetřila, jak ji znám. Zvláště na její reportáž z odboru záhad jsem zvědavý.“
Umbridgeová podklesla v kolenou a vydala zvuk, který už doopravdy nikdo neslyšel. Dva její tělesní strážci ji teď museli podpírat.
„Kde – kde je Brumbál?“
„Plete čepice pro malé bludičky. Aby nenastydly.“
„Zavírám to tady,“ vydechla zoufale. „Zavírám tuhle proklatou školu! Všichni máte výpověď! Ty zrůdy se vracejí do tábora. Mafaldo, uvědomte Alberta Runcorna. Chci, aby je přemístil zpět. Potter má vyhazov. A je mi jedno, jestli se na tom podílel nebo ne. Jeho funkci převezme McNair. Do Denního věštce neprodleně pošlete naše lidi. Musíme ten výtisk zadržet. Cuffe jako šéfredaktor skončil. Zatýkáme ho za velezradu. Stejně jako všechny, kdo tu jsou a pomáhají nežádoucím. Chci, aby sem Albert poslal úderný oddíl. Já si zjednám pořádek!“
„Vy už si nezjednáte vůbec nic,“ pravil Snape stále tím ledově klidným hlasem, věnoval omluvný úsměv jejím osobním strážcům a sáhl do kapsy pro hůlku.
Oni tu svou měli připravenou celou dobu, jenomže teď nějakým záhadným způsobem nedokázali pohnout paží. Přesněji řečeno, nedokázali pohnout žádnou z končetin. Zmateně se po sobě dívali, zatímco je Dolores opakovaně vyzývala, aby konali svou povinnost.
„Já vám garantuji, že jestli utrpím nějakou újmu, tak skončíte v té nejhorší části Azkabanu!“ vyhrožovala jim a v očích měla strach, když na ni Severus namířil. „Luciusi!“ vřískla ochraptěle. „Luciusi, zabraňte mu přece!“
Malfoy sice tasil, avšak jen zdráhavě. Navíc svou hůlku nepozvedl. Nechal ji volně viset podél těla a nerozhodně přeskakoval pohledem z Umbridgeové ke Snapeovi.
„Luciusi!“ vyštěkla zuřivě. „Na co ještě čekáte? Vždyť on vás zradil!“
„Nemůže proti mně vyslat kletbu,“ vysvětlil s triumfálním úšklebkem Severus. „Má u mě nesplacený dluh za záchranu syna.“
„Ten dluh jsem splatil, když jsem tě dostal ze spárů Yaxleyho!“ namítl Malfoy.
„To byla splátka za to, že jsem Draca nenechal v Chroptící chýši roztrhat vlkodlakem. Pořád ti ovšem zbývá odvděčit se za to, že jsem ho vyléčil z krvácivé horečky.“
Lucius vztekle zaťal čelisti. Rukojeť hůlky sevřel tak silně, až mu zbělely klouby, načež ji vrátil zpět do hábitu. Severus spokojeně přikývl.
„Takže abychom to neprotahovali, Dolores. V souladu s výnosem 115/3C Mezinárodního sdružení kouzelníků vás předběžně zadržuji za spáchání zvláště odporného zločinu. Na soudní proces si počkáte v cele Temné věže.“
Vyčaroval ze vzduchu silné, železné okovy a umístil je Umbridgeové na zápěstí a kotníky. Pak pokynul Siriusovi, Moodymu a Tonksové, kteří to divadlo pozorovali z první řady, vklíněni mezi ostatní zvědavé čumily ve dveřích Velké síně.
„Alastore, odveďte ji prosím. Klíč mi přineste na ošetřovnu.“
Moody se chopil Umbridgeové s potěšením zřetelně vepsaným do zjizvené tváře.
„Na to nemáte právo!“ křičela, když ji za sebou táhl po mramorovém schodišti. „Já jsem ředitelka Úřadu pro bezpečnost a ochranu zdraví! Jsem představená Starostolce! Nemůžete mě zadržovat ani soudit! Dejte ty špinavé pracky pryč, slyšíte? Velezrádci! Pučisté! Já s vámi zatočím!“
„Váš výběr zaměstnavatele byl poněkud nešťastný,“ prohodil Snape k vyděšené Mafaldě Hopkirkové, která systematicky couvala k pootevřené dubové bráně. „Doro, buď tak laskavá a doprovoď paní Hopkirkovou do učebny číslo 5 ve druhém patře. Zamkni ji a klíč mi dones. Díky.“
„Co bude s námi?“ připomněl se mu jeden z ochromených tělesných strážců. „Taky nás strčíte pod zámek?“
„Byl byste raději, kdybych vám vyřízl jazyk?“
„Neee, promerlina, zamkněte nás někam!“ zakvílel.
„Výtečně. Učebna 16, páté patro. Siriusi?“
„Už jdu na to,“ zakřenil se Black, osobně je spoutal do řetězů a následně zrušil kouzlo, kterým byli paralyzováni. „Tak hybaj, hybaj, chlapci! Nemáme na to celou noc!“
Severus švihnutím přibouchl dveře Velké síně lačným divákům přímo před nosem a Draca Malfoye odeslal na ošetřovnu pomáhat madam Pomfreyové. Lucius tak byl jediný, kdo zůstal.
„Nuže, do toho. Posluž si. Stojí před tebou vysoce postavený a absolutně nechráněný článek režimu, který ses rozhodl svrhnout. Máš jedinečnou příležitost se s ním vypořádat.“
„Nechat tě odejít nemůžu. To snad chápeš.“
„Samozřejmě.“
„Do cely tě ale strkat nebudu.“
„Za to jsem ti vděčný.“
„Odvedu tě do svých komnat, kde počkáš, dokud nebude po všem. Pak si tě vyzvednou bystrozorové. Upozorňuji tě, že krb je odpojen z letaxové sítě, okna jsou očarovaná proti otevření i poškození a zásuvky psacího stolu ti ukousnou prst, jestli se jich jen dotkneš.“
„Rozumím.“
„A ještě maličkost,“ vzpomněl si Snape a natáhl k němu ruku. „Tvůj prsten.“
Malfoy rozladěně zafrkal, neochotně si kroužek sundal a ještě méně ochotně ho Snapeovi předal do nastavené dlaně.
„Ty jsi byl vždy důkladný,“ postěžoval si protáhlým hlasem.
„Ne vždy,“ zavrtěl hlavou Severus. „A okamžiky, kdy jsem nebyl, mě dovedly až sem.“

Jen co vyřídil záležitost s Luciusem Malfoyem, vrhl se Severus zpět do práce. Když se jim konečně podařilo rozřadit a identifikovat všechny uprchlíky, poskytnout jim co možná nejlepší péči a zajistit relativní pohodlí, teprve pak si dovolil usednout na kamennou lavičku v arkýři uprostřed opuštěného třetího patra.
Tam ho také nalezl Remus, jehož schopnosti překladatele již nebyly potřeba, a tak se rozhodl Severuse najít a vyjasnit si některé věci, které ho trápily.
„Čekal jsem, že za mnou přijdeš,“ promluvil Snape do zamlženého okna.
„Vážně?“ podivil se Lupin, malinko zaskočený faktem, že ho Severus poznal, aniž by se otočil. Vlkodlaci totiž disponovali určitou výhodou oproti obyčejným lidem – jedině ostatní vlkodlaci nebo jiní tvorové temnot dokázali cítit jejich pach, běžný člověk nebyl schopný je svým čichem zaznamenat.
„Vím, co ti vrtá hlavou. Viděl jsi strigy, jak mě poslechly. Byl jsi svědkem toho, jak se mi poklonily a jak mě oslovily. Teď přemýšlíš, jestli je pravdivý závěr, ke kterému jsi došel.“
„A je?“
„Striga by nikdy nesehnula hlavu před mužem. Zvláště pak, je-li ten muž zároveň čarodějem.“
„Takže ony v tobě vidí... Ale proč to nevidím já? Jsem přece vlkodlak. Patřím mezi tvory, kteří jsou ti podřízeni.“
„Nikdy ve mně neuvidíš toho, komu bys měl být podřízený. Protože jsi mnohem více člověk a mnohem méně vlkodlak, než si myslíš. A taky proto, že jsme a vždycky budeme přátelé. Ve skutečném přátelství nemá nikdo navrch. Všichni jsou si rovni.“
„V tomhle případě nelze uplatňovat lidská měřítka. Tahle síla je starší než lidé a jestliže si tě vybrala, jestliže je tvým osudem tou silou vládnout, pak mým osudem je splnit každý tvůj rozkaz. Poněvadž ona je to, co nás všechny spojuje. Je v každém z nás a poutá nás k sobě. A ty jsi ten, kdo v ruce drží řetěz. Ať chceš nebo ne. Role byly rozdány. Ter Ehakar ish kar. Ty jsi král, já služebník.“
„Nechci, abys toho byl součástí, Remusi. Grindelwald sem nedorazí sám. Přitáhne s celou armádou a já budu muset povolat tu svou. Nechci, abys v ní stál. Chci tě toho ušetřit. V mém kabinetu, ve spodní přihrádce psacího stolu najdeš Doušek živé smrti. Tři kapky zabrání, abys zaslechl můj hlas, až budu svolávat vojáky k bitvě.“
„Děláš si srandu? To si vážně myslíš, že bych tuhle nabídku někdy přijal? Uvést se do umělého spánku a všechno zaspat, zatímco ostatní budou bojovat? Já nejsem zbabělec, Severusi!“
„Já vím, že nejsi,“ povzdychl si Severus těžce.
Sledoval bledý pruh svítání na horizontu. Sněžná bouře dávno ustala, bílé závěje se třpytily v tmavomodrém šeru a na nebi zářily už jen ty největší hvězdy.
„Někdy bych si přál, abys byl. Abychom všichni byli. Život by byl tak nějak jednodušší.“

...do cíle zbývá poslední krok...

Chapter Text

Poslední den roku 1996 se zapsal do učebnic historie jako Den, kdy nevyšlo slunce.
V šest ráno Severus na vrcholu Astronomické věže pozvedl ruce k tmavomodrému nebi, na němž už začínaly prosvítat cáry denní oblohy, a znovu je přikryl sametovou černí. Nebeská klenba byla opět jasná jako obsidiánové zrcadlo a třpytila se miliardou hvězd. V nitru vesmíru nad jeho hlavou bylo možné spatřit spirálu mléčné dráhy.
Ten den vešel ve známost také jako Den boje za svobodu.
Volání svého krále zaslechli všichni. A všichni vyrazili, aby stáli za ním, až nadejde čas velké bitvy. Mnoho z nich vědělo, že tenhle den přijde. Věděli to ještě dřív než on. V jejich vlastních proroctvích se o té chvíli hovořilo. Připravení a odhodlaní, čekali jen na zavolání a na to, až jim zatměním slunce zajistí ochranu a dostatek sil.
Poslední den šestadevadesátého roku byl zároveň posledním dnem takzvaného umbridgeovského režimu.

Když se v půl deváté Gellert Grindelwald objevil před branou s okřídlenými kanci, se dvěma stovkami příslušníků úderného oddílu odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, třemi stovkami bystrozorů a pěti sty muži bezpečnostního sboru ÚBOZ za zády, vzteky bílý a stěží ovládající svůj hněv, narazil na tak mocná ochranná zaklínadla, že mu nedovolila dotknout se železných vrat ani prstem. To ho rozlítilo ještě víc.
„Vím, že tam jsi!“ zařval z plných plic. „A vím, že mě slyšíš! Schováváš se přede mnou jako ten nejodpornější zbabělec!“
Severus otevřel dubovou bránu hradu a sešel po přístupovém schodišti dolů, aby na něj Grindelwald z dálky viděl. Nekřičel. Přesto se jeho hlas nesl po školních pozemcích čistě a zněle a Grindelwald ho slyšel tak zřetelně, jako by je dělilo pouhých pár metrů.
„Neschovávám se před tebou, Gellerte. Kouzla, která jsme rozmístili kolem školy, nemají ochránit nás, ale tvé muže.“
Grindelwald udiveně zamrkal a pak se pohrdavě rozesmál.
„Před čím bys chtěl ochránit mé muže, Severusi? Snad ne před tou ubohou Brumbálovou partičkou, co si říká Fénixův řád? Nebo snad před Brumbálem samotným, který už pomalu ani neví, jak vzít do ruky hůlku?“
Severus zdviženou rukou zadržel příval slov některých členů Fénixova řádu, kteří stáli na schodišti za ním. Moody, Tonksová a Sirius se opanovali.
„Pokud dnes kdokoli vstoupí na půdu Bradavic bez pozvání a se zlými úmysly, bude toho kroku litovat. Jestliže svým mužům nařídíš, aby na nás zaútočili, rozpoutáš krvavou řež, kterou už nebudeš schopen ničím zastavit. Konfliktu se ale můžeme vyhnout. Nabízím ti dohodu. Zruším působení ochranných zaklínadel, otevřu pro tebe bránu a ty do ní vejdeš sám a přijdeš si pro spravedlnost. Nasadíš si okovy a přijmeš svůj osud. Ušetříš tak mnoho životů.“
„Musel jsi ztratit rozum, jestli si myslíš, že se před tebou sehnu,“ uplivl si Grindelwald. „Otec před synem hřbet neohýbá.“
„Nikdy jsem žádným tvým synem nebyl, Gellerte. Tvou nabídku jsem přijal na Brumbálovu žádost, abychom měli přehled o tom, co děláš. Myšlenky, kterými jsi posedlý, jsou zvrácené a slepé. Jsou to bludy a lži. Už dvakrát jsem ti řekl, že Světlo nemůže existovat bez Tmy. Teď to říkám potřetí a naposledy. Otevři oči a podívej se tam, kde už dávno mělo být slunce. Pokud stále nechápeš, je mi líto.“
Gellert vzhlédl k černočerným nebesům. Dlouho mlčel. Pak pohled znovu upřel před sebe. Díval se Severusovým směrem a pokoušel se na tu dálku odhadnout výraz jeho tváře.
„Otevři bránu!“ přikázal náhle. „Jestli mám uvěřit tvým slovům, chci ti vidět do očí!“
Moody drapnul Snapea za předloktí a vynutil si jeho pozornost.
„Jestli ho pustíš dovnitř, vezme s sebou celou svoji armádu. Protože on nepotřebuje vidět tvoje oči, ale tvoje vnitřnosti.“
„S ničím jiným ani nepočítám,“ ušklíbl se Severus, vytáhl hůlku, ujistil se, že má v náprsní kapse kabátce kámen vzkříšení a v pravé postranní kapse složený neviditelný plášť, a obrátil se ke členům Řádu. „Obsaďte pozice a připravte se k obraně hradu. Do toho, co se bude dít venku, nezasahujte. Vaším úkolem je bránit ty, co jsou uvnitř.“
Nikdo nevznesl námitku. Kývli a beze slova se rozmístili na předem promyšlená místa. Alastor se Siriusem a Remusem zůstali zvenčí dubové brány. Tonksová, Dedalus Kopál a Artur Weasley se svými syny Billem, Fredem a Georgem čekali ve Vstupní síni. Alice a Frank Longbottomovi společně s Hestií Jonesovou uzavírali cestu po mramorovém schodišti vzhůru. Hagrid bránil chodbu vedoucí na ošetřovnu. Lily a profesor Křiklan zůstávali uvnitř ošetřovny. Aberforth byl připraven u sochy Jednooké čarodějnice, za níž se skrývala tajná cesta do Prasinek. V brzkých ranních hodinách tudy dorazily dvě desítky reportérů a fotografů, kteří se nyní na vlastní nebezpečí, schovaní pod řadovými neviditelnými plášti či zastíracími kouzly, volně pohybovali po škole a přilehlých pozemcích. Touto chodbou bylo v případě krize možné uniknout do bezpečí. Profesor Kratiknot držel hlídku na ochozu Havraspárské věže, James na vrcholku věže Nebelvírské, profesorka Prýtová na věži Severní a Brumbál na té Astronomické.
Severus mávl hůlkou. Zámek hlavní brány modře zazářil a povolil. Jedno křídlo vrat se vrzavě pootevřelo.
Gellert na okamžik ztuhl překvapením. Krátce se ohlédl na své bojové oddíly. Pak do brány strčil a otevřel ji dokořán. Jakmile překročil hranici školních pozemků, spokojeně se usmál. Zdvihl paži a mocně zavelel: „Kupředu!“
Jeho muži vtrhli dovnitř, rozeběhli se po bradavických loukách s napřaženými hůlkami a svého velitele nechali daleko za sebou.
Severus stál klidně u paty přístupového schodiště.
„Swaht wortar,“ pronesl tiše. „Do boje.“
Od okraje Zapovězeného lesa, od Černého jezera i famfrpálového hřiště začaly proti Grindelwaldovým lidem vybíhat celé tlupy temných stvoření. Řítili se na ně kejhalové, morhény a ghúlové. Rozběsněné bludičky na ně nalétávaly z výšky a hryzaly je do obličeje. Dusali k nim vlkodlaci, kteří sice nebyli proměněni, neboť do úplňku zbývalo ještě sedm hodin, avšak sílu už měli dvojnásobnou a svaly napjaté jako struny. Většina svírala okované hole, někteří si vystačili jen s holýma rukama. Strigy rychlostí blesků a s ohlušivým jekotem kroužily kolem lidských bojovníků a střílely po nich jedovatými šípy. Ty, které přišly o svůj luk, do nich sekaly drápy ostrými jako břitvy. Upíři důstojně kráčeli v poslední linii a s netečnými výrazy drtili lebky umírajících, kteří se ještě svíjeli na zemi. Některými zasaženými čaroději sytily vyhladovělé útroby.
„Mhan likhar no kerr. Kdo se vzdá, toho ušetřete. No rham Grindelwald. Grindelwalda se nikdo nedotkne,“ rozdal instrukce Severus a dál už se do dění nezapojoval.
„Pokaždý, když ten jazyk slyším, mám v držce pachuť hniloby,“ postěžoval si Moody Remusovi a plivnul do sněhu pod svýma nohama.
Vzduch brzy naplnil pach potu, krve a rozsápaných vnitřností, který později částečně přebil dým z hořících stromů a skleníků profesorky Prýtové. Rozdělaným ohněm lidé zamýšleli zahnat alespoň část té děsuplné záplavy, bohužel to příliš nepomáhalo. Strigy, které se ohně bály ze všech nejvíc, teď plameny úplně ignorovaly a rvaly se, jako by jim na vlastním životě nezáleželo. Jejich útok vedla do půl těla nahá, rašelinou pomalovaná, již šedovlasá žena, která se očima a srdcovitě vykrojenými ústy s nápadným předkusem podobala Kaře.
„Barra!“ řvala hrdelním hlasem a zvedala nad hlavu kopí, kterým ostatní pobízela k prudším výpadům.
Lidé, jež na samém počátku mysleli, že se vrhají do předem vyhrané bitvy, a jež první nápor přežili, nyní omdlévali hrůzou, klečeli prosíce o slitování a ti, kterým ještě zbývaly síly, prchali zpět k hlavní bráně. To však nebyla nejšťastnější volba, neboť z Prasinek přijížděli na koních poněkud opozdilí temní druidové a dokonale jim odřízli cestu. Čarodějové v Grindelwaldových službách odhazovali hůlky a padali na kolena.
Našli se ovšem i tací, kteří tvrdošíjně odmítali uznat porážku. Z jejich stále se zmenšujícího kruhu, obklíčeného ze všech stran, vyletovaly paprsky kleteb, jiskry i ohnivé jazyky. Tenhle zbývající hlouček svých věrných Grindelwald náhle zachytil do neviditelné sítě, zdvihl do vzduchu a odlevitoval na vrchol Věže času. Než stačil kdokoli zareagovat, pronikli do hradu a zastavili je až manželé Longbottomovi.
Grindelwald sám na okamžik zmizel z dohledu. Uprostřed bitevní vřavy, rychlých přesunů a záblesků nebylo možné jej vypátrat. Severus lehce znervózněl a napjatě vypadali i Moody a Remus, kteří teď stáli každý z jedné strany po jeho boku a usilovně se rozhlíželi. Sirius posunky naznačil, že jde po Gellertovi pátrat, proměnil se v obrovského černého psa a odběhl číst pachové stopy.
„Dobře vím, kdo jsi a odkud pocházíš,“ zazněl do středu Snapeovy hlavy Grindelwaldův hlas. „Vždyť jsem tě našel, Melanasar, a prozradil ti, že v sobě skrýváš moc, které sám nerozumíš. Jak vidím, porozuměl jsi. A nechal ses jí ovládnout. Dovolil jsi jí, aby z tebe udělala to nejohavnější, co kdy kráčelo po téhle zemi. Chtěl jsem tomu zabránit, Severusi, opravdu chtěl. Ta síla mohla sloužit Světlu. Ale už je pozdě. Zasvětil jsi ji Tmě.“
„Co je ti?“ zeptal se Remus a starostlivě se na něj mračil. „Víš, kde je? Vidíš ho někde?“
„Ne, ale mluví přímo ke mně.“
„Jak k tobě může mluvit?“ zaprskal Alastor. „Máš přece uzavřenou mysl!“
„Tohle není Nitrozpyt. Nezkoumá moji mysl, jen v ní promlouvá. Nevím, jak to dělá.“
„Než se odevzdal tomu vyšinutému světelnému sektářství, byl docela schopný černokněžník,“ poznamenal rozšafně Lupin.
„On nikdy žádný černokněžník nebyl,“ opravil ho Severus. „Mocný a obávaný mág ano, ale černou magii nepoužíval. Je to jeden z nejrozšířenějších mýtů o jeho osobě. Lidé mají v nesmírné oblibě označovat zlého čaroděje za černokněžníka, jenomže to je míchání hrušek s jablky, Remusi. Grindelwald se ve skutečnosti černé magie štítí. Bojí se jí. Nechápe ji.“
„Ostatně, na tom nezáleží,“ ozval se znovu Gellert a zněl pohrdavě. „Tebe nepotřebujeme. Důležitá je pro nás Eleanora.“
„Eleanoru nikdy nenajdeš,“ odpověděl mu Severus nahlas a okamžitě uslyšel, jak se Grindelwald výsměšně zachechtal.
„Že ne? Strážcem tajemství jejího úkrytu je přece Brumbál. A s tím už si hravě poradíme, když jsme dospěli až sem. Jakmile on zemře, vypátráme ji. I kdybychom měli prohledat celý svět!“
„Klidně ho prohledej, Gellerte, ale bude to zbytečná námaha. Brumbál není držitelem tajemství, takže moji dceru nenajdeš. Nenajdeš ani jednu z mých dcer.“
„Co jsi to řekl?“ zašeptal užasle Grindelwald.
Tentokrát jeho hlas nezazněl uvnitř Severusovy hlavy. Snape ho zaslechl přímo za sebou, v těsné blízkosti levého ucha. Zůstal však otočený čelem k bitevnímu poli, zatímco Moody a Lupin se prudce obrátili za zvukem a oba schytali po jednom odmršťovacím kouzle. Grindelwald je odhodil každého na opačnou stranu, Alastor přistál na famfrpálovém hřišti, Remus ve skleníku číslo čtyři.
Jediní, kteří měli přehled o situaci a postřehli, že se Grindelwald vkradl Severusovi za záda, byli James Potter a Albus Brumbál. Z cimbuří věží, kde se nacházeli, měli totiž perfektní výhled.
„Byl bys tak laskav a zopakoval mi svá poslední slova?“ otázal se Gellert velmi tiše.
„Eleanora není moje jediná dcera,“ usmál se Severus. „Dokonce není ani prvorozená. První se narodila Severa. Dnes v noci to bude přesně pět let od okamžiku, kdy ji uprostřed Dartmooru přivedla na svět jedna nádherná striga. Jmenovala se Kara a zemřela v táboře, který jsi pomáhal vybudovat. Už jen za to bys měl pykat. Dětí, které kvůli tobě ztratily rodiče, mužů, kteří přišli o své ženy, a žen, kterým odvedli muže, je daleko víc. Naštěstí už brzy dostanou možnost sledovat tvůj pád.“
„Můj pád? Ty si vážně myslíš, že tu jde o mě? Já jsem jen služebníkem vznešeného Světla. Čekám na jeho příchod a připravuji mu cestu. Světlo samo zavede nové právo a nastolí nový řád. Jestli padnu nebo setrvám, na tom nic nezmění. Stejně tak skutečnost, že máš nějakou další dceru. Eleanora se v pravý čas chopí vlády a přinese nám všem spravedlnost a blahobyt.“
„Nic jsi nepochopil. Žádné z proroctví o příchodu Světla nehovoří o tom, že to bude právě Eleanora a že zajistí blahobyt jen a pouze kouzelníkům. Dokonce se nemluví ani o tom, že to bude čarodějka. Pohltily tě tvé vlastní představy o tom, jak by to všechno mělo být. Jenomže pravdou je, že nikdo z nás neví, jak to bude. Můžeme v něco doufat, něco předpokládat, o něčem se dohadovat, ale neměli bychom zapomínat, že to nejsme my, kdo v ruce drží karty. Až je osud vyloží na stůl, možná budeme všichni překvapeni.“
„Ty už se žádného překvapení nedožiješ,“ všeptl Gellert Severusovi do ucha, hrot hůlky mu namířil do týlu a vyřkl kletbu.
„Já naproti tomu doufám, že ty se dožiješ ještě mnohých překvapení,“ prohodil Snape a naprosto nedotčený se obrátil Grindelwaldovi tváří v tvář.
Grindelwald stál na místě jako přimražený. Jeho oči v sobě snad ještě nikdy neměly tak koncentrovanou hrůzu. Nedovedl pochopit, co se děje a proč jeho kletba nezafungovala. Jediného vysvětlení, které mu jeho otřesený mozek nabídl, se bál víc, než by byl komukoli schopen přiznat. A přece se jeho obavy vzápětí potvrdily.
Severus vytáhl vlastní hůlku a Gellert poznal, že je to ta, kterou kdysi sám získal a o kterou jej připravil Brumbál. Hůlka Osudu. Jedna třetina ze série mocných artefaktů.
„Našel jsi i kámen a plášť, je to tak?“ ozval se mdle.
„Ptáš-li se, zda jsem jejich vlastníkem, tak ano.“
„Potom mi tedy nezbývá nic jiného...“ Grindelwald ztěžka nabral do plic ledový vzduch prosycený kouřem a železitým pachem krve. „Nemůžu tě zničit. Ale před Temnotou se sklánět nehodlám... To znamená, že se musíme rozloučit.“
V Severusových očích se objevil záblesk údivu. Sevřel hůlku pevněji.
„Pomýšlíš snad na útěk?“
„Ano,“ přiznal otevřeně Gellert. „Na útěk před Tmou, která padla na tuto zem. Přesto věřím, že Světlo přijde brzy.“
„Gellerte, ne!“ zaburácel z výšky Brumbálův hlas, když Grindelwald pozvedl k ústům levou ruku a stiskl mezi rty fialový kámen vsazený do jednoho ze svých prstenů.
Odehrálo se to tak rychle, že Snape nestihl zareagovat. Gellert padl bezvládný k zemi, nehybný obličej obrácený k černé obloze a oči lesklé jako dva safíry, stejně chladné a neživé.
Brumbál se bůhvíjakým způsobem ocitl dole pod věží během několika vteřin. Těch padesát kroků, které ho dělily od Grindelwaldova těla, dokonce uběhl.
„Brumbále, nedělejte to!“ zvolal Severus, jakmile mu došlo, co se Albus chystá udělat.
Ani tentokrát však jeho reakce nebyla dostatečně pohotová. Než k němu stačil přiskočit a zadržet ho, Brumbál klekl do sněhu a chytil Grindelwalda za ruku. Za ruku s prstenem...
„Zatraceně, Brumbále, v tom kameni byla smrtelná kletba! Může ještě účinkovat!“
Albus k němu vzhlédl. Oči měl zalité slzami a chvěla se mu brada.
„Účinkuje,“ řekl.
Jeho dlaň byla zčernalá a mrtvá.

Ten den má v učebnicích kouzelnické historie mnoho jmen.
Pro Severuse to ale navždy bude den, kdy učinil poslední krok k cíli.
Krok, jehož krvavá stopa nikdy nezmizí.
První krůček ke svobodě.

Cíl byl dosažen.

Chapter Text

Nádvoří bradavického hradu zářilo rozkvetlými keři bílých růží. Do břečťanu pokrývajícího arkády byly vpletené lilie. Fontána chrlila vodu třpytivou jako perleť, na jejíž hladině se vznášely květy leknínů.
Hermiona kráčela uličkou svatebčanů opatrným a nejistým krokem. Nohy obuté do vysokých střevíčků ji neposlouchaly, byly vratké a roztřesené a ona byla ráda, že její otec má tak pevný stisk, aby ji udržel nad zemí, když ztratí balanc.
Před kašnou už na ni čekal Severus, ve tříčtvrtečním černém kabátci prošívaném bílou nití, s růží v levé klopě a perleťovou vázankou. Oba měli pro tuto příležitost rozpuštěné vlasy, jen Hermiona je ozdobila čelenkou z perel, jež dokonale ladila s náhrdelníkem ve výstřihu splývavých bílých šatů, ozvláštněných černými výšivkami s květinovým motivem.
Pan Granger svou dceru předal Severusovi, otřel si zpocené čelo a zařadil se po bok své ženy v první řadě hostů. Paní Grangerová okamžitě vyhledala jeho ruku a drtivě ji sevřela.
„Jsi nádherná,“ zašeptal Severus.
„Jsi připravený?“ zeptala se Hermiona.
„Kdybych nebyl, tak tu dnes nestojím.“
Chytil ji za obě ruce.
Kingsley Pastorek je důstojným hlasem vyzval ke složení manželského slibu. Jakmile jej odříkali, z jeho pozvednuté hůlky vystřelil dlouhý ohnivý jazyk, ještě ve vzduchu se proměnil ve zlatou stuhu a svázal jejich zápěstí k sobě.
Několik žen zaštkalo do hedvábných kapesníčků. Největší dojetí však projevil Hagrid. Zatroubil do kapesníku velkého jako ubrus tak hlasitě, že všichni v dosahu několika stop leknutím nadskočili. Profesor Kratiknot na něj seslal umlčovací kouzlo.

Velká síň praskala ve švech. Dubové stoly byly rozmístěny podél stěn a plně obsazeny. Na vyvýšeném pódiu, u čestného stolu, který jindy patřil profesorskému sboru, nyní seděli ženich s nevěstou, jejich rodiny, svědkové a nejbližší přátelé. Na protilehlé straně síně se nacházel komorní orchestr, který prozatím vytvářel jen příjemnou, nepříliš hlasitou kulisu.
Skřítkové se při této mimořádné události blýskli takovými kulinářskými skvosty jako opékaná jehňata na bylinkách, nadívané perličky, kachní rolády plněné pomeranči a nespočet druhů ryb připravovaných na ohni i bez něj. Svatební dort měl sedm pater, která na sobě držela pouze díky mocné skřítčí magii, a každé z nich bylo úplně jiné chuti. Poté, co si z něj Severus s Hermionou odkrojili svůj kousek a ponechali ho napospas ostatním, měli konečně chvíli pro soukromý rozhovor.
„Tak to vidíš,“ povzdychla si Hermiona a zadívala se na zrzavé holčičky v bílých květovaných šatech, které se s rytířem Nicholasem honily mezi stoly. „Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít děti, a najednou mám dvě.“
Severus se zakuckal a musel dostat několik ran mezi lopatky, aby nevypustil duši.
„Co jsi to říkala? Zopakuj mi to.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít děti. A najednou mám dvě.“
„Jinými slovy sis myslela, že nikdy nebudeš matkou...“
„No... ano. Hraní s panenkami nebyla zrovna má oblíbená činnost. Vlastně jsem od rodičů dostala jen jednu. Potom, co skončila rozebraná na jednotlivé končetiny, koupili mi raději sadu Malý chirurg.“
„S živými dětmi jsi ale zacházela šetrněji, že?“
„Jednou jsem hlídala bratrance Stuarta. Pokousal mě, když jsem ho nutila, aby správně vyslovoval sykavky.“
„Vídáte se?“
„Díky bohu ne. Je to děsný pitomec. A šišlá dodnes.“
„Promiňte mi mé vyrušení,“ ozval se jim za hlavou hluboký, rozvážný hlas Kingsleyho Pastorka. „Velkolepá hostina, opravdu. Ještě jednou vám oběma gratuluji. Dnes vám to mimořádně sluší, Hermiono. Mohl bych si vypůjčit vašeho manžela k rozhovoru mezi čtyřma očima?“
„Pokud mi ho vrátíte před půlnocí a ve stavu, v jakém si ho půjčujete, proč ne. Prosím.“
Severus s kyselým obličejem odložil nedojedený dort a zamířil s ministrem do dveří vedle čestného stolu. Hůlkou rozdělal oheň v dlouho nepoužívaném krbu. Postranní komnatu bez oken zalilo měkké světlo.
„Tak hovoř,“ vyzval jej příkře.
Zvolený tón ani trochu neodpovídal Kingsleyho důležitosti, to ovšem nového ministra kouzel rozhodně nevyvádělo z míry. Se shovívavým úsměvem přičaroval na šachový stolek džbánek s vínem a dva poháry.
„Od toho osudného dne jsme neměli možnost v klidu si promluvit. Chápu, že následné události byly překotné a chaotické. Ani jeden z nás neměl času nazbyt. Přesto... je třeba komunikovat. Spolupracovat.“
„S kým spolupracovat? S Ministerstvem? Od toho jsou tu jiní.“
Snape pochopil, že rozmluva s Pastorkem zabere delší chvíli, a tak si udělal pohodlí v jednom z křesílek před krbem. Pastorek následoval jeho příkladu.
„Už v prvopočátku jsem prohlásil,“ pokračoval Severus poté, co upil vína, „že na obnově pořádku ve tvém úřadu se podílet nehodlám. To potěšení a privilegium náleží tobě.“
„Jsem potěšen,“ ujistil ho Kingsley a mírně se uklonil. „A poctěn. Pořádek byl již nastolen a pokud smím doufat, škody napáchané minulou vládou se brzy podaří napravit nebo alespoň vykompenzovat.“
„Ztrátu životů?“ ušklíbl se Snape. „To asi těžko.“
„K největším ztrátám na životech došlo poslední den umbridgeovského režimu,“ pravil Pastorek, načež se významně odmlčel.
Severus kontroval stejně významným mlčením. Výraz jeho tváře byl tvrdý, nenesl žádnou stopu lítosti.
„Takže o co ti vlastně jde?“ obrátil ke Kingsleymu hlavu.
„O to, abychom zůstali přátelé,“ odvětil Kingsley. „Rozpuštění školní rady a její nahrazení radou správní, složenou z přímo volených zástupců, vymanilo Bradavice ze sféry vlivu Ministerstva kouzel, a je to tak dobře. Nicméně, i přes svrchovanost bradavické školy a se vším respektem k tobě jako jejímu řediteli, cítím potřebu vyslovit jistou obavu z následků, které by mohla mít izolace a demonstrativní stavění této důležité části kouzelnického světa mimo veškeré politické dění. To totiž není zdravý postoj. Vychováváš tu generace čarodějů, kteří jednou budou rozhodovat o fungování země, budou volit svého ministra a své zastupitele ve Starostolci, budou sami vytvářet svět kolem sebe. Přinejmenším takový je plán. Za čtyři léta se uskuteční první přímá volba kouzelnického lidu. Chci, aby mladí čarodějové a čarodějky měli s politikou kontakt. Aby věděli, co se děje vně Bradavic, a nemysleli si, že Ministerstvo je jenom úřad, který je komanduje a vymýšlí způsoby, jak jim znepříjemňovat život.“
„Není mým záměrem studenty izolovat nebo jim vtloukat do hlavy, jak neskonale zbytečný je ve skutečnosti ten byrokratický kolos, kterému šéfuješ. Nemíním z nich dělat druidy, kteří pohrdají politickým děním a umělým rozdělováním moci. Máš mé slovo, že přístup k informacím zde bude vždy svobodný a otevřený.“
„Děkuji, Severusi.“
„Nečekej ovšem, že dovolím komukoli z tvého úřadu, aby zasahoval do běhu školy. Za vyučující a jejich metody, za studenty, jejich výsledky a bezpečí jsem zodpovědný pouze já a za případná pochybení se zodpovídám pouze správní radě. Tím nechci říct, že nevítám relevantní návrhy a připomínky. Chci jen říct – a to si prosím dobře zapamatuj, Kingsley – že dokud tady budu ředitelem já, Bradavice nebudou sloužit jako pokusná laboratoř Ministerstva kouzel a už vůbec ne jako jeho hrací deska.“
„Nemám v úmyslu plést se do dění v Bradavicích ani ti házet klacky pod nohy, Severusi. Ve tvé schopnosti mám absolutní důvěru a jsem přesvědčen, že Brumbálovo rozhodnutí postoupit ti funkci ředitele školy bylo to nejlepší, co mohl na konci své cesty učinit.“
„Nebudu skrývat, že mě tvé přesvědčení těší. Jsme tedy u konce našeho rozhovoru?“
Severus drobným pohybem naznačil, že už by se rád vrátil do Velké síně. Kingsley ho však stejně úsporným pohybem dlaně zarazil.
„Fotografie pořízené na školních pozemcích během bitvy obletěly svět. Dostaly se na stůl všech členů Mezinárodního sdružení kouzelníků, všech významných osobností našeho společenství. Z jistých kruhů znějí nespokojené hlasy. Někteří velcí kouzelníci dávají najevo znechucení. Mluví se o masakru. A také o tom, že se mu dalo předejít.“
„Už jsem něco takového zaslechl,“ reagoval Severus téměř lhostejně. „Obvinění ale nikdo nevznesl, že? Ani vůči nám neuplatnili žádné sankce.“
„Zdá se, že to nebereš příliš vážně...“
„A měl bych? Drby z kuřáckých salónků a jídelen? Já nejsem politik, Kingsley. Ani diplomat. Takové věci mě nezajímají.“
„Být diplomatem nemusí být nutně na závadu. Zvláště ve tvé funkci...“
„Brumbál byl diplomat,“ namítl Severus. „Všichni víme, kam to vedlo. Já jednám na rovinu. Ti, s nimiž hovořím, znají můj postoj a vědí přesně, co mohou očekávat. Rozhodně to nejsou lichotky, ukolébavky a eufemismy. Někdy to bývají sdělení obnažená až na dřeň, slova, která by sis za rámeček nedal, taková, která možná znějí krutě někomu, kdo není zvyklý je poslouchat. Jsou ale upřímná. Dávají základ pro férový vztah. Často se setkávám s názorem, že diplomacie je umění. Já tvrdím, že stejné umění jako někoho neposlat do prdele je poslat ho právě a přímo tam. Samozřejmě v mezích slušnosti, pokud to jde.“
„Máš svůj osobitý přístup, a to je jedině dobře,“ ocenil Kingsley. „Dokonce neváhám tvé metodě komunikace predikovat velkou oblibu u studentů. Přesto si dovoluji doufat, že v dohledné době neodešleš do temných míst nikoho ze zahraničních vyslanců. Slyšel jsem, že jsi dostal pozvání na konferenci o vzdělávání, která proběhne příští měsíc v Paříži.“
„Ano, to je pravda.“
„Pokud ti mohu poradit, nejezdi tam, Severusi. Francie násilný převrat v naší zemi kritizuje nejhlasitěji. Je v ní spousta zastánců minulého režimu. Sám přece víš, že tam přesídlili Grindelwaldovi nejbližší spolupracovníci poté, co jsme začali se zatýkáním. Do dnešní chvíle nám odmítají vydat Bellatrix Lestrangeovou a je jim jedno, že jednají v rozporu s mezinárodním právem. Jejich nový ministr kouzel je odkazem Gellerta Grindelwalda uhranutý.“
„Domníváš se, že tam pro mě není bezpečno...“
„Není, Severusi. Všichni vědí, že jsi tu lavinu spustil ty. Že kvůli tobě se Grindelwald radši odebral na onen svět, než aby čelil soudnímu tribunálu.“
„Já za jeho smrt vinu nenesu, Kingsley. Zvolil si ji sám.“
„Proslýchá se, že ji zvolil proto, že si tváří v tvář neporazitelné Temnotě uvědomil svoji bezmoc. Já nejsem nedůvtipný. Myslím, že rozumím tomu, co si lidé šeptají.“
„A co si šeptají?“
„Že jsi černokněžník, že sloužíš temným silám, že vládneš magií černou jako propast pekla... Strávil bych věčnost citováním všech nesmyslů, které jim připadli na rozum a které jsou od skutečnosti vzdálené přinejmenším několik světelných roků. Každopádně se šušká ještě něco jiného. Něco, čím by se dal vysvětlit Grindelwaldův na první pohled zbabělý útěk.“
„Ano? Pozorně tě poslouchám...“
„Prý držíš ve svém vlastnictví mocný předmět, který ti propůjčuje nesmrtelnost, ergo neporazitelnost.“
Snape si byl dobře vědom toho, jak soustředěně se k němu upírají Pastorkovy oči. Hleděl do plápolajícího krbu, v jeho tváři se nepohnul jediný sval a když se k celé věci nakonec vyjádřil, zněl naprosto vyrovnaně a přesvědčivě.
„Nikdo není neporazitelný. A nesmrtelný už vůbec ne. Nabídl bych ti, aby ses o tom ujistil praktickou zkouškou, avšak smrt dvou bradavických ředitelů během jednoho roku je senzace, kterou Ritě Holoubkové nechci dopřát.“
„Vtipný jako obvykle,“ usmál se Kingsley. „Takže nemáš v trezoru něco jako Kámen mudrců, pod polštářem viteál a v prádelníku relikvie Smrti?“
„Kdyby ano, kolik bys mi dal za takový Kámen mudrců?“
„Já po elixíru života netoužím, ale kupce bych ti na něj sehnal.“
„No,“ Severus dopil víno a postavil pohár na stolek. „Jsem rád, že jsme si některé věci ujasnili.“ Vstal a podal Kingsleymu ruku. Kingsley ji stiskl. „Dobře se bav, a vzkaž Rufusovi, ať se přestane mračit, nebo ho nechám zavřít do sklepení. Tohle je svatba, ne pohřeb.“

V sedm hodin večer zahájili Severus s Hermionou taneční zábavu. První minutu tančili uprostřed síně sami, statečně přehlížejíce pohledy, které na ně ostatní zaměřovali jako hledáčky ostřelovacích pušek, a oba vzpomínali na svůj úplně první tanec. Stejné místo, stejná hudba, jen tenkrát to byl vánoční ples u příležitosti Turnaje tří kouzelníků, Severus byl naschvál opilý, tančit vůbec nechtěl a Hermioně bylo pouhých patnáct let, byla neuvěřitelně drzá a její vlasy a šaty čpěly zakázanými feromony. Dnes už voněla jen skořicovým šampónem a Severus ji vedl střízlivým krokem a užíval si každou vteřinu její blízkosti.
Brzy se parket zaplnil a do hudebního doprovodu se nesl neurčitý šum společenské konverzace a smíchu.
Druhý tanec věnovala Hermiona svému tatínkovi a Severus své matce.
„No, mohlo to dopadnout i hůř,“ poznamenala Eileen suše, zatímco se těžce podřizovala synovu vedení.
„Řekla žena, která si vzala strojního mechanika,“ vrátil jí stejně suše Severus a na poslední chvíli ukročil dozadu, aby matce nepřišlápl nohu, když nečekaně vypadla z rytmu.
„Špatně jsi mě pochopil, Seve. Mohlo to dopadnout i hůř, kdyby si to Hermiona rozmyslela.“
„Ona by si to nerozmyslela.“
„Tvá sebejistota mě udivuje.“
„Mě udivuje tvá nedůvěra v sílu našeho vztahu.“
„Je sice mlaďounká, ale naivní rozhodně není. Věděla, kdo před tou fontánou stojí, a přesto tam došla a řekla ano. Čili nemohu popřít, že sílu v sobě má. Otázkou je, zda je to síla osobnosti nebo žaludku.“
„Dnes mi opravdu lichotíš, mami.“
„Probírali jste už společné rodičovství?“ nevšímala si Eileen synovy výtky.
„Až Hermiona dokončí studium v Bradavicích, vezmeme si děvčata k sobě. Ona s nimi bude doma. Vysokou školu absolvuje dálkově. Takže žádný strach, povinnosti být starostlivou babičkou už tě brzy zbavíme.“
„Nevadí mi starat se o vnučky. Dokonce musím přiznat, že jsem v roli starostlivé babičky nalezla jisté zalíbení. Ale na Severu a Eleanoru jsem se neptala. Chtěla jsem znát váš postoj k početí společných dětí.“
„Ach tak. No... řekl bych, že do našich plánů v této oblasti ti nic není.“
„Chm,“ odfrkla si pohrdavě Eileen. „Čertíš se, jako bych po tobě žádala seznam sexuálních praktik, které hodláte provozovat. Chci jen vědět -“
„Já vím, o co ti jde,“ přerušil ji Severus podrážděně. Tváře mu nepřehlédnutelně zářily cihlovou červení a usvědčovaly jej z rozpaků, které pociťoval. „Nebudu ohledně svých a Hermioniných plánů poskytovat žádné informace. Je to naše soukromá věc.“
Eileen si na malý moment vynutila zastavení a pohlédla na Severuse s povytaženým obočím.
„Neříkej mi, že kvůli báchorkám o poskvrněných genech nehodláte manželství konzumovat. To bys mě skutečně dojal. Hloubkou své morální zásadovosti bys mě sejmul tak, že bych se nad tebou snad i rozplakala.“
Severus zaskřípal zuby. Z hrdla mu uniklo zavrčení. S vypětím sil se však ovládl.
„Teatrálního pláče budiž ušetřena. Na báchorky kašlu. A kašle na ně i Hermiona. Toto manželství bude s obrovským potěšením konzumováno ještě dnes v noci a já pevně doufám, že tě během vyvrcholení neuvidím stepovat na okenní římse. Zdá se totiž, jako bys neovladatelně lačnila po detailech.“
„Ach, synku, doufej, že na té římse neuvidíš Monicu Grangerovou. Před hodinou řešila s Lily Potterovou, Alicí Longbottomovou a Siriusem Blackem tvoje... přednosti.“
„Tak se Siriusem Blackem říkáš?“ zaprskal Severus jako kočka, v níž se náhle toužil proměnit a s vytaženými drápy přistát Tichošlápkovi na hlavě.
„Promiňte,“ pípla vedle nich nesměle Irina, načež velmi směle pohlédla Eileen do očí. „Mohu si Severuse na chviličku ukrást pro sebe?“
„Samozřejmě, že můžeš,“ ujistil ji Severus a okamžitě jí nabídl rámě. „Těšilo mě, mami. Doporučuji neotálet s návštěvou rybího bufetu. Vypadá to, že tvé milované makrely ubývají doslova raketovou rychlostí.“
Poodešli stranou a nějakou dobu tančili mlčky. Irina dopřávala Severusovi čas, aby si po perném rozhovoru s matkou odpočinul, a sama se těšila už jen z jeho přítomnosti, z tepla, které vydávalo jeho živé tělo, a z úlevného úsměvu na jeho rtech.
„Jak se s tím vyrovnáváš?“ troufla si nakonec položit otázku a v nepohodlném záklonu mu hleděla do očí.
Severus nepotřeboval zjišťovat, co přesně chce Irina slyšet. Dobře věděl, co má na mysli, na co se ho ptá. Na to, co ostatní ani nenapadlo řešit. Nikdo se nezajímal o to, jak se mu daří zpracovat všechno, co se stalo, jak po tom všem zvládá žít dál. Jestli cítí smutek nebo lítost. Jak se mu kráčí pod tíhou viny. Jestli pohrdá sám sebou za to, jaké rozhodnutí učinil. Všichni automaticky předpokládali, že pokud před sebou mají sebejistého muže s vyrovnanou tváří, přímým pohledem a pevným hlasem, musí být zákonitě všechno v naprostém pořádku.
„Použil jsem jedinou metodu, která v tomhle případě mohla zafungovat. Přesvědčil jsem sám sebe, že smrt tří stovek lidí je přijatelnou cenou za život všech ostatních, za život ve svobodném světě. Jejich krev jen smyla špínu, kterou po sobě zanechali. Nejsem na sebe hrdý, ale necítím se provinile.“
„Měli právo volby a zvolili násilí,“ řekla Irina a krouživým pohybem dlaně Severuse hladila po zádech. „Udělal jsi jen to, co by na tvém místě udělal každý správný muž – bránil jsi před jejich násilím ty, kteří sami sebe bránit nedokážou. Myslím, že na sebe klidně můžeš být hrdý, chlapče. Já každopádně jsem.“
„Ani nevíš, jak moc pro mě znamenají tvoje slova. Děkuju ti... mami.“
Irině se v krku sevřelo dojetím tak, že nebyla schopná zareagovat jinak než vroucným objetím, spěšným otíráním slz, které jí vytryskly z očí, a láskyplným úsměvem.
Hudba v sále plynule utichla. A zatímco hudebníci si před dalším vystoupením dopřávali krátkou pauzu na oddych, o pozornost se přihlásil ženichův svědek, aby před shromážděnými hosty pronesl řeč. Nikoli pečlivě připravenou a upjatou, nýbrž naprosto spontánní a bez jakýchkoli servítek, neboť se přece jednalo o Jamese Pottera.
„Takže, vážení,“ začal, kabátec přehozený přes opěradlo židle a vázanku povolenou, „nechci kazit bujarou zábavu rozvleklým vyprávěním o Severusově pestrém a dobrodružném životě, poněvadž jsem si docela jist, že toho, koho to zajímá, už brzy uspokojí obsáhlá biografie z pera Rity Holoubkové nebo jiného bulvárního pisálka. Muž, který si přál stát se slavným asi stejně, jako si já přeju dostat dýmějový mor, stojí v čele jedné z nejprestižnějších evropských škol a má za sebou víc úspěchů než všichni, se kterými kdysi poprvé procházel těmito dveřmi. A taky mnohem víc přešlapů, zakopnutí, kotrmelců a totálních průserů. Nikdo z jeho přátel neměl na krku tolik žalob, nestrávil tolik času testováním vlastních hranic a pochopení druhých a nikdy nemusel vysvětlovat své přítelkyni, že ten nefritový náhrdelník, který právě našla u něj v kapse, opravdu není pro ni, jelikož se jedná o dva tisíce let starý klenot mayské kultury a za chvíli si ho přijde vyzvednout jeden nechutně bohatý blondýn se stříbrnou vycházkovou holí.“
Část posluchačů, která bez sebemenších pochybností odhalila totožnost zmíněného pána, přerušila Jamesův proslov smíchem. Pouze Draco Malfoy, který svého otce pochopitelně poznal také, se omezil na decentní pozvednutí koutku úst.
„Na druhou stranu,“ pokračoval James Potter, „taky nikdo z jeho přátel nezískal tolik bodů do kolejních hodin, nevydělal tolik peněz a neměl tolik milenek.“
Severus jeho směrem vyslal varovný pohled. Hermioninu tvář zdobil pobavený úsměv, což ho uklidnilo a přimělo pocítit k ní hluboký obdiv.
„Když jsme před pětadvaceti lety stáli na místě, kde stojíme teď, nad hlavami nám zářily tisíce zapálených svící a profesorka McGonagallová uklízela Moudrý klobouk, nikdy bych se neodvážil tvrdit, že ten malý vyzáblý kluk, který prohlašoval, že jeho zařazení do Nebelvíru byl nejspíš omyl, bude téhle koleji jednou šéfovat. A že mezi námi vznikne přátelství natolik silné, že i po tom, co jsem mu v posledním ročníku přebral holku, tak mi stejně několikrát zachrání zadnici a nakonec mě požádá, abych mu šel za svědka... Stejně tak bych si tenkrát, když nás prefekt Severus Snape komandoval, jak má správně vypadat školní uniforma, nepomyslel, že ho jednou budu tahat z vězeňské cely a že to, co bude mít na sobě, nebude vidět pod nánosem bláta... Od Severuse, kterého jsem tehdy pomáhal ukrývat a kterému jsem marně domlouval, aby se aspoň týden nedotýkal ničeho, co mu nepatří, bych sotva čekal, že se jednou stane ředitelem bradavické školy a že se rozhodne usadit... Stalo se však jen to, co měl napsané ve své knize osudu. A já doufám a věřím, že tahle kniha už od této chvíle neobsahuje žádné tragické scény. Že příchod Hermiony do jeho života a fakt, že ji za celou dobu, co ho zná, neodradilo nic z toho, co viděla, předznamenává dlouhou řádku slunných dnů a příběh tak šťastný, jak jen si oba zaslouží. Na Severuse a Hermionu!“
Během hlasitého potlesku a připíjení se k Severusovi nenápadně přikradli Sirius a Remus. Nic neřekli, a ani nemuseli. Remus mu do ruky vtiskl pohár vína a Sirius hodil hlavou ke dveřím do Vstupní síně. Severus přikývl a následoval je ven z hradu.
Sirius se lehce vyhoupl na zábradlí přístupového schodiště. Severus zůstal stát vedle něj, loktem opřený o chladivý kámen. Remus se posadil na horní schod, vytáhl z vnitřní kapsy saka placatku s kvalitní brandy, přihnul si a poslal ji dál. Sirius beze spěchu balil cigaretu pro sebe a Severuse. Večerní vzduch byl teplý a prosycený vůní vyhřáté země a ozónu. Remus v něm cítil nadcházející dešťovou přeháňku.
Sirius vložil pečlivě ubalenou cigaretu mezi rty, zapálil ji a podal Severusovi.
„Dvanácterák mě chce zpátky na bystrozorským oddělení,“ prohlásil. „Schází mu lidi.“
„Čekal jsem, kdy s tím přijdeš,“ řekl Severus, dvakrát si potáhl a vrátil mu cigaretu. „Chápu, že učitelské povolání není to, pro co jsi byl stvořen a co bys rád dělal do smrti. Takže... kdy nastupuješ?“
„Až za mě někoho seženeš. Nechci ti přidělávat starosti.“
„Náhradu za Tichošlápka už jsem ti našel,“ ozval se Remus. „Znáš Bernarda Bramse?“
„Vynálezce pokročilého zastíracího kouzla? Jestli se nepletu, tak v současnosti přednáší na univerzitě v Budapešti.“
„Stačí jediné slovo a máš ho tady.“
„Obávám se, že takovou kapacitu si Bradavice nemohou dovolit zaplatit.“
„Bramsovi o peníze nejde,“ ujistil ho Remus se záludným úsměvem. „Návrat do rodné země je pro něj lákavý sám o sobě, jelikož si tu našel známost. Navíc mu podle všeho připadáš zajímavý. Souhlasí s nabídkou 85 galeonů za měsíc. A abych nezapomněl, přeje si komnaty situované na jih.“
„Náměsíčníku, prozraď mi něco,“ vyzval ho Severus a pozoroval ho s hlubokým úžasem. „Kolik ti Brumbál platil za tuhle iniciativu?“
Remus malinko zčervenal, vytrhl Siriusovi placatku a loknul si.
„Dostával jsem od něj čokoládové pralinky.“
„Tak proto jsi jich měl vždycky plný šuplík?“
„Jo.“
„A chceš dál dostávat čokoládové pralinky? Nebo bys radši dostal přidáno?“
Z dubových dveří vyšel James, bratrsky poplácal Severuse po rameni a přisedl si k Remusovi, jen o schod níž. V dlani mu okamžitě přistála placatka.
„Jak se vám líbil můj proslov?“
„Máš jediné štěstí,“ odpověděl Severus, ale koutky úst mu poškubávaly, „že má moje žena mimořádný smysl pro humor.“
„Tak co, Ostrodrápku, můžeme?“ pobídl ho Sirius, který uhasil zbytek cigarety o zábradlí a seskočil. „Jseš připravenej?“
Severus se bezděčně dotkl náprsní kapsy. Když kývl, všichni společně vyrazili k hranici Zapovězeného lesa. Za koruny jeho stromů právě zapadalo slunce a kreslilo na trávník široké, děravé stíny.
Nezacházeli hluboko, ušli sotva dvě stě stop za ohradu s testrály. Nacházela se zde malá mýtinka porostlá světle zeleným mechem a protkaná spletitými kořeny prastarých dubů. Kolem toho místa rostlo husté borůvčí a pár keřů divokých ostružin.
Severus, který nedávno vrátil Jamesovi neviditelný plášť a bezovou hůlku vtiskl do mrtvé dlaně Albuse Brumbála, než ho uložili k věčnému odpočinku, se dnes chystal zbavit poslední relikvie Smrti, která mu ještě zbývala.
Kentaur Ronan se objevil přesně ve chvíli, kdy Snape vytáhl kámen vzkříšení z náprsní kapsy. Mdlé oranžové světlo, které si ještě naposledy dokázalo prorazit cestu skrz široké kmeny stromů na kraji lesa, odleskem zatančilo po vyleštěných černých hranách. Kámen, který i po dlouhém držení zůstával chladný jako led, teď ze sebe na prchavý okamžik vydal podivné teplo.
„Zdravím tě, Melanasar. Přinášíš nám zvláštní věc.“
„Buď zdráv, Ronane. Nesu věc, o které jsem přesvědčen, že by ji neměli vlastnit lidé.“
Ronan sehnul hlavu ke straně a přeměřil si Severuse přísně hodnotícím pohledem.
„Ani ty?“
„Ani já.“
„Proč si to myslíš?“
„Protože člověk je příliš krátkozraký a ovládaný emocemi. A já jsem také jen člověk.“
Ronan kývl na znamení porozumění, udělal dva kroky blíž k Severusovi a nastavil ruku. Severus do ní kámen vložil.
„Nakonec je každý jen tím, čím se cítí být,“ promluvil kentaur. „Hodně štěstí, Severusi.“
Ještě chvíli mu upřeně hleděl do očí, než se otočil a zamířil do hlubin lesa.

Když se vrátili do hradu, zábava právě vrcholila.
Minerva McGonagallová, která nenalezla relevantní důvod, proč odmítnout Severusovo pozvání, vedla nyní zanícenou debatu s profesorem Kratiknotem, profesorkou Prýtovou a madam Pomfreyovou. Jako by ze školy nikdy doopravdy neodešla a celá ta léta nuceného odpočinku byla pouhou přestávkou k nadechnutí.
Draco Malfoy, který byl zpočátku zamlklý a ostýchavý a nepochybně si lámal hlavu nad tím, jestli by tu vůbec měl být, vzhledem k tomu, že jeho otec seděl v Azkabanu a matka trucovala ve své ložnici, to roztáčel na parketu s Lenkou Láskorádovou a co se tanečního výkonu týče, konkurovat mu mohl snad jedině Neville Longbottom, který ve společnosti Ginny Weasleyové odhodil veškeré zbývající zábrany, včetně bot, vázanky a pásku do kalhot.
Harry seděl u stolku se škeblemi, smál se nějakému Ronově vtípku a pozoroval Lenku. Vztek, který ještě před nedávnem pociťoval k Dracovi, a zklamání, které ho naplňovalo při pomyšlení, že začal s Lenkou doopravdy chodit, odvály události poslední doby. Lesk a radost v očích obou teď Harrymu bezděky vykouzlily úsměv na tváři. Úsměv, který do jeho společnosti přilákal Romildu Vaneovou.
„Ahoj. Můžu se k vám připojit?“
Harry odtrhl pohled od Lenky a Draca, bleskurychle se vzpamatoval a šťouchl do Rona, aby jí vedle sebe udělal místo.
Hermiona na něj od vzdáleného čestného stolu mrkla, když se jejich pohledy setkaly. Harry se zakřenil a upravil si vázanku.
„Myslím, že je nejvyšší čas zanechat hosty svému osudu a vytratit se,“ pošeptal jí do ucha Severus, který se k ní nepozorovaně přiblížil zezadu.
„Myslím, že máš pravdu. Jejich osud už byl zpečetěn.“
„Stejně jako ten náš.“
Severus jí nastavil ruku a ona do ní vložila tu svou.
Neodcházeli ve spěchu, přesto si je nikdo z přítomných nedovolil zastavit. Někteří je vyprovázeli upřenými pohledy, jiní úsměvy, většina si však jejich odchodu ani nevšimla.
Stejně jako oslnivě nádherné komety, která se o hodinu později prohnala po temné obloze nad bradavickým hradem a ohlásila brzký příchod skutečného Světla.